Jeden z nejočekávanějších českých filmů na letošním KVIFFu se konečně předvedl divákům a divačkám a my jsme u toho nechyběli.
Pro ty, kteří čekají film založený na skutečných událostech – neslavnou kauzou Kulínský se Sbormistr inspiruje jen velmi volně. Od reality se liší taky rozsahem, zatímco vedoucí prestižního sboru Bambini di Praga Bohumil Kulínský byl obviněný ze 49 případů z pohlavního zneužití (!!!), film se soustředí na zakázaný vztah s jednou dívkou. A zkoumá ho tak zblízka, až je to hodně nepříjemné.
Tou je Karolína (Kateřina Falbrová). Je jí třináct, má ráda zvířata a před trochu studenými rodinnými vztahy prchá ke zpěvu. Obdivně okukuje zkoušky sboru, kam chodí její starší sestra Lucie (Maya Kintera), a touží, že jednoho dne by možná v řadě perfektně disciplinovaných zpěvaček mohla sedět sama.
A scénář jí to přání samozřejmě splní. Když jedou sboristky na soustředění do Krkonoš a jedna zpěvačka vypadne, jako náhradnici povolají Karolínu, kterou si osobně vyhlédl samotný sbormistr Vít Mácha (Juraj Loj).
Dvě sestry a jeden sbormistr
Film je zasazený do devadesátek, což mu sluší, a dobře to o sobě ví. Lokace, kostýmy, obrazové kompozice, to všechno působí promyšlené do posledního detailu tak, aby vznikla strhující podívaná. Povedlo se. Kulturáky vypadají úplně jako z našeho dětství a střídají je ambientní záběry zasněžených hor, věrohodné dětské pokojíčky a působivé pěvecké scény. K tomu autentické účesy a správně bláznivě barevné svetry.
Balanc mezi kýčem a vkusným retrem je tu tak důkladný, že je to možná až trochu moc – film občas skoro připomíná jednu z těch drahých reklam, které naskakují v televizi před Vánoci. Hudba je pak jeho další výrazový prvek, který využívá sebejistě a dobře. Dojde na epické koledy i na nostalgické lidovky.
Další silnou stránkou jsou herecké talenty. Kateřinu Falbrovou si režisér Ondřej Provazník se svým týmem našel mezi skutečnými zpěvačkami v jednom pražském sboru. Že jde o její de facto první roli, nepoznáš. Skvěle zvolený je i antihrdina Vít, působí odtažitě, stroze, autoritativně, ale s odvíjející se stopáží se začnou odhalovat jeho další stránky: humor, charisma.
Úplné podlehnutí kouzlu Sbormistra se ale nekonalo, a to hlavně ze dvou důvodů. Příběh nejdřív postupuje velmi pomalu, decentně. Pak ale najednou poskočí vpřed obrovskými skoky, mezi kterými chybí logická i emocionální návaznost. Gradování mu bere hloubku i uvěřitelnost. Taky dialogy jsou někdy dost strojené, spíš jako by chtěly zůstat na papíře a do úst puberťaček na citové horské dráze se jim moc nechtělo.
Neplatí to sice o všech scénách, jsou tam i takové, které naopak svojí přesností hodně utkví k paměti (třeba ty, kde vrcholí sesterská rivalita). V součtu však tyhle nedostatky vezmou postavám určitou hloubku a vlastně i vítr z plachet celému příběhu.
Na Sbormistra se úžasně kouká a dobře se poslouchá. Ale jako příběh tak nějak nehraje. Vizualitou hodně přesahuje i český nadprůměr a nadchne herectvím, třeba i proto, že přináší na scénu nějaká nová jména. To se u českých filmů bohužel vidí málokdy, že sahají po neokoukaných tvářích, většinou spíš točí 30 a víc let stará, dobře známá jména, maximálně jejich o generaci mladší verze. Falbrová, Kintera i Loj hrají skvěle a já doufám, že v českém filmu zažehnou nějaký nový trend.
Sbormistr taky citlivě pracuje s těžkým tématem. Není senzacechtivý, což je pro značně sexistické klima české kinematografie hodně rare moment a jsem mu za to vděčná. Scény, kde dochází k sexuálnímu násilí jsou toho důkazem, natočené jsou takřka dokumentárně, drží si odstup, ale přesto podávají trauma tak hmatatelně, že jsem se na ně nevydržela dívat. Shrnuto a podtrženo, nový český snímek má hodně kvalit a rozhodně stojí za vidění, ale na to, aby naplnil potenciál „toho filmu z Varů, který nezapomeneš,“ úplně nestačí.
Broken Voices, 106 minut
Scénář a režie: Ondřej Provazník
Kamera: Lukáš Milota
Hrají: Kateřina Falbrová, Juraj Loj, Maya Kintera, Zuzana Šulajová, Ivana Wojtylová a další
