Od roku 1939 do roku 1945 bylo popraveno 1 079 osob, jedná se ovšem pouze o „oficiální“ čísla. Nechvalně proslulá byla především pankrácká věznice, kde se popravovalo gilotinou v tak zvané „sekyrárně“. Tato metoda vyhovovala nacistickým funkcionářům, jelikož byla rychlá, levná, spolehlivá a „díky hluku, který ji provázel, dostatečně odstrašující“.
Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.
Popravy probíhaly přesně dle stanoveného řádu. Po přečtení ustálené formule „ve jménu vůdce a říšského protektora“ mohl odsouzený ještě napsat poslední dopis. Úkon mu ovšem stěžovaly vpředu svázané ruce. Pak už jej vzal dozorce za ruku, zakryl mu oči a oděného jen ve spodním prádle ho dovedl k popravčímu. Nárazem sekyry se prý otřásala celá budova.
Odsouzencova useknutá hlava byla spolu s ještě krvácejícím tělem uložena do truhly. Když se jich takto nashromáždilo dostatečné množství, byla těla odvezena do krematoria, kde byla zpopelněna a daleko za hřbitovní zdí zapomenuta.
Tresty smrti neustaly ani po druhé světové válce, celkem jich popravčí čety vykonaly na 738. Tentokrát ovšem směřovaly proti kolaborantům a válečným zločincům v rámci tzv. retribučních dekretů a lidových soudů. Třeba proti nacistickému pohlaváru K. H. Frankovi.
„Proti tomu rozsudku nebylo odvolání, bylo možné jen požádat o milost. A pokud došlo k vynesení rozsudku smrti, prováděl se do dvou hodin. Maximálně bylo možné oddálit popravu ještě o hodinu na základě žádosti,“ uvedl pro časopis 100+1 historik Ivo Pejčoch.
Kruté a nelidské
Po únoru 1948 přinesl do našich končin další tresty smrti komunistický režim. Naprostou většinu popravených tvořili potenciální nepřátelé režimu, například Heliodor Píka či Milada Horáková. Nejvyšší tresty byly ovšem vykonány i proti vysokým komunistickým funkcionářům jako tzv. odstrašující případ. Aneb nikdo není chráněn.
Nejčastěji bylo praktikováno oběšení na oprátce, která byla zavěšena na kladce připevněné na vztyčeném prkně. Jednalo se o krutý a nelidský způsob usmrcení, jelikož nedošlo ke stržení vazu, pouze k jeho pověšení. Odsouzený se tak udusil až za několik dlouhých minut.
Diskuse o zrušení trestu smrti se u nás rozvířily hned po pádu totality v roce 1989. Svůj podíl na tom nesl Václav Havel, který patřil mezi jeho hlasité odpůrce. „Dosud existuje jeden z pozůstatků středověku, kterého se všechny civilizované země už dávno zbavily, a totiž trest smrti. A to se chceme ambiciózně do této rodiny vrátit,“ nechal se Havel slyšet na začátku roku 1990.
Novelu, která zrušila trest smrti a již vynesené rozsudky změnila na doživotí, přijalo Federální shromáždění v květnu roku 1990. Posledním popraveným se 2. února 1989 stal Štefan Svitek, který byl odsouzen za vraždu své těhotné manželky a dvou dcer.
Nesouhlas s trestem smrti ovšem poprvé vyslovila více než polovina české veřejnosti až v letošním roce. Jak ukázal průzkum CVVM, Češi a Češky se nejvíce obávají „rizika zneužití“ a „rizika justičního omylu“. Na taková rizika upozorňuje i iniciativa Equal Justice, která ve svém prohlášení uvádí, že trest smrti určují předsudky a chyby. Je zaměřen na nejzranitelnější osoby a nečiní společnost bezpečnější.
