Vyskakuje na tebe Barbiemánie už i z ledničky? Doporučujeme se tomu poddat, jít do kina a užít si skvělý letní večer.
Pohodlně se usaď, dej si zábavné letní pitíčko, zapíchni do něj barevný deštníček a užij si tuhle téměř dvouhodinovou pastelovou jízdu. Barbie film má potenciál stát se kultovní pohádkou, kterou si dáš na kocovinu nebo pustíš osmileté dceři. Vysvětlí jí základní nastavení společnosti i vztah k vlastnímu ženství.
Barbie je vizuální klenot, dotažený do sebemenšího detailu. Však byl taky nějakou dobu kvůli domečkům a skluzavkám světový nedostatek růžové barvy. A právě na prostředí, na filmové plátno přenesené autentické zkušenosti ze tvého dětství, je položený solidní základ. Částečně nostalgie, částečně bizár. Obojí pro oči i uši funguje, takže už jen čekáš, co se vlastně bude ve fantastickém světě dít.
Tato Barbie je existencialistka
„Hele, lidi, přemýšleli jste někdy o smrti?“ zeptá se stereotypní Barbie (Margot Robbie) na třpytivé plastikové party v srdci Barbielandu. Hudba zmlkne. Všechny ostatní barbie i kenové zamrznou a podívají se na dokonalou blonďatou bohyni uprostřed parketu, která vznesla existenciální otázku. A už tušíš, že tenhle snímek rozhodně není jen na okrasu, stejně jako nejsou jen na okrasu barbie či jakákoliv žena.
Barbie se, nechtěně i s Kenem (Ryan Gosling), vydává do reálného světa. A to z matriarchálního Barbielandu postaveného na myšlence, že „tato Barbie může být, kýmkoliv si zamane“. Zjistí, že v Člověčíně je to tak nějak obráceně. Toho si ale všimne i dosud zneuznaný Ken, který načerpá tateovsko-mačo-testosteron inspiraci. Všechno se tak samozřejmě smíchá do jednoho genderově problematického koktejlu.
Nikdo nic míň od režisérky a scenáristky Grety Gerwig (Lady Bird, Malé ženy) ani nečekal. Což je jedna z největších obtíží, která se s filmem už od zveřejnění prvního snímku z natáčení pojí nejvíc – obrovské očekávání. Na to se ale úplně vykašli. Přestože ti prvních deset minut filmu bude připadat jako rozšířený trailer, nezoufej a koukej dál. Gradaci totiž tahle talentovaná režisérka, která se tímto filmem posunula do elitního hollywoodského režisérského kruhu, fakt umí.
Její rukopis je tu cítit ne vizuálně, jak to znáš třeba od Wese Andersona, ale autorsky. Nelze se ubránit srovnání s jejím předposledním filmem, adaptací románu Louisy May Alcott Malé ženy. Zvlášť ve scéně, kdy America Ferrera, která hraje „lidskou“ ženu, spustí monolog, který tematicky posouvá do jednadvacátého století moment z předchozího snímku. V něm „malá žena“ Jo (Saoirse Ronan) dospěje v životě do bodu, kdy jí docvakne, jak náročné je být ženou, a spílá své matce (Laura Dern) o tom, jak jako žena „nemůže být ani málo, ani moc“.
Myšlenka je tu stále stejná. Gerwig vytahuje slinu z paty jako Jake na Titaniku a dští frustraci, se kterou se ztotožní každá žena*. Pár slziček ukápne.
What was I made for?
Barbie a Kenův svět podle Gerwig je možná příliš binární. Trochu zapomíná na škálu a rozmanitost, kterou gender představuje. Vychází ale z toho, co jí Mattel dal. To ale možná alespoň vzdáleně vyvažuje komplexní postava Kena (Ryan Gosling), který dokáže vyjádřit opravdu pestrou paletu své maskulinity. Navíc Gosling herecky září tak, že víceméně celý cast zastiňuje. Nejedna jeho scéna z filmu se podle mého stane ikonickou.
Tenhle film je o feminismu ve všech jeho podobách. A taky o patriarchátu – ve všech jeho podobách. A také o očekáváních, které na tebe klade společnost i ty sám*sama. Žiješ jen jednou a tohle zjištění z tebe dělá trosku i queen zároveň. A je jen na tobě, jak to vyvážit v nějaký snesitelný lifetime.
„I used to float, now I just fall down / I used to know, but I`m not sure now / What I was made for / What was I made for?“ zpívá Billie Eilish v originální soundtrackové písni k filmu. Ptá se na totéž, s čím se potýkáme všichni každý den. A je jedno, jestli jsi muž, žena, nebinární nebo kdokoliv, kým se identifikuješ.