Technika klimakismos se zřejmě stala osudnou i Arrhichionovi z Figaleie, olympijskému vítězi v pankrationu v letech 572, 568 a 564 před naším letopočtem. Jeho příběh vystihuje to, proč byl pankration jednou z nejočekávanějších disciplín v olympijském programu a důkazem, že brutalita pankrationu byla pro tehdejší diváky obrovským lákadlem. Záměrně píšeme diváky, protože ženy v tehdejší době v publiku zasednout nemohly.
Arrhichion byl bojovníkem, který současně s vítězstvím přišel o život. Jeho soupeř ho totiž sevřel zezadu a začal škrtit. Arrhichion chytil jeho nohu a z posledních sil ji rozdrtil, čímž mu vykloubil kotník. Nejmenovaný muž bolest nevydržel a zvedl ukazováček na znamení, že se vzdává. Bylo to ale příliš pozdě, protože Arrichiona uškrtil. I tak byl ale Arrichion prohlášen vítězem, protože jeho rival se vzdal.
Největším symbolem divokého pankrationu ale nebyl Arrichion, ale Theagenes z Thasosu. Přestože se narodil thasoskému knězi, místní věřili, že jeho skutečným otcem je bájný Héraklés. Theagenes se proslavil už v devíti letech, když na náměstí v Thasosu vytrhl z podstavce bronzovou sochu a odnesl si ji domů. Na olympijských hrách ovládl box i pankration. Později objížděl Středomoří a údajně se mu podařilo ovládnout více než 1400 zápasů. Jen pro srovnání – rekord v současném MMA drží Američan Travis Fulton se 320 zápasy a 255 výhrami.
Thaegenes měl v Olympii dokonce sochu v životní velikosti. Jestli si ale představuješ, že pankrationisté byli všichni samý sval a šlacha, tak se pleteš. Mnoho bojovníků se naopak vyznačovalo třeba výrazným břichem. Ironické je, že sofista Filostratos to považoval za výhodu. Vypouklé břicho totiž usnadňovalo udržení protivníka v bezpečné vzdálenosti.
Nástup křesťanství znamenal pro pankration úpadek
Pankrationisté byli ve své době superhvězdy. Jakmile se někomu podařilo vyhrát zápas, lidé na něj pohlíželi s obdivem, a dokonce dostával potraviny z veřejných zásob města. Pankration byl také součástí učebních osnov, protože se věřilo, že tato aktivita formuje lidský charakter. Už zmíněnou výhodou bylo použití této techniky v bitvách včetně slavného střetnutí Sparťanů a Peršanů u Thermopyl v roce 480 před naším letopočtem.
O tři století později se Řím stal velmocí a brzy si Řecko podrobil. Římané přijali helénskou kulturu a označovali pankration jako pancratium. Marcus Aurelius, který byl římským císařem v druhém století našeho letopočtu, byl jeho příznivcem. Pankration mu sloužil jako metafora poctivého života.
Zkázu pro pankration znamenal nástup křesťanství, které se v roce 380 stalo fakticky i právně státním náboženstvím. Církev šířila zcela odlišné hodnoty jako zbožnost a kajícnost. Nebojácnost a vzdor, kterými se pankration vyznačoval, byly naopak vlastnosti nežádoucí. Pro církev značil pankration pozůstatek pohanství, upadl v nemilost a postupně se na něj na dlouhá staletí zapomnělo.
Základy pankrationu začala v poslední třetině dvacátého století znovuobjevovat skupina nadšenců v čele s Řeko-Američanem Jimem Arvanitisem. Společně čerpali z architektonických nálezů, historických dokumentů včetně kreseb, vykopávek, soch nebo literatury. Pomocí statických vyobrazení starověkých zápasníků a na základě beletrie dokázali pankrationu vrátit život. Arvantisovi je navíc přisuzována zásluha na vzniku moderního MMA, které v mnoha technikách čerpá právě z pankrationu.
Je přitom zajímavé, že k obnovení pankrationu coby olympijského sportu mohlo dojít mnohem dříve. V roce 1895, rok před zahájením novodobých olympijských her, řekl římskokatolický kardinál Pierre-Hector Coullié zakladateli moderní olympiády Pierru de Coubertenovi: „Uznáváme všechny starověké disciplíny starověkých her, které mají být znovu zavedeny, kromě pankrationu.“
Dnes pankration rozvíjí třeba World Pangration Athlema Federation a stovky dalších mezinárodních, národních a místních organizací, které zajišťují trénink a podporují zachování tohoto starobylého sportu. Součástí olympiády však podobně jako MMA není. Druhý jmenovaný sport by ale k účasti mohl mít blízko. Souhlas vyslovil i šéf UFC Dana White.
