Světoběžník ze Slovenska Jozef Zelizňák je vášnivým cestovatelem a duší cestovní kanceláře BUBO od roku 1996. Měl šanci navštívit i KLDR, v roce 2005 sem zorganizoval první cestu Čechů a Slováků.
„Když jsme po dvaceti hodinách vlakem dorazili z Číny, uvědomili jsme si, že od této chvíle neexistuje nikdo, kdo by o nás v této zemi něco nevěděl.“
Po deseti letech práce průvodce ve východní Asii zorganizoval Jozef v roce 2005 první cestu Čechů a Slováků do KLDR. Přiznal, že právě z návštěvy KLDR měl ještě několik měsíců flashbacky či noční můry. Od té doby se této zemi nepřestává věnovat a ve spolupráci s dalšími průvodci BUBO provedl zemí více než dvě stovky turistů. V březnu 2020 se Severní Korea pro turisty opět zavřela a zavřená zůstává dodnes. O to zajímavější je nahlédnout do toho, co se v této neuvěřitelné zemi děje za oponou. Říká se, že lepší je jednou vidět nežli stokrát slyšet.
Proto nás v Refresheru zajímalo, jaký je skutečný život v této zemi, jaké jsou Jozefovy dojmy z cesty, co ho nejvíce překvapilo a proč má dosud z návštěvy KLDR respekt.
Jaká je z vašeho pohledu Severní Korea?Zcela jiná než všechny ostatní státy. Musím říci, že jsem nikde jinde nezažil ten pocit stísněnosti, totální kontroly a zmatenosti, co ten režim před člověkem hraje a co je pravděpodobná realita. Po návratu ze Severní Koreje jsem měl ještě několik měsíců noční můry nebo flashbacky ve spánku, které mě tam stále vracely, a aniž bych si to uvědomoval, mozek mi tu cestu a návštěvu nějaký čas zpracovával. Myslím, že to, jaká je, reálně nikdo neví. Nutno říci, že i my máme často při hodnocení jednostranné informace. Můžeme si jen skládat z té mozaiky drobných informací a z toho, co vidíme, když tu zemi navštívíme. Ukazují nám totiž jen to, co oni chtějí, abychom viděli.
Jak probíhal váš vstup do Severní Koreje?V současnosti je Severní Korea zcela zavřená. Je to tak v podstatě od covidu a nemyslím si, že je předpoklad, že by se v příštích měsících otevřela. V roce 2005 jsem hledal cesty, jak se tam dostat, ale v té době se dala víza získat jen na severokorejské ambasádě v Praze. Je velmi nízká šance, že vízum získáte, pokud vás tam nepozvali z nějakých konkrétních důvodů.
Jak se vám to tedy povedlo?Cestovali jsme proto přes severokorejskou cestovní kancelář, která nám poslala množství údajů k vyplnění, doslova každý z nás musel vyplnit přibližně 20 stran nejrůznějších papírů. Ptali se v nich doslova na všechno, od členství v komunistické straně až po vzdálené příbuzné.
Je pravda, že žádný turista se nemůže po zemi pohybovat sám?
Z Pekingu jsme cestovali vlakem do Pchjongjangu. Jeli jsme přibližně 20 hodin, a když se vlak blížil k Severní Koreji, zůstali jsme ve vagónu jen v sedmi. Přistoupil jeden severokorejský chlapík, který nám výbornou angličtinou vyprávěl, jak je úžasné, že tam cestujeme spolu. Jelikož jsme měli nějakou zkušenost z období komunismu, tak jsme zpozorněli, jestli to náhodou není špion. On se ale tvářil, že ani netuší, kde je Slovensko.
Co se dozvíš po odemčení?
- Dozvíš se, jakým způsobem v KLDR kontrolují turisty.
- Co musel Jozef udělat, pokud se chtěl prostřednictvím mailu zkontaktovat s rodinou.
- Jaké zvláštní momenty zažil.
- Jak funguje v KLDR noční život.
- Co musí podstoupit každý turista při příjezdu do KLDR a odjezdu z ní.
- Proč měl Jozef ještě několik měsíců flashbacky a noční můry z cesty do KLDR.
