Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Světoběžník ze Slovenska Jozef Zelizňák je vášnivým cestovatelem a duší cestovní kanceláře BUBO od roku 1996. Měl šanci navštívit i KLDR, v roce 2005 sem zorganizoval první cestu Čechů a Slováků.
„Když jsme po dvaceti hodinách vlakem dorazili z Číny, uvědomili jsme si, že od této chvíle neexistuje nikdo, kdo by o nás v této zemi něco nevěděl.“
Po deseti letech práce průvodce ve východní Asii zorganizoval Jozef v roce 2005 první cestu Čechů a Slováků do KLDR. Přiznal, že právě z návštěvy KLDR měl ještě několik měsíců flashbacky či noční můry. Od té doby se této zemi nepřestává věnovat a ve spolupráci s dalšími průvodci BUBO provedl zemí více než dvě stovky turistů. V březnu 2020 se Severní Korea pro turisty opět zavřela a zavřená zůstává dodnes. O to zajímavější je nahlédnout do toho, co se v této neuvěřitelné zemi děje za oponou. Říká se, že lepší je jednou vidět nežli stokrát slyšet.
Proto nás v Refresheru zajímalo, jaký je skutečný život v této zemi, jaké jsou Jozefovy dojmy z cesty, co ho nejvíce překvapilo a proč má dosud z návštěvy KLDR respekt.
Jaká je z vašeho pohledu Severní Korea?Zcela jiná než všechny ostatní státy. Musím říci, že jsem nikde jinde nezažil ten pocit stísněnosti, totální kontroly a zmatenosti, co ten režim před člověkem hraje a co je pravděpodobná realita. Po návratu ze Severní Koreje jsem měl ještě několik měsíců noční můry nebo flashbacky ve spánku, které mě tam stále vracely, a aniž bych si to uvědomoval, mozek mi tu cestu a návštěvu nějaký čas zpracovával. Myslím, že to, jaká je, reálně nikdo neví. Nutno říci, že i my máme často při hodnocení jednostranné informace. Můžeme si jen skládat z té mozaiky drobných informací a z toho, co vidíme, když tu zemi navštívíme. Ukazují nám totiž jen to, co oni chtějí, abychom viděli.
Zdroj: Ľuboš Fellner
Jak probíhal váš vstup do Severní Koreje?V současnosti je Severní Korea zcela zavřená. Je to tak v podstatě od covidu a nemyslím si, že je předpoklad, že by se v příštích měsících otevřela. V roce 2005 jsem hledal cesty, jak se tam dostat, ale v té době se dala víza získat jen na severokorejské ambasádě v Praze. Je velmi nízká šance, že vízum získáte, pokud vás tam nepozvali z nějakých konkrétních důvodů.
Jak se vám to tedy povedlo?Cestovali jsme proto přes severokorejskou cestovní kancelář, která nám poslala množství údajů k vyplnění, doslova každý z nás musel vyplnit přibližně 20 stran nejrůznějších papírů. Ptali se v nich doslova na všechno, od členství v komunistické straně až po vzdálené příbuzné.
Je pravda, že žádný turista se nemůže po zemi pohybovat sám?
Z Pekingu jsme cestovali vlakem do Pchjongjangu. Jeli jsme přibližně 20 hodin, a když se vlak blížil k Severní Koreji, zůstali jsme ve vagónu jen v sedmi. Přistoupil jeden severokorejský chlapík, který nám výbornou angličtinou vyprávěl, jak je úžasné, že tam cestujeme spolu. Jelikož jsme měli nějakou zkušenost z období komunismu, tak jsme zpozorněli, jestli to náhodou není špion. On se ale tvářil, že ani netuší, kde je Slovensko.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemčení?
Dozvíš se, jakým způsobem v KLDR kontrolují turisty.
Co musel Jozef udělat, pokud se chtěl prostřednictvím mailu zkontaktovat s rodinou.
Jaké zvláštní momenty zažil.
Jak funguje v KLDR noční život.
Co musí podstoupit každý turista při příjezdu do KLDR a odjezdu z ní.
Proč měl Jozef ještě několik měsíců flashbacky a noční můry z cesty do KLDR.
V jeho dokonalé angličtině se objevily menší komunikační chybičky, které nám naznačily, že moc dobře ví, kde Slovensko je, a nakonec z něj vylezlo, že studoval v Českých Budějovicích. Naše podezření, že přišel, aby nás hlídal, se potvrdilo. Každý turista měl svého průvodce, který s ním chodil a sledoval či poslouchal, o čem si povídáme a zda jsme dostatečně způsobilí na to, abychom do Koreje vůbec mohli vstoupit. To byl první moment, kdy jsme postřehli, že to není standardní.
Je pravda, že když jste v jejich zemi, vědí o vás úplně všechno?Když jsem si s tím špionem povídal o tom, jestli mám partnerku, a pokud ano, proč se mnou na tento výlet nejela, zjistil jsem, že ano. Jelikož byla partnerka v té době novinářka a novináři měli přísně zakázáno do Severní Koreje vstoupit, zalhal jsem, že je zpěvačka a nemohla jet, protože je na turné. On mi jen odpověděl: „Já vím, kdo je tvoje partnerka. Proč mi lžeš?“ Tehdy by se ve mně krve nedořezal. Uvědomili jsme si, že od této chvíle neexistuje nikdo, kdo by o nás v této zemi něco nevěděl.
Zdroj: Juraj Ondrejčík
Jak se k vám tedy choval váš průvodce?Měli jsme výborného průvodce, ale nevěděli jsme, kde je pravda. Byl extrémně lidský a měl zájem s námi komunikovat v rámci svých možností. Zvědavě se ptal, když jsme mu nějaký večer nalili. Obyvatelé Severní Koreje totiž nevědí, kdo byli Beatles, kdo byl Mozart, a váží si, když jim povíme něco zajímavého o našem životě. V té kleci, ve které žijí, je pro ně každý takový kontakt s vnějším světem velmi vzácný.
Podle vás si tedy uvědomují, že se dá žít i jinak?Myslím, že tohle jde velmi těžko říci, protože dnes vidíme, kolik lidí věří nesmyslům už jen u nás na Slovensku. Každý si vybere nějaký příběh, kterému uvěří, a všechny ostatní považuje za nepravdivé. Jsou lidé, kterým se podařilo z KLDR utéct, a ti, kteří tam zůstali, se snaží alespoň takovýmto způsobem udržovat kontakt s okolním světem.
Zdroj: Jozef Zelizňák
Jak tam momentálně funguje cenzura?V Severní Koreji se ani nedá mluvit o cenzuře. Normální internet nebo noviny tam určitě nenajdeme. Cenzura tam spíše funguje mezi lidmi, když si nemohou povídat o ledajakých věcech, a pokud i někdo nastíní téma s odporem k režimu, většinou se konverzace otočí na „nechci to poslouchat, nezajímá mě to, nechci z toho mít problém“.
Jak je to v zemi s telefony a internetem?
Při vstupu do země jsme museli předat telefony policistům, ti nám je dali do papírových sáčků a nechali nám je. Během celé návštěvy jsem se modlil, aby se mi ta kapsa neroztrhla a abych z toho neměl problém. Teprve při odchodu ze země se sáček může otevřít. Když jsem chtěl poslat domů mail, tak jsem ho mohl napsat jen z hotelové recepce.
Tam jsem ho však nemohl hned odeslat, ale musel projít kontrolou. Recepční mi řekl, ať nechám mail otevřený, a oni mi ho prý po kontrole odešlou. U telefonátů to bylo tak, že jsme byli celou dobu odposloucháváni a celý telefonát byl o tom, že „je zde opravdu krásně, jídlo nám chutná, počasí nám přeje a všechny srdečně pozdravujeme“.
A co obchody s oblečením?Když jsem byl v KLDR v roce 2005, z našeho pohledu tam obchody ani neexistovaly. Když už tam nějaký obchod byl, nefungoval normálně. Sloužily čistě jen pro turisty. Namísto normálních zákazníků se v obchodě procházeli komparzisté, abychom my turisté měli pocit plného obchodu. Proto se to i těžko hodnotí, protože člověk reálně neví, jaká byla skutečnost. Když jdete po ulici a v kavárně vidíte sedět mladé lidi, nevíte, jestli jsou to opravdu zákazníci, nebo tam sedí proto, že je chtějí vidět turisté. Nikdy se to nedozvíme, protože turista se s nimi nemůže dostat do kontaktu.
Máte nějaký zážitek, který vám utkvěl v paměti?
K takovým patří zážitek z parku v Pchjongjangu. Když jsme se po něm procházeli, bylo tam opravdu málo turistů. Uprostřed parku byl malý pavilon s takovou jejich zdobenou střechou a uvnitř u kazeťáčku tancovalo asi 20 důchodců. Bylo to velmi milé a zdálo se nám, že tohle je asi ten jejich reálný život. Přidali jsme se k nim, začali jsme tancovat s nimi.
Asi měsíc po návratu mi přišel dopis z cestovní kanceláře, že ten tanec s důchodci byl tentokrát zadarmo, ale pokud bychom chtěli ještě někdy navštívit Severní Koreu, bude zpoplatněn částkou 20 dolarů na osobu. Tehdy si člověk uvědomil, že ti důchodci byli opravdu jen komparz a zjevně je tam dosadila cestovní kancelář. Byl to právě ten moment, kdy jsem si řekl, že vlastně opravdu nevím, jaké to tam ve skutečnosti je.
Je podle vás pravda, že Severokorejci trpí hladomorem?To si netroufnu říct, ale myslím si, že se tam lidé do velké míry naučili přežívat z extrémního mála. Musím říci, že situace je asi trochu lepší, než si myslíme. My většinou čerpáme informace jen od různých uprchlíků, kteří logicky popisují jen negativní věci, a z toho si skládáme obraz. V žádném případě si netroufnu tvrdit, že se lidé v KLDR mají dobře, ale i ty negativní popisy je třeba brát trochu s nadhledem. Severní Korea je extrémně uzavřená země.
Jaké jste měli stravování vy?Měli jsme kvalitní plnou penzi. Jinak to v KLDR nejde. Jídla byla opravdu fajn. Pečovali o nás pěkně. Dokonce až tak pěkně, že odposlouchávali naše soukromé rozhovory v češtině a jídelníček upravovali podle toho, co z nich zachytili. Tak nám například jedno ráno donesli namísto tradičního kimči ruské vejce. (smích)
Jak funguje turistika v Severní Koreji?Člověk nemůže ani vyjít z hotelu, aniž by u sebe neměl místního průvodce. Pokud vám skončí denní program v šest hodin, vy musíte zůstat v hotelu, v hotelovém baru a nesmíte vycházet na ulici. Tak jako mají luxusní hotely u nás bell-boye, mají v KLDR strážníky, kteří dohlížejí na to, aby nikdo z hotelu nevyšel. Jednou jsme přijeli do hotelu dříve a chtěl jsem se jít ven projít. Strážník se mě zeptal, nač tam chci jít, a nakonec mi s průvodcem navrhli, ať si jdu dát raději skleničku do hotelového baru. Neřeknou vám vysloveně, že nemůžete jít ven, ale tehdy pochopíte, že taková je realita.
Když jste zmínil, že vás průvodce poslal na skleničku do hotelového baru, jak vlastně funguje jejich společenský/noční život?Největší rozdíl je v tom, že v Severní Koreji nebyl skoro žádný společenský život. Neexistovalo tam něco ve stylu, že si jdeme večer po práci sednout nebo že jdeme na diskotéku. My jsme na žádné diskotéce nebyli, a pokud bychom i byli, určitě by pro nás byla speciálně připravena, a to i s komparzisty. Místní obyvatelé se prostě nemohou dostat do kontaktu s turisty. Je však třeba říci, že je rozdíl v tom, že od roku 2005 přibylo velmi mnoho kavárenských podniků a bister.
Je pravda, že vám při odchodu vymazávají fotografie z foťáků?Já jsem to nezažil. Prohlédli nám sice fotografie a sledovali, co fotíme, ale my jsme si dávali velký pozor. Jádro těchto informací přichází od lidí, kteří nedodržují pravidla. Pokud je ale dodržujete, jsou milí, chovají se k vám lidsky.
Proč lidé podle vás cestují do Severní Koreje?Některé lidi láká právě to neznámé. O Severní Koreji posloucháme velmi mnoho ve zprávách a přitahuje nás touha poznat a vidět zemi na vlastní oči, nahlédnout do atmosféry, o které jinak čteme jen v knihách. U výrazně menší skupiny lidí jde o cíl odškrtnout si exotickou zemi v cestovatelském seznamu.
Co se turistům na návštěvě KLDR líbilo nejvíc?Tato cesta skutečně změní člověku pohled na svět. Nemluvím o tom, že člověk podlehne připravovaným rekvizitám a uvěří, že se lidé v KLDR mají tak dobře, jak to turistům ukazuje místní turistický průmysl. Ale mně osobně celé měsíce nedalo spát, že kdesi tam daleko, na tomto malém flíčku na mapě, existuje země, která i v této chvíli žije zcela jinak než my.
Je to nyní podle vás v Severní Koreji lepší?Do roku 2020 se situace pomalu, ale jistě zlepšovala. I já jsem upřímně věřil tomu, že se KLDR podle vzoru Číny otevře světu, ale ten proces otevírání se před světem se zastavil během pandemie a dnes lze jen těžko říct, kdy a zda vůbec se v budoucnu Severní Korea otevře pro vnější svět a turisty z jiných zemí než Ruska či Číny.
Říká se, že Severokorejci nerandí a partnery jim vybírají profesionální dohazovači. Můžete nám o tom říci víc?Toto je poměrně běžné v celé tradiční východní Asii. Vůle při výběru partnera je velmi nízká, tedy nezáleží na dětech, ale na rodičích. Často se obracejí na model profesionálních dohazovačů, kdy vlastně představí životopis a profesionální dohazovač hledá vhodného kandidáta. Jsou zastánci toho, že „láska přijde“.
Je pravda, že se v Severní Koreji v noci úplně zhasínají světla?Na venkově se pocitově světla rozsvěcí jen tehdy, když projíždí vlak s turisty. Pchjongjang je město velké jako Berlín, a když jsme tam byli my, na noc úplně zhaslo a svítily jen komunistické monumenty. Severní Korea je velmi chudá země, a proto musí šetřit, na čem se dá.
Zdroj: Jozef Zelizňák
Myslíte si, že je vůle sjednotit Jižní a Severní Koreu?
Každá Korea si sjednocení představuje jinak. Určitě má větší vůli Severní Korea, která o sjednocení otevřeně hovoří, byť trochu jiným způsobem, než bychom to chtěli vidět my. Kdyby měla vojenskou sílu, pravděpodobně se o to pokusí. Jižní Korea by ráda viděla severní sousedy svobodnější, zřejmě se firmám i líbí představa levné pracovní síly, ale myslím si, že po prvotní euforii ze sjednocení by přišla tvrdá realita. Nic však nenaznačuje, že by ke sjednocení mělo v blízké budoucnosti dojít.
