Stejně jako každý rok jsme i letos vybrali desítku nejlepších her, které nás letos v redakci oslovily nejvíc. Shodneš se s naším výběrem?
Uplynulých dvanáct měsíců přineslo skvělé hry napříč žánry – ať už šlo o akce, adventury, RPGčka, plošinovky nebo hororovky. To se ostatně odráží i v našem redakčním žebříčku, ve kterém najdeš rozmanitý výběr her, u kterých jsme se letos parádně bavili.
A které se nejvíc líbily tobě? Dej nám vědět v komentářích. Pod článkem na tebe taky čeká anketa, ve které můžeš dát hlas svému favoritovi.
5 nejlepších her podle Ondřeje Mrázka
Indiana Jones and the Great Circle
Hned na úvod musím říct, že nebýt Indyho, byl by pro mě letošní rok vlastně docela zklamáním, protože jsem nedostal žádnou vyloženou příběhovou pecku, na které jsem byl z posledních let tak zvyklý. Jenže s příchodem prosince a aktivací Game Passu se tohle všechno změnilo, poněvadž mi vývojáři z Machine Games (série Wolfenstein) naservírovali nejenže nejlepší dobrodružnou hru roku, nejlepší příběhovou hru minimálně od druhého The Last of Us, ale zároveň i nejlepší filmovou hru všech dob. A to fakt není málo.
Indiana Jones and the Great Circle bere slavného archeologa a vyráží s ním na dobrodružství kolem světa, které je plné akce, hádanek, parádních dialogů, nápaditých misí, skvělých vedlejších postav a především srdíčka, jež celý ten zážitek posouvá daleko nad rámec obyčejné hry na motivy filmu a vystřeluje nového Indyho mezi etalon toho nejlepšího, co lze v současnosti v rámci média odvyprávět.
Vůbec přitom nevadí, že je hra drtivou většinu času ve 1st person, ono to z ukázek šlo těžko odhadnout, ale právě ten pohled z první osoby způsobuje, že tě svět kolem instantně pohltí a ty se snadno a pohodlně vžiješ do bot nejslavnějšího archeologa na světě, kterak musí odhalit pravdu okolo pradávné legendy a zastavit koho jiného než partu nácků v čele s ďábelským Emmerichem Vossem, který touží po zisku absolutní moci. A je to celé nesmírně zábavné, level design je překvapivě otevřený, akce má ráz, Harrison Ford vypadá a zní jako Harrison Ford (klobouk dolů před Troyem Bakerem), hra je navíc dokonale optimalizovaná a graficky vypadá skutečně fenomenálně, a jakmile dojde na boss fighty nebo některé těžší puzzles, tak se i solidně zapotíš. Nevěřím, že to říkám, ale ustup Nathane Drakeu, ustup Laro Croft, král se totiž vrací na svůj trůn. A je to vskutku návrat snů.
World of Warcraft: The War Within
Když The Game Awards můžou na nejlepší hru roku nominovat DLC, tak i já! Do mé letošní topky se totiž probojovalo i rozšíření ke 20 let staré hře, na níž si shodou okolností závislost vybudovalo hned několik generací gamerů. No a v mém případě už je to nejspíš závislost životní, protože se k WoWku s chutí vracím prakticky s každým patchem. Nutno však říct, že příchod letošního datadisku The War Within mě zprvu zas až tolik nelákal. O to víc mě nakonec překvapilo, jak moc velký návrat k tomu starému ověřenému receptu to pro mě a mnohé další byl.
Nové rozšíření nenabídlo žádné převratné změny, dokonce ani novou class, místo toho stavělo na tom, co bylo představeno (a co fungovalo) v posledních pár letech, a do toho nabídlo nový silný příběh, jenž bude rozvíjen tentokráte v mnohem delším časovém horizontu, a tudíž může nabídnout komplexnější rámec i propracovanější postavy. Navíc trochu nabouralo zažitý kruh endgame aktivit novou solo aktivitou Delves, které jsou jako dungeony, na které nemusíš mít partu a přitom pořád můžou představovat solidní výzvu. Když se k tomu přidají skvěle aktualizované profese nabízející úplně samostatnou sféru prožívání hry, parádní nový kontinent, vizuálně povedené Hero talenty a hlavně příslib pravidelných patchů, ve kterých vývojáři hře i po tolika letech věnují prvotřídní péči, je jasné, že tahle moje forever game tu s námi bude ještě dlouho.
Call of Duty: Black Ops 6
Po předešlém díle Modern Warfare a posledních Black Ops Cold War jsem už nad sérii málem zlomil hůl. Rozhodně jsem nehodlal dávat šanci na první dobrou dalšímu rychle upečenému pokračování, které beztak nabídne pár hodin dlouhou a odfláklou kampaň, která funguje jen jako povinný přídavek k tomu, co většinu lidí stejně zajímá nejvíc – tedy multiplayer části hry. Když už se ale hra objevila na Game Passu, který jsem si kvůli Indymu stejně chtěl pořídit, proč to aspoň krátce nezkusit.
Jedním slovem wow. Letošní CoD se vytáhlo s nejlepší kampaní za poslední roky (jestli ne vůbec), která zahrnuje spoustu inovativních prvků, střídá špionážní akci à la James Bond s typicky válečnou vřavou z období Desert Storm a do toho se nebojí vše proložit ani intenzivní hororovou epizodou, kdy máš pocit, že jsi spadl*a do úplně jiného univerza. Přidej opět dechberoucí vizuál a skvělý soundtrack a máš zkrátka hektickou popcornovou zábavu plnou adrenalinu – něco jako filmy Michaela Baye – kterou si užiješ od začátku až do konce. A možná i víckrát.
Star Wars: Outlaws
Vyjímaje průšvihů jako Concord (nehrál jsem) nebo Suicide Squad: Kill the Justice League (bolí dodnes), jednou z nejdiskutovanějších a nejkontroverznějších her letošního roku byly nové Star Wars od ubisoftího Massive Entertainment (série The Division). A nutno říct, že naprosto zbytečně. Alespoň tedy za mě.
Ano, příběhově se nejedná o nic přelomového a minimálně rozjezd je co se herectví, dialogů i zápletky týče, dosti kostrbatý. Jenže zároveň je tady nádherný (!) otevřený svět, jehož průzkum prostě baví, zejména, když je okořeněný solidní gameplay stránkou, zábavnými vedlejšími questy nebo poměrně inovativním způsobem odemykání nových skillů a vylepšení, které zahrnují právě cestování po onom otevřeném světě a nacházení „mistrů“, kteří tě do svých expertíz po splnění nějakých úvodních kritérií zaučí.
S každou přibývající hodinou, kterou navíc v kůži Kay strávíš, si s tímhle ženským Hanem Solo a jeho partou zlodějů a příležitostných zločinců či naopak nadějných rebelů rozumíš čím dál víc. Jasně, je trochu škoda, že to nejlepší přichází až v samotném závěru, vlastně ten úplně nejzábavnější a nejdynamičtější quest je dokonce zamknutý až za prvním příběhovým DLC, které tě vyšle na misi jako vystřiženou z bondovky Casino Royale, nicméně lhal bych, kdybych řekl, že jsem si těch pár desítek hodin v mé oblíbené předaleké galaxii ohromně neužil. Pokud máš svět Star Wars rád*a, nezalekni se hejtu a klidně hře dej šanci.
Banishers: Ghosts of New Eden
Poslední místo v mém žebříčku patří téhle nenápadné příběhové RPG, než se ale dostanu k tomu, proč jsem ji zvolil, musím se k něčemu přiznat. Spoustu jiných skvělých her jsem totiž letos vynechal, řeč je například o podle všech dostupných metrik famózním Astro Botovi, mnou milované sáze Dragon Age a jejím novém dílu The Veilguard, další masivní RPG hře Dragon's Dogma 2, karetním Balatro i hororovém Silent Hill 2. Kvůli bugům jsem pak zatím nedohrál druhého S.T.A.L.K.E.R.A. a soudit Path of Exile 2 z early accessu se mi taky příliš nechtělo.
Co jsem naopak konečně zvládl, bylo si znovu zahrát fantastický Cyberpunk 2077 s DLC Phantom Liberty, taky jsem utopil spoustu hodin ve čtvrtém Diablu (byť mě nový datadisk po příběhové stránce zase tolik neoslnil) a ani mě nenechte začít o Marvel Snapu nebo Hearthstonu. Tahle má topka tak spíš odráží skutečně jen to nejlepší z toho, co jsem letos hrál já osobně, a nikoli to nejlepší, co letos vyšlo, a rád bych, aby v tom měli čtenáři a čtenářky jasno. A teď už k páté příčce.
Banishers mě zaujalo už po vydání, dlouho jsem ale vyčkával, než jsem si hru pořídil. A byla to chyba! Dojemný i hororový příběh dvou středověkých „krotitelů duchů“ od začátku pohltí a už nepustí. Jako vypravěčské kousky mistra současného hororu Mikea Flanagana, Banishers nabízí citlivý a nevšední lidský příběh uprostřed fantaskního světa, jenž není nikdy černobílý a na každém kroku dokáže něčím překvapit. Ovládání i kamera vzdáleně připomínají moderní God of War, byť boje tady nemají takovou razanci. RPG systém není až tak propracovaný, své účely ale plní bohatě, prim tady ovšem hraje objevování, dialogy a hlavně rozvíjení vztahu mezi ústřední dvojicí postav. Nebýt toho, že hře po vynikajicím úvodu maličko opadne tempo, určitě bych hru stavěl výš.
5 nejlepších her podle Ondřeje Jarůška
Astro Bot
Nejlepší hrou letošního roku je pro mě Astro Bot. Tato skákačka s roztomilými robůtky je malé velké mistrovské dílo, které přináší čirou radost z hraní. Titul je nesmírně nápaditý a takřka každý level tě ohromí buď důmyslným designem prostředí nebo speciálními „upgrady“, které robůtkovi propůjčí nové schopnosti a změní způsob, jakým hru hraješ. K tomu nemalou měrou přispívají možnosti a haptická odezva ovladače DualSense, ze kterého Team Asobi vyždímal maximum.
Úchvatné levely, proměnlivá hratelnost a její propojení s ovladačem jsou to, v čem hra exceluje. Čeká tě v ní cestování napříč desítkami planet – od snadných až po náročnější – rozprostřených do několika galaxií, kde tvým cílem je zachraňovat ztracené kamarády robůtky. Málokdo by to možná čekal, ale samotný konec příběhu je i poměrně emotivní a nedá se vyloučit, že při něm uroníš slzu. Astro Bot je zkrátka povinností pro každého majitele a majitelku konzole PS5!
Black Myth: Wukong
Čínské studio Game Science má za sebou pár menších her, letos ale udělalo díru do světa svým akčním RPG Black Myth: Wukong, ze kterého se okamžitě stal celosvětový megahit. A zcela zaslouženě. Hra nese některé prvky typické pro oblíbený Soulslike podžánr, zároveň do něj však vnáší nové elementy a přináší jedinečný zážitek, jaký tady v takovéto podobě ještě nebyl.
Jedním z největších lákadel hry je její zasazení. Velkých her vycházejících z čínské mytologie není mnoho a o to víc fascinující je výprava do tohoto světa bohatého na detaily oku lahodící scenerie – od lesů, pouště či zasněžených hor až po impozantní chámy. To jde ruku v ruce se špičkovým audiovizuálním zpracováním, kterému nelze prakticky nic vytknout.
Prim zde hrají ale samozřejmě souboje. Konkrétně souboje s bossy. Hra tě sice prověří i při střetech s běžnými nepřáteli, ale největší zábava přichází právě při lítých bojích s bossy. Těch je ve Wukongu požehnaně a i když tě někteří z nich dokáží pořádně potrápit, souboje nejsou až tak nemilosrdné jako v některých jiných titulech ze žánru akčních RPG her. Wukong je o něco přístupnější, ale zároveň si zachovává férovou výzvu.
Nový update navíc do hry přinesl několik úprav a doplňků, které hře dosud citelně chyběly – jako například mapy jednotlivých oblastí, díky čemuž je snazší se ve světě orientovat. Pokud je ti žánr akčních RPG blízký, u Wukongu se budeš zaručeně bavit i ty.
Balatro
Hry hraju už asi 25 let a pod rukama mi prošly všechny žánry. Nikdy by mě ale nenapadlo, že to, co dosud mému hernímu já chybělo, byl roguelike poker. Balatro je karetní hra jako žádná jiná a pro mě jde asi o nejpříjemnější překvapení roku.
Jak už asi tušíš, její hratelnost vychází z pravidel pokeru. Ty však hra ohýbá a staví na nich úplně nový typ zážitku. Zjednodušeně řečeno, tvým úkolem je v každém kole dosáhnout kombinacemi karet stále se zvyšujícího počtu bodů, jinak tvůj run končí a musíš začít znovu. Svůj balíček v rámci každého průchodu doplňuješ o speciální karty, zvyšuješ efektivnost jednotlivých karetních kombinací nebo kupuješ žolíky s řadou bonusů, které mohou změnit pravidla hry ve tvůj prospěch.
Balatro je v jádru překvapivě komplexní a nesmírně návykovou hrou a pokud do ní pronikneš, nebudeš se moct na dlouhé hodiny odtrhnout. Úctyhodný úspěch je to i s přihlédnutím k tomu, že za tímto geniálním počinem stojí jen jeden vývojář – LocalThunk.
Silent Hill 2
V posledních letech přišlo hned několik senzačních remaků legendárních hororovek – loni to byly Resident Evil 4 a Dead Space, zatímco letos Silent Hill 2. Tyto tituly pro mě představují svatou trojici hororového žánru, proto jsem doufal, že se předělávka více než 20 let staré hry od Konami povede minimálně tak dobře jako v případě druhých dvou zmíněných pecek. A mé přání se vyplnilo.
Silent Hill 2 má vše, co by poctivý remake měl mít – moderní audiovizuální stránku, ještě hutnější atmosféru než kdysi, vylepšené herní mechanismy a ovládání, ale zároveň zůstává věrný původní předloze a tomu, proč si jej miliony hráčů a hráček zamilovaly.
Příjemným doplňkem jsou navíc bohaté možnosti nastavení, díky čemuž si můžeš například minimalizovat různé prvky uživatelského rozhraní – jako nápovědy či ukazatele – pro ještě intenzivnější zážitek. Nechybí ani retro filtr, který ocení zejména pamětníci původní hry. Třešničkou na dortu je pak bravurní výkon Luka Robertse, který propůjčil hlas hlavnímu hrdinovi Jamesi Sunderlandovi.
Jediná škoda je, že se James za 23 let nenaučil líp parkovat...
Animal Well
Animal Well je v konkurenci velkých her a známých značek možná trochu nenápadným titulem, zaslouží si však tvou pozornost. Vydáš se v něm do rozsáhlého podzemního labyrintu plného drobných i velkých zvířat, tajemství a hádanek, k jejichž rozlousknutí ti budou sloužit takové předměty jako bublifuk, jojo, skákací pružina nebo flétna.
Hra tě přitom nebude nijak vodit za ručičku. Bez jakéhokoliv tutoriálu tě prostě hodí do „akce“ a je jen na tobě, aby ses v tomto prapodivném světě s důmyslně propojenými úrovněmi zorientoval*a. To samozřejmě nemusí být po chuti všem, pokud tě však takovýto přístup vyhovuje, tuto unikátní nelineární plošinovku si zamiluješ stejně jako já.
A podobně jako Balatro, i Animal Well je dílem jediného vývojáře – Billyho Bassa z Kanady. Bravo!
