To, že lidé vyjadřují frustraci nad světem či vládou prostřednictvím hudby, není nic nového. Naopak. Právě jejich hlas je důvodem, proč třeba mají tolik fanoušků a fanynek, kteří si cení toho, že ten jejich idol, ta modla, se snaží zasadit o to, aby byl svět hezčím místem pro nás všechny.

 
Příkladem toho může být píseň Strange Fruit, kterou v roce 1939 napsal Abel Meeropol. Ta upozorňuje na zvěrstva páchaná na černoších, je protestní, neuvěřitelně silná a měla obrovský vliv na společnost a práva lidí. Přesně takové písně motivují k činům, vedou ke změnám a jsou chtěné. Podobně tomu bylo i s písní Go Down, Moses od Harriet Tubman, která odkazovala na osvobození otroků.
 
Neumlčujme hudebníky a hudebnice, nechtějme po nich, aby své politické názory schovávali v šuplíku, a už vůbec je netrestejme za to, že mají odvahu se vyjádřit. S jejich názory můžeme nesouhlasit, ale nesmíme je zakazovat. Nebo přijdeme o to nejlepší – o hudbu, která je často inspirována právě třeba láskou, ztrátou, radostí nebo hněvem.
 
Hudba prostě vždy byla používána k protestům a lze o ní mluvit jako o jedné z nejsilnějších forem umění, které překonává jazykové bariéry a spojuje lidi napříč celým světem. Pokud na toto zapomeneme, ztratíme nakonec i svobodu vyjadřovat se. Umělci a umělkyně nikdy nestáli mimo politiku, neměli by stát a nebudou stát. A The 1975 jsou toho zářným příkladem.