Tanvaldská nádražní hospoda nás překvapila vřelostí i rodinnou atmosférou. S místními štamgasty jsme diskutovali o prezidentských volbách a o tom, co je trápí.
Již v sobotu si Česká republika zvolí nového prezidenta. Tím se může stát Andrej Babiš nebo Petr Pavel. V Refresheru jsme se chtěli pokusit zachytit předvolební atmosféru, ovšem nikoli z pragocentrické perspektivy – a navíc tak, aby bylo možné s lidmi strávit delší dobu než pár minut na ulici.
Padl nápad na hospodu. Možná nás ve výběru i trochu inspirovala kampaň Petra Pavla v pražské dejvické nádražce a rozhodli jsme se vydat taktéž do nádražní restaurace. Ovšem do místa, kde na rozdíl od Prahy první kolo nevyhrál Pavel, ale Andrej Babiš.
Vítejte v tanvaldské nádražce
„Máte místo pro dvě?“ ptáme se číšníka za barem. Tanvaldská nádražní hospoda je v úterý kolem půl páté večer plná.
Kýve, ať jdeme za ním. Na zdech jsou rozvěšené fotografie vlaků a několik snímků železničního viaduktu ve Smržovce. Jdeme ke stolu, u kterého sedí muž ve středním věku a pije Svijany.
„Můžu tady posadit dámy?“ ptá se ho číšník. „Jestli se mě nebojí,“ odpovídá muž v béžovém svetru.
Sedáme si a po chvíli vysvětlujeme, že jsme novinářky a rády bychom si tady s lidmi promluvily o prezidentských volbách. Souhlasí, ale své jméno sdílet nechce.
„Politika mě nebere. Nelíbí se mi ani ten, ani ten.“
Muže ve světlém svetru, říkejme mu třeba Luboš, se nejprve ptáme, koho volil v prvním kole prezidentské volby. „Nevolil jsem a volit nebudu. Vůbec mě to nezajímá. Přemýšlím, že kdybych volit šel, tak bych to hodil Petru Pavlovi. Babišovi určitě ne, protože jsem v Česku a určitě bych když tak volil Čecha. Babiš není Čech a mám na něj svůj názor. Měl si zůstat tam, kde byl, a nes*at se nám do státu. Babiše prostě nemusím. Ale nelíbí se mi ani ten, ani ten.“
V politice se prý „moc nešťourá“. Má svoji restauraci a věnuje se převážně své práci. Kdo bude nakonec prezidentem, je mu lhostejné. „Dnes je u nás prezident stejně spíš taková loutka. Co se týká Putina, Macrona a dalších, to prezidenti jsou, ale český prezident nemá žádný vliv. Možná jen malý,“ pokračuje Luboš. Od českého prezidenta tak žádné změny nečeká.
Podobný postoj má k politice jako takové. „Nevolil jsem ani ve volbách do Poslanecké sněmovny. Myslel jsem, že nám ta pětikoalice něco dá, ale také to vypadá, že stojí za hovn*. Beru to tak, že jestli je tam ten nebo ten, tak to vyjde nastejno. Žiju si svým životem a starám se sám o sebe.“
Zajímá nás víc něco o „jeho životě“. Bavíme se o tom, co jej trápí, co by podle něj měli politici a političky řešit. „Měli by se věnovat hlavně nám. Teď furt řeší Ukrajinu, posílají na ni peníze, a co se týká nás, mám pocit, že se matky samoživitelky a důchodci mají hůř a hůř. Na tom by měli politici zapracovat. Nemůžeme přece donekonečna pomáhat Ukrajině takovými částkami. Ale samozřejmě kdyby se to stalo nám, budeme také utíkat a shánět někde pomoc,“ říká.
Jsme podle něj ale v Česku a mělo by se pomáhat „našim lidem“. Podnikatelům, důchodcům, matkám samoživitelkám a dalším, kteří to podle Luboše potřebují. „V každém státě si přidávají ti, co jsou vejš, jejich platy jsou neadekvátní. Nadávat budeme vždycky, ať je tam ten, nebo ten. Je to úplně jedno, nic se nezmění,“ doplňuje.
Luboš to sem má jen kousek a do místní nádražky prý chodí třikrát týdně na pivo. „Na nádraží by měla být hospoda, jsem rád, že to tady funguje. Svijany za 29 korun, to je super. Jídla sice šla trochu nahoru, ale dnes jde všechno nahoru,“ dodává, zatímco popíjí pivo a zelenou.
Později si povídáme o tom, co má rád, co ho baví. Těší se na jaro, zimu nemá rád. Už tak deset let navíc neměl dovolenou a nikdy nebyl u moře. Prý není čas. A navíc se bojí přenechat svůj podnik na několik dní ostatním. „K moři byste se chtěl podívat?“ ptáme se. „Chtěl. Někdy tam pojedu,“ odpovídá.
Buďte tu jako doma
„Dobrý den vespolek,“ zdraví celou hospodu starší pán v pruhovaném svetru, který si sedá k vedlejšímu stolu ke starší paní a dvěma dětem, které střídají kreslení s koukáním na videa na mobilu.
Luboš od našeho vstupu do nádražky funguje jako jakási spojka. „Co ten, ten je místní?“ ptáme se a kýveme na staršího pána s plnovousem, který si již nějakou dobu čte knihu. „Toho neznám,“ odpovídá. Riskneme to a jdeme za ním. Polák, skoro nemluví česky, ale spojení „prezidentské volby“ interpretoval správně. „Dva lidi,“ ukazuje na prstech. „Generál a premiér,“ říká se smíchem. Mimikou mu dáváme najevo uznání a s výpomocí širokých úsměvů a přehnané gestikulace sdělujeme cosi, co doufáme, že si vyloží jako omluvu za vyrušení a přání hezkého zbytku večera.
Od prezidenta očekává hlavně reprezentaci na úrovni
Štěstí následně zkoušíme u třiatřicetiletého Petra, který sedí sám u velkého stolu a popíjí pivo. Tváří se lehce odměřeně, ale o politice si s námi povídá. V prvním kole volil Danuši Nerudovou a v tom druhém bude volit Petra Pavla. „Danuše Nerudová mi z těch kandidátů, kteří tam byli, byla nejsympatičtější a byla pro mě nejvíce volitelná. A proč Pavla v druhém kole? To je úplně jednoduché. Pavla si sice jako prezidenta nepřeju, ale proboha, hlavně ne Babiše. Volím menší zlo,“ nastiňuje nám Petr.
Babiš je pro něj prý nevolitelný. „To snad vidíme všichni, ne, co předvádí. Kecy, lži, neskutečné blábolení… Hrozně mi vadí, že vše staví na tom, aby mu věřili sociálně slabší lidé. Žvaní nesmysly: že zastaví válku na Ukrajině a podobně. Jasně, spousta lidí mu to sežere, ale jsou to jenom bláboly. Nic jiného. Když člověk poslouchá rozhovory s Babišem, jde vidět, že vyloženě míří na to, že mu budou věřit důchodci a sociálně slabší lidé. Nechci říkat, že kdo volí Babiše, je hloupý, takhle to vůbec nemyslím, ale je jasné, na koho cílí. Třeba konkrétně ta debata, co s ním byla v neděli večer na České televizi. Kdo to viděl, nemůže ho volit,“ pokračuje.
Mladý štamgast bude sice volit Petra Pavla, ale i k němu má určité výhrady. „Vadí mi, že by měl být v roce 2023 prezidentem bývalý komunista. A přijde mi, že je takový kam vítr, tam plášť. Chápu, že měl důvod přidat se ke KSČ. Můj děda byl pilot, a když začínal, tak také musel být u komunistů, aby mohl létat. Takže to chápu, ale nelíbí se mi to.“
Společně se pak dostáváme k tomu, v čem je pro něj role prezidenta důležitá. Podle Petra by nás měl prezident hlavně reprezentovat a na to se mu Petr Pavel „hodí rozhodně víc než Andrej Babiš“.
„Babiš ještě není prezident a už udělal skandál. Už se o něm mluví v Polsku. Prezident by nás měl v první řadě reprezentovat na úrovni. Teď jsme měli 10 let Miloše Zemana, který, co si budeme povídat, také nebyl úplně reprezentativní prezident, a mít nedej bože dalších 10 let Babiše… To by bylo. Navíc z něj mám pocit, že jsou pro něj důležité nejdřív jeho zájmy a až potom to ostatní, my,“ dodává. Nejvíc jej momentálně trápí inflace a současné ceny za energie. Zastropování cen nevěří a je přesvědčený o tom, že rozdíl občané stejně zaplatí na daních.
Petr do tanvaldské nádražky chodí často: „Pracuju kousek odsud, jsem obráběč a domů jezdím vlakem. Autem bych se nedoplatil. Takže po práci si sem zajdu na pivo, trochu vypnout. V práci furt člověk přemýšlí, stresuje se a potřebuje si odpočinout,“ popisuje.
„Jste smutnej?“ ptáme se. „Působíte trochu smutně.“
„Ne, jsem jen unavenej z práce,“ odpovídá Petr a my se s ním loučíme.
Místo čtyř stěn radši půjdu sem
Přesouváme se k dalšímu stolu. Nakláníme se přes lavičku i stůl a vysvětlujeme, že jsme z Refresheru a rády bychom se zeptaly na prezidentské volby. Paní, později se představuje jako dvaapadesátiletá Dagmar, se naklání blíž – špatně nás přes hluk v místnosti slyší. „Nechcete si raději sednout? To by bylo lepší než takhle přes,“ říká nám. Kýveme, že chtěly.
Na stole jsou papíry s obkreslenýma dětskýma ručičkama, pastelky a tatranka. S omluvným „promiňte, jsou tady děti“ věci odklízí, aby nám uvolnila prostor. Znovu vysvětlujeme náš plán. „A bude to na Facebooku?“ ptá se. Říkáme, že taky. Souhlasí.
Dagmar v prvním kole prezidentské volby volila Jaroslava Baštu. „Ten výběr nebyl zas až takový, to asi víme všichni, ale volila jsem pana Jaroslava Baštu, protože pro SPD jsem už nějakou dobu, pěknejch pár let. Líbí se mi jejich názory. Ano, vnímala jsem to, že pan Bašta asi nebude mít tolik preferencí, respektive takovou šanci, ale volila jsem srdcem,“ obhajuje své rozhodnutí, zatímco si pokládá ruku na srdce.
V druhém kole prý půjde volit Andreje Babiše. „Půjdu, zcela pragmaticky budu volit pana Andreje Babiše. Ne že bych ho celou dobu podporovala, nikdy jsem ho nevolila, ale vzhledem k tomu, jak vnímám veškeré informace, tak pan generál (Petr Pavel) mi opravdu nesedí. Vojáci vždy slouží režimu, pod kterým slouží. Tak to prostě je. Odmlouvat se nevyplácí, buď půjdou sedět, nebo půjdou někoho zabít ve válce.“ Odpovídat na hypotetickou otázku, zda by pro ni byl Petr Pavel volitelný, pokud by neměl vojenskou minulost, jí přijde zbytečné. Vojenskou minulost zkrátka má.
Dagmar vnímá Andreje Babiše jako menší zlo a kauzy, kterým čelí, považuje za irelevantní. Ráda by mu dala ještě jednu šanci, aby ukázal, co v něm je. „V politice u nás už pracuje několik let a má přehled o tom, jak to u nás vypadá. To, že do něj jedou kvůli kauzám, to bychom klidně mohli zavřít polovinu republiky,“ říká Dagmar ve společném povídání.
Dagmar nejvíce trápí živobytí jako takové a zvedání cen energií. Za komunismu se podle ní lidé měli lépe. „Hodně lidí musí šetřit, třeba tím způsobem, že netopí. Plus jsme už nějakou dobu v Evropské unii, ale naše platy jsou pořád mizerné, co si budeme povídat. Zažila jsem i dobu socialismu, ač někdo říká komunismu. Moje maminka tehdy život prožívala ve větším klidu. Tenkrát jste od firmy dostali byt, ale dnes budete hypotéku splácet do konce života,“ popisuje.
„Dášenko, dáš si ještě pivko?“ volá na ni číšník. „Dám,“ odpovídá mu.
V tom se Dáša rozpomněla na další věc, která ji trápí. „Chtělo by to hodně změn i ve zdravotnictví. Za prvé vysokoškoláci, kteří u nás vystudují, by měli mít povinnost odpracovat v Česku minimálně 5 až 10 let. A až potom ať si rozhodují o tom, kde chtějí pracovat. A je neskutečné, jak nám tu chybí zubaři. Za chvíli budeme národ bez zubů,“ posteskne si.
Myslí si, že pokud by se prezidentem stal Andrej Babiš, přišel by s nějakými řešeními. „Má zkušenosti a jako prezident by měl určité pravomoce. Navíc je velký strašidlo pro naši pětikoalici, tak si myslím, že by se něco změnilo. Rozhodně by měl alespoň možnost změnit premiéra, který by mohl změnit i vládu. Na tom to stojí. Pro lidi se nedělá dost, aby mohli mít práci a mohli normálně žít,“ dodává.
Dagmar do nádražky chodí poměrně často, a to především od pandemie koronaviru. „Lidé se od doby covidu uzavírají, tak jsem si řekla, že bude asi lepší nejít po práci domů, kde bych byla zavřená mezi čtyřmi stěnami a čekala na manžela. Že radši půjdu sem a pobavím se s lidmi. Třeba dneska s vámi. Pak můžu jet rozveselená domů. Když člověk chodí pouze do práce a vnímá všechny ty starosti, tak je to akorát tak na depresi,“ mizí jinak usměvavé Dagmar radost z obličeje.
Později oslovujeme pána, který s ní seděl u stolu. Mluvit s námi nechce: „Můj dědeček mi říkával: ‚Láďo, jak jde na tebe někdo s politikou, tak od něj jdi pryč,‘ “ vysvětluje svůj postoj. „Nemuseli bychom se nutně bavit o konkrétních volebních preferencích,“ říkáme. „Ne, ne. Jste hodné, ale teď ne,“ odpovídá.
Je jedno, kdo tam zrovna je
Vracíme se k našemu stolu a zase si povídáme s Lubošem. Po chvíli říkáme, že to půjdeme zkusit do přední místnosti.
U prvního stolu sedí dva muži a jedna Polka. Ptáme se, zda je můžeme na chvíli vyrušit. „Nechcete se k nám posadit?“ ptá se jeden z nich. Říkáme, že rády, ale že bychom se jich chtěly zeptat na prezidentské volby. „Tak to ne,“ odpovídá starší muž z dvojice. Politika je prý nezajímá. Nikdy nezajímala. Je přece jedno, kdo tam zrovna je, vyjde to nastejno. „Babiš ale jo,“ říká Polka s úsměvem. „No, ten jo,“ kýve hlavou starší muž.
„Tamhletoho se zeptejte, ten se politikou zabývá celej život,“ říká jeho kamarád, říkejme mu Martin, a pokynem hlavy ukazuje na mladého muže v černé bundě, který sedí sám u vedlejšího stolu. Obracíme se na něj, ale i on nám dává najevo, že u něj nepochodíme. „Budu volit Babiše, to vám řeknu. Víc se o tom bavit nebudu,“ říká rázně. Jméno nám nesvěřil, ale pro snadnější orientaci v textu mu říkejme třeba Vojtěch. Je ovšem evidentní, že si povídat chce.
Ptá se, odkud jsme, v jakých městech jsme byly. Vysvětlujeme, že se naše redakce na podobné otázky ptala v Ústí nad Labem, Praze nebo v Karlových Varech. „A tam, když tam jsou samí barevní, s váma chtěli mluvit, jo?“ ptá se udiveně.
Politika a hospoda? Z toho by mohly být problémy
Později jdeme ven, nadýchat se vzduchu. „Odcházíte? Tak se mějte,“ volá na nás Martin. „My ještě nejdeme domů,“ říkáme. „Já už myslel, že mě opouštíte,“ odpovídá.
Po pár minutách Martin vychází ven. Ptáme se ho, jestli je tady takto k večeru vždycky tolik lidí, že jsme si málem nesedly. Říká, že až na neděle jo, lidi se tady potkávají na pivo. „Jsem zedník. Viděly jste někdy zedníka, kterej by nepil?“
Prý nás obdivuje. Dvě mladý holky, takto pozdě večer do hospody. Že by mohly být problémy. „Jaký?“ ptáme se. „Když se lidi opijou a vy s nima řešíte politiku, tak aby vám třeba někdo neublížil,“ říká. Zdá se, že je jeho obava upřímná. „Zatím se tady k nám všichni chovali hezky,“ odpovídáme. Následuje ovšem série sexistických poznámek, načež se dostáváme do smyčky: „No, a nemůžu vás na něco pozvat?“„My tady jsme autem,“ odpovídáme. „Obě ale neřídíte, ne?“„Taky jsme tady teda pracovně.“ Do debaty vstupuje Vojtěch: „Dejte si s náma, pak vám povíme vše,“ směje se.
Nikdo to nedělá pro lidi
Martin po chvíli odchází a místo něj přichází třetí muž: mladý, usměvavý. Říkejme mu David. Na otázky odpovídá vlídně a otevřeně. „Budu mluvit napřímo, volil jsem Baštu,“ říká. V druhém kolem prý nebude volit nikoho, ale případně by preferoval Babiše. „Je to menší zlo. Pavel je koko*. S prominutím,“ říká omluvně. Z jakého důvodu? „Ser* se do něčeho, do čeho by neměl. Do politiky. Je to generál. Jestli tady chce rozpoutat další válku, jako je teď na Ukrajině, tak to radši ať se střelí rovnou do hlavy.“ Argumentujeme mu tím, že Petr Pavel nikdy neřekl, že by chtěl rozpoutat válku. „Ale je to voják.“
„Do Babiše se ser* každej. Udělal EET, udělal různý věci, Čapí hnízdo. Ať se každý podívá do vlastního svědomí. A na Petra Pavla. Jeho minulost je mi jedno, ale to, jak se chová, to mi vadí,“ říká David. Jak se chová? „Arogantně,“ myslí si David.
Následně ale dodává, že žádná pozitiva nevidí ani na Babišovi: „Je to jen menší zlo. Je to debi* jako každej ostatní politik.“ Oběma navíc vadí, že má Pavel málo zkušeností. „U Babiše víme, co od něj můžeme čekat,“ míní Vojtěch.
„Příští rok volte mě,“ směje se David. „Jistě. Budeš tam dělat zelňačku, já si ji pak vezmu,“ odpovídá ironicky Vojtěch.
„Všichni to dělají pro peníze. Nikdo to nedělá pro lidi,“ říká David. Vojtěch s ním nesouhlasí. Babiš je podle něj zajištěný dost a nemá zapotřebí krást. „Jedinej dělá něco pro obyčejný lidi, jako jsme my. Jedinej šel s náma, zvyšoval peníze pro obyčejný lidi,“ říká. „Petr Pavel ale také mluví o tom, že chce pomáhat lidem,“ zapojujeme se do diskuse. „To jsou jenom sliby,“ míní David. Vzápětí ovšem doplňuje, že to platí jak pro Pavla, tak i pro Babiše.
Jaká témata by podle nich měl prezident zviditelňovat? Oba se shodují, že by se měly řešit energie a ceny („Teď jsem kupoval krabici mlíka za 28 korun,“ říká David) a prezident by se měl hlavně starat o lidi. „O český národ,“ zakončuje Vojtěch.
Kolem půl osmé platíme. Jdeme za Davidem a ptáme se na jeho pravé jméno. „Ani jedno jméno vám nedáme,“ ohrazuje se jeho partnerka, která v ten moment přichází ke stolu.
Loučíme se tedy. Všichni, kteří s námi mluvili, na nás volají, ať se máme hezky.
