Je 4. série House of Cards zatím nejbrutálnější, nejtemnější a nejosobnější? (Recenze)

Předtím, než začnu psát tuto recenzi, chci se vás zeptat: uměli byste definovat, co je to politika? Záleží na tom, kdo se ptá, kdo odpovídá, v jakém období se nacházíme a kdo stojí na tom pomyslném vrcholu světa. Samozřejmě. Když to však zobecníme, můžeme pro politiku vymezit dvě definice. První je, že je to „umění možného“. Celkem příjemné, velkorysé a optimistické. Druhá však říká, že je to „boj o moc“ a právě tato v sobě nese nejvíce realismu. Neumíte si představit, co to znamená? Tak to jste asi neměli nikdy puštěný známý seriál z dílny Netflix s názvem House of Cards. Frank Underwood totiž dokazuje epizodu za epizodou, že je chladný, bezcitný a cílevědomý politik. Ba co víc. Ve čtvrté sérii dostaneme toho makiavelizmu ještě o špetku více. Poradilo si však posledních třináct částí dostatečně dobře ve srovnání s předchozí konkurencí? Začneme asi tam, kde jsme naposledy skončili.

PS: Nemusíte se bát, v recenzi se vyhnu jakýmkoliv přímým příběhovým spoilerům.

Pokud patříte k lidem jako já, kteří poctivě hltali i třetí sérii této politicky laděné hromádky umění, určitě budete překvapeni, že ostatní, střízlivější diváci, nebyli všichni do jednoho naprosto nadšeni. Objevovala se poměrně nízká, nebo spíše nižší hodnocení a musím přiznat, že dokážu pochopit proč. Kolega jí toho také vytkl více než dost, ale v konečném důsledku si odnesla nadprůměrných 7/10. Očekávání tedy byla obrovská, ale stejně jako v politice, ani zde jsme neměli téměř žádnou jistotu. Utekl však rok a nám visí brady tak, jako kdyby žádné experimentování s předchozí sérií ani neexistovalo.

Řeknu vám, co už víte z trailerů. Primárky jsou v plném proudu, americká politická scéna se koncentruje, mocní chtějí být mocnější a Frank s manželkou Claire mají vážný problém. Ti, co jsou se seriálem obeznámeni, vědí, že se nikdy nekoncentruje na jeden určitý konflikt, a proto vám mohu bez obav ze spoilerování říci, že tomu tak nebude ani nyní. Víme přece, že pouze v samotné straně je pár lidí, kteří by nejraději viděli Frankovu hlavu na podnose v oválné pracovně. Co však druhá strana barikády ve formě republikánů? Ti se věru začnou ozývat také. Tyto konflikty (i když nejen ty) nám přivedou na scénu alespoň na krátkou dobu množství starých tváří a i pár těch nových. Právě zde se dostáváme k jednomu z mála problémů. Kevin Spacey je jako Frank úžasný a Robin Wright jako ocelová Claire snad ještě více. Právě jí je věnována obrovská část pódia a tvůrci, pravděpodobně, pokládali za nutné, abychom s vysokou a elektrizující blondýnou sympatizovali stejně, jako s jejím prezidentským manželem. Souhlasím. Pokud se k nám má dostat něco velkého, potřebujeme být citově provázáni s oběma. Bohužel, tento osobnější náhled na život Claire se využil na úkor vykreslení kvalitního „záporáka“. Aniž byste byli znalí v politických reáliích, si sami umíte domyslet, že když se strana X hádá, využívá to strana Y. Právě strana Y však dosadila do svého čela tak nesympatickou osobu, že se upřímně divím tomu, že vůbec prošel castingem. Joel Kinnaman se na roli politika prostě nehodí. Jeho osobnost nevyzařuje žádné charisma a i když se to postupem ubíhajících minut zlepšuje, stále si umím představit lepšího kandidáta.

Ať už s ním, nebo bez něj, všechny dialogy prošly snad trojitou kontrolou, neboť v nich nenacházíme výrazně slabá místa. Věta za větou, replika za replikou, všechno má svůj účel. Pokud ne posouvání příběhu, tak nervydrásající osobnostní transformaci. Pokud ne gradaci, tak dokazování, že někteří jedinci se nezastaví před ničím. Po Francisově hlášce: „Politics is no longer just theater, it's show business. So let's put on the best show in town“ budete mít husí kůži po celém těle. To vše je samozřejmě důkazem toho, že scénář je ještě drsnější, než kdykoliv předtím. Je sice pravda, že v některých momentech se může zdát, že určité osoby z kategorie „badass“ polevují, ale slovem drsnější nemíří do těchto končin. Drsnější ve své realističnosti, ve svém provedení a přenesení se opět na planetu Zemi. Ani zde nenese zásluhu pouze scénář, musíme vyzvednout i režii. Tak temná, ponurá, s dokonalými barvami a fincherovskou kamerou, která přesně ví, kdy máte vidět postavy z různých úhlů, která ví, jak má stylizovat prostředí a která ví, kdy uhnout s nádherně statickým záběrem do jiných zákoutí scény. Ale ...

 
Možná se vám bude zdát, že si protiřečím, ale nemohu se zbavit pocitu, že i přes perfektní exekuci, v některých momentech tvůrci neměli jasno v tom, jak chtějí pokračovat. Scénář, režie a drtivá většina hereckých výkonů vyráží dech, ale v pár momentech jsem se prostě musel zamyslet nad tím, zda ta a ona událost byla součástí plánu od začátku, nebo se doplnila pár měsíců před finalizací celé série.

Jak bych to tedy shrnul a odpověděl na otázky vytyčené v nadpisu? Dostáváme ještě temnější zážitek? Ano. Některé scény oplývají nádherně vystavěným mysteriózním a dovolím si tvrdit, že vás v jistých momentech poleje studený pot. Je brutálnější? Dá se to tak říct. Pokud si však pod pojmem brutalitu nepředstavujete potoky krve. Brutalitu spočívá v perfektních dialozích, chladných pohledech a bezohledných činech. Je osobnější? Jednoznačně ano. Dostáváme se pod kůži dalším postavám, se kterými jsme dosud nemuseli soucítit, a to otevírá dveře pro další a další možnosti.
 

House of Cards perfektně odráží tamní politickou scénu a politiku jako boj o moc. Samozřejmě, absentuje přítomnost mnoha proměnných pracujících v reálném světě, jako například historie. Nic to však nemění na věci, že aktuální události atakuje snad ještě lépe, než kdykoliv předtím. Věta: „The moment bigotry becomes a form of patriotism, America is no longer America“ je přece v jejich politice aktuální i nyní, a to aniž byste to na první pohled zaregistrovali. 4. série House of Cards sice měla své „mušky“ (ano, zdrobnělina je zapotřebí), ale i tak dodává jeden z nejlepších zážitků, jaké jsme dosud z dílny tvůrců mohli vidět. Buďte připraveni. Neuvidíte cliffhangery, které vás přinutí zapnout další část. Naopak. Donutí vás k tomu komplexnost celého vytvořeného světa a touha zjistit, kdy už konečně Frank nakope všechny do jejich loajálních pozadí. Udělujeme mu kvalitních 8.5/10, ale pokud vás bezcitnost a moc fascinuje stejně jako mě, klidně si ještě půl bodíku přihoďte. Nikdo vám to nebude zazlívat.