- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Příběh doktora Leonida Rogozova je příběh jako žádný jiný. Na začátku šedesátých let byl nucen si během výpravy na Antarktidě vlastnoručně vyoperovat apendix, a to bez jakékoliv pomoci profesionálních lékařů.
Šílených příběhů, nad kterými zůstává rozum stát, je jistě nepřeberné množství, žádný z nich se ale nejspíš ani v nejmenším nepodobá tomu o Leonidu Rogozovi. Leonid Rogozov byl ruský chirurg, který do dějin lidstva vešel zejména díky jedné ze svých neuvěřitelných operaci, kdy si za lokální anestezie sám vyoperoval apendix. Vše se odehrálo během vědeckého výzkumu na Antarktidě 29. dubna (apríl) 1961 za extrémních teplotních podmínek na stanici jeho několikačlenné expedice, kde byl jediným doktorem. Jeho příběh se v následujících desetiletích stal určitým symbolem toho, co všechno je člověk pro záchranu svého života ochoten překonat.
Leonid Rogozov byl ve své době uznávaným a zkušeným chirurgem ze Sovětského svazu, a když se stal členem v pořadí šesté Sovětské antarktické expedice (SAE), nikdo ještě neměl ani ponětí, že po návratu se uznání doktora rozroste do celosvětových rozměrů a bude přetrvávat ještě desítky let poté. Loď se všemi dvanácti členy expedice na palubě vyplula 5. září (september) 1960 z Leningradu a po 36 dnech plavby zakotvila u pobřeží princezny Astrid. Posádka tak stanula na nevlídném ledovém kontinentu a v oblasti Schirmacher Oasis se výzkumníci rozhodli zřídit základnu expedice.
Po devíti týdnech, 18. února (február) 1961, tak vznikla polární sovětská stanice s názvem Novolazarevská. Sotva byla ale stavba dokončena, začala se na expedici valit zákeřná sněhová bouře, která s sebou kromě vlny extrémně nízkých teplot (extrémních i na Antarktidu) přinesla také dlouhotrvající tmu. Tyto nelidské podmínky členy expedice kompletně odřízly od jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem a spolehnout se tak mohli pouze sami na sebe. Byli uvězněni pouty přírodních živlů a vysvobození bylo v nedohlednu.
29. dubna (apríl), po několika týdnech neustále trvající bouře, se Leonid Rogozov, jediný lékař výpravy, začal cítit zle. Pozoroval na sobě symptomy únavy, malátnosti, žaludeční nevolnosti a palčivá bolest v horní části břicha se přesunula níž, přičemž rtuť na teploměru při měření jeho tělní teploty neklesala pod 37,5 stupňů Celsia. Zapsal si:
„Zdá se, že mám akutní apendicitidu. Mlčím o tom, dokonce se usmívám. Proč strachovat přátele? Kdo z nich by mi mohl pomoct?“ - deník Leonida Rogozova
V tichosti a bez možnost transportu tak byl nucen trpět dál. Druhý den vyzkoušel veškeré dostupné prostředky k ulehčení svého mizerného stavu jako například antibiotika nebo lokální chlazení. Nejenže nic z toho nepomáhalo, ale jeho stav se rapidně zhoršoval. Teplota vzrostla o několik stupňů a zvracení se dostavovalo mnohem častěji. Píše:
„Celou noc jsem nespal. Jsem v pekelných bolestech. Sněhová bouře bičuje mou duši, kvílí jako stovka šakalů. Stále žádné zřejmé symptomy bezprostřední perforace, ale nemohu se zbavit zlého tušení... Je to tady. Musím přijmout jedinou možnost záchrany - operovat sám sebe. Je to téměř neproveditelné. Nemůžu ale jen tak složit ruce a vzdát to.
18:30 - Nikdy předtím v životě mi nebylo takto zle. Bouře s budovou lomcuje jako s hračkou. Chlapi už o tom vědí. Pořád za mnou chodí a utěšují mě. Zlobím se na sebe - všem jsem zkazil prázdniny. Zítra je první máj. Všichni tady pobíhají a připravují autokláv. Musíme sterilizovat budovu, protože budeme operovat.
20:30 - Stav se zhoršuje. Řekl jsem to chlapům. Už začínají všechno nepotřebné vynášet z místnosti ven...“
Doktor Leonid Rogozov (vpravo) s kolegou a malým přítulným tučňákem
Podle doktorových instrukcí připravil tým vědců improvizovaný operační sál. V doktorově pokoji zůstala pouze jeho postel, dva stolky a noční lampička. Dvojice aerologů zajistila ultrafialové osvětlení a sterilizovala povlečení postele a nástroje. Sám doktor i zbytek týmu podstoupili důkladné umytí, načež Rogozov vysvětlil, jak přesně bude operace probíhat a všem rozdělil úkoly. Jakmile každý pochopil a zaujal svou předepsanou pozici, připravil se i Rogozov. Rozhodl se pro částečně zakloněnou polohu s mírně nadzvednutým pravým bokem a dolními končetinami podepřenými o 30 stupňů. Následně dezinfikoval operované místo. Potřeboval se maximálně spoléhat na svůj hmat, proto se rozhodl nepoužít žádné rukavice.
Operace začala ve 2 hodiny ráno místního času. Rogozov za použití několika injekčních stříkaček do připraveného místa na břiše aplikoval anestetika. 10-15 minut poté provedl 12 centimetrovou incizi. Z jeho polohy ale do otvoru nebyla ideální viditelnost. Doktor se musel často naklánět nebo použít zrcátka. Po 30-40 minutách operace si doktor Rogozov kvůli únavě a nevolnosti začal brát krátké přestávky, během nichž se dvakrát ocitnul na pokraji omdlení.
Operace ale dopadla úspěšně. Po hodině a 45 minutách byl silně zanícený apendix vyoperován a rána zašita. Jeho asistující kolegové posléze uvedli, že po odstranění apendixu jeho vnitřnosti hlasitě „zabublaly“ a v ten moment chtěli ze sálu utéct ven. Přirozeně ale zůstali. Rogozov byl během práce neustále soustředěný a pot mu ve velkých těžkých kapkách stékal po čele, které mu jeden z jeho kolegů pohotově otíral.
Po ukončení operace a zašití místa řezu doktor své asistenty instruoval, jak mají správě umýt sebe i použité nástroje. Jakmile bylo vše provedeno, doktor zapil několik prášků na spaní a odpočíval. Druhého dne se jeho teplota vyšplhala na 38,1 °C, ale celkově se cítil o něco lépe. Po několika dnech se jeho stav vrátil do normálu, po týdnu si vytáhl stehy. Do čtrnácti dnů byl doktor schopen navrátit se ke svým běžným povinnostem a úkolům a pokračoval v zápisech do svého deníku.
Tým výzkumníků poté na Antarktidě setrval ještě více než rok a dne 29. května (máj) 1962 připluli zpátky k leningradskému přístavu. Druhého dne se doktor Rogozov vrátil k práci na klinice a po zbytek života také vedl výuku na státní univerzitě v Petrohradu, která byla jako první na světě zaměřena výhradně na lékařské vzdělání. Jeho neuvěřitelný příběh se brzy mezi lidmi začal šířit nadzvukovou rychlostí a ačkoliv samotný Rogozov odmítal jakékoliv glorifikace a oslavování toho, co se na Antarktidě událo, sovětská propaganda jeho případ využila k šíření představy o nadlidské výdrži ruského člověka. Na dotazy a chválu Rogozov s úsměvem odpovídal slovy: „práce jako každá jiná, život jako každý jiný“.
Leonid Rogozov se nedlouho po návratu z Antarktidy oženil s českou lékařkou a založili spolu rodinu. V roce 1969 se manželům narodil syn Vladislav a o dva roky později se dočkali i dcery Jeleny. Vladislav Rogozov se po vzoru otce stal vysoce uznávaným lékařem. Působil na Klinice anesteziologie a resuscitace v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze a později se přesídlil do severoanglického Sheffieldu. Jejich dcera, Jelena Labuťová, se stala značně váženou soukromou praktickou lékařkou a v současné době žije a působí v Ústí nad Labem.
Post scriptum
Za prvního člověka, který takovou autooperaci uskutečnil, je považován Evan O'Neill Kane, který si za lokální anestezie apendix vyoperoval roku 1921. Byl ovšem pod dohledem dalších profesionálních lékařů a byly mu pro operaci poskytnuty ideální podmínky. Tímto činem chtěl dokázat možnost záchrany pacientů, kteří celkovou anestezii nemohou podstoupit. Příběh doktora Leonida Rogozova je ovšem jako vytržený ze stránek fantastické literatury, a proto se s ním žádný jiný nemůže srovnávat. Neexistuje žádný dochovaný případ, který by popisoval podobnou operaci uprostřed pusté divočiny, bez nemocničních podmínek, potřebného personálu nebo pomůcek a nástrojů. Leonid Rogozov je ztělesněním nezlomné vůle a lidské touhy žít.
Děkuji Vladislavu Rogozovi za udělení souhlasu k použití přiložených fotografií
