Rozhovor s cestovatelkou Eliškou Hudcovou o jejích výpravách, největších výzvách a aplikaci, která dělá cestování jednodušší.
Popsat, čemu všemu se Eliška Hudcová věnuje, by zabralo hodně času. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou (VŠE) v Praze, sedm let trénovala jako osobní trenérka ve fitku a dva a půl roku měla vlastní pořad o módě na platformě Stream.cz. Aktuálně je na volné noze a věnuje se hlavně fotografování, digitálním médiím nebo influencer marketingu. Výraznou část jejího života ale zabírá cestování – a hlavně o něm si s ní Refresher povídal.
Jako dítě hory nesnášela. Změnilo se to, když začala fotit
„Nemám ráda stereotypní život, takže se snažím, aby takový nebyl. Vždycky mě baví dělat od každého trošku a každou chvíli se věnuji něčemu jinému,“ popisuje Eliška Hudcová, se kterou se Refresher sešel v oblíbeném Vnitrobloku v pražských Holešovicích.
Stíhat všechny aktivity není podle ní nic jednoduchého. „Je to těžké, ale vždycky lidem říkám – nevěřte všemu, co vidíte na mých sociálních sítích. Protože na instastories mám, že jsem v Itálii, ale ve skutečnosti tam už třeba dávno nejsem. Na Instagramu to vypadá, že pořád někde cestuju a nepracuju. Ale realita je taková, že osmdesát procent mého času zabírá práce a dvacet cestování. Už toho nenacestuju tolik, co dřív,“ vysvětluje Eliška.
Když jde o náročnou cestu, třeba do vysokých hor, byla bych blázen, kdybych jela nepřipravená. Jinak jsem spontánní – ve středu večer si řeknu, že chci do Švýcarska, a ve čtvrtek ráno jedu.
Výstup na nejvyšší horu Evropy i Afriky, návštěva ledovcové jeskyně, procházka pár metrů od tekoucí lávy aktivní sopky na Islandu, desítky procestovaných zemí na pěti kontinentech. To je jen hodně stručný výčet Eliščiných největších výprav. Dobrodružnou duši ale vždycky tak docela neměla.
„Já jsem jako dítě paradoxně nesnášela hory. S rodiči jsme měli chatu v Jizerských horách a já tam jezdila strašně nerada. Hodně se to otočilo v době, kdy jsem se začala věnovat fotografování. Když bylo co fotit, tak člověk najednou do té přírody jezdil raději. Bylo mi nějakých patnáct šestnáct let a v té době jsem začala hory milovat, a když to šlo, jezdila jsem každý víkend,“ vypráví Eliška.
Je spontánní cestovatelka, nebo vyznává spíš organizaci a delší plánování? „Záleží na tom, o jakou cestu se jedná. Když jde o něco náročného, třeba ve vysokých horách, tak to přípravu vyžaduje a byla bych blázen, kdybych jela nepřipravená. Když se jedná o výlet někam do Dolomit, tak jsem většinou spontánní člověk. Často se stává, že si ve středu večer řeknu, že chci do Švýcarska, a ve čtvrtek ráno odjíždím,“ vysvětluje.
Válecí dovolená je utrpením
Jednu z největších výzev zažila Eliška Hudcová v roce 2019, když kývla na nabídku účastnit se závodu Eco-Challenge. „Volal mi kamarád, že prý by chtěl na nějaký závod, ale že jim chybí do týmu holka, jestli bych nejela. Všechno jsem nevědomky odkývala, aniž bych věděla, o jaký závod se jedná,“ popsala rok po závodě rozhodnutí účastnit se „nejtěžšího závodu na světě“ na svém blogu, kde o svých cestách píše.
Vydala se totiž na 650 kilometrů dlouhý závod s těmi nejdrsnějšími podmínkami. Akce, které se účastní několik desítek týmů z celého světa, se každý rok koná jinde. Eliška se s týmem tehdy vydala na ostrov Fidži, aby společně bojovali v disciplínách hiking/running, kolo, lezení po laně a slaňování v nedotčené džungli, rafting na divokých řekách, sailing a paddleboard na otevřeném oceánu. Vítězná skupina dorazila do cíle za pět dní, Elišce a jejímu týmu se to podařilo za necelých osm.
Největší výzvou byly pro cestovatelku všechny disciplíny spojené s vodou. „Mám totiž fobii z vody a na Fidži se v ní konalo devadesát procent disciplín. Nejhorší bylo asi potápění. Museli jsme se potopit do hloubky nějakých pěti nebo sedmi metrů, ve tmě, uprostřed oceánu. Tam jsem se svým strachem hodně bojovala,“ popisuje.
Navzdory výše uvedenému by prý do závodu šla stoprocentně znovu. „Byla to asi jedna z nejlepších a zároveň nejšílenějších věcí, které jsem zažila. Člověk si tam hodně sáhne na dno. Nicméně na to strašně ráda vzpomínám, mám spoustu historek a hodně nás to stmelilo s kamarády, se kterými jsme tam byli,“ říká. Druhým dechem ale dodává, že účast v závodu Eco-Challenge není jednoduchou záležitostí.
„Je to velmi finančně nákladné, probíhá tam navíc určité výběrové řízení – jakýsi pohovor formou videohovoru. Tým, který se do závodu hlásí, taky musí být nějakým způsobem zajímavý, aby ho vybrali. Nefunguje to tak, že se člověk přihlásí, zaplatí nějakou částku a může jet,“ vysvětluje.
Neexistuje pro mě nic horšího než představa, že sebou někde plácnu na pláž. Vydržela bych to tři minuty.
V souvislosti se všemi dobrodružstvími, která Eliška popisuje, se ptáme, zda by si dokázala představit skutečně válecí dovolenou, nějaký all-inclusive pobyt u moře. Její odpověď je jednoznačná. „Absolutně ne. Válecí dovolená by byla moje smrt. Neexistuje pro mě nic horšího než představa, že sebou někde plácnu na pláž. Vydržela bych to tři minuty.“
Cestovatelské must have v mobilu? Placehunter, české Mapy a Google překladač
Svou lásku k cestování Eliška sdílí také se svým partnerem (ze kterého se po vydání rozhovoru stal manžel, pozn. red.). Společně také vyvinuli mobilní aplikaci Placehunter. „Jde o cestovatelského průvodce, který shromažďuje nejkrásnější tipy na cestování a výlety – jak v Česku, tak v zahraničí. Přidali jsme Rakousko, Itálii, Slovensko a za pár dní budeme otevírat i Slovinsko,“ popisuje Eliška.
Jednou z hlavních výhod Placehunteru je, že jde o jakousi all-in-one aplikaci. „V Česku máme ke každému výletu napárované ubytování od Amazing Places a gastrotipy. Spolupracujeme s Lukášem Hejlíkem a jeho Gastromapou, která je integrovaná přímo v Placehunteru,“ říká spoluzakladatelka aplikace, která se může pyšnit ziskem Ceny popularity ze Startup Awards.
Sloganem aplikace je Méně hledání a více objevování. „Lidé dneska nemají příliš času, aby v pátek večer seděli u počítače a hledali, kam o víkendu s rodinou pojedou. Ta aplikace je vlastně to jediné, co člověk potřebuje. Ukazuje, kam se dá jet, je napojená na navigaci, má zkrátka úplně všechno,“ říká Eliška.
Sama Eliška se při cestování neobejde bez aplikace Mapy.cz. „Za mě jsou to nejlepší světové mapy, které kdo kdy vyvinul. Neexistuje žádná lepší zahraniční mapa, která by se českým Mapám vyrovnala. Mají naprosto fenomenálně zmapované turistické trasy, nejen v Česku, ale i v zahraničí. Tracky podle nich jsem chodila i na Novém Zélandu,“ přiznává. V mobilu má také hodně produktů Googlu, tím nejzásadnějším je pro ni překladač.
„Skvělé je napojení překladače na fotoaparát – že si v cizině vyfotíte nějaký nápis a ono to přeloží, co je tam napsané. To funguje výborně hlavně na menu v restauracích, když člověk neví, co si má objednat,“ dodává s úsměvem.
Cestování je odpočinek a naučí člověka být vděčný za to, co má
Pokud zavítáš na Eliščin blog nebo Instagram, vypadá to, že snad neexistuje místo na světě, které ještě nenavštívila. Jak ale přiznává, má několik cestovatelských snů, které jí ve výčtu chybí. „Číslo jedna je v mém seznamu přání asi Patagonie. Tam se plánuju vydat už nějakých sedm let. Zatím mi to nevyšlo – buď mi kiksl parťák, jsou drahé letenky nebo není čas. Do Patagonie se nejezdí na týden a zatím jsem nenašla volný měsíc nebo dva v kuse, abych se tam podívala,“ sděluje Eliška.
Dlouhodobý sen vydat se do Patagonie Elišce nevyšel ani na plánovanou svatební cestu, na kterou si se snoubencem vyhradili měsíc a půl. „Přítel řekl, že nechce jet na svatební cestu hikovat do šestitisícovek a neměnit si týden ponožky, že chce pěknou svatební cestu. Nakonec jedeme do Austrálie,“ říká pobaveně a dodává, že vysněná jihoamerická lokace možná vyjde příští rok.
Kolem mě je hrozně moc lidí, kteří touží po návštěvě Vietnamu nebo Bali. Ne že bych se tam nechtěla někdy podívat, ale nechává mě to docela chladnou.
Kromě ní by v budoucnu ráda navštívila některé severské lokace, které v seznamu rovněž nemá – Grónsko, Špicberky, Aljašku nebo Antarktidu. „Fascinují mě země, kde je led a hrozná zima,“ doplňuje. Co Elišku naopak vůbec neláká, jsou země Blízkého východu nebo jihovýchodní Asie. „Kolem mě je hrozně moc lidí, kteří touží po návštěvě Vietnamu, Bali a podobných míst. V jihovýchodní Asii jsem několikrát byla, je pěkná, ale tak nějak mě nechává chladnou,“ přiznává.
Jestli je nějaké místo, které by měl alespoň jednou v životě vidět každý*á cestovatel*ka, jsou to podle Elišky Dolomity. Tohle pohoří považuje za nejkrásnější místo na zemi. „Mám toho dost nacestováno, ale nejkrásnější přírodu máme vlastně téměř pod nosem, sedm set kilometrů od nás,“ myslí si. Dolomity si také s partnerem zvolili jako místo pro svůj svatební den.
Na závěr se Elišky ptáme, jak moc je pro ni cestování v jejím životě důležité a co jí přináší. Je to prý hlavně odpočinek. „Když se nejedná o pracovní cestu, ale jedu si podle svého, tak u toho dokážu hodně vypnout. Většina mé práce je u počítače. Občas ho potřebuju zavřít, vyrazit na hory na třicetikilometrovou túru a nepřemýšlet nad prací,“ popisuje.
Zároveň je pro ni cestování způsobem, jak získat určitou představu o tom, jak zbytek světa vypadá. „Člověka to hodně naučí mít určitou perspektivu, aby si vážil toho, v jaké je situaci, v jaké zemi žije. Když jsem se vrátila třeba z Tanzanie, tak jsem byla strašně vděčná za to, odkud pocházím, že mám kde bydlet a mám co jíst,“ uzavírá vyprávění.
