U jeho videí, ve kterých se na Nuselském mostě prosmyčkuje velkou rychlostí mezi auty, ti zaručeně zatrne. Vojtěch Michal na Instagramu zaujal videi ve stylu newyorských messengerů, kteří si na kole podmaňují městské silnice.
V rozhovoru pro Refresher Vojta alias @_duga mluví o tom, proč cyklisté a cyklistky do provozu patří stejně jako auta nebo chodci, nebo proč si myslí, že Praha není pro kola bezpečná. „Město patří nám všem. Cyklista je normální účastník silničního provozu. Jestli se někdo někam cpe, tak jsou to auta, která mají nepoměrně mnoho místa vzhledem k tomu, kolik lidí v nich jede,“ vysvětluje.
Cyklistický influencer se ale nevěnuje jen jízdě po městě. Pravidelně se překonává také v extrémních cyklistických závodech. „Na Slovinsku jsem ujel tisíc kiláků za 46,5 hodiny a v Bosně pak 1200 kiláků za 65 hodin,“ vyčítá své úspěchy.
Na co při takových výkonech myslí? A jak na nich řeší záchod a opruzeniny? A čím vyčnívá cyklistika v Kazachstánu? Dočti se v našem rozhovoru.
Jak tě vůbec napadlo začít svoje jízdy po Praze natáčet? Já dost jezdil po Praze vždycky. Před šesti lety jsem si koupil kolo, které mám teď, a tehdy mě hrozně bavila videa od Terryho Barentsena z New Yorku. Natáčí tam městskou cyklistiku a má pořad Hotline, kde jsou podobné sestřihy z New Yorku a dalších měst. Vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn taková videa dělat, ale GoPro nebo akční kamery jsou drahé, já tehdy byl ve druháku na vejšce. Až nedávno jsem si od kamarádky koupil iPhone, který konečně má pořádnou kameru. Akorát jsem se balil do Kazachstánu, tak jsem si říkal, že by bylo zajímavé začít s tvorbou obsahu pro Instagram, hlavně přes Reelsy. V Kazachstánu jsem pak dělal pár videí, jak to tam vypadá a jak jezdím na kole. Po návratu do Prahy jsem s tím pokračoval, ale nevěděl jsem, co natáčet. A pak jsem si řekl, že bych mohl dělat videa z provozu, což jsem chtěl už dlouho. K narozeninám jsem dostal akční kameru, kterou si připevním na hruď, a od té doby dělám tyhle POV videa. Inspirace na ně tedy přišla hlavně od Terryho Barentsena a obecně od newyorských messengerů na fixkách, baví mě ještě Lucas Brunelle.
Jízda v pražském provozu působí nebezpečně. Co tě na ní baví? Mě obecně baví jezdit na kole. Kromě Prahy jezdím hodně na silničním kole i mimo město. Ale ve městě mě na tom baví jeho efektivita. Když chci, jsem ve valné většině případů mnohem rychlejší než auta. Baví mě se promotávat mezi auty, je to tak trochu adrenalin. Ale paradoxně je to poměrně bezpečné. Většinu kolizí jsem měl, když do mě někdo vjel z vedlejší nebo v cyklopruhu. Když auta stojí nebo jedou pomalu, nemají kam uhnout. Navíc, když naopak jedu rychleji než auta, mám kontrolu nad tím, co se kolem mě děje. Je to jako taková digitální hra, kde vymýšlím, kudy jet, jak objet auta nebo se kam nacpat. Jak kdybych ovládal jezdícího panáčka.
Mnoho lidí se po městě na kole jezdit bojí. Máš nějaké tipy, jak strach překonat? Praha opravdu není pro nezkušené cyklisty bezpečná. Může pomoct jet párkrát s někým, kdo už po městě jezdil. Dobré je podívat se na Mapy.cz, kde jsou vyznačené cyklostezky, a to i když je to jen čára na zemi. Na místa a velké křižovatky, které neznáš, se podívej přes Street View. První jízdy si zkus projet mimo špičku, když jsou řidiči klidnější. Lidi jsou ve špičce v kolonách často nas*aný, protože nesnáší svou práci a musí si to na někom vybít. A na kom si to vybijou, když jedou v několikasetkilové plechovce? Na cyklistovi, který se nemá jak bránit. Snaž se vyhýbat hlavním tahům. Kolikrát je taky v pohodě se projet po chodníku, pomalu a u kraje. Nemá se to, jasně, ale je to lepší než se bát na silnici.
Jak rychle vlastně ve městě jezdíš? Po rovině jezdím obvykle mezi 30 až 35 kilometrů v hodině (km/h). Když jedu po magistrále nebo tam, kde to jde, tak jedu na limitu, což je kolem 50 km/h. Většinou jsem rychlejší než auta, pokud tedy není večer, kdy je provoz menší. Po nábřeží a v centru se pohybuji na kole rychleji než většina aut. Já do toho ale šlapu, když ale jedeš v klidu, tak je rychlost kolem 20 km/h.
Když mluvíš o lidech naštvaných z práce: existuje tedy nějaký typ řidičů*řidiček nebo aut, se kterými máš nejhorší zkušenost? Mám pocit, že jsou dva typy řidičů, co dělají chyby: ti, co to dělají naschvál, a ti, co moc nevědí, co se kolem nich děje. Nejvíc špatných zkušeností mám se SUVčky. Mně přijde, že ti lidé moc nevědí, že nejsou na silnici sami. Často musím přemýšlet za ně a vymýšlet, kam by mohli uhnout. Sportovní a dražší auta, třeba Tesly, mi také často dají najevo, že jim překážím. Ale nedá se to generalizovat. Třeba kámoš mi říkal, že ho „oprasili“ čtyři borci ve staré Felicii.
Měl jsi někdy opravdu strach, že to nedopadne dobře? Jasně, nedávno jsem na Instagramu sdílel video s SUVčkem, kdy jsem si říkal, že kdyby se do mě opřel, tak si lehnu. A také když jedu rychleji po víceproudé silnici, kde stojí auta, třeba po Nuseláku, tak si říkám, že teď nesmí začít přejíždět z pruhu do pruhu, protože bych asi nedokázal zareagovat. Vyloženě pos*anej, že bych si řekl, že je to too much, jsem ale asi nikdy nebyl. Možná jednou v Kazachstánu. V Praze samozřejmě není ideální kombinace mokro, centrum, kostky a koleje.
Jak by tedy vypadala ideální Praha pro cyklisty? Nejdůležitější je oddělená cykloinfrastruktura, která je fyzicky oddělená od aut. Čára není zeď a řidiči přes cyklopruhy běžně přejíždějí. Další zásadní věc je omezit automobilovou dopravu v centru. Praha je hezké město, ale auta a s nimi spojené kolony, smrad a hluk by minimálně v historickém centru a podél nábřeží měly být jen pro pěší a kola. A pak také parkování. Auta stojí všude, zabírají hrozně moc místa a přitom řidiče stojí málo peněz, když uvážím, kolik zabere jedno auto prostoru.
„Jestli se někdo někam cpe, tak jsou to auta“
Pojďme si vyvrátit nějaké stereotypy. Jak bys reagoval na komentář, že se cyklisti všude cpou? Komentáře, že se cpeme do města, jsou nesmysl. Město patří nám všem. Cyklista je normální účastník silničního provozu. Jestli se někdo někam cpe, tak jsou to auta, která mají nepoměrně moc místa vzhledem k tomu, kolik lidí v nich jede. Navíc podle předpisů může cyklista objíždět nebo předjíždět kolonu zprava, takže se nikam necpu. Patřím tam stejně jako auta.
Co bys vzkázal těm, co říkají, že cyklisti by měli jezdit za městem? Cyklostezky za městem jsou super, ale lidi potřebují jezdit po městě. V Česku je hodně lidí, co berou kolo jako dopravní prostředek a ne jako sport. Chtějí se na něm dostat z bodu A do bodu B. Proč by měl jet člověk, co na kole dojíždí 5 kilometrů do práce, na cyklostezky za městem? Kolo je efektivní, levné a šetrné k životnímu prostředí. Také je to prospěšné pro zdraví. Považuju za zásadní nepochopení.
Mají cyklisti špatnou pověst? Nemyslím si, že by měli mít špatnou pověst. Jsou cpáni na silnice k autům a není pro ně vytvořena infrastruktura. Lidi v autech na to nejsou zvyklí. Já nebudu říkat, že jezdím pořád v souladu s předpisy. Často to oprasím, ale protože je to rychlejší a bezpečné. Možná pověst kazí cyklisté v dresech na silničních kolech, kteří valí po cyklostezkách 35 km/h mezi rodinami a dětmi. Občas potkám borce na silničkách na cyklostezkách do Vraného nebo Klecan, jak si to valí mezi rodinami, které jedou výletně na kole. Ti podle mě kazí pověst víc. Když chci jet na rychlost, takovým trasám se vyhýbám.
„V Kazachstánu tě nejdřív málem srazí a pak mávají s palcem nahoru“
Několik měsíců jsi žil v Kazachstánu. Máš odtud nějaké zajímavé cyklo zážitky?
V Kazachstánu v Almaty se mi jezdilo pekelně. Na cyklisty tam nejsou zvyklí. Jednou mě borec málem srazil zrcátkem, ale u toho mi ukazoval palec nahoru, jako že je hustý, že jedu. Co mě tam bavilo, bylo to, že Almaty leží těsně pod vysokými horami. Za padesát kilometrů jsem byl ve výšce 2200 metrů.
Pokud ale nejsi třeba sedmdesát kilometrů od města, je to auto za autem. Kazachstán je rozlehlý a řídce obydlený, takže oproti Praze a Česku, kde máš co pár metrů silnici, tak v Kazachstánu máš jednu, která někam vede a není k ní moc alternativ. Bývá tam tedy hodně provozu. Na dálnici daleko za městem je paradoxně jízda příjemnější, protože už tam najednou auta moc nejsou.
Potkával jsi tedy jen náklaďáky? Ne, ale i osobáky. Provoz tam byl malý a jezdilo se po dálnici, kde je odstavný pruh. Byl jsem z toho konsternovaný, ale paradoxně to byla ta nejpříjemnější část cesty a velký zážitek. Druhý největší pak byl až pocit, když jsem vjel do hor za jezerem Issyk-Kul. Vystoupal jsem do 2000 metrů a to nebyl jen horský pás, ale plošina. Jel jsem po štěrkovce, nikdo tam nebyl. Byl to surreální pocit být takhle vysoko uprostřed hor a nikoho moc nepotkat, který už možná nezažiju. Sjížděl jsem tehdy dolů dlouho a pomalu.
Jezdíš i extrémní závody. Chlubíš se třeba výsledkem, kdy jsi za 24 hodin ujel 750 kilometrů. Jak taková akce probíhá? Bylo to v Lichnově na Moravě, 24hodinový závod na 9kilometrovém okruhu. Vystřelí se z pistole a jede se 24 hodin, pak se spočítá, kolik jsi ujel. Jede se i ve štafetách, ale já jsem jel sám. Na začátku se jelo strašně rychle, jako kdyby to byl jen dvouhodinový závod. Díval jsem se zpětně na tepovou frekvenci a měl jsem ji strašně vysokou, protože se tam závodilo o prémie. Pak mě to samozřejmě dohnalo, po dvou třech hodinách jsem měl křeče. Myslel jsem si, že to nedojedu, ale díky tomu, že jsem si s tím poradil, jsem dokázal jet dál s hlavní skupinou. Pak jsem z ní sice vystoupil, ale měl jsem podporu od dvou lidí, co mi podávali jídlo a pití. Bez nich by to nešlo. Bylo to takové, že jsem pak do sebe začal sypat strašně moc soli, přesněji citrátu sodného, což je proti křečím. Byly to takové slané panáky, strašně hnusný, ale pomohlo to. Nakonec jsem za těch 24 hodin ujel 750 km. Pamatuju si, že kluci, co ten rok vyhráli, měli stop time jen asi deset minut. Já měl hodinu nebo hodinu a dvacet. Oni se fakt zastavili jen na záchod, protože měli podporu o level výš. Dokonce zajeli i rekord trati.
Co je na tom nejtěžší a co je naopak ta enjoyable věc na takovém závodě? Nejtěžší na tom je asi to, že jezdíš dokola na devítikilometrovém okruhu. Jsem zvyklý na jiné vytrvalostní závody, třeba tisíc kilometrů po Slovinsku, kde se aspoň mění prostředí. Tady kroužíš pořád dokola, není to moc zábavné, je to řehole. Na tom okruhu není nic, co by tě nějak ohromilo, není tam žádný wow moment. Enjoyable na tom je spíš to, že si posuneš nějaké svoje limity a splníš si cíl. Já jsem si tuhle 24hodinovku chtěl zkusit už pár let.
Jel jsi ještě extrémní závody na Slovinsku a v Bosně a Hercegovině. Jak vypadaly? Na Slovinsku to bylo 1000 km za 46,5 hodiny a v Bosně pak 1200 km bylo za 65 hodin. Na Slovinsku se jezdí jiný druh závodu, protože je bez podpory, což znamená, že si člověk zabalí na kolo všechno, co potřebuje – nějaké jídlo, náhradní oblečení. Nemůžeš mít žádnou externí podporu, která není dostupná všem závodníkům. Takže si můžu koupit jídlo v obchodě, ale nemůžu říct kámošovi, aby na mě čekal a dal mi najíst. Na závod jsem se pár měsíců připravoval, startovalo se o půlnoci a byl to okruh po celém Slovinsku. Naplánoval jsem si místa, kde si můžu nakoupit, protože je nejhorší, když ve dvě ráno dojde jídlo a máš před sebou ještě 400 kilometrů. Za těch 46,5 hodiny jsem spal hodinu a půl po 500 kilometrech, a pak jsem si dal jen tři 10minutové powernaps. Zbytek je jen šlapat, šlapat, šlapat a zastavovat co nejméně.
Jak řešíš praktické věci jako odřeniny nebo záchod? Klíčový je krém proti tření, kterým si namažeš zadek. To snižuje oděrky. Ale i tak je člověk odřený. S vykonáváním potřeby? Buď zastavíš, nebo to jde i za jízdy, což se dělá. Já jsem se jednou neodvážil zastavit, abych neztratil skupinu, a pak jsem musel 3 hodiny vydržet, než jsem zastavil a šel na záchod.
Charlotte je ve 21 letech private pilotka. Letěli s ní Separ nebo Pil C
10. září 2025 v 7:00
Na co myslíš, když jedeš tak dlouhatánský závod? Mentálně je to složité. Byly momenty, kdy jsem brečel a říkal si, proč to dělám. Ale zároveň mě to dokáže vytáhnout, když vyjedu kopec, vychází slunce a je tam nádherně. Jezdím a poslouchám k tomu hudbu. Bez narvaných sluchátek v uších bych to nezvládl.
