Horor je jedním z nejoblíbenějších žánrů současnosti. Pojďme si přiblížit nejděsivější kousky z Japonska.
Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou současnou kulturu, která mě nejvíce přitahuje svojí rozmanitostí, originalitou a zábavností, byla by to právě ta japonská. Země vycházejícího slunce byla vždy velmi kontroverzním kouskem půdy na Zemi se specifickými zvláštnostmi, které přetrvávají dodnes. Nejen, že zde najdete sladkosti nepředstavitelných příchutí, ale i spoustu úchylných televizních soutěží. Dnes se však budeme bavit o filmech, konkrétně o hororech, které Japonci, dá se říct, zbožňují. Japonská mytologie je plná nejrůznějších děsivých příběhů a démonů, takže mají nejen široký zdroj vlastní inspirace, ale i schopnost přinášet horory tak děsivé, že se bojíte celou stopáž a ne jen u traileru, jak tomu bývá u jejich amerických kolegů. Následující žebříček je sestavený z desítky, podle redakce, nejděsivějších hororů pocházejících z japonského souostroví.
Kwaidan - (režie: Masaki Kobayashi, 1964)
Kwaidan je jedinečný snímek z 60. let, kdy v Japonsku strašidelné příběhy stoupaly v oblibě. Svou jedinečnost však nachází především v pečlivě vybraných barvách a jeho hře s nimi. Barvy pokládá do středu každého příběhu z jeho hororové antologie. Od pulzující modré, přes zuřivě rudou, neduživě žlutou, až po zářivě žlutou. Vše však využil s citem pro kontrast. Divák je tak svědkem čtyř strašidelných příběhů, v nichž je kladen důraz především na výstavbě děje a spiritualismu, v čemž hraje vlekou roli prostředí dioramat, které filmu vnáší nádech divadelní hry. Tyto čtyři povídky a jejich témata osamělosti, viny, pokušení a hříchu minulosti zobrazují pocity, které lze snadno aplikovat i na moderní společnost. Kwaidan si dokonce vysloužil nominaci na Oscara za cizojazyčný film.
Tetsuo: The Iron Man (režie: Shinya Tsukamoto, 1989)
Napřed musím upozornit na to, že se jedná zejména o surrealistický, kyberpunkový snímek, takže pokud hledáte něco jako Insidious a podobně, můžete směle zascrollovat níže. Neslavný film Shinya Tsukamota z roku 1989 je halucinační noční můra, která svým dějem působí jako horečnatý sen. Sledujeme příběh obyčejného úředníka, který se začíná měnit v kovové „něco“. Děj působí lineárně, avšak mnohdy se vrací sám v sobě. To by bylo velmi složité vysvětlovat, ale shrnu to tím, že ve filmu jsou i dějové odbočky, které se stanou jakoby mimochodem a pak s děj zničehonic vrátí zpátky k původnímu sledu. Muž se nemění v líbivou kovovu podobu člověka na způsob terminátora, ale v beztvaré monstrum, které během své přeměny prodělává fáze obrovské bolesti. Divný, zneklidňující a extrémně rychlý film ale fascinuje nespoutaností, s jakou porušuje veškerá pravidla.
Ringu (režie: Hideo Nakata, 1998)
Abychom vás „netrápili“ jen méně známými (avšak kvalitními) kousky, zařadili jsme i film Ringu od Hidea Nakata. Ten si však místo v žebříčku nejlepších japonských hororů nepochybně zaslouží. Jedná se totiž o horor, který přivedl do moderního japonského hororu nové světlo a stal se majákem pro budoucí snímky. Režisér zde povýšil jednoduchý příběh o videu, jehož zhlédnutí má na svědomí smrt, na elegantní umění. Jako velká spousta japonských hororů se film zabývá pokušením, avšak zasazuje ho do moderních dobových kontur. Láká nás pomalu, metodicky a s ledovým klidem do svých pavučin stupňujícího se napětí. Přičemž nastavuje zrcadlo samotným divákovým touhám, který, jak je přirozené, prahne po něčem záhadném a vzrušujícím, jako je smrtící filmová páska.
Kuroneko (režie: Kaneto Shindo, 1968)
Shindovo Kuroneko má drsnou strukturu zapomenutého monstra, dlouho vězněného v lidské mysli, který se až nyní vyjeví nic netušícím divákovým smyslům. Je to smyslný požitek u nějž se dočkáte mrazivého pocitu tajemna, zároveň však i krásný snímek, který odmítá pocit bezpečí. Shindův kameraman doplňuje filmový šerosvit kolébavými, aritmickými pohyby kamery, což zdůrazňuje trhavé emoce zobrazené ve filmu a vysoce kontrastní děj. Hudba, kterou stvořil režisérův dvorní skladatel Hikaru Hiyashi je jedním z vrcholů hororového soundtracku, který kombinuje bestiální symfonie s minimalismem. Stylová delikatesa, která opět vychází z tradičního japonského duchařského příběhu je tak něco, co lahodí nejen vašemu oku, ale i sluchu. A co více, jistě vás strhne svým dramatickým vyprávěním o pomstě.
Dark Water (režie: Hideo Nakata, 2002)
Režisér Hideo Nakata v návaznosti na svůj celosvětový úspěch ve formě jeho filmové série Ringu rozhodl nezahálet a pokračovat v úspěchu, který mu přinesl nejen pozoruhodné zisky, ale i přízeň kritiky. To, co vždy oddělovalo Nakatu od jeho režisérských kolegů, mimo řemeslné zpracování jeho snímků, je podtón melancholie v jeho počinech, který podporuje rostoucí napětí a viděl horor jako příbuzného čistě nezvladatelného smutku. Díky tomu jeho filmy obsahují často velmi hutnou atmosféru. Dark Water je snímkem, který zručně zobrazuje pochmurnost a bezmocnost, když člověka pronásleduje nějaký živel - v tomto případě voda. Kalná voda prosakuje stropem i zdmi a pronásleduje hlavní hrdinku, která se zoufale snaží chránit svoji dceru.
Jigoku (režie: Nobuo Nakagawa, 1960)
Film plný metafor, který je sice starý již několik dekád, avšak svými scénami ohromí i dnešní publikum, které je daleko otrlejší než tomu bylo dříve. Hlavní postavou snímku je muž jménem Shiro (Shigeru Amachi), který sestupuje do drásavých hlubin pekla (poté co zmírá v pocitech viny za účast na zločinu). Ukrutnosti, které jsou v pekle páchány vyjadřují psychické, nikoli fyzické strádání. Film se zpočátku vleče poměrně dlouho v části nad zemi, ale to však jen z toho důvodu, aby divákovi ukázal, že než se postavy do skutečného pekla dostaly, už zažívaly své osobní peklo. Dusnou, tíživou a temnou atmosféru filmu pak doplňují nepříjemné zvuky a drásavý soundtrack. Usekávání hlavy, svlékání z kůže, vyrážení zubů a rozřezávání těla na dvě poloviny, jsou záběry, které i po více jak padesáti letech působí velmi hrozivě.
Suicide Club (režie: Sion Sono, 2001)
Aby toho nebylo v našem žebříčku málo divného, zařadili jsme i Suicide Club, tedy film, který začíná skokem padesáti školaček pod rozjetý vlak. A nebyl by to japonský film, kdyby hned tato úvodní scéna nebyla plná poletujících orgánů a krve. Už od začátku je tedy jasné, že tento snímek bude spíše pro milovníky morbidních filmů, než pro ty, kteří si rádi zajdou s přítelkyní na V zajetí démonů. Přestože se jedná o krvavou lázeň, i film sám přináší jedno důležité poselství. Upozorňuje na to, jak je v dnešním světě vše natolik masové a rozšířené, že pátrání po smyslu života a upínání se ke globálnímu víru dění může vést k masovým rozhodnutím, jako je sebevražda ve více lidech. Film se staví svým závěrem silně proti sebevrahům a přestože to, pro někoho může být zábavný krvák, disponuje i hlubší myšlenkou, a to je na něm to nejhodnotnější.
Onibaba (režie: Kaneto Shindo, 1964)
Onibaba je film, díky kterému je režisér Kaneto Shindo známý především, jako filmař točící kaidany (duchařské historky), přestože jeho filmografie je velmi rozmanitá. Příběh se odehrává ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Vyprávění sleduje dvě ženy, které se v době války živí tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich prodávají jejich zbroj. Je to tchýně a snacha a jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, avšak dynamika jejich vztahu je narušena příchodem člověka, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Mladší žena začne po nově příchozím toužit a její tchýně pociťuje, že nad ní ztrácí moc. Film tak zobrazuje přízemnost lidských pudů. Příběh je velmi ponurý, syrový a patří mezi nejlepší filmy japonské kinematografie vůbec.
Ju-on: The Grudge (režie: Takashi Shimizu, 2002)
Přesuňme se však na chvíli opět k modernějším snímkům. Ju-on: The Grudge je v pořadí třetí a nejznámější snímek, ze série Ju-on o strašidelném domě. Ne příliš složitý příběh vypráví o hrůzných zločinech, kvůli nimž na určitých místech zůstává zhmotňující se nenávist obětí. Ta na sebe bere podobu duchů zavražděných. Ti mají bílou barvu, vytřeštěné oči a vydávají charakteristický hrdelní zvuk. Na každého to nefunguje, každopádně v Nenávisti najdete celou řadu, dnes už klasických a často napodobovaných lekaček či děsivých scén, z nichž bych vypíchl tu s rukou ve vlasech. Takashi Shimizu si zkrátka stvořil skvělý recept na nepříjemnou duchařinu, založenou na audiovizuálních vjemech a úspěšné snaze dávat do pozice hrůzna relativně obyčejné věci. Zajímavou skutečností je, že ani americký remake z roku 2004 vůbec není špatným filmem.
Noroi (režie: Kōji Shiraishi, 2005)
Na závěr si dejme jednu lahůdka z dílny Kōjiho Shiraishi. Jedná se o mysteriózní horor Noroi, který je točen, dnes již běžným způsobem found footage, tedy že obsah filmu je prezentován jako záběry ruční kamery, které se nalezly po smrti jejich majitelů. Noroi je filmem o pátrání po paranormálních úkazech. Žena hlavního hrdiny zemřela při požáru v jejich domě a on sám se stane nezvěstným, jelikož ho jeho pátrání dovede až k různým mystériím, které jsou přinejmenším děsivé. Postupné odhalování reálií a pak jedna specifická scéna v lese dělají z tohoto filmu jeden z nejlepších hororů desetiletí a i přesto, že není příliš známý, určitě byste se mu neměli vyhýbat.
