Rozhovor s cestovatelkou Eliškou Hudcovou o jejích výpravách, největších výzvách a aplikaci, která dělá cestování jednodušší.
Popsat, čemu všemu se Eliška Hudcová věnuje, by zabralo hodně času. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou (VŠE) v Praze, sedm let trénovala jako osobní trenérka ve fitku a dva a půl roku měla vlastní pořad o módě na platformě Stream.cz. Aktuálně je na volné noze a věnuje se hlavně fotografování, digitálním médiím nebo influencer marketingu. Výraznou část jejího života ale zabírá cestování – a hlavně o něm si s ní Refresher povídal.
Jako dítě hory nesnášela. Změnilo se to, když začala fotit
„Nemám ráda stereotypní život, takže se snažím, aby takový nebyl. Vždycky mě baví dělat od každého trošku a každou chvíli se věnuji něčemu jinému,“ popisuje Eliška Hudcová, se kterou se Refresher sešel v oblíbeném Vnitrobloku v pražských Holešovicích.
Stíhat všechny aktivity není podle ní nic jednoduchého. „Je to těžké, ale vždycky lidem říkám – nevěřte všemu, co vidíte na mých sociálních sítích. Protože na instastories mám, že jsem v Itálii, ale ve skutečnosti tam už třeba dávno nejsem. Na Instagramu to vypadá, že pořád někde cestuju a nepracuju. Ale realita je taková, že osmdesát procent mého času zabírá práce a dvacet cestování. Už toho nenacestuju tolik, co dřív,“ vysvětluje Eliška.
Když jde o náročnou cestu, třeba do vysokých hor, byla bych blázen, kdybych jela nepřipravená. Jinak jsem spontánní – ve středu večer si řeknu, že chci do Švýcarska, a ve čtvrtek ráno jedu.
Výstup na nejvyšší horu Evropy i Afriky, návštěva ledovcové jeskyně, procházka pár metrů od tekoucí lávy aktivní sopky na Islandu, desítky procestovaných zemí na pěti kontinentech. To je jen hodně stručný výčet Eliščiných největších výprav. Dobrodružnou duši ale vždycky tak docela neměla.
„Já jsem jako dítě paradoxně nesnášela hory. S rodiči jsme měli chatu v Jizerských horách a já tam jezdila strašně nerada. Hodně se to otočilo v době, kdy jsem se začala věnovat fotografování. Když bylo co fotit, tak člověk najednou do té přírody jezdil raději. Bylo mi nějakých patnáct šestnáct let a v té době jsem začala hory milovat, a když to šlo, jezdila jsem každý víkend,“ vypráví Eliška.
Je spontánní cestovatelka, nebo vyznává spíš organizaci a delší plánování? „Záleží na tom, o jakou cestu se jedná. Když jde o něco náročného, třeba ve vysokých horách, tak to přípravu vyžaduje a byla bych blázen, kdybych jela nepřipravená. Když se jedná o výlet někam do Dolomit, tak jsem většinou spontánní člověk. Často se stává, že si ve středu večer řeknu, že chci do Švýcarska, a ve čtvrtek ráno odjíždím,“ vysvětluje.
Válecí dovolená je utrpením
Jednu z největších výzev zažila Eliška Hudcová v roce 2019, když kývla na nabídku účastnit se závodu Eco-Challenge. „Volal mi kamarád, že prý by chtěl na nějaký závod, ale že jim chybí do týmu holka, jestli bych nejela. Všechno jsem nevědomky odkývala, aniž bych věděla, o jaký závod se jedná,“ popsala rok po závodě rozhodnutí účastnit se „nejtěžšího závodu na světě“ na svém blogu, kde o svých cestách píše.
Vydala se totiž na 650 kilometrů dlouhý závod s těmi nejdrsnějšími podmínkami. Akce, které se účastní několik desítek týmů z celého světa, se každý rok koná jinde. Eliška se s týmem tehdy vydala na ostrov Fidži, aby společně bojovali v disciplínách hiking/running, kolo, lezení po laně a slaňování v nedotčené džungli, rafting na divokých řekách, sailing a paddleboard na otevřeném oceánu. Vítězná skupina dorazila do cíle za pět dní, Elišce a jejímu týmu se to podařilo za necelých osm.
Největší výzvou byly pro cestovatelku všechny disciplíny spojené s vodou. „Mám totiž fobii z vody a na Fidži se v ní konalo devadesát procent disciplín. Nejhorší bylo asi potápění. Museli jsme se potopit do hloubky nějakých pěti nebo sedmi metrů, ve tmě, uprostřed oceánu. Tam jsem se svým strachem hodně bojovala,“ popisuje.
