11 legendárních mečů.
Meč je nepopiratelně nejznámější chladná zbraň v historii lidstva. Už od svého počátku sloužil k sekání, řezání, bodání a mrzačení lidí, čímž se stal symbolem války, moci ale i společenského postavení. Jako jedna z mála zbraní si vydobyl dominantní postavení ve všech známých civilizacích Evropy, Asie a Afriky.
Počátky meče se datují s příchodem bronzu, neboť do té doby žádný známý materiál neměl vlastnosti potřebné pro jeho výrobu. Najednou tak mohla vzniknout zbraň zahrnující vlastnosti sekery a kopí, schopná současně bodat i sekat bez rizika, že se při nárazu zlomí. Nový smrtonosný nástroj začal naprosto dominovat na bitevním poli. Národy, které uměly vyrobit kvalitnější meče, si dobývaly technologicky zaostalejší soupeře. Další zřetelná změna pro vojenství a tím pádem i pro meč nastala příchodem železa, avšak vzhledem ke křehkosti a nepoznané vlastnosti kovu se výroba v oblasti vyzbrojování omezila výhradně na jednoduché sekery, dýky a kopí. Svůj vzestup zažil meč až nástupem Římské říše a jejím ikonickým gladiusem, ten se stal společně s velkým štítem (scutum) nečekaně ničivou zbraní, která v rukou elitních legionářů ovládla celý do té doby známý svět. Kromě krátkého meče využívali stateční „Jupiterovi synové“ i dlouhý jezdecký meč zvaný spatha (delší verze gladiuse), ten převzaly po pádu Říma germánské státy, díky čemuž se zbraň rozšířila do celé Evropy.
V této době se staly postrachem „starého kontinentu“ severské čepele Vikingů, které měly zúžený tvar, což výrazně zvyšovalo jejich odolnost vůči zlomení. Spolu s nástupem temného středověku a upevněním křesťanství došlo i k rozmachu rytířského stavu a s ním spojenou „érou meče“. Chladná zbraň začala symbolizovat vysoké ideály, jako obranu pravdy, ochranu chudých a utlačovaných. Nositel meče měl být Kristovým vojákem, odvážným a šlechetným bojujícím proti křivdám světa, skutečnost však byla mnohokrát jiná, zbraň se stala v nesprávných rukou mocným katem, který bez milosti trestal bezbranné, chudé a zbídačené. Tak či onak, skvěle vycvičený rytíř spolu s kvalitním mečem znamenal pro panovníka bezkonkurenční bojový stroj. S rozvojem měst, technologie a postupnou změnou taktiky boje prošel proměnou i úchop a tvar meče. K jednoruční variantě se přidal meč obouruční, sloužící výhradně pro pěchotu na prosekávání nepřátelských pík. Později typickou zbraň nahradily kordy a šavle. Definitivní konec středověku a tím pádem i konec „éry meče“ zpečetil objev střelného prachu a rozvoj palných zbraní.
Meč sedmi větví
Baekje, starověké království nacházející se na Korejském poloostrově, které společně se zeměmi Goguryeo a Silla tvořilo jedno z nejsilnějších vojenských mocností Asie. Na vrcholu své krvavé vlády ovládalo většinu západního poloostrova a úrodné oblasti na jihu Číny. V roce 372 král Geunčogo Baekje uctil japonský klan Jamato mečem sedmi větví jako symbol míru a vzájemného respektu mezi vládnoucími dynastiemi. Tato netypická chladná zbraň je v současnosti důležitým historickým odkazem, který ukazuje na vztahy mezi jednotlivými zeměmi východní Asie. V dnešních dnech je meč před očima běžného smrtelníka skrytý ve svatyni Isonokami v prefektuře Nara v Japonsku. Samotná zbraň má téměř 75 centimetrů a je určena výhradně pro ceremoniální účely. Unikátní tvar podle všeho odkazuje na motivy stromů, které byly v korejské kultuře velmi populární.
Meč milosrdenství
Legendární zbraň kdysi patřila Eduardu Vyznavačovi, poslednímu saskému králi Anglie a Wessexu. Jeho vláda trvala 24 let a je charakterizována oslabováním monarchie a posílením moci šlechty, přičemž krátce po jeho smrti začali Normani pod vedením Viléma Dobyvatele expandovat do Anglie. Meč je od roku 1236 známý také jako Cutana a používá se při korunovaci britských monarchů. Zbraň je však vzácná i proto, že je jedním z mála artefaktů, který přežil vládu lorda protektora Cromwella. Ten totiž podobné středověké vzácnosti roztavil kvůli zlatu a železu. Příběhů vyprávějících o zlomené čepeli je mnoho, nejpopulárnější legenda však říká, že ji poškodil anděl, aby tak zabránil nespravedlivému zabití. Stejně se spojuje i se známým mýtem o Tristanovi.
Joyeuse
Karel Veliký, franský král a první císař Svaté říše římské, patří jednoznačně k největším panovníkům světových dějin. Během svého života vytvořil z franckého království světovou mocnost, rozprostírající se na většině území střední a západní Evropy. Stejně tak je považován za zakladatele francouzské a německé monarchie, díky čemuž je mnohdy přezdíván jako "otec Evropy". Právě slavný meč Joyeuse má být údajnou zbraní mocného panovníka. Legendární artefakt se od 13. století používá ke korunovaci francouzských králů, přičemž je v současnosti uložen v pařížském Louvru. Vědci během jeho zkoumání zjistili, že rukojeť je datována do období od 10. do 12. století a samotná čepel od 9. až 10. století, čili do doby vlády Karla Velikého.
Hondžó Masamune
Meč pojmenovaný po nejslavnějším metalurgovi a kováři v japonské historii, Hondžó Masamune. Legendární zbraň po staletí reprezentovala autoritu šóguna během období Edo, díky čemuž přecházel od jednoho vládce k druhému po celé generace. V roce 1939 byla vyhlášena za národní poklad Japonska, ale i přes to zůstala v rukou mocného rodu Tokugawa. Posledním známým majitelem Hondžó Masamune byl Iemasa Tokugawa, který roku 1945 daroval zbraň spolu s dalšími 14 meči policejní stanici ve městě Mejiro. Krátce nato se stal jeho vlastníkem jistý americký seržant Cold Bimore a od té doby poloha meče zůstává záhadou. Hondžó Masamune je tak jedním z nejvýznamnějších historických artefaktů, který se ztratil během druhé světové války.
Meč Williama Wallace
William Wallace, národní hrdina a jeden z hlavních představitelů odporu vůči anglické nadvládě během skotských válek o nezávislost. Roku 1297, po vyhrané bitvě u Stirlingu, kdy menší skotská armáda porazila silnější a početnější oddíly těžkooděných rytířů, získal nižší šlechtic titul Ochránce Skotska, což z něj učinilo nejvyššího hodnostáře v zemi. O osm let později je po návratu z Francie zajat králem Eduardem l. a brutálně popraven za velezradu. Na počest jeho hrdinských činů a neoblomného vlastenectví byl u městečka Stirling postaven National Wallace Monument, v rámci nějž je vystavován meč přisuzovaný tomuto legendárnímu bojovníkovi. Samotná obouruční zbraň váží 2,7 kg a má délku 163 cm, přičemž původní je jen její 132 cm čepel. Rukojeť nechal v roce 1505 upravit skotský král Jan IV, protože původní materiál pocházel údajně z kůže anglického velitele Hugha Cressinghama, který bojoval a padl ve výše zmíněné bitvě u Stirlingu.
Zulfikar
Starobylý meč islámského vůdce Aliho, vládce kalifátu a bratrance samotného proroka Mohameda. Podle historických spisů daroval kalifovi meč Mohamed po krvavé bitvě o Uhud, protože obdivoval jeho statečnost a sílu. Tuto zbraň následně Ali využil při obraně města Medina, kdy unavený a zbídačený celé hodiny odolával několikanásobné přesile nepřítele. Zulfikar se tak stal symbolem muslimské víry a je obdivován miliony lidé po celém světě. O podobě meče se dodnes vedou mnohé spory. Má jít však buď o neobvykle zakřivenou šavli se dvěma hroty nebo o bohatě zdobený meč s mírně zakřivenou čepelí. Kde se zbraň aktuálně nachází, je záhadou, mnozí muslimové však věří, že je ve vlastnictví nesmrtelného imáma Muhammada al-Mahdího - ten má s legendárním mečem obnovit na Zemi pořádek a ztracenou víru. Zulfikar je stejně tak zapsán i ve svaté knize Al-JAFRA, která pojednává o nejdůležitějších artefaktech z doby proroka Mohameda.
Colada a Tizona
Legendární meče El Cida Campeadora, slavného šlechtice, úspěšného diplomata a vojevůdce, sloužícího kastilskému království a králi Afonsovi VI., který talentovaného stratéga jmenoval hlavním velitelem své armády ve válce proti Maurům. Z neznámých důvodů však El Cid panovníka opustil a vstoupil do služeb emirátu ze Zaragozy, následně dobyl Valencii a stal se jejím nezávislým vládcem. Během krvavých bojů využíval množství mečů, mezi nejznámější patří Colada a Tizona. Zbraně se pravděpodobně nezachovaly, zmiňují se však v hrdinském eposu Píseň o Cidovi, přičemž muzeum ve španělském městě Burgos prohlašuje, že má v kolekci legendární Tizonu. Damašská ocel měří 103 cm, váží 1,1 kg a je jedním z nejuctívanějších španělských artefaktů.
Šavle San Martina
José Francisco de San Martín byl slavný argentinský generál, jeden z nejvýznamnějších latinsko-amerických vojevůdců v boji o nezávislost Španělska. Během své bohaté vojenské kariéry bojoval proti Maurům v severní Africe či Francouzům na Pyrenejském poloostrově. Roku 1821 po krvavých střetech dobyl město Lima, prohlásil Peru za nezávislou zemi a se stal jejím prvním protektorem. Ve své rodné zemi je považován za národního hrdinu a Řád osvoboditele generála San Martina je nejvyšším státním vyznamenáním. Jednou z nejcennějších věcí pro ostříleného vojevůdce byla jednoznačně jeho šavle, kterou si koupil při návštěvě Londýna. Zahnutou čepel považoval za ideální zbraň pro boj zblízka a z toho důvodu jí vyzbrojil i své elitní jezdce. Po své smrti odkázal slavnou šavli generálovi a zároveň blízkému příteli Don Juan Manuel de Rosasovi. V roce 1869 byla darována Národnímu historickému muzeu v Buenos Aires, kde leží do dnešních dnů.
Meč panovníka Goujiana
Legendární meč objevený v roce 1965 při archeologických vykopávkách ve městě Jangling na východě Číny. Přestože je chladná zbraň více než 2000 let stará, nemá díky vzduchotěsné pochvě a dobrému skladování jedinou stopu koroze. Na její čepeli jsou vyryty ozdobné znaky, které pojednávají o významném majiteli: „Meč patřící do rukou Goujiana, krále státu Yue“. Panovník Goujiana byl slavný čínský císař, vládnoucí v období jara a podzimu, kdy se nejlidnatější země světa zmítala v hrozném chaosu a krvavých válkách. Přestože byl na konci své vlády poražený armádami státu Wu, Goujina vedl svou zemi k 10 roční hegemonii a prosperitě, čímž si vydobyl v čínské historii status legendy. V současnosti se jeho zbraň nachází v čínském muzeu Hubei, kde je místním obyvatelstvem přirovnávána k mýtickému Excalibru.
Meč Tomojuki Jamašitu
Tomojuki Jamašita byl japonský generál, který se proslavil především během druhé světové války a druhého čínsko-japonského konfliktu. Za jeho velení v roce 1942 dobyli císařské jednotky Malajsii, Thajsko a následně Singapur, díky čemuž si vysloužil i přezdívku „Malajsijský tygr.“ V období defenzivních bojů měl za úkol obranu Filipín, deset dní po jeho příchodu se však na pobřeží vylodily americké síly, které nebyl schopen zastavit. Spojenci ho po skončení války zatkli a obvinili z válečných zločinů spáchaných japonskou armádou v Manile. 23. února 1946 ho tribunál pro Dálný východ nakonec uznal vinným a oběsil. Zbraň nadaného generála pravděpodobně vykoval kovář Fudžiwaro Kanenaga někdy v letech 1640 až 1680. Středověký klenot jako symbol japonské kapitulace v současnosti sídlí ve vojenském muzeu v New Yorku.
