Dostala jsem nářez na tréninku se sparťankami. A pochopila jsem, proč si fotbalistky zaslouží stejné peníze jako chlapi

A vůbec jsem se necítila špatně. Bylo jasné, že nejsem členkou týmu, zároveň jsem se ale necítila odstrčeně. 

Vzhledem k části tréninku, které jsem se účastnila, to ani nešlo. Nic jiného než stát se součástí zcela automaticky mi vlastně ani nezbývalo. Infiltrovala jsem se totiž se vším všudy, jak to podle původního plánu mělo být, abych zcela zakusila atmosféru tréninku. Nikdo mi nic zvlášť nevysvětloval a musela jsem se sama vyznat v trenérských pokynech.

V první chvíli to bylo snadné, protože šlo o jednoduché rozcvičení a protažení. Zařadila jsem se do řady za ostatní hráčky, a mohla jsem se tak v klidu podívat, co mám vlastně dělat. V další části už to tak lehké nebylo. Rozdělily jsme se totiž na dvě skupiny a nastala mnou nejvíce obávaná část, kdy byla moje aktivita součástí týmového výkonu a mohla ho dost výrazně ovlivnit.

První hráčka stála s míčem v rukou na značce, její parťačky se postupně seřadily na dalších značkách. Zaujaly ale pozici bočního prkna, v angličtině side plank. Kdo se ve cvicích vyzná, tomu ho zřejmě není potřeba vysvětlovat. Pro nezasvěcené – člověk si lehne na bok a opře se o předloktí. Poté se na předloktí zvedne, nejprve v bocích a následuje zbytek těla. První stojící hráčka s míčem v ruce měla za úkol v běhu co nejrychleji „přeskočit“ ostatní, doběhnout na konec řady a kopnout míč tak, aby projel pod těly hráček zpátky na začátek. Tam si ho vzala další a provedla to samé. Takto jsme se střídaly, dokud se nedoběhlo k poslední značce.

Ve cvičení byla rozhodující rychlost, s níž šla ruku v ruce správná technika. Čas totiž velmi ušetřilo, když byl míč kopnut správně a plynule prošel pod těly všech až na konec. Naopak když o některou z nás zavadil a odrazil se úplně jinam, ztratilo se dost času. A ten byl klíčový, protože skupina, která prohrála, musela za trest dělat „angličáky“ – komplexní cvik složený ze dřepu, kliku, opětovného dřepu a výskoku.

Tohle posilovací cvičení se opakovalo ještě několikrát, kromě bočního planku jsme měly i základní plank na obou loktech břichem k zemi a obrácený plank, při kterém břicho naopak směřuje nahoru. Pár angličáků jsem si samozřejmě zkusila. Náš tým totiž prohrál hned několikrát. Dost neskromně ale musím říct, že to nebylo tím, že bych v něm figurovala já. Minimálně z několika svých kopů jsem měla opravdu radost, protože prošly mezi všemi hráčkami a do žádné nenarazily, což pochvalou ocenil i trenér.

Jasně, pár se mi jich taky nepovedlo, ale to nebyl jen můj případ a bez mučení se přiznávám k tomu, že když nějaký z nich zkazila některá ze sparťanek, víc než obavu z dalších angličáků to ve mně vzbuzovalo radost, že to pokazil někdo jiný než já. 

Po nespočtu planků, zvedání se z nich a následného běhu, které často doprovázela slušná porce angličáků, mi ale rychle začaly docházet síly a právě tady se nejvíc projevil rozdíl mezi mnou a poloprofesionálkami. Já byla po „své“ části tréninku zralá na ručník. „Fyzičku někde mám, ale tady na Strahově se mnou není,“ řekla jsem trenérovi a s myšlenkou na nedávno prodělanou nemoc jsem na sebe vlastně byla i docela pyšná. Ještě před čtrnácti dny jsem totiž sotva vylezla schody.

Jsme zarputilejší než fotbalisté

Po rozehřívací části následovala ostřejší fáze a herní nácviky, kterých už jsem se neúčastnila. Zaprvé bych sotva kopla do míče stejnou silou jako hráčky, navíc by i přes veškerou mou snahu určitě nikdy nešel tam, kam bych ho směrovala. A za druhé, což bylo mnohem důležitější, se v této části Sparta připravovala na velký zápas, který ji brzy čeká a na který svou přípravu soustředí. 

Tím zápasem je derby se Slavií, které se v neděli 26. března od 14 hodin poprvé uskuteční na pražské Letné. A ženská Sparta si v něm brousí zuby nejen na tři body a návrat do čela ligy, ale také na překonání diváckého rekordu. Ten totiž dosud drží právě Slavie. 

Sparta doufá, že vysoká divácká návštěvnost pomůže i zviditelnit ženský fotbal, který by to v Česku rozhodně potřeboval. A také odbourat zažitý stereotyp, že je fotbal ryze mužskou záležitostí. „Tomuhle zápasu se dělá veliké promo, věnovala se tomu spousta peněz i času. Reklamy jsou na bannerech v metru, natáčela se spousta spotů, šlo se do televize. Jen proto, aby se ženský fotbal zpropagoval a aby se o něm širší veřejnost dozvěděla. Čím více tam bude lidí, tím více to pomůže ženskému fotbalu. Může to nalákat i víc holčiček, které by mohly začít s fotbalem,“ myslí si obránkyně Sparty a členka reprezentace Aneta Dědinová.

Právě ona je jednou z těch, která při plnohodnotném tréninkovém a zápasovém režimu zvládá práci na plný úvazek. Podobných příběhů jsou v ženském týmu spousty. Hráčky musejí kromě každodenních tréninků a následných zápasů zvládat práci na plný úvazek, studium nebo mateřské povinnosti. 

Tréninky s péčí o malého syna kombinuje třeba obránkyně Petra Vyštejnová, která se na trávník vrátila teprve letos v únoru. Už předtím, než se stala matkou, pracovala na plný úvazek, podobně jako Dědinová. „Náročné to bylo už předtím, člověk byl od rána v práci a pak běžel na trénink. Teď je to o to náročnější kvůli mateřským povinnostem, synovi je teprve rok. Těžké je to psychicky i fyzicky, ale Sparta mi vytváří podmínky na to, abych to zvládala, a jsem za to vděčná,“ říká a dodává, že nic z toho by nešlo ani bez jejího přítele. 

I podle Vyštejnové potřebuje ženský fotbal zviditelnit a nedělní derby by tomu mohlo velmi pomoci. Přestože se mužská a ženská fotbalová hra podle samotných sparťanek trochu liší, v neděli bude na co se dívat. „I my jako holky umíme hrát fotbal. Jsou v něm zajímavé kombinace, technicky je to na vysoké úrovni. Nebojíme se to i trochu ‚říznout‘. Diváci se budou moci těšit i na takovou tu dívčí zarputilost, která je podle mě několikanásobně vyšší než u mužů,“ dodává Dědinová.

No, trénink jsem coby člověk se sedavým zaměstnáním, který sport provozuje hlavně rekreačně, přežila víceméně ve zdraví. Co mě těší méně, jsou rozbolavěné svaly na rukou a stehnech. A taky fakt, že fotbalistky musí přesně takto kombinovat práci, která je uživí, s profesionálním fotbalem, který milují. Na rozdíl od mužů, kteří se v Česku mohou sportu věnovat profesionálně a propagaci jejich fotbalu je také věnováno mnohem více pozornosti a financí. 

Jsem ráda za zkušenost, díky které jsem mohla více nakouknout do ženského fotbalu. Určitě, jak i samy hráčky přiznaly, se v lecčem liší od toho mužského. Rozhodně za ním ale není méně dřiny. Ta je naopak o to větší kvůli tomu, že fotbal není to jediné, čemu se fotbalistky musí ve svém životě věnovat.