Svátek něžného pohlaví má již více než stoletou tradici.
Mezinárodní den žen považuje většina současné společnosti za přežitek komunismu. Svátek všech dam byl právě v tomto období výrazně využit nebo zneužit pro potřeby režimu a ideologie. Politická garnitura v našich končinách pracovala intenzivně na tom, aby z tohoto svátku vytvořila poplatný a důležitý den na oslavu ani ne tak ženskosti, ale na opěvování politické ideologie. Proto se v našich končinách MDŽ spojoval s dnem, kdy ženy většinou oslavovaly doma u dětí, politici je za to oslavovali na tribunách a muži to vše zapíjeli s přáteli v hospodě.
Původ MDŽ
Komunističtí pohlaváři se v hrobě (nebo v křesle ve svém obýváku) obracejí, ale původ svátku třeba hledat na Západě. Feministická hnutí, která sílila hlavně v Americe a západní Evropě, bojovali od druhé poloviny 19. století o rovnoprávné postavení žen ve společnosti. Chtěli dosáhnout, aby ženy měly stejné podmínky a práva jako jejich mužští partneři. Tyto ženy se postupně sjednocovaly v spolcích a organizace žen začala mít silnější váhu ve společnosti. Postavení žen se zlepšovalo v každé zemi odlišně, ale vývoj byl v podstatě nezadržitelný. Někde to šlo pomaleji, jinde zase rychleji. Ani samotné ženy, které působily v těchto sdruženích, nebyly ve všem jednotné. Přitom nebylo důležité, zda šlo o politické názory nebo o postoje v otázce řešení problémů. Sílily hlavně socialistické organizace, které spolu s právy žen prosazovaly i práva dělníků na lepší podmínky v továrnách. Feministická hnutí však bez ohledu na politické přesvědčení začala nabírat na takové síle, že přicházelo k prvním mezinárodním kontaktům. Navazovat kontakty bylo zpočátku možné pouze s nejbližšími státy, ale postupně se vytvářela i celoevropská a transantlantická partnerství. Právě tato nadnárodní setkání měly většinou na svědomí ženské socialistky, které v rámci svých setkání (Internacionály) podporovaly i boj za práva žen.
Jak to však bývá, většině zlomových okamžiků předcházejí tragické události. Nebylo tomu jinak ani v případě tohoto svátku. Tragédie se spojují hlavně s feministickými hnutími ve Spojených státech amerických, kde ženské organizace působily aktivně již od poloviny 19. století. Jejich boj výrazně souvisel s výdobytky průmyslové revoluce, která je obecně chápána jako pozitivní a převratný prvek v dějinách lidstva. Dělníci a dělnice tehdejších továren by k tomu však měli asi odlišný názor.
Chtěla jsi přesně vědět, jak pracujeme. Do fabriky chodíme na pátou, o sedmé máme snídaně, po půl hodině se vrátíme a pracujeme do půl jedné. O jedné se vracíme k práci a pracujeme do sedmi večer. Pak už máme celý večer pro sebe, což je více, než mají mnohé jiné dívky. (Z dopisu tovární dělnice přítelkyni - 1844)
Jejich pracovní podmínky, sociální zabezpečení a zejména platy, byly více než mizerné. Ženské dělnice přitom pracovaly stejně dlouho a stejně tvrdě jako jejich mužští kolegové, ale za svou práci dostávaly výrazně nižší mzdu. To byl snad nejvýraznější důvod jejich nespokojenosti. Tak se již v 50. letech 19. století ve více městech amerického Severu rozhořely protesty za pracovní podmínky žen v průmyslu. V New Yorku se, například, 8. března 1857 vydaly do ulic dělnice z více textilních továren ve městě. Masa protestujících žen tak rázem narostla do překvapivých rozměrů. Ženy požadovaly vyšší platy, změnu pracovní doby a jistotu sociálního krytí v případě pracovní neschopnosti. Policie dav nakonec rozehnala násilím a ženy ve skutečnosti ničeho nedosáhly, ale byl to jeden z prvních kroků, které vedly ke zlepšení jejich situace.
Ženské hnutí sílilo a na intenzitě nabíraly i jejich protesty. Během občanské války Severu proti Jihu ženy prokázaly, že dokáží hospodářství průmyslového Severu udržet i v příapdě výrazné mužské absence, protože muži v té době bojovali ve válce (toto později ženy prokázaly po celém světě i v následujících konfliktech). Ženy pochopitelně očekávaly, že po skončení války se jejich problémy dostanou také na stoly kompetentních osob, budou řešeny a vyřešeny. Přikazovala to přece morálka a možná i zdravá logika. Americké ženy podržely zemi v době války, proto mají být odměněny po jejím skončení. Přesto se výraznější změny neudály a pokud ano, tak většinou na lokální úrovni konkrétního zaměstnavatele a továrníka. Hnutí feministek však sílilo i během míru a navíc získalo i morální důvody, které říkaly, že pokud by na zlepšení pracovních podmínek a vyrovnání platů neměly jiný nárok, tak si ho přinejmenším zasloužily za službu vlasti. K jejich požadavkům se v podstatě přidala i žádost o přirozenou satisfakci.
Zlom
Priestory v Triangle Factory
Ke změně došlo v podstatě až počátkem 20. století a opět to bylo nejprve ve Spojených státech amerických. Hnutí feministek bylo již tak silné, že nebylo možné ho úplně ignorovat. Slovo feministka získalo za ten čas pejorativní nádech a s tímto hanlivým významem se často používá dodnes. I to svědčí o síle, kterou ženy v té době disponovaly. Společnosti to ukázaly 8. března 1908, kdy v centru New Yorku vyšlo do ulic téměř 15 000 žen. Připomínaly si události, když před půlstoletím protestovaly jejich předchůdkyně v týchž ulicích a byly tvrdě rozehnány místní policií. Švadleny textilních továren z celého města se setkaly, aby si připomněly události z roku 1857. Kromě toho, že jejich počet se několika násobně zvýšil, tak přibyly i náročnější požadavky. Vedle zlepšení pracovních podmínek a zvýšení (respektive vyrovnání) platů se objevily i hmatatelné politické žádosti. Boj za volební práva žen má své kořeny stejně již v 19. století, ale skutečné protestní masové akce, které by měly ve svých požadavcích zahrnuty i volební právo, se objevovaly až na přelomu 19. a 20. století. V roce 1908 se v New Yorku zvedla masa žen, která poukazovala na jejich postavení. Tuto masu nebylo možné rozehnat, jako předchozí (menší) akce. Akce měla takový ohlas, že již v roce 1909 ohlásily americké socialistky první Mezinárodní den žen v dějinách. Měl se opakovat každý rok a to v poslední únorovou neděli. Během tohoto dne měly ženy vyjít do ulic a bojovat za svá práva a postavení ve společnosti. Čili zcela odlišný scénář, jako je tomu dosud, když se jim nosí v práci a doma kytice nebo sladkost. Již v roce 1911 se tyto oslavy rozšířily do více států Evropy a zúčastnilo se jich více než milion žen a mužů, což v tehdejší společnosti již byl skutečný charakter masového hnutí.
V roce 1911 se však udála i jedna tragédie, která přes svou tragičnost nakonec posílila feministické hnutí. V New Yorku se 25. března 1911 zapálily některé patra textilní fabriky Triangle Factory. V budově pracovalo více než 600 lidí, z toho byla drtivá většina žen. Byly to většinou přistěhovalkyně z Evropy ve věku 16 - 23 let, pro které nebylo možné jiné uplatnění. Pracovaly v textilní továrně, ve které bylo množství hořlavého materiálu. Jejich pracovní doba byla stanovena na 14 hodin denně, pouze s malými přestávkami. V halách bylo povoleno kouřit, což mělo sloužit k rychlé „povzbuzení“ těla. Svítilo se tam otevřenými plynovými hořáky a celková protipožární ochrana v podstatě neexistovala. Nebyly tam k dispozici hasicí přístroje a ani nářadí, které by sloužilo k nouzové evakuaci. Haly měli dva vchody, ale pro lepší kontrolu odchozích byly jedny dveře permanentně zamčené.
Požár vypukl na 8. patře a to těsně před koncem pracovního dne. Ženy z 10. patra utekly na střechu a odtud se jim podařilo dostat na střechu sousedního domu. V 9. patře však takové štěstí neměly. O požáru je nikdo neinformoval a tak v době, kdy chtěly opustit budovu, byly jedny dveře zamčené a schodiště u druhých (východových) již bylo v plamenech. Nákladní výtah se zablokoval, takže dělnice zůstaly na 9. patře odříznuty. Hasiči přijeli poměrně brzy, ale jejich žebříky dosáhly jen po 6. patro. Ženy tak byly odkázány na smrt ve fabrice, nebo na skok z 9. patra. Hasičské plachty je měly zachytit, ale jejich rozložení v blízkosti fabriky bylo velmi náročné. Počet obětí se tak vyšplhal na 146.
V dalších dnech se spustila rozsáhlá mediální kampaň, která analyzovala příčiny a důsledky požáru. Příbuzní měli však těžší úkol, protože museli identifikovat spálené ostatky svých přítelkyň, dětí a manželek. Policie vyslechla množství svědků, mezi nimiž byly pracovnice fabriky, ale také kolemjdoucí či ti, kteří pomáhali při likvidováni požáru. Krátce nato začal soudní proces s majiteli společnosti, kteří byli obviněni ze zanedbání a nedodržování bezpečnostních podmínek. Soudní proces po několika měsících skončil osvobozením majitelů továrny, ale pozůstalí dostali odškodné - 75 dolarů za každého mrtvého.
Protesty po požáru v Triangle Factory
Ještě větší význam mělo zřízení hygienických a požárních komisí, které začaly kontrolovat továrny a pracovní podmínky po celé Americe. Postupně se kompetence, práva a povinnosti takových komisí dostaly i do zákonné podoby a při zjištění nedostatků musel majitel továrny tyto nedostatky okamžitě odstranit a zároveň mohl dostat za tyto nedostatky i vysoké finanční pokuty.
23. únor, nebo 8. březen?
Ženské hnutí sílilo i v carském Rusku. Sice na Východě byly podmínky pro jakékoliv revoluční nebo odbojové hnutí zcela jiné než na Západě, vývoj se nezastavil ani v této části planety. Ruské ženy trápily zcela jiné problémy, než jaké pociťovaly ženy na Západě, ale stejně se snažily prosadit svá vlastní práva. Poprvé se o slovo přihlásily v roce 1913 v rámci akcí socialistických feministických organizaci, aby si připomněly svátek všech žen. Důležitá však byla první světová válka.
Únorové protesty ruských žen spustily revoluci
V roce 1916 již carská armáda nestačila v bojích a začala prohrávat na mnoha úsecích. Válečné běsnění si vyžádalo již více než 2 miliony mrtvých a jednou takový počet raněných. Ještě důležitější bylo, že hospodářství země zcela zkolabovalo a Rusko pociťovalo důsledky války v největší tvrdosti. Téměř všechny výrobky a potraviny se staly nedostatkovými. V tvrdých ruských podmínkách bylo nejdůležitější, že chyběly základní potraviny, byl nedostatek paliva a také nedostatek teplého oblečení. Petrohradské ženy vyšly do ulic pod heslem: Chléb a mír, čímž jednoznačně vystihovaly oba akutní problémy, které zemi sužovaly. Jejich protest byl plánován na 23. února, což byl v našem kalendáři 8. březen. Revoluční špičky a i carské úřady považovaly toto datum za velmi nevhodné. Zima, která byla v té době stále krutá stávce určitě nepomáhala. S tím počítaly obě strany a domnívaly se, že ženský stávka nebude mít výraznou podporu. Už v první den se však v ulicích Petrohradu objevily davy žen, které žádaly okamžité ukončení války a obnovení zásobování. Události se opakovaly za podpory téměř celé petrohradské společnosti i v následujících dnech a postupně přerostly do toho, co známe jako únorová revoluce.
Mikuláš II. - poslední ruský car
Na jejím konci abdikoval car Mikuláš II. a byla vytvořena prozatímní vláda, která chtěla Rusko přetvořit na moderní demokratickou zemi. Mezi první zákony, které prozatímní vláda přijala, patřilo i všeobecné volební právo, které platilo pro muže i ženy. Vývoj se však ubíral jiným směrem a již v druhé polovině roku byla v Rusku nastolena bolševická diktatura.
Mezinárodní den žen ve světě a u nás
Většina podstatných událostí, které se spojují s ženským hnutím a bojem za práva a postavení žen ve společnosti, jsou vázány k únorovým a březnovým dnem. Nejčastěji souvisely s upomínkovými akcemi, které nakonec přerostly do masovějších rozměrů a přinesly i výrazné změny. Proto se v roce 1975 rozhodlo na půdě OSN, že 8. březen bude oslavován jako oficiální den žen po celém světě. Tento den byl určen na základě jeho historického významu pro boj za práva žen a nemá sloužit pouze na různé vzpomínkové akce, ale má i bilancovat předchozí období, zdůrazňovat, že stále jsou země, ve kterých ženy nemají ani základní práva a navrhovat řešení, jak postavení žen ve společnosti zkvalitňovat. Mezinárodní den žen je také událostí, při které se otevírají další kontroverzní témata, která mají ženy ve společnosti absolutně zrovnoprávnit. V některých končinách se to děje pořád na té nejzákladnější rovině boje o lidská práva (na život, právo na „nemrzačení“ z důvodu tradice - ženská obřízka apod.), v jiných státech je to v rovině zrovnoprávnění vyšších principů jako například stejné platové podmínky v odvětvích pro obě pohlaví.
Zajímavé je i to, jak se ve Východním bloku mezinárodní den žen stal poplatným nástrojem komunistického režimu. Měl téměř šablonovitý průběh v každém závodě, továrně nebo ve městě či obci. Spojený byl až s povinnou účastí a oficiálním rámcem, v němž se odehrávaly hlavně promluvy stranických funkcionářů. Přitom původ tohoto svátku nebylo velmi žádoucí připomínat. Charakterem oslav v našich končinách byly oslavy socialistické práce a správné socialistické pracovnice, která je základem hospodářství. Po proslovech funkcionářů přišlo na řadu rozdávání květin (většinou každá žena dostala jeden hřebíček a sladkost), no a pak se už hlavně muži veselili, protože svou povinnost vůči ženám a jejich svátku zvládli na výbornou. Tento model přežil i pád režimu, ale v současné české společnosti je považován jako nějaký přežitek komunismu, který se sice v podnicích neslaví zcela stejně, ale přece podle zažitých modelů. Muži se snaží nezapomenout pořídit květiny a ženy se zase snaží tvářit překvapeně, když je dostanou.
Jaký je váš názor na MDŽ?
