Anneliese Michel byla opravdová dívka, která se stala předlohou pro Emily Rose.
Posedlost ďáblem nebo démony je fenomén, který lidstvo provází celá staletí. Duchovní instituce se s ním snaží bojovat po svém, ale exorcismus je mnohými stále považován za šarlatánství, které s léčbou pacienta nemá nic společného. Jak to bylo v případě snad nejznámějšího příběhu vymýtání ďábla? Příběh mladé německé dívky se už vícekrát dostal i na stříbrné plátno.
Anneliese Michel se narodila v bavorské vesnici Leiblfing v roce 1952. Celá její rodina byla silně věřící a katolicismus doprovázel i mladou Anneliese už od dětství. V početné rodině, kde byla nejstarším dítětem, měli dokonce tradici, že členové rodiny působili i v duchovní oblasti. Některé tety a sestřenice mladé Anneliese pracovaly ve více řeholích. Mladá Anneliese tak měla k víře v Boha skutečně blízko a víra nejstarší dcery manželů Michelových stále více sílila. Pobožnosti a návštěvy kostela byly na denním pořádku a vynechání mše i během všedního dne muselo mít vážný důvod. Anneliese byla velmi šikovná žákyně místního gymnázia a její učitelé na ní vzpomínali jako na pokorné a inteligentní děvče. Už během studia na gymnáziu se chtěla stát učitelkou, a tak veškeré její snažení směřovalo k vytouženému povolání. Pokračování ve studiu na pedagogické fakultě se pro tuto Němku stalo klíčové.
Anneliese s rodinou
Už během studia na gymnáziu se však začaly objevovat první problémy. Nejprve se u Anneliese projevily výkyvy nálad, agresivita nebo deprese. Trvalo poměrně dlouho, než se tím začali zabývat rodiče a učitelé, protože dívka nikdy nepatřila k vůdčím osobám v kolektivu. Byla spíše zakřiknutou dívkou, které si nikdo příliš nevšímal. Nikdy však nebylo prokázáno, že by byla objektem šikany nebo jiného ponižování ze strany spolužáků či kohokoliv jiného, což by mohlo mít dopad i na její psychické problémy. Vážnější zájem o její zdravotní stav se projevil až poté, co překonala svůj první epileptický záchvat. Před tímto záchvatem si stěžovala na časté bolesti hlavy, měla nechuť k jídlu, trpěla nespavostí, ale také mnohem víc děsivými symptomy. Slyšela podivné zvuky a hlasy, které nikdo jiný neslyšel, stěžovala se, že vidí neznámé tváře ve snech, ale i mimo spánek. Trápily ji halucinace a velmi často si stěžovala na odporné pachy, které nikdo jiný necítil. Anneliese říkávala, že ji obklopují temné síly, které ji svírají tak, že se někdy nemůže ani nadechnout.
Neurologické, psychologické a psychiatrické vyšetření však podstoupila až po překonání epileptického záchvatu. Spolu s ním se jí však přidalo několik dalších zdravotních problémů, a tak byla podrobena dalším vyšetřením a léčbě. Dlouhodobá léčba však nepřinesla žádné výsledky. Lékaři si nedokázali vysvětlit změny jejího zdravotního stavu, ale protože se již epilepsie neopakovala, nechali ji na základních lécích v domácí léčbě. Anneliese kvůli léčbě odmaturovala až později, ale nakonec se jí podařilo úspěšně projít i výběrovým řízením na pedagogické fakultě. V prvním ročníku na univerzitě se však epileptický záchvat zopakoval. Přestože silné antiepileptika užívala poctivě (a nepřestala do své smrti), tak byl záchvat ještě silnější než poprvé. Její zdravotní stav se výrazně zhoršil, protože nastupující léčbu komplikoval zápal pohrudnice a plic. Anneliese musela proto odložit školní povinnosti, přičemž ještě netušila, že na univerzitu se více nevrátí.
Už při prvním záchvatu se podrobila rozsáhlým neurologickým vyšetřením a ani EEG hlavy neprokázalo žádné potíže. Po druhém záchvatu se všechna vyšetření zopakovala a opět byly jejich výsledky negativní. Anneliese byla proto diagnostikována epileptická porucha grand mal, tzv. velký epileptický záchvat. Během tohoto záchvatu člověk upadne až do bezvědomí, záchvat je doprovázen silnými křečemi a záchvěvy nervového systému, ve kterých se končetiny různě chvějí, trhají nebo dochází i k nepřirozeným vykloubením. Pacient neovládá ani své vědomí a ani své svalstvo, proto se často stává, že si ukousne jazyk nebo si jinak vážně ublíží. Průvodními jevy záchvatu grand mal je také neovládané močení nebo stolice. Následně se mozková činnost ustálí a pacient upadne do hlubokého spánku nebo bezvědomí. Po určitém čase se z bezvědomí probere, ale je dezorientovaný a vůbec si na záchvat nevzpomíná. Přesně tyto příznaky měli Anneliesiny záchvaty, a proto lékaři zvolili tuto diagnózu. Záhadné bylo pouze to, že mimo záchvatů nevykazovala žádné příznaky (fyziologické i psychické) epileptika. Jak bylo již zmíněno, její vyšetření neprokázala žádné známky nemoci a Anneliese byla proto “technicky” naprosto v pořádku. Lékaři si nevěděli rady s jejím stavem, a proto ji podrobovali dalším a dalším vyšetřením. Toto putování od lékaře k lékaři mělo na její psychiku fatální následky. Začala upadat do stále větších depresí a zhoršování nálad se projevilo v přístupu k odborníkům i k blízkým.
Během jednoho léčebného pobytu v Mittelbergu se její stav výrazně zhoršil. Tam měla dokonce jednu ze svých prvních vizí, které se pak opakovaly až do předčasné smrti. Během této vize údajně viděla hlavu démona, která se na ni šklebila. Tvář ďábla nebo démona se jí pak vracela stále častěji i mimo transy případně záchvaty, do kterých upadala. Lékaři se nejprve domnívali, že tyto vize byly způsobované halucinacemi, ale po dalších lékařských vyšetřeních, které opět neprokázaly žádné patologické poruchy osobnosti, se shodovaly, že většina jejích vizí souvisela s přehnanou imaginací. Psychologie považuje imaginaci v procesu rozvoje osobnosti spíše za prospěšnou, ale v extrémním pojetí může vést k absolutnímu odklonu od reality, přičemž vytvořené nebo vyvolané projevy vlastního vědomí pacient považuje za skutečné natolik, že jimi nahrazuje svou realitu. Tento problém se pravděpodobně projevil i u Anneliese a měl fatální důsledky na její duševní zdraví. Deprese se zhoršovaly a apatie se stále více prohlubovala. Změna nastala až v roce 1972, kdy Anneliese překonala další silný záchvat. Opět podstoupila všechna vyšetření, které znovu neprokázaly žádné poruchy. V tomto okamžiku se Anneliese rozhodla změnit způsob řešení svého problému. Odmítala lékařské vyšetření a skončila s léčebnými postupy. Zůstala pouze při nezbytných antiepileptikách, ale všechno ostatní odmítla.
Cestu k uzdravení začala hledat ve víře. Deprese a agresivita neskončily a ani se nedostavilo žádné další zlepšení. Anneliese si stěžovala, že má nadále pocit, jako by ji někdo stále sledoval. Temné síly, které zmiňovala ji ve spánku stále více dusily a měla pocit, že ji tlačí tak, že se udusí. Neustále cítila odporný, hnilobný zápach, který nikdo v jejím okolí necítil. Viděla věci a přízraky, které nikdo jiný nezpozoroval apod. Anneliese se začala věnovat modlitbám a byla stále více přesvědčena, že pomoc je možná pouze přes duchovní život. Její rodina ji v tomto okamžiku podpořila a společně byli přesvědčeni, že je to skutečně jediná možná cesta. Během náboženské pouti do Itálie se Anneliese odmítala podívat na Kristův obraz, vyhýbala se všem posvěceným místům, nedokázala vydržet ve společnosti lidí, kteří se modlili a nakonec nesnesla kontakt se svěcenou vodou. V té době nabyla přesvědčení, že za všemi jejími problémy stojí posedlost. Začal se o její případ zajímat kněz Ernst Alt, který se s ní začal pravidelně modlit. Podle jeho vzpomínek reagovala na modlitby rozdílné, někdy byla klidná, ale extrémní změna nálady se mohla dostavit ve zlomku vteřiny. Rovněž se o její případ začal zajímat i Adolf Rodewyk, odborník na posedlost a exorcismus. Podle jeho mínění byla skutečně posedlá.
Ernst Alt
Rodewyk a Alt se snažili získat povolení pro provedení exorcismu. Anneliesin stav se stále více zhoršoval, odmítala potravu i tekutiny, prohlubovaly se jí deprese a stupňovala se agresivita. K dosud popisovaným projevům poruchy se přidružilo, že hlasy jí říkali, že je zkažená, prokletá a skončí v pekle. Rodiče začali žádat všechny církevní instituce, aby povolily vymýtání démona a jejich požadavky se dostaly až do Vatikánu. Nakonec se po více než dvou letech podařilo získat povolení. Würzburský biskup Joseph Stangl povolil v roce 1975 provedení exorcismu podle římského rituálu. Vymýtáním byli pověřeni Ernst Alt a Salvatoriáni Arnold Renz. V té době se však zdravotní stav výrazně zhoršil. Anneliese odmítala potravu a tekutiny, ale během záchvatů nebo při provádění rituálu se exorcisté setkali i s takovými projevy, že posedlá odmítla sklenici vody, ale po chvíli se vymočila a následně vypila vlastní moč ze země.
Biskup, který povolil exorcizmus
Těsně před zahájením rituálu dokonce částečně ochrnula a množství křečových záchvatů jí ubíralo síly. Stále více se u ní projevovaly nekontrolované záchvaty zuřivosti, když napadla osoby kolem sebe (bez rozdílu) a rozbíjela předměty, které jí přišly pod ruku. Záchvaty probudily i projevy hyperaktivity, kdy se začala vrhat do vzduchu nebo sebou házela o zem. Svévolně si ubližovala a bez jakéhokoliv prahu bolesti si způsobovala různá nepříjemná zranění. Kromě nepříjemných pachů, si začala stěžovat i na výrazné teplo, které se stupňovalo, pokud byla v blízkosti náboženských předmětů nebo knězů. Návaly horkosti byly natolik silné, že Anneliese ze sebe strhávala oblečení nebo vrážala hlavu do záchodové mísy. Reakce na rituál exorcismu měly různou intenzitu a sílu. Několikrát promluvila neznámými hlasy a cizími jazyky, které neměla možnost poznat. Exorcisté v ní rozpoznali šest různých démonů, kteří k nim promluvili. Pojmenovali je jako Kain, Jidáš, Nero, Lucifer, Hitler a neznámý démon.
V letech 1975 - 1976 bylo provedeno více než 60 seancí. Jedno vymýtání trvalo někdy i čtyři hodiny a během týdne byly vedeny minimálně dva rituály. Anneliese ukončila na vlastní žádost všechny ostatní léčby, lékaři ji nedokázali přesvědčit ani k tomu, aby mohla být lékařsky pozorována. Její rodiče ji podpořili, a tak se odevzdala pouze do rukou exorcistů. Během seancí jim však nadávala, házela sebou o zem nebo je přímo napadala. Nadávala na Boha, Krista a na všechny svaté. Její fyzický stav byl stále horší, ale exorcisté se nevzdávali. Během rituálu si páter Renz poznamenal, že “nejsilněji Anneliese reaguje na svěcenou vodu, vyje a zmítá sebou, snaží se kousat kolem sebe a kopat.“ Zlepšení jejího stavu přišlo až v říjnu 1975. Tehdy se vize změnily na pozitivní až nakonec přestaly úplně.
Přesto se stále častěji vyjadřovala, že jí není pomoci. Říkávala, že musí zemřít, aby vykoupila hříchy všech mladých. Nadále odmítala lékaře, potravu i jakékoliv pokusy o léčbu. Začala dokonce odmítat i vymýtání (v momentech, kdy byla při smyslech) a jakákoliv snaha o pomoc, byla neúspěšná. Během návštěvy kněze 30. června 1976 zašeptala, že prosí o rozhřešení, které jí páter Renz udělil. V časných ranních hodinách 1. července 1976 vydechla naposledy.
V čase smrti měla 31 kg a její tělo bylo rituálem zcela zničeno. Měla množství podlitin, odřenin, vymlácené zuby a jiné očividné poškození zubožené fyzické schránky. Exorcisté a rodiče byli obviněni ze zabití z nedbalosti. Oficiálně se uvádělo, že zemřela na nedostatek výživy a dehydrataci. Prokurátor uvedl, že měla být uměle vyživována, měla dostat léčbu elektrošoky a také jí měly být zvýšeny dávky uklidňujících léků. Advokáti zpřístupnili v procesu nahrávky démonických hlasů a další důkazní materiál.
Rodiče obhajoval Erich Schmidt-Leichner, který byl známý jako obhájce některých nacistických zločinců během Norimberského procesu. Soud nakonec po dvou letech rozhodl a oběma knězům i rodičům uvalil podmíněný trest odnětí svobody na tři roky. Církevní komise později uvedla, že šlo o omyl a dívka nebyla posedlá. Přesto se kolem ní vytvořila aura světice a její hrob se stal poutním místem. Jedna jeptiška dokonce přišla s informací, že měla vizi, ve které jí bylo zvěstováno, že tělo Anneliese leží v hrobě neporušené. Rodičům se nakonec podařilo získat povolení k exhumaci, oficiálně proto, že její pohřeb byl realizován v rychlosti a rodiče ji chtějí pohřbít do nového hrobu a v kvalitnější rakvi. Exhumace ostatků proběhla 25. února 1978 (čili více než jeden a půl roku od její smrti), ale tělo jevilo normální známky rozkladu. Přesto se její příběh stal populárním a dodnes existuje mnoho lidí, kteří žádají její blahořečení. Anneliesin příběh se stal předlohou i pro několik filmových zpracování. Nejznámější je americký film The Exorcism Of Emily Rose nebo německé zpracování Requiem.
