Šikana, body shaming, nesmyslná hodnocení výkonů... A mnohé další faktory, které některým lidem dělaly z tělesné výchovy peklo.
Když se řekne tělesná výchova, mnoho lidí si vybaví jeden ze svých nejoblíbenějších předmětů ve škole. Možnost, jak si odpočinout od pravopisu, slovních úloh nebo fyzikálních vzorečků, možnost odreagovat se při týmových hrách se spolužáky nebo se protáhnout po několika hodinách sezení v lavici. Ne pro každého byl ale tělocvik zdrojem radosti. Jsou také lidé, kteří při vzpomínkách na něj cítí nepříjemnou úzkost. Někteří z nich se s námi podělili o důvody, proč tomu tak je.
Tereza
„Od malička jsem nebyla úplně nejhubenější dítě a trpěla jsem nadváhou. To se dost odráželo na mém sebevědomí, hlavně při tělesné výchově,“ vzpomíná šestadvacetiletá Tereza. Nerada se prý převlékala mezi ostatními, vždycky měla pocit, že na ni někdo kouká a směje se. „Bohužel tenhle pocit je se mnou do teď a převlékání v šatně, natož sprchování ve fitku, naprosto nesnáším a nezvládám,“ dodává.
Měla jsem za úkol jedinou věc – stát v bráně. Měla jsem pocit, že jsem dobrá jen na postávání na jednom místě. Že mi nevěří natolik, aby mě poslali do pole, kde bych ukázala, co zvládnu. Že mě soudí jenom podle toho, jak vypadám.
To, že byla svými spolužáky brána jako „ta tlustá a tím pádem pomalá“, se prý projevilo při vybírání do skupinových sportů, jako byly vybíjená nebo florbal, kdy zůstávala vždy mezi posledními, často poslední. „Nikdo nebyl nadšený, že v týmu musí mít tlustou spolužačku, která se bojí míče a hned se zadýchá,“ říká. Následně ale dodává, že pokud na nějaký tým zbyla třeba ve fotbale nebo florbale, měla za úkol jedinou věc – stát v bráně. Důvod byl prý jediný – byla nejobjemnější a zakrývala většinu brány. To s Terezou vždycky hodně zamávalo. „Měla jsem pocit, že jsem dobrá jen na postávání na jednom místě. Že mi nevěří natolik, aby mě poslali do pole, kde bych ukázala, co zvládnu. Že mě soudí jenom podle toho, jak vypadám.“
Nejhorší ze všeho byl ale pro Terezu běh. Vzpomíná si, že měla velmi přísnou učitelku, která vůči svým žákům a žákyním nebyla vůbec empatická a bylo jí jedno, jak se studenti cítí. Běh prý naprosto nesnášela hlavně kvůli této pedagožce. „Nutila nás běhat po stadionu a museli jsme doběhnout do určitého času, jinak jsme dostali za pět. Já to prostě neudýchala. Neučila nás správnou techniku běhu, dechu a chtěla po nás uběhnout stadion, na kterém běhal Emil Zátopek,“ poznamenává Tereza.
Při jednom z běhu prý těsně před cílem zkolabovala. „Co je? Vstaň a doběhni to,“ byla prý jediná reakce učitelky, spolužáci se následně začali smát.
