Slávka (23) pracuje v zahraničí už čtyři roky a vyzkoušela si několik pozic včetně výroby a gastronomie. Přiznává, že na práci elektrikářky stále dostává smíšené reakce.
Se Slávkou jsme si povídali třeba o tom, zda je práce ve tradičně spíše „mužském“ oboru pořád tabu. Jak svou kolegyni elektrikářku vnímají třeba mužští kolegové?
Zajímalo nás také, proč se do zahraničí vůbec vydala, čím vším si prošla, než si našla stabilní pozici, kde je spokojená, nebo jak vyřešila situaci, když jí náborová agentura odmítla zaplatit.
Většinou dostávám dobré reakce, hlavně od žen, což se mi moc líbí, protože v dnešní době se ženy neumí tak často ocenit a pochválit.
Do Německa jsi odešla hned po střední škole. Chtěla sis jen rychle vydělat peníze nebo jsi plánovala odjet žít do jiné země?
V době, kdy jsem dokončila střední, jsem měla náročnější životní období. Byl covid, všechno bylo zavřené a pracovní příležitosti byly dost omezené. Řekla jsem si, že za pokus jít pracovat do zahraničí nic nedám. Odjela jsem tedy do Německa pracovat do výroby.
Jak dlouho jsi tam zůstala?
Téměř rok. Pak jsem se vrátila na rodné Slovensko, ale po pár měsících jsem si uvědomila, že doma už to není nic pro mě. Práce ve výrobě mě bavila, bylo to opravdu jednoduché a měla jsem kolem sebe skvělý tým.
Neuvažovala jsi, že bys šla na vysokou školu?
Na vysokou školu jsem nechtěla a ani rodina nebo blízcí mě do toho netlačili. Vzhledem k tomu, že jsem studovala sociální práci a učila se dobře, jediní lidé, kteří mě tlačili k tomu, abych šla na vysokou školu, byli moji učitelé ze střední školy.
Jaká je první reakce lidí, když jim řekneš, že pracuješ jako elektrikářka?
Reakce jsou různé. Většinou dostávám dobré reakce, hlavně od žen, což se mi moc líbí, protože v dnešní době se ženy neumí tak často ocenit a pochválit. Co se týče chlapů, ti jsou spíše v šoku (smích). Když jsem nastoupila do firmy, kde teď pracuji, měli také předsudky – žena v elektrotechnickém oboru, tomu nebyli moc naklonění.
Jak ses s tím tehdy vypořádala?
Nastoupila jsem do této práce s manželem, i když agentura zpočátku tlačila na to, aby šel manžel sám. My ale trvali na svém, řekli jsme si, že prostě půjdeme spolu. Nakonec souhlasili a po první prohlídce byli rádi, že to udělali. Všechno jsem se rychle naučila a s mou prací jsou spokojeni.
Stala ses někdy na pracovišti terčem diskriminace, protože jsi žena v „mužském“ oboru?
Napřímo asi ne. Samozřejmě se stalo, že se někteří kolegové chovali arogantně a nějaký pocit nadřazenosti z nich byl cítit. Ale pracuji se tu svým manželem, který je mi tady oporou. Velmi rychle vše uklidnil a uvedl na pravou míru.
Nepamatuji si, že bych za poslední půlrok potkala na stavbě nějakou ženu.
Měla jsi nějakou pracovní interakci v tomto oboru i doma na Slovensku? Reagovali „domácí“ nějak odlišně než v Německu?
Doma jsem dělala elektrikářskou práci asi jen u známých nebo v rodině, tam mi nikdo nic neřekl. Jinak jsem neměla možnost o své práci nic slyšet. (smích)
Co tě vlastně přivedlo k této práci?
Asi můj manžel. Pracoval jako elektrikář, už když jsme se seznámili. V té době jsme oba pracovali v zahraničí, ale oba v různých firmách a na různých turnusech. Bylo téměř nemožné skloubit volno a pro náš vztah to nebylo vůbec dobré. Manžel proto elektriku opustil a společně jsme odjeli do Rakouska, kde jsme si našli práci v gastronomii. Bylo to hrozné.
Proč?
Rozhodně to byla nejhorší pracovní zkušenost, jakou jsem kdy měla. Neustálý tlak na výkon a špatní lidé. Vydrželi jsme tam měsíc, a pak museli odejít, bylo to nesnesitelné.
Aby ses mohla stát elektrikářkou, musela jsi absolvovat nějaký kurz?
Uděláte si takzvané elektrotechnické minimum, poté si ještě můžete udělat specializaci v oboru. Já jsem se k tomu dostala tak, že jsme s manželem chtěli být spolu. Tohle byla ideální příležitost. Navíc mě to docela bavilo. Když manžel dělal elektrikářské práce, ráda jsem se dívala, jak pracuje. Zajímalo mě, co, jak a s čím funguje. Kurz jsem absolvovat nemusela, protože s manželem pracuji jako pomocná elektrikářka.
Není to problém?
Určitě ne, nikdo tady po mně nikdy žádné papíry nechtěl. A dřív tu byli elektrikáři, kteří měli papíry i vyhlášky, ale šéf zjistil, že o práci nemají ani páru. Chci si udělat kurz, ale momentálně jsem těhotná, čekáme s manželem miminko, tak to odložím na později.
Co tě na té práci baví?
Asi to, že to není práce s lidmi (smích). Přijdu na stavbu, dostaneme od předáka plán a můžeme si dělat svoje. Vyčistím si při tom hlavu, práci s lidmi bych už asi nedělala. Taky jsem dřív dělala brigádu jako servírka, to už bych nechtěla.
Zajímavé tvrzení vzhledem k tomu, že jsi vystudovala sociální práci, která je převážně o práci s lidmi, že?
To mě asi vyčerpalo nejvíc, ta škola (smích).
Jaká je hlavní náplň tvé práce?Vše záleží na konkrétním projektu. Průmyslová instalace se liší od té bytové. Já pracuji na průmyslové instalaci v laboratořích. Tahají se tu kabely k rozvaděčům, ke světlům, dělají se krabice a podobně. Dělala jsem už řadu věcí, ale vždy záleží na tom, na jakém projektu pracujete.
Je práce elektrikářky fyzicky náročnější, nebo je to spíš o velké zodpovědnosti a klidu?
Taky záleží na projektu. Bytová instalace je fyzicky náročná, průmyslová být nemusí. Jednou jsme dělali bytovou instalaci, kde jsme museli pokládat kabely přímo do země, protože se následně zalévaly betonem. Dělala jsem to kladivem a musím přiznat, že po dvou dnech téhle práce jsem byla velmi vyčerpaná. Ale je jiné projekt od projektu. Jsou instalace, které nejsou fyzicky náročné vůbec.
Co tě na této práci nejvíce překvapilo?
Že je to vlastně velmi snadné. Na první pohled to určitě vypadá náročně, ale když se nad tím člověk trochu zamyslí, zjistí, že to vůbec není těžká práce.
Setkáváš se v Německu s elektrikářkami?
Teď u nás jedna je, ale je to supervizorka, takže tu práci fyzicky nedělá. Jinak si myslím, že ne. Nepamatuji si, že bych za poslední půlrok potkala na stavbě nějakou ženu.
Potkáváš často Čechy nebo Slováky?
Velmi často. Na každé stavbě jsou Slováci, a když ne oni, tak Poláci nebo Češi.
Ne každý má v zahraničí dobré zkušenosti s jinými Slováky. Jak to vnímáš ty?
V práci jsem se setkala s lidmi, které bych už raději nikdy v životě nepotkala. Na druhou stranu jsem potkala i spoustu skvělých lidí. Myslím, že nejde o to, jestli je člověk Slovák, nebo ne, ale o toho konkrétního člověka. Například teď mám na stavbě velmi dobré kolegy.
Stalo se ti, že jsi měla problém s tím, abys za svou práci dostala zaplaceno?
Bohužel ano. Mému manželovi se v minulosti stalo, že nedostal zaplaceno, protože ho agentura podrazila. Měli jsme spolu podobnou zkušenost. Pracovali jsme na bytové elektroinstalaci a slovenská agentura nám nezaplatila. Nakonec nám zaplatili, ale až poté, co jsme na ně tlačili. Problém byl v tom, že agentura nedostala peníze ani od klienta. Holt, pokud jste v zahraničí a na volné noze, může se to bohužel stát.
Kolik si touto prací můžeš vydělat?
Plat je vázaný na projekt, protože jde o hodinovou sazbu, počet odpracovaných hodin a podobně. Já jsem placená od hodiny, minimálně si vydělám 5 500 eur (139 tisíc korun), ale určitě se dá vydělat i víc. V současné době dělám asi 180 až 200 hodin měsíčně. Pracuji každý den od 7:00 do 18:00 hodin.
Chystáš se na mateřskou dovolenou, na Instagramu máš téměř 6 tisíc sledujících a dokonce jednu spolupráci. Plánuješ se posunout na další úroveň jako influencerka?
Určitě bych se chtěla sociálním médiím věnovat i během mateřské. Ale na druhou stranu vím, že po mateřské se chci vrátit ke své normální práci zpět k elektrikářství.
Je reálné, že se s manželem vrátíte žít na Slovensko?
Myslím, že ano. Na Slovensku máme celou rodinu, ale když vidíme, co se tam teď děje, tak nás to domů ani neláká a zůstáváme v zahraničí. I krátce po porodu budeme určitě v Německu. Manžel prožívá dění na Slovensku ještě mnohem více než já.
