Ve společnosti se po tomto incidentu rozvířila diskuse o tom, zda politika patří na stage. Jedni razí heslo #sticktomusic, které jasně říká, že hudebníci a hudebnice by se k sociálním a politickým otázkám vyjadřovat neměli, a druzí míní přesný opak. Kde leží pravda?
„Udělal jsem chybu. Když jsme si plánovali naše vystoupení, nezkoumal jsem to. Nevidím v tom smysl. Nevidím smysl v tom pozvat The 1975 do své země a pak říkat, s kým můžeme mít sex,“ řekl během show v Kuala Lumpur Matty Healy. Kapela je pro svůj aktivismus známá. Veřejně podporuje queer lidi, kteří se často zhlédnou v jejích textech. Na internetu najdeš desítky záznamů, na nichž se Healy během koncertu líbá s lidmi různých genderů.
Jako by si pořadatelstvo kapelu „neprokleplo“ a jako by její fanoušci a fanynky ve skutečnosti nevěděli, koho to vlastně simpují. The 1975 nikdy nemlčeli, nikdy mlčet nebudou, a jak sám Healy říká, vyjadřovat se k politice je účelem kapely a styděl by se za sebe, kdyby tomu bylo jinak.
Kdo jiný, když ne oni?
Do politiky a informování svých fanoušků a fanynek se v posledních letech začalo angažovat čím dál více lidí tvořících umění. Mají totiž platformy, které mohou využívat k šíření svých názorů, mají hlas, mají právo říct, co a jak cítí, mohou o tom diskutovat, mohou svými názory propojovat, ale také rozdělovat.
Kauza s The 1975 není první a pravděpodobně ani poslední. V roce 2018 vyvolala ohlasy Taylor Swift, když kritizovala jednoho z kandidátů ve volbách do Kongresu. Na zpěvačku se pak okamžitě snesla vlna kritiky, že má zpívat, nikoli mluvit o politice.
V roce 2020 se zase stovky umělců a umělkyň zapojily do protestů Black Lives Matter. K rasismu v USA se začaly otevřeně vyjadřovat Halsey, Ariana Grande, Billie Eilish a spousta dalších. Ti, kteří se pochodů neúčastnili, zase na sociálních sítích vedli diskuse o probíhajících událostech, sdíleli petice, podporovali hnutí a organizace… i takové bys chtěl*a umlčet? Cenzura ve světě hudby nemá co dělat.
Požadovat po umělcích či umělkyních, aby se k politice nevyjadřovali, je jako požadovat po kuchaři, aby nepoužíval sůl. Redukovali bychom tak jejich identitu, cenzurovali bychom je a světu bychom ukázali akorát to, jak málo víme o historii a o tom, jak se dříve politika a umění prolínaly.
Hudba není jen zábava
Hudba již odjakživa není pouze o uchu lahodících melodiích, ale také o textech plných názorů těch, kteří za ní stojí. „Mám rád muže, kteří jsou jako moje káva. Plní sójového mléka a sladcí,“ zpívá již zmíněný Matty Healy v písni Part Of The Band.
Identita hudebníků a hudebnic není spojena pouze s jejich hudbou, ale třeba také s již zmíněným genderem, vírou a rasou. Právě proto mohou být hlasem voličstva, které jinak zákonodárci či zákonodárkyně ignorují. Lidem pracujícím v hudebním průmyslu nemůžeme diktovat, že jejich hlavním úkolem je nás bavit, a nemůžeme je trestat za to, když udělají opak.
O takovém trestání by mohla vyprávět například Natalie Maines ze skupiny The Chicks, která kvůli svému negativnímu názoru na bývalého amerického prezidenta George W. Bushe dokonce dostávala výhrůžky smrtí. „Jsem proti válce, proti násilí a stydím se za to, že prezident Spojených států pochází z Texasu,“ řekla Maines během koncertu v Londýně.
Kapela se okamžitě dostala na černou listinu hudebního průmyslu a do členky se pustili také lidé na sociálních sítích. Psali jí, aby „držela hubu a zpívala“. Podobné zprávy nyní dostává i Matty Healy, kterému je navíc vyčítáno, že jako „cis white man“ se nemá vyjadřovat k malajskému právu. Kdyby mlčel, bude mu vyčítáno, že pro queer komunitu nic neudělal?
Takový přístup je naprosto alarmující a jasně nám ukazuje, že řada lidí o umělcích a umělkyních nepřemýšlí na lidské úrovni. Tak tedy znovu. Ano, i muzikanti a muzikantky jsou lidé a mají stejná práva jako my – tedy práva říct svůj názor a kritizovat. Mnoho z nich pak navíc nedělá hudbu jenom pro zábavu, ale právě i proto, aby se mohli vyjádřit. A aby byli slyšet.
