Z kancelářské židle rovnou na strahovský stadion? Měla jsem co dělat. Pro fotbalistky jde o rutinu. I profesionálky totiž musí mít, na rozdíl od mužského fotbalu, vedle mičudy i jinou práci na plný úvazek.
„Jasně, půjdu. To bude super,“ odpověděla jsem nadšeně, když mi editorka předložila svůj návrh pokrýt trénink jednoho z fotbalových týmů nejvyšší soutěže žen. Trénink Sparty se měl konat jen pár dní před historickým derby se Slavií na pražské Letné. Říkala jsem si, že bude fajn zkušenost podívat se, jak jeden z nejlepších ženských týmů u nás trénuje a připravuje se na důležitý zápas. V té chvíli jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká.
Představa? Přežít a neudělat (si) ostudu
„Počkej, ty chceš, abych si sama zkusila trénink?“ zeptala jsem se editorky později. Moje představa postávání v uctivé vzdálenosti od hřiště a následné novinářské rutiny tradiční reportáže, ve které popíšu, jak se mi trénink z diváckého pohledu líbil, se rozplynula. Pocity nadšení a žurnalistického zápalu z toho, že si vyzkouším něco nového, se mísily se stupňujícím se strachem.
„Jak moc byste se chtěla zapojit do tréninku, jaká je vaše představa?“ zeptal se mě Vojtěch Přibyl z oddělení komunikace, se kterým jsem si před samotným tréninkem psala, abychom vše naplánovali. Je těžké odpovídat na něco, o čem jste dosud neměli vůbec žádné povědomí. Jak dlouho trénink trvá? Z čeho se skládá? Poběží se na začátku na „rozehřátí“ pět koleček okolo hřiště? Jak moc budu muset kopat do míče, což je věc, kterou jsem až na výjimky během základní školy nikdy nedělala? Moc otázek, málo odpovědí.
Moje základní představa byla: ve zdraví to přežít. Musím se totiž přiznat, že to není tak dávno, co jsem prodělala onemocnění covid-19 a pozorovala jsem, že se dost podepsalo na mé fyzické kondici. Bylo mi jasné, že co do výdrže nemůžu jako kancelářská myš, která si občas jen tak pro sebe sem tam doma zacvičí, konkurovat elitním hráčkám. A že nikdo nečeká, že jim tam novinářka z Refresheru předvede nějaké fotbalové triky.
Přesto se mě s blížícím se tréninkem zmocňovala stále větší nervozita. Z toho, že někomu něco pokazím, že budu svým neumětelstvím překážet nebo že si zkrátka uříznu ostudu. Promlouvala ze mě moje povaha perfekcionisty a člověka se sklony k obsedantně kompulzivní poruše, který si přehrává katastrofické scénáře ještě předtím, než se vůbec něco stane.
Když boty prolomí ledy
Žádná katastrofa se ale nekonala. Už proto, že jsem si od první chvíle v Tréninkovém centru Sparty na Strahově připadala, jako bych tam chodila denně. Nervozita ze mě spadla už na recepci, kde mě spolu s fotografem vyzvedla vedoucí týmu Adéla Pivoňková. Kromě půjčeného dresu k tréninku mi nabídla i tykání, na hřiště jsem tak šla mnohem uvolněnější.
Příjemná atmosféra pokračovala i tam. Samozřejmě že „vetřelkyně“ v botách, které byly pro fotbalový trénink naprosto nevhodné, vzbuzovala na některých tvářích překvapení. Nekonalo se ale žádné ukazování prstem a posměchy. Holky si takzvaně „jely svoje“ a atmosféra byla uvolněná.
Možná až příliš, chvílemi vládla na hřišti docela anarchie, míče i hráčky poletovaly sem a tam, křičelo se jeden přes druhého. To už ale zasáhl někdo z trenérského týmu a trénink mohl začít.
Byly to právě moje tenisky, díky kterým se mi podařilo nejvíce prolomit ledy. Jak už jsem zmínila – byly sice sportovní, ale běžecké. Na fotbal se rozhodně nehodily. Kopačky jsem však ve sbírce neměla, tak jsem zvolila to nejvhodnější, co jsem měla. Třešničkou na dortu byl bohužel fakt, že byly jiné značky než té, která Spartu obléká. „Máte na trénink parádní boty,“ řekl mi se značnou dávkou ironie v hlasu hlavní trenér Martin Masaryk ve chvíli, kdy už jsem společně se všemi hráčkami a také kondičním trenérem Erikem Flámikem stála v kruhu a čekala, co se bude dít.
Co se naučíte po odemknutí?
- Braly mě holky na tréninku?
- Přežila jsem?
- Jaké osudy mají špičkové fotbalistky Sparty?
- Kdy se můžeš těšit na napínavé derby Sparta versus Slavie?
