Kalhoty z lidské kůže, hlavy lidí visící na šňůrce či těla nemocných dětí: toto je pět nejděsivějších exponátů muzeí celého světa

Brutální kouzelnické praktiky, preparované lidské trofeje i chrámy smrti. Toto vše patří k odvrácené stránce dějin lidstva. Většina z nás chodí do muzeí primárně kvůli zajímavým informacím o našich předcích. U exponátů, které si níže ukážeme, to však platí jen částečně. Více než zájem o minulost totiž v návštěvnících vzbuzují zvědavost a vyvolávají znechucení.

K lidskému životu patří i smrt – to není žádné tabu, některá muzea ji však ukazují v té nejtemnější a nejděsivější podobě. Člověk nemusí být ani pověrčivý, aby se mu udělalo nevolno při pohledu na prokleté kalhoty stažené z kůže člověka či na vypreparovanou lidskou hlavu. Pokud však pověrčivý je, pozůstatky lidí zavražděných při obětních rituálech a předměty poskvrněné černou magií ho více vyděsí, než vzdělávají.

V Refresheru pravidelně píšeme o tajemných či strašidelných místech. Pokud se ti naše články s tajemnou tematikou líbí, můžeš je podpořit vstupem do klubu Refresher+. Kvalitní obsah můžeme tvořit jen díky našim předplatitelům.

Nábrók: kalhoty stažené z kůže člověka

Takový děsivý exponát můžeš najít v Muzeu islandského čarodějnictví v malé vesničce Hólmavík nacházející se na severozápadě země. Kalhoty poskvrněné černou magií, známé také jako nekropants či islandsky Nábrók, vzbuzují u návštěvníků hrůzu a znechucení, a to i přesto, že jde jen o jejich realistickou repliku – jedinou na celém světě.

Skutečné nekropants podle expertů muzea vyrobili v 17. století z kůže mrtvého muže a nositeli měly přinášet štěstí, píše portál Newsweek. Šlo o jistou formu černé magie – kdo si je oblékl, automaticky uzavřel smlouvu s ďáblem.

Podle zachovaných grimoárů (magických knih) musel budoucí nositel děsivých kalhot uzavřít dohodu s jiným mužem, že ho po smrti může vykopat a stáhnout z kůže. Při stahování musel být však obzvlášť opatrný, protože kůže musela zůstat neporušená, bez děr a škrábanců. Když si kalhoty oblékl na holou kůži, sjednotily se s jeho tělem. Rituál však pokračoval i po oblečení kalhot.

„Nositel musel dále ukrást chudé vdově minci a vložit ji do prázdného šourku spolu s magickým symbolem na cáru papyru. Mince se musel zmocnit na Vánoce, Velikonoce nebo Letnice. Díky tomuto rituálu nebyl čarodějův šourek nikdy prázdný, právě naopak, vždy překypoval penězi,“ řekla pro portál Newsweek islandská spisovatelka Anna Björg Þórarinsdóttir.

Podle jejích slov nekropants znamenaly pro svého nositele nejen výhody, ale také obrovské riziko. Musel se jich totiž zbavit ještě před smrtí, neboť kdyby tak neučinil, jeho tělo by zamořily vši. „Čaroděj musel najít na sklonku svého života osobu, která by si byla ochotna kalhoty obléct a nadále je využívat,“ poznamenala spisovatelka s tím, že jedny kalhoty dokázaly zajišťovat peníze několika generacím majitelů.

Jak píše portál Ancient Origins, jediným člověkem, který prokazatelně tyto kalhoty v 18. století nosil, byl Islanďan Mensalder Jonsson, mezi domácími známý také jako Mensalder Bohatý.

Podle obyvatel ostrova Papey, na kterém Mensalder žil, zbohatl až tehdy, když si na sebe oblékl kalhoty z kůže mrtvého přítele. Nošení nekropants mělo podle nich na mysl muže zvláštní vliv. Čím déle je nosil, tím intenzivněji přicházel o rozum. Rozhodl se, že si je nikdy nesundá. Když se prý nakonec nad ostrovem přehnala divoká bouře, vítr údajně zvedl Mensaldera do vzduchu a navěky ho smetl ze zemského povrchu.

Kromě děsivých kalhot najdeš v muzeu čarodějnictví i jiné znepokojující exponáty. Ze skleněných výkladů se na návštěvníky upřeně dívají mumifikované lebky zvířat a všude kolem se povalují magické předměty.

Tsantsa: scvrklé lidské hlavy na šňůrce

Tsantsa neboli vysušené a scvrklé hlavy v muzeu Pitt Rivers, nacházejícím se v anglickém Oxfordu, nejsou nic pro slabé žaludky. Sbírka věnující se historii kmenů Shuar (domorodé etnikum obývající ekvádorskou a peruánskou Amazonii, pozn. red.) obsahuje podle oficiálních stránek muzea až 173 předmětů, přičemž deset z nich jsou právě zmiňované hlavy. Šest hlav kdysi patřilo lidem, dvě lenochodům a dvě opicím.

„Nemáme jasné informace o původu tsantsa. Víme jen tolik, že se našly podél tří různých řek, kde žili příslušníci kmenů Shuar,“ píše se na stránkách muzea. Záhadou pro výzkumníky zůstává i motivace domorodců vyrábět tato děsivá díla. Domnívají se však, že vznikla s cílem zachytit sílu jedné z mnoha mužských duší. Podle jejich víry mají totiž muži několik duší, přičemž ta, kterou se pokoušejí pomocí tsantsa zachytit, jim má dopřát silnou úrodu.

„Proces vytváření scvrklé hlavy se skládá z odstranění kůže a vlasů z lebky, kterou domorodci nepoužili. Ponechají si jen vlasy s pokožkou a namočí je do horké vody. Do ‚váčku‘ z kůže následně nasypou horký písek, dokud nevytvarují rysy obličeje,“ informuje muzeum. Podle výzkumníků se tímto způsobem často upravovaly nejen hlavy nebohých lidí, ale i zvířat – zejména opic a lenochodů, které členové komunity považují za posvátné.

Přestože šlo snad o nejslavnější exponáty muzea, jeho vedení se rozhodlo v roce 2020 scvrklé hlavy z veřejné výstavy odstranit. V oficiálním vyjádření bylo uvedeno, že „způsob, jakým byly (tsantsa) vystaveny, nepomáhal pochopit návštěvníkům kulturní praktiky související s jejich výrobou, ale naopak je vedl ke stereotypnímu a rasistickému přemýšlení o kultuře Shuar“.

Muzeum smrti v Bangkoku: desítky zdeformovaných těl plavou ve formaldehydu

Na světě snad neexistuje děsivější místo než lékařské muzeum Siriraj v Bangkoku, přezdívané také jako muzeum smrti. Na nejednoho návštěvníka přijde během prohlídky nevolnost při pohledu na exponáty, mezi nimiž najdeš těla zdeformovaných a nemocných dětí zakonzervovaných ve formaldehydu či polámané lebky obětí těch nejkrvavějších vražd. Ruku na srdce – muzeum Siriraj návštěvníky více děsí, než informuje.

Muzeologický ústav, ve kterém na stěnách visí fotografie z pitev a ve výklencích se za sklem schovávají mumie, sídlí v nejstarší thajské nemocnici fungující od roku 1886. Původně měl sloužit jako vzdělávací centrum pro studenty medicíny, později se ale stal veřejně dostupným muzeem, píše portál Culture Trip.

V samotném muzeu mohou návštěvníci absolvovat čtyři stálé výstavy – jednu děsivější než druhou. Přehlídka totiž sestává z expozice z oblasti historie patologie, dále soudního lékařství, anatomie a parazitologie. V každém případě v Siriraji neexistuje ani jedno zákoutí, ve kterém by se slabšímu jedinci nezvedal žaludek.

Katakomby plné mrtvol: holčička i sto let po smrti vypadá jako živá

Katakomby v italském městě Palermo ukrývají údajně až osm tisíc mrtvých těl. Přestože se nejedná o klasické muzeum, ale spíše o historickou památku, katakomby svým návštěvníkům bez pochyby poskytují natolik děsivé pohledy, že jsme je nemohli z výběru vynechat.

Jak píše portál Culture Trip, italské katakomby vznikly v roce 1600, kdy se naplnily kapacity hřbitovů kapucínských mnichů. Po smrti významného bratra Silvestra se mniši namísto rozšiřování klasických pohřebišť rozhodli vykopat krypty pod hřbitovem, kde vystavili jeho mumifikované tělo. Několik dalších staletí se do katakomb pohřbívali jen mniši, později ale tento typ pohřbu nabídli i zámožným obyvatelům Palerma, kteří si to mohli dovolit.

Mniši těla uložená v katakombách mumifikovali různými způsoby. Nejčastěji je ponořili do octového roztoku a vycpali senem. Mumie dokonce po jisté době i převlékali. Všechny tyto praktiky byly však natolik nákladné, že si je mohly dovolit jen nejbohatší rodiny.

Přesto se v katakombách nashromáždilo tolik těl, že je mniši rozdělili do více sektorů. V některých se nacházeli jen kněží oblečení v duchovních rouchách, jinde zase vojáci odění v uniformách. Samostatné chodby byly dokonce vyhrazeny i pro panny, ženy, muže, děti a dvojčata, píše portál Culture Trip. Zajímavostí je i fakt, že některá nabalzamovaná těla volně visí na stěnách, jiná jsou zase vystavena ve skleněných rakvích.

Nejznámější ze všech těl patří holčičce Rosalii Lombardo. Podle informací portálu Culture Trip zemřela jako teprve dvouletá na zápal plic. Její tělo oděné ve společenských šatech je tak perfektně zachováno, že vypadá, jako by Rosalia jen spala. Možná právě proto si mnozí návštěvníci domýšlejí, že ji viděli mrknout.

Grauballe Man: nejznámější z dánských močálových mumií

V dánském muzeu Moesgaard mohou návštěvníci vidět až děsivě zachovalé tělo muže z doby železné známé jako Grauballe Man. Navzdory velké popularitě exponátu jde jen o jedno z mnoha mumifikovaných těl objevených v rašeliništích nacházejících se v Dánsku a severní Evropě.

Jelikož slatiny (zarostlé močálové půdy) mají extrémně nízký obsah kyslíku, lidské pozůstatky se v nich mohou zachovat ve velmi dobrém stavu až tisíce let. Právě takovýmto způsobem se dodnes zachovalo i tělo Grauballe Mana, známé zejména svými výraznými zrzavými vlasy a strništěm, píše portál Atlas Obscura.

Většina podobných těl včetně zmíněného exponátu se našla při kopání rašeliny, která se po staletí používala jako palivo a stavební materiál. Konkrétně tělo Grauballe Mana bylo objeveno v roce 1952, přičemž ještě před vystavením se stalo předmětem vědeckého zkoumání.

Podle informací na oficiálních stránkách muzea výzkum odhalil, že tělo vykazovalo známky násilí. Na krku muže se našly stopy dokazující, že byl podříznut a následně pohozen do močálu. Jelikož lidé doby železné považovali bažiny za brány do světa bohů, odborníci předpokládají, že se stal obětí rituálu.