Šikana, body shaming, nesmyslná hodnocení výkonů... A mnohé další faktory, které některým lidem dělaly z tělesné výchovy peklo.
Když se řekne tělesná výchova, mnoho lidí si vybaví jeden ze svých nejoblíbenějších předmětů ve škole. Možnost, jak si odpočinout od pravopisu, slovních úloh nebo fyzikálních vzorečků, možnost odreagovat se při týmových hrách se spolužáky nebo se protáhnout po několika hodinách sezení v lavici. Ne pro každého byl ale tělocvik zdrojem radosti. Jsou také lidé, kteří při vzpomínkách na něj cítí nepříjemnou úzkost. Někteří z nich se s námi podělili o důvody, proč tomu tak je.
Tereza
„Od malička jsem nebyla úplně nejhubenější dítě a trpěla jsem nadváhou. To se dost odráželo na mém sebevědomí, hlavně při tělesné výchově,“ vzpomíná šestadvacetiletá Tereza. Nerada se prý převlékala mezi ostatními, vždycky měla pocit, že na ni někdo kouká a směje se. „Bohužel tenhle pocit je se mnou do teď a převlékání v šatně, natož sprchování ve fitku, naprosto nesnáším a nezvládám,“ dodává.
Měla jsem za úkol jedinou věc – stát v bráně. Měla jsem pocit, že jsem dobrá jen na postávání na jednom místě. Že mi nevěří natolik, aby mě poslali do pole, kde bych ukázala, co zvládnu. Že mě soudí jenom podle toho, jak vypadám.
To, že byla svými spolužáky brána jako „ta tlustá a tím pádem pomalá“, se prý projevilo při vybírání do skupinových sportů, jako byly vybíjená nebo florbal, kdy zůstávala vždy mezi posledními, často poslední. „Nikdo nebyl nadšený, že v týmu musí mít tlustou spolužačku, která se bojí míče a hned se zadýchá,“ říká. Následně ale dodává, že pokud na nějaký tým zbyla třeba ve fotbale nebo florbale, měla za úkol jedinou věc – stát v bráně. Důvod byl prý jediný – byla nejobjemnější a zakrývala většinu brány. To s Terezou vždycky hodně zamávalo. „Měla jsem pocit, že jsem dobrá jen na postávání na jednom místě. Že mi nevěří natolik, aby mě poslali do pole, kde bych ukázala, co zvládnu. Že mě soudí jenom podle toho, jak vypadám.“
Nejhorší ze všeho byl ale pro Terezu běh. Vzpomíná si, že měla velmi přísnou učitelku, která vůči svým žákům a žákyním nebyla vůbec empatická a bylo jí jedno, jak se studenti cítí. Běh prý naprosto nesnášela hlavně kvůli této pedagožce. „Nutila nás běhat po stadionu a museli jsme doběhnout do určitého času, jinak jsme dostali za pět. Já to prostě neudýchala. Neučila nás správnou techniku běhu, dechu a chtěla po nás uběhnout stadion, na kterém běhal Emil Zátopek,“ poznamenává Tereza.
Při jednom z běhu prý těsně před cílem zkolabovala. „Co je? Vstaň a doběhni to,“ byla prý jediná reakce učitelky, spolužáci se následně začali smát.
„Točila se mi hlava, příšerně mi bušilo srdce a přes slzy v očích jsem skoro neviděla, ale vstala jsem a do cíle jsem došla. Dostala jsem za pět.“ Od té doby Tereza z tělocviku dostávala panické ataky. Když se blížila hodina, bušilo jí srdce, sevřelo se jí hrdlo a nemohla se pořádně nadechnout.
Věří, že je to právě osobnost učitelky, která ji ve vztahu k tělesné výchově ovlivnila. „Když třeba kvůli nemoci neučila, suploval tělocvik náš třídní učitel. S ním mě hodiny bavily a nikdy jsem se necítila pod stresem. Dokázal pochválit, poradit, naučit.“ Zmiňovaná tělocvikářka nikoli. I když šlo Tereze něco perfektně, například vrh koulí nebo volejbal, nikdy neuznala, že je v tom dobrá. Věří, že kdyby dostala v některé z těchto disciplín šanci rozvíjet se, situace by byla jiná.
Natalie
Pedagog ovlivnil vnímání tělesné výchovy i u čtyřiadvacetileté Natalie, která chodila na střední školu zaměřenou na návrhářství a kostýmní tvorbu. „Devadesát devět procent lidí na škole byly holky, například v našem ročníku byl jediný kluk. Nechápu, koho napadlo, aby u nás učil tělocvik muž. Byly jsme skupina dvaceti holek, zajímaly jsme se primárně o umění. Soudný člověk by předpokládal, že na tomto typu školy nebudou zrovna sportovně nadané studentky,“ říká Natalie. To prý byl i její případ, na tělesnou výchovu nebyla nadaná. Byly to ale až hodiny na střední škole, které jí způsobily skutečný stres.
Učil ji prý starší tělocvikář, který pro nesportovně zaměřené studentky vůbec neměl pochopení. „Vždycky, když jsme hrály nějakou kolektivní hru jako fotbal nebo něco podobného, na konci hodiny každou z nás jednotlivě okomentoval. Dodnes mám v hlavě jeho větu o tom, že si mě natočí na video a pustí na silvestra,“ vzpomíná Natalie s tím, že to pro ni bylo traumatizující ze dvou důvodů. Prvním byl fakt, že ji vyučující zesměšňuje. Druhým to, že šedesátiletý učitel říká sedmnáctileté studentce, že by si ji natočil a záběry pouštěl doma.
Jednou se prý v šatně i rozbrečela. Bylo to poté, co hrály volejbal. Onen vyučující všem řekl, že dokud se Natalii nepodaří podání, nikdo z hodiny neodejde. „Představte si sedmnáctiletou holku, která o sobě ví, že jí tenhle sport nejde, vnímá pohledy všech, kteří ji hypnotizují a čekají, až podá.“
Za důležité ještě zmínila nevhodné rozcvičování, které musely absolvovat. „Každou hodinu jsme musely dělat svíčku a dávat nohy za hlavu, aby se učitel mohl koukat. Já se vždycky otočila, takže viděl jen mou hlavu. Ale spoustě těch sedmnáctiletých a osmnáctiletých holek to nedocházelo a cvičily přímo před ním v těsných legínách nebo opravdu krátkých kraťasech. Nikomu to nepřišlo špatně,“ dodává.
Jan
Rozličné vzpomínky na tělesnou výchovu má pětadvacetiletý Honza. Rád vzpomíná na první stupeň, kdy chodil na vesnici do malotřídky a tělesnou výchovu mělo několik tříd společně. „Tam jsme byli kluci i holky, bavilo mě to. Jenže pak jsem musel jít na druhý stupeň do vedlejší vesnice, kde už byl tělocvik rozdělený a měli ho zvlášť kluci a zvlášť holky,“ sděluje.
Hodiny tělocviku ve mně podpořily nenávist k vlastnímu tělu, poruchu příjmu potravy a prohloubily propast mezi mnou a mými heterosexuálními spolužáky.
Honzovi, zřejmě vlivem začínající puberty a uvědomování si vlastní sexuality, nebylo v těchto hodinách tělocviku vůbec dobře. „S kluky jsem si vůbec nerozuměl, šikanovali mě. Všichni to byli fotbalisti, takže se pořád hrál jen a jen fotbal, učiteli to nevadilo. Já ho musel hrát taky, a když jsem chtěl dělat něco jiného, nemohl jsem,“ říká. Dodává, že nepříjemné situace zažil i během společného převlékání v šatnách. „To mi bylo taky nepříjemné, kvůli sexualitě, a taky už se u mě rozvíjela forma poruchy příjmu potravy, takže jsem se chodil převlíkat na záchod,“ přiznává.
Svým způsobem to prý pokračovalo i na gymnáziu, kde jeho učitel ale přistoupil na to, že když ostatní hrají fotbal, on se může věnovat třeba běhání. Zkušenosti z druhého stupně základní školy ho ale velmi odradily od sportu. „Podpořily ve mně nenávist k vlastnímu tělu a poruchu příjmu potravy a prohloubily propast mezi mnou a mými heterosexuálními spolužáky,“ uzavírá.
U protahovaných traumat se mohou i po delší době vracet bolestivé vzpomínky, které se většina lidí snaží nějakým způsobem přebít a vymazat. Podle Prokešové může docházet k projevům sebepoškozování, užívání návykových látek, ale i k agresivnímu jednání, poruchám spánku nebo zvýšené popudlivosti. „Snaha najít vysvětlení události může vést k masivnímu sebeobviňování, zpochybňování své vlastní hodnoty coby lidské bytosti, k nízké sebeúctě,“ dodává psycholožka.
Saša
Pětadvacetiletá Saša se ve vzpomínkách vrací k tělocviku na základní škole. „Byla jsem velmi nezdatná a nemotorná, neuměla jsem chytat ani házet a šplhat, skákat přes věci nebo dělat kotrmelce jsem se strašlivě bála. No, prostě taková přeopatrná holčička,“ říká. Jednou prý musela dělat kotrmelce na kruzích, nešlo jí to, spadla na žíněnku a celá třída se jí smála. „To byla klasika celou dobu. Spolužáci, kterým vše šlo, šikanovali všechny ostatní. Nadávali jim, smáli se jim, výjimkou nebyly ani tvrdé údery do hlavy při vybíjené. Z učitelů jsem cítila, že jejich podpora je spíše na straně těch zdatnějších dětí, které za své chování nebývaly potrestány,“ říká.
Postupně si prý vypracovala vnitřní strach z typického zápachu a prostředí tělocvičny. Z části si to přenesla i na gymnázium. Tam zjistila, že když se jí nikdo nesměje, pohybově neschopná není. Poprvé v životě vyšplhala na tyč, naučila se volejbal, docela jí šel běh. I tak ale výrazně zaostávala za některými spolužáky, kterým učitelé zjevně nadržovali.
„Nesnášela jsem hodnocení a srovnávání v tělocviku. Známkovat, jak daleko kdo doskočí do písku nebo běhání na čas, to mi přijde naprosto bizarní,“ říká Saša. Zpětně jí prý přijde, že se k tělesné výchově nepřistupovalo tak, aby to bylo zdraví prospěšné. Výše zmíněné zkušenosti považuje za něco, kvůli čemu si dodnes týmové sporty neužívá a stydí se sportovat ve skupině. Myslí si, že není dost dobrá. Lásku k aktivnímu sportu našla až později sama nebo skrze rodinu, obecně prý ale preferuje individuální aktivity.
Bára
Ve známkování podle výkonnostních tabulek neviděla smysl ani čtyřiadvacetiletá Bára. „Nechápala jsem, proč být známkovaná za něco, co není v mých silách. Neměla jsem třeba svaly na rukou, abych se udržela ve shybu po určitý čas, neměla jsem natrénováno, abych zaběhla trasu do stanoveného času,“ říká.
Kromě toho prý měla trauma hlavně z gymnastiky. Některé věci jí zkrátka nešly, přestože je trénovala i doma, jako například kotrmelec vzad. Z výkonnostních prvků dostávala čtyřky i pětky. „Jiné sporty mi šly, myslím si, že jsem v nich byla i dobrá, a cítila jsem se v nich i sebevědomě,“ říká. Na psychice jí nepřidávalo ani to, že nebyla nejhubenější dítě a při rozřazování do týmů většinou zůstávala mezi posledními. „To psychice dítěte úplně nepřidá ve chvíli, kdy nějakým způsobem pochybuje o svém těle,“ myslí si Bára.
Přestože se tehdy několika sportům věnovala, dělala volejbal, plavala, jezdila na kole nebo na lyžích, nic z toho se nepromítlo do výkonů v tělocviku. Vzhledem k nespokojenosti s vlastním tělem prý vnímala i pomluvy a stydlivost během společného převlékání v šatnách.
Gymnastika ji pronásledovala i na gymnáziu. Trauma měla zejména z přeskoku kozy, ke kterému se do té doby nikdy nedostala. „Brečela jsem, že to dělat nechci, ale učitelka mě donutila. Jenže já neznala techniku, takže jsem pod sebe špatně dala ruce a tu kozu shodila, naštěstí nespadla přímo na mě,“ říká. Obecně prý měla problém i s dalšími gymnastickými prvky. Učitelky, které měla, se vůbec nezaměřovaly na fyzickou kondici, která k nim byla potřebná.
„Přišlo mi, že se o nás obecně vůbec nezajímaly, nesnažily se nás nějak motivovat. Mrzelo mě to. Věděla jsem, že se chci sportu nějak věnovat, ale ne takovému, jaký probíhá na školách. Místo toho, aby mě bavil, jsem byla ve stresu z toho, že na mě spadne nářadí nebo dostanu pětku za to, že se neudržím ve shybu,“ uvádí. Do současnosti své trauma nepřenesla a je ráda, že si ke sportu našla pozitivní vztah.
Ondřej
Gymnastika byla už na základní škole noční můrou i pro pětadvacetiletého Ondřeje. „Extrémně se bojím výšek, jakékoli lezení nebo visení hlavou dolů mi nedělá dobře. Do výšky nevylezu, výmyk neudělám. Během tělocviku jsem se kvůli tomu částečně vystresoval sám, částečně za to mohlo neustálé tlačení do toho něco udělat a poznámky typu ‚tak buď chlap a vylez tam‘,“ říká a dodává, že jiným sportům se věnoval, hrál florbal a tancoval na poloprofesionální úrovni.
Ondřejovi vadilo i známkování takových výkonů. „Z čehokoliv, co se přibližovalo gymnastice, jsem měl buď čtyřky za snahu, nebo rovnou pětky. Na gymnáziu tyhle problémy přetrvávaly, navíc se tam známkovalo fakt přísně. Kdo například neuběhl určitý počet kilometrů za dvanáct minut, dostal trojku,“ vzpomíná Ondřej. Osobnosti učitelů prý situaci na základní škole i gymnáziu vůbec nepomáhaly. „Zacházelo to až tak daleko, že jsem se z toho psychicky hroutil. To vztahy s učiteli jen zhoršovalo, a tak se to dál cyklilo – učitelé mě do všeho víc nutili a já se víc hroutil,“ říká Ondřej.
Na obhajobu učitelů ale dodává, že kdyby byl dnes v jejich pozici a měl před sebou sebe samotného jako dítě, moc by nevěděl, jak reagovat. Popisované zážitky ho prý ovlivnily natolik, že si do jisté míry vybíral vysokou školu podle toho, zda na ní bude, nebo nebude tělocvik.
Míša
Určitou úzkost při vzpomínce na hodiny tělocviku, přesněji na jejich vyučující, dnes cítí i třiadvacetiletá Míša. „Nikdy jsem v něm nevynikala. Nešlo mi to, ale alespoň jsem se snažila,“ začíná svůj příběh. Nepříjemné zážitky pro ni začaly na druhém stupni základní školy, kde se v tělocviku dělili do několika skupin, na lepší kluky, lepší holky a mix. „V překladu vlastně na ty, kteří nestáli za nic. Už jen to, že nám dávali najevo, že je někdo méněcenný, bylo hrozné. Navíc žáci, kterým šla atletika, byli obecně bráni jako někdo lepší. Vnímala jsem takový postoj, že bylo jedno, že se člověk dobře učí, pokud mu nešel sport, byl nikdo,“ uvádí.
Mnohem horší situaci ale zažila Míša na gymnáziu. Vše se odvíjelo od vztahu s tělocvikářkou. „Už od prvního ročníku bylo cítit, že ke mně cítí odpor jen proto, že mi tělocvik nejde. Měla jsem problém s gymnastikou a věcmi s ní spojenými. Obecně jsem se ale snažila. Třeba když jsme chodili běhat, držela jsem se mezi prvními. Chodila jsem na všechny hodiny, i když mi třeba bylo špatně. Ona ale mou snahu stejně neviděla a na vysvědčení mi vždy dala dvojku,“ vzpomíná. Ohledně výsledné známky se s tělocvikářkou pohádala i její třídní. Marně.
Že si na ni učitelka svým způsobem zasedla, potvrdily Míše i zážitky z lyžařského kurzu. „Spadla jsem při výstupu z kotvy a dost ošklivě si poranila lýtko, ta modřina byla až černá. Měli jsme mít závody a já to zranění ukázala tělocvikářce s tím, že mě to opravdu mrzí, ale že ty závody nezvládnu. Řekla mi, že se jen vymlouvám a stejně pojedu,“ říká. Dodává, že když za stejnou učitelkou přišla spolužačka, které tělocvik šel, s tím, že ji bolí hlava, závodit nemusela.
Pokaždé jsem doufala, že moji snahu ocení, nikdy se to nestalo. Ani když jsem měla lepší výsledky než její oblíbenci. Zkrátka se vyžívala v tom, že některým lidem dělala z tělocviku peklo.
Vzpomíná také na to, že ji občas tato učitelka během tělocviku i určitým způsobem zesměšňovala svými poznámkami, například tím, že se jí během některých cviků musí pomáhat. A nejen jí. „Jedna spolužačka byla trochu při těle. Dělali jsme nějakou opičí dráhu a ona ji nutila prolézt otvory, u kterých bylo jasné, že se do nich kvůli své postavě nevejde. Bylo to až odporné, jak se v tomto směru chovala,“ říká. Obecně ji prý hodiny tělocviku stresovaly, přesto do nich chodila. „Pokaždé jsem doufala, že moji snahu ocení, nikdy se to nestalo. Ani když jsem měla lepší výsledky než její oblíbenci. Zkrátka se vyžívala v tom, že některým lidem dělala z tělocviku peklo,“ uzavírá.
Eva
Přístup vyučujících tělocviku kritizuje i dvaadvacetiletá Eva. Už na základní škole se setkávala s vyučujícími, kteří nedokázali pochopit, že některé děti pohybový talent nemají a je třeba jim věci víc vysvětlit, lépe předvést, a hlavně jim ukázat, že pohyb je zábava, a ne povinnost, která v člověku vyvolává strach. „To byl přesně můj případ. Na tělocvik jsem se nikdy netěšila, bála jsem se vůbec nějak pohnout, aby to nebylo špatně, ale zároveň bylo jasné, že moje neaktivita vzbudí ještě horší reakci,“ sděluje Eva.
Byla by škoda odrazovat děti a mladé lidi od pohybu, který je tak moc potřeba a měl by spíše psychickou pohodu podporovat než podrývat.
I když se snažila poslouchat a napodobit správné pohyby, nešlo jí to hned a setkávala se s výsměchem a ponižováním, a to jak ze strany učitelů, tak spolužáků. „Chyběla mi od nich podpora, od učitelů jsem potřebovala slyšet, že to příště zvládnu a bude to lepší, a ne, že mi to nevyšlo, všem jsem to zkazila a příště si mě nikdo do týmu nevybere. Slova dokážou hodně zranit a člověka zmrazit tak, že z pohybu obecně dostane strach a cítí se pak v mnoha situacích trapně,“ domnívá se. Míčové sporty tak nemá ráda dodnes.
Děti podle ní potřebují slyšet, že je v pořádku dělat chyby a že je normální, když člověku nejde všechno perfektně a není do všeho nadšený, stejně jako je normální, že někoho nebaví všechny sporty. „Byla by škoda odrazovat děti a mladé lidi od pohybu, který je tak moc potřeba a měl by spíše psychickou pohodu podporovat než podrývat. Jakmile člověk cítí podporu a snahu okolí, začne trochu roztávat a zlepšuje se i v pohybových aktivitách tím, že není tolik svázaný strachem z odsouzení. Jakmile děláme věci pro radost, cítíme se svobodnější,“ zakončuje Eva.
