Pro nás zajímavá odbočka, pro něj přirozený vývoj. Marek je kaskadér, který baví obecenstvo v zábavním parku v zahradě zámku Thurn v Heroldsbachu nedaleko Norimberku. Ke své práci má zálibu – koně jej přivedli k ruční tvorbě kožených výrobků.
Slunce vystoupalo maximálně nad obzor. Je horko. Muž opřený o zeď si otírá orosené čelo, zatímco po prašné cestě se kutálí pouštní chuchel. Najednou zazní rána. Bandité vjíždí do města a začínají řádit. Všude hraje westernová hudba a scéna začíná. Nadšený dav ve Schlossparku Thurn, zábavním parku na východě Německa, sleduje nelítostný boj na Divokém západě.
Uběhne pár hodin a o několik set metrů dál vchází ten samý dav na středověké kolbiště. Aréna plná dřevěných pilin a písku, rytířů, princezen, dechberoucích kostýmů a povzbuzování žene dobré i zlé rytíře na turnaji s dřevci proti sobě. Když přijde zrada, rozdají si to ještě s meči. Všude běhají koně, padají lidé a dav tleská. Tak se dá popsat denní rutina našeho dalšího hosta pro Refresher Art.
Marek Sukup byl vždy pohybově nadaný člověk. Rodák z Uherského Hradiště se ale věnoval spíše „pouliční gymnastice“, parkouru a freeruningu, který jej postupem času zavedl i ke gymnastice. Jenže osud tomu chtěl jinak a místo učitele tělocviku se z něj stal kaskadér. A to nejen tak ledajaký – i když své šikovné ruce vystavuje během představení všanc, naučil je trpělivosti a nyní ve volném čase vyrábí zajímavé výrobky z kůže.
O jeho vysněném povolání, kterým rozhovor pod brněnským Petrovem začínáme, by se dalo mluvit hodiny. Cesta ke kožedělnictví přece jen vedla přes něj. „Najít si k němu cestu bylo však poměrně těžké,“ začíná Marek vyprávět o době, kdy chodil na střední školu zaměřenou na informatiku. I když parkour a freerunning miloval, věděl, že asi bude v životě k uživení potřebovat ještě něco dalšího.
Napíchnout na kopí a není co řešit
„Šel jsem na vysokou školu, kde jsem z informatiky přešel na tělovýchovu, a než jsem ji stihl dodělat, tak se mi naskytla možnost dělat kaskadérství. A to je sen každého, kdo se věnuje pohybu,“ říká nám. „Bydlel jsem v Brně se spolubydlícím, jehož známý trénoval se šermířskou skupinou v Praze. Měli jet do Německa, jenže jim vypadl člověk a oni potřebovali někoho, kdo nemá problém spadnout z výšek, nebojí se koní a nejlépe se umí nějak pohybovat,“ pokračuje.
Spolubydlící si ale nemohl vzít dovolenou, jelikož nastoupil do nové práce. A Marek tak dostal příležitost. „Já jsem měl na výšce zrovna zkouškové, měl jsem naklikané termíny, a navíc nejsem zrovna člověk, který by se okamžitě sbalil a odjel s bandou neznámých lidí do Německa,“ představuje svůj charakter. Po dvou dnech přemýšlení se ale nakonec překonal a se skupinou Czech Stunt Fighter Association se setkal.
Tam mu byly vysvětleny základy. „Na místě se mnou byli docela spokojení,“ hodnotí, „akrobacii jsem dával. Hned mě nabodli takovým kopím, díky němuž jsme poté padali ze dvou metrů na půlmetrovou žíněnku. To nic nebylo. Proto jsem to skákal bez žíněnky na písek, automaticky do kotoulu. Překvapilo je, že jsem to zvládl, ale chtěli, abych se šetřil, protože potřebovali, abych vydržel alespoň dva týdny,“ směje se při vzpomínce na začátky.
Čekaly jej náročné dva týdny v Německu a Rakousku, poté školní realita. Když se mu povedlo udělat zkouškové, odjel další tří týdny v Rakousku v režimu dvě dvouapůlhodinové show denně a místo odpočinku se rozhodl ještě vypomoct se show na Halloween. To byl rok 2016.
„Strašně mě to chytlo. Tehdy mi chyběla bakalářka, tak to byl pro mě přelom, ale uvědomil jsem si, že není na co čekat. I kdybych to dostudoval, tak bych měl akorát papír. Nejspíš bych v tom prostředí pracovat nechtěl,“ povídá Marek, který se po půl roce rozhodl pro připojení ke kaskadérské skupině Heraldos. Tehdy se také začal zaučovat v práci s koňmi, jezdil na nich a také z nich padal. Schválně.
Film a další příležitosti
Do školy se už nevrátil. A pokud by na některou přece jenom nastoupit chtěl, byla by to škola pro kaskadéry v Norsku. Jenže to je v branži poměrně nedosažitelné a také ne nutné. Nicméně Sukup se své práci věnuje šest let a ani dnes netvrdí, že je profesionálem. Určitě ne na všechno. Kaskadérství je prý často o zaměření – někdo bojuje, někdo padá z výšky, někdo hoří. „Například ti, co teď natáčeli Johna Wicka, se specializují na bojová umění,“ zmiňuje velkofilm s Keanuem Reevesem.
„U nás v parku máme western a rytírnu, v nichž se dělají rozdílné věci. Máme pády z výšek, souboje, ježdění na koni, pády z koní, šerm a tak dál. V rámci rytířských turnajů si myslím, že kdybych dostal nějaké další angažmá, nebudu vypadat jako laik, ale profesionálem bych se nenazval,“ zmiňuje.
Na druhou stranu, se středověkým bojem před kamerou má on sám zkušenosti. Zahrál si ve velkém filmu. „Nakonec jsem tam ani nebyl vidět,“ směje se, když mluvíme o Janu Žižkovi, „ale aspoň jsem byl v titulcích, což opravdu dokazuje, že jsem tam byl.“ Se svou tehdejší skupinou Haraldos šermovali v závěrečné scéně, a přestože bojovali s hlavními postavami, k vidění bylo jen jeho torzo nebo zbraň.
„Pro mě to bylo úplně první natáčení, tak to byla samozřejmě zajímavá zkušenost. Rozdíl oproti live show byl zejména v tom, že to muselo být perfektní. Když nebylo, jelo se znova, člověk měl tak prostor na chybu. Jedna scéna se natáčí dvacetkrát nebo třicetkrát, takže jsme tam nakonec strávili 5 dnů,“ popsal. Náročnost viděl zejména v brzkém vstávání, dlouhém čekání a počasí. „Když je hezky, není to špatné. Měli jsme totiž kostýmy dělané na léto. Jen nám do toho občas sněžilo,“ pobaveně dodává.
Takový kaskadér-bandita z Divokého západu se ale může objevit i v reklamě na elektrokola, což se Markovi přihodilo během angažmá v západoněmeckém Elspe. Samostatnému herectví, i když jde ruku v ruce, však neplánuje věnovat svůj čas. Momentální člen skupiny Horse Stunt Team Arturius si spíše uvědomil, že pokud chce dobře fungovat jako kaskadér, potřebuje dobré vybavení.
„O kožedělnictví jsem začal uvažovat hned, jakmile jsem se přidal k představení a zjistil, že všichni mají vlastní meče a brnění. Já jsem si je předtím půjčoval, jenže dát dohromady nějaký schopný kostým vlastně nejde. Zaprvé ti to nikdy nebude tak sedět, některé věci je i nutné opravit a druhá věc je cena. Je to drahé. Jenže jestli se tomu chceš věnovat, potřebuješ věci, na které se dá spolehnout, když v tom máš navíc padat,“ seznamuje nás.
Není to jen o „módě“. „V momentě, kdy vím, co nosím, můžu dojet kamkoliv a hned říct, co v tom zvládnu udělat. Nevědět, co nosím, může být nebezpečné. V souboji jsem se jednou zasekl o kostým nebo kostýmem o sedlo. A minulý rok jsem dokonce viděl, jak někdo může viset za botu za hrušku od sedla vzhůru nohama jenom proto, že ji má o trochu větší. To mě přesvědčilo,“ dodal.
Jen kus kůže a nářadí z Amazonu za 20 eur...
Proto Marek šetřil. Jenže v jeden moment už znovu „nebylo na co čekat“ a ponořil se do tajů kožedělnictví. V roce 2019 si po sezóně pořídil nářadí z Amazonu za 20 eur (475 korun). „Řekl jsem si, že to zvládnu sám,“ nechyběla mu motivace. Chyběla mu ale kůže. „To bylo asi to nejhorší; najít v Německu obchod s kvalitní kůží, která bude dobrá na zpracování a která mě nezruinuje,“ usmívá se.
Nakonec dobře pořídil v domovině. Díky známosti s předním českým i evropským sedlářem Martinem Povrem zjistil, že kůže, zejména hovězí, s nejlepším poměrem cena/výkon na něj čeká v Jaroměři. Takový čtvercový kus se stranou o délce 1,5 metru pak vyjde na 6 000 korun. „Záleží, jestli je kůže předbarvená, jakou má tloušťku, pevnost, na co se hodí...“ specifikuje. „Například na řemeny na sedla, u nichž je třeba speciální postup, se hodí něco jiného než na kšíry na koně,“ vysvětluje nám.
Dál už to byla hlavně videa na YouTube a sem tam odborná pomoc od Povra a ještě jednoho sedláře. „Člověk kouká na YouTube, jak to lidem jde, a pak to zkusí vlastníma rukama a nářadím a zjistí, že to není tak lehké,“ konstatuje Marek známou věc. Nejprve si tedy na malých kouscích vůbec vyzkoušel, co který nástroj dělá. Začínal od absolutní nuly.
„Udělal jsem klíčenku, na které jsem chtěl mít jednoduché rytí. Vůbec nešlo poznat, co to je. Takže první pocit byl takový, že to můžu vyhodit,“ vzpomíná na první zmar. Naštěstí to nevzdal. „Od klíčenek jsem se dostal k nátepníkům na předloktí, pak k věcem na show jako pásky. Vzal jsem si na starost i opravy; když se například urval pásek od kyrysu (hrudní brnění, pozn. red.), tak jsem jej nahradil. Až jsem se dopracoval ke koňským kšírům, které pro mě byly největší skok,“ sumarizuje.
Pro ty, kteří neví – koňské kšíry jsou součástí postroje pro koně. „Využiješ u nich hodně kůže. Je nutné do toho zakomponovat kování, a navíc je zde hodně šití, kvůli čemuž jsem si pořídil i šicí stroj,“ libuje si nad tím, že už nemusí strávit šitím kšírů rukou doslova celý den. „Pro některé lidi je to prej terapie, pro mě utrpení,“ dodává. Takové kšíry vyjdou na hezký peníz; obyčejné za 400 až 500 eur (9 500 až 11 500 korun), lepší za 800 (19 000 korun).
Marek je dále schopný vyrobit středověkou zbroj, uzdečku na koně, umí opravit sedla i boty. „Dělal jsem i napodobeninu korzetu. A kdyby za mnou někdo přišel a řekl, že chce koženou blůzu, tak není problém si k tomu najít cestu. Trvalo by to teda déle, musel bych si pozjišťovat informace o materiálu a všechno naplánovat. Na druhou stranu je super, že tu jsou takové výzvy,“ nenechává se odradit.
Design by Marek Sukup
Pracovní proces má zatím stálý. „Naposledy jsem měl zakázku, kdy po mě zákazník chtěl, abych mu udělal kšíry, které se budou hodit k Fleur de lis (heraldický symbol lilie používaný zejména ve Francii, pozn. red.). Já mu to navrhl, poslal návrh kování, které se k tomu může hodit, a on si řekl, co se mu líbí a co ne. Až se dohodneme napevno, tak na tom udělám design,“ uvádí.
Designem je například myšleno i tzv. puncírování. Představ si, že máš kladívko a speciální dláto, se kterým vyrýváš ozdobný motiv do kůže. Rukou. K designu ale patří i například barvení kůže, kterému Marek nedokáže zatím přijít na kloub. Proto by rád absolvoval nějaké kurzy.
„Pracoval jsem na dvou nátepnících, oba jsem nabarvil stejně, ale každý z nich měl tu barvu nakonec jinou. Když byly dál od sebe, tak to nebylo poznat, ale já jsem to viděl,“ komentuje své nedostatky. „Rád bych se zúčastnil kurzu barvení i puncírování, kde nevím, jak to úplně funguje. Vím ale, co potřebuju zlepšit a kde mám mezery, takže vím, kam se chci přihlásit,“ zmiňuje.
Aby si ulehčil práci u jednodušších motivů, pořídil si laserovou gravírku. Člověk pak ale uvažuje nad tím, co je poté umění a co už fabrika. „U gravírky to má profesionální vzhled, jelikož je to symetrické. Na druhou stranu ruční práce, například puncírování kladívkem a ‚dláty‘, má daleko hezčí vzhled. Ale trvá se naučit, aby to vypadalo. Co vidím za umění na facebookových skupinách, které někteří lidi zvládají, to někdy ani gravírkou neuděláš. Kůže má třetí rozměr, krásné tvary a je to více ceněné,“ přikyvuje.
Když už zmiňujeme cenu, zajímá nás, jestli by se tím dokázal uživit. „Zatím ještě ne, ale plánuju to do budoucna. Dnes to mám jako hobby, baví mě, když mám k tomu práci. Nemám ani všechno nářadí,“ ví. Než se ale dostane i k vlastnoručně ušitým botám, které jsou jeho dílčím cílem, bude třeba ujít další kus cesty.
Hlavní je zůstat motivovaný. Motivace přichází s konečným výsledkem. „U některých věcí mi lidi říkají, že to není špatné, ale já se na to podívám a ty chyby vidím. Jindy to vyjde a říkám si, že bych to mohl zopakovat nebo udělat něco jiného,“ sděluje. „Druhou motivací jsou věci od jiných lidí, kde se na to koukám a koumám, jak bych to mohl udělat sám,“ maluje.
Marek Sukup momentálně kráčí vcelku jasnou cestou. Pro tuto sezónu si určil, že si udělá set pro svého koně. „Zjistil jsem, že jsem dělal pro ostatní a sám nic nemám,“ směje se při vzpomínce na poslední sezónu, kdy byl zraněný a pracoval pro ostatní. „Proto dělám takový set – kšíry na koně, zadní i přední část, a uzdečku. Bude vypadat hezky. Chci to udělat tak, aby to bylo honosnější a zároveň hodno Instagramu,“ připomíná svůj účet na sociálních sítích, kde jej potenciální zákazníci mohou kontaktovat.
A dodává: „Když s něčím začínáte, nenechte se hned ze začátku odradit. Já jsem hned po prvním nezdaru přemýšlel, jestli to má vůbec cenu. A jsem rád, že jsem s pár přestávkami vytrval. Nevzdávejte se, stojí to za to.“
