Když bylo Paulu Alexanderovi šest let, onemocněl dětskou obrnou a doživotně ochrnul. Dnes je posledním člověkem na světě žijícím v železných plicích.
„Nezáleží na tom, odkud pocházíte, jaká je vaše minulost nebo jaké problémy vás čekají. Můžete skutečně dokázat cokoli. Stačí se jen odhodlat a tvrdě pracovat,“ nechal se slyšet poslední člověk žijící v železných plicích.
Seznam se s Paulem Alexanderem. Mužem, jehož vůle žít nezná mezí.
Železné kanystry s dětskými hlavami
Byl červenec a venku trochu poprchávalo. Byl to ale takový ten teplý letní déšť, ve kterém děti skáčou do kaluží. Jedním z nich byl i šestiletý Paul Alexander. Nevydržel si ale hrát dlouho, obtěžovaly ho bolavý krk a hlava. Když se celý zablácený dostavil domů, jeho maminka zalapala po dechu. Paul měl rozpálený obličej a nevypadal vůbec dobře.
To by asi nebylo nic, kvůli čemu by se rodič malého dítěte příliš stresoval. Jen kdyby nebyla 50. léta a v USA zrovna nebujela rozsáhlá epidemie dětské obrny.
„Když máma viděla můj obličej, hned věděla, co se děje,“ vzpomínal Paul. „Nevím jak.“
Už po pár dnech, které Paul strávil v posteli, bylo jasné, že se jedná právě o tuto zákeřnou nemoc. Chlapcův stav se zhoršoval, už nedokázal ani mluvit, polykat nebo udržet pastelku, aby si v posteli mohl vymalovávat omalovánky. Nedalo se nic dělat, musel do nemocnice – byť byly kvůli epidemii přeplněné. Všude bylo plno nemocných dětí a nebylo je kde ošetřit.
Když konečně přišla řada na malého Paula, lékař po prohlídce vyděšené matce sdělil, že pro něj nelze nic dělat. Naštěstí se jej ale ujal jiný zdravotník, který se rozhodl provést akutní tracheotomii, aby mu odsál ucpané plíce. O tři dny později se chlapec probral v kovovém přístroji. Nad ním se vznášely sestry v naškrobených bílých uniformách a čepicích. Myslel si, že je mrtvý.
Když se ale rozhlédl, viděl desítky dalších dětských hlav uzavřených v kovových kanystrech. „Kam až jste dohlédl, řady a řady železných plic. Plné dětí,“ vzpomínal Paul v rozhovoru pro deník The Guardian.
Nikdo si asi nedokáže představit, jak neuvěřitelně těžké musely být následující dlouhé měsíce pro malého chlapce. Sám v nemocnici, bez možnosti pohybu a schopnosti mluvit. S dalšími pacienty na oddělení mohl komunikovat jedině prostřednictvím dělání směšných obličejíčků. Kdykoli se mu ale podařilo se skamarádit, onen kamarád zemřel.
Ani Paulovi nedávali lékaři velké šance na přežití. Nicméně místo toho, aby se chlapec svému osudu poddal, rozhodl se, že všem vytře zrak.
Naděje v podobě obrovské kovové krabice
Paul nejenže přežil, ale dokázal vést relativně „normální“ život. Jen v železných plicích.
Ačkoli název tohoto zařízení připomínajícího rakev zní děsivě, dětská obrna je mnohem děsivější. Pokud virus ochromil svaly na hrudi, nemohli nemocní dýchat. Jak uvádí magazín Discover, klíčové bylo překlenout kritickou fázi, která trvala většinou dva týdny. Pokud tuto fázi nemocní přežili, vrátila se jim posléze veškerá nebo většina svalové síly.
Nastoupit tak musely železné plíce. Ty byly lékařským zázrakem minimálně do doby, než byla v roce 1955 vynalezena vakcína proti dětské obrně.
Dýchací komora připomínající kovovou krabici fungovala prostřednictvím vnější podtlakové ventilace. Z komory se vysával vzduch, což rozpínalo pacientův hrudník a zároveň plnilo jeho plíce kyslíkem, i když toho pacientovy svaly nebyly schopny samy. Poté se vzduch do komory vrátil, čímž se plíce vyprázdnily a nemocný mohl vydechnout. Jednoduché a účinné.
Nicméně také pěkně nákladné, železné plíce vyšly přibližně na 1 500 až 2 000 dolarů, tedy zhruba na tolik, kolik tehdy stál průměrný dům na americkém předměstí. Vážily také úctyhodných 230 kilogramů, což činilo manipulaci s nimi značně komplikovanou. A není snad nutné dodávat, že případný výpadek proudu by měl pro pacienty fatální důsledky.
Lehký bezpochyby nebyl ani život v nich. Zkus si představit, že jednoho dne jsi veselé dítě, které si může volně hrát, skotačit, bavit se s kamarády, sportovat... A druhý den ležíš v železných plicích bez možnosti pohybu nebo i jen obejmutí vlastních rodičů. Tak krutá změna nejednou vedla k existenciálnímu zoufalství.
Bohužel ne každý měl to štěstí, že se mu během několika týdnů obnovila dýchací funkce. Někteří – přibližně 1 člověk ze 200 – utrpěli trvalé poškození svalů a plic a museli železné plíce používat víceméně trvale. Mezi nimi byl i Paul Alexander.
„Chtěl jsem dokázat věci, o kterých mi říkali, že je nedokážu.“
To mu ale nezabránilo, aby žil tak, jak chtěl. Učil se doma a dokázal si látku zapamatovat i přesto, že si ji nebyl schopný nikam zapsat. V roce 1967 odmaturoval, aniž by fyzicky navštěvoval vyučování.
Časem se rovněž naučil techniku dýchání přezdívanou jako „žabí dech“. Odborně se jedná o glosofaryngeální dýchání, kdy v ústech a krku člověk zachytí vzduch tak, že vyplazuje jazyk a říká „á“ jako u doktora. Se zavřenými ústy tlačí krční svalstvo vzduch dolů za hlasivky a do plic.
Paulovi trvalo rok, než se takto naučil dýchat tři minuty v kuse. Měl ale velkou motivaci – za odměnu mu bylo slíbeno štěně. Potom byl alespoň na chvilku schopný své železné plíce opustit.
U oněch tří minut ale Paul neskončil. Nakonec dokázal „polykat“ vzduch celé hodiny, byť spát musel vždy v železných plicích. Po maturitě získal titul doktora práv a desítky let poté působil jako právník. Své klienty u soudu zastupoval na speciálně upraveném invalidním vozíku, který udržoval jeho ochrnuté tělo ve vzpřímené poloze.
V roce 2020 dokonce o svých zkušenostech napsal knihu Three Minutes for a Dog: My Life in an Iron Lung (Tři minuty pro psa: Můj život v železné plíci). Trvalo mu to pět let, kdy každé slovo psal sám perem připevněným na tyčce, kterou držel v ústech.
„Chtěl jsem dokázat věci, o kterých mi říkali, že je nedokážu, a splnit si sny, o kterých jsem snil,“ říká ve videorozhovoru z roku 2021.
Ve svých 77 letech je Paul opět odkázán na nepřetržitý pobyt v kovové krabici. Smysl pro humor a radost ze života jej ale neopustily. Podle Guinnesovy knihy rekordů je tak nejdéle léčeným pacientem s železnými plicemi v historii.
