Mladý a kreativní ilustrátor longiy si s námi popovídal o umění a o celé soutěži.
Longiy je ilustrátor, grafik, storyboardista a také vítěz minulého ročníku kreativní ilustrátorské soutěže RAW (Raw Art Wrestling), která byla vlastně hlavním impulsem našeho setkání. Sešli jsme se s ním ve středu v Bistru 8, které se nachází přímo v uměleckém centru Prahy na Letné. V designově vyladěném podniku jsme si s longiym popovídali o jeho tvorbě, inspiracích i průběhu celé soutěže. Že longiy nedostatkem kreativity rozhodně netrpí, nám dokázal i stylem, jakým se vyfotil s naší refresheráckou nálepkou. O nějakém fádním držení v ruce nezapřemýšlel ani sekundu!
Ahoj, na úvod tě poprosím, aby ses čtenářům představil.
Ahoj, já jsem longiy. Nebo tak si říkám, protože to je kratší než moje jméno, který je trošku komplikovaný. Je mi 23 a živím se jako ilustrátor, grafik a storyboardista. To naplňuje velkou část mýho dne i celkově života.
Jak bys popsal svou tvorbu?
Strašně rád bych o ní řekl, že je experimentální, ale nevím, do jaký míry je to pravda. Na každym projektu se snažím, vyzkoušet něco novýho a nezabřednout do nějaký technický rutiny. Hodně si ulítávám na barvách, hodně používám růžovou a osmdesátkový pastelový barvy, to je momentálně taková moje úchylka. Hodně mě zajímají lidský figury, přestože se jim snažím vyhýbat, tak se tam vždycky propašujou. Vždycky je tam nějaká hlava nebo ruka. Asi tam prosakuje nějaká moje tendence anebo záliba v tom.
Tvoříš ve vícero stylech, máš nějaké specifické umělce, od kterých čerpáš inspiraci?
Hodně mě baví italskej komiksovej kreslíř Sergio Toppi, kterej má hodně promyšlený zajímavý kompozice. Všechny jeho okýnka v komiksu vypadají jako plakát. A právě plakát mě ovlivnil v tom, dávat do ilustrativního jazyka i ten grafickej jasnej jazyk, kterej není tak prokreslenej. Pak mě hodně baví Phil Hale, jehož díla vypadaj jako když vyfotíš postavu, která vyskakuje do nebe, takže je tam jen modrý pozadí a ta postava. A je to hodně nasvícený. Třeba ve 12 odpoledne, fakt ostrej stín. To mě hodně baví. Jinak se inspiruju nějakou takovou osmdesátkovou estetikou a pop kulturou. Hry, seriály anime.
Studoval jsi umělecky zaměřenou školu, nebo ses učil kreslit sám?
Čtyři roky jsem si odkroutil v Plzni na bakalářském studiu ilustrace. Pak jsem tři čtvrtě roku fungoval nějak v Ústí na grafickym designu, kde to bylo super, ale byl jsem tam tak nějak duchem nepřítomnej. Tak jsem si řekl, že to asi už není pro mě. I když ten ateliér byl skvělej, tam to funguje moc hezky, ale myšlenkama jsem byl furt jinde, tak jsem to nějak zaříz.
Co na svých dílech zobrazuješ nejraději? Máš nějaká oblíbená témata?
No ty postavy, jak jsem říkal. A když to shrnu, tak mě hodně baví technologie právě ve vyobrazení s figurou. Nějakým způsobem to do sebe prolínám a zkouším, co vznikne novýho.
Neuvažoval jsi nad spoluprací s 3D umělcem? Tvé koncepty by jako fotorealistické modely určitě vypadaly hodně zajímavě.
Jednu dobu jsem se tím chtěl živit, dělat koncepty pro nějaký filmy, hry a tak, ale postupem času mi došlo, že když takhle člověk pracuje, tak je jen jeden mezičlánek. Což jsem si myslel, že bude v pohodě takhle fungovat, ale praxe mi ukázala, že to moc nejde. Že mě pak hrozně štve, když něco navrhnu a ono se to změní. Moje osobnost se tam hrozně rozmělnila. Ale možná jednou...
Takže se živíš uměním na vlastní noze?
Jo, dá se to tak říct. Na vlastní noze je dobrý, že si člověk udává vlastní tempo. Když pracuje víc lidí dohromady je to podle mě ve většině případů míň efektivní. Teda když se sejdou dobrý lidi, může to být mnohem lepší, ale sehnat zajímavý lidi a společný čas je těžký.
A co animace? Napadlo tě někdy, že bys dal dohromady nějaký krátký sketch?
Animace, to je něco, s čím koketuju a brzo se do toho budu chtít vrhnout. Když už člověk něco nakreslí, tak si říká: „Hmm, to by se mohlo i trošku hejbat.“ Párkrát jsem si to zkusil, ale je to hrozně pracný, takže ještě budu potřebovat nějakou tu přípravu, než se na to vrhnu.
Máš nějaké dny, kdy prostě postrádáš veškerou kreativitu, nebo patříš mezi lidi, kteří můžou tvořit donekonečna?
Co kreslit je vždycky, ale spíš jde o tu chuť. Skicák plnej zápisků, co mám nakreslit, mám furt. Ale občas člověk vstane a vůbec nemá chuť kreslit. Ale to tak má asi občas každej občas no.
Co pro tebe umění znamená?
Bude to znít jako klišé, ale je to pro mě životní styl. Chci, aby se všecko, co dělám, odráželo v mojí tvorbě, nebo to z ní naopak vycházelo. Aby to byly dvě prolínající se věci, které nebude možné oddělit. Nechtěl bych to mít dělený jako moje práce a já jako člověk. Občas je to blbý, když něco nejde v práci, tak se to odrazí na mně samotným.
Všimli jsme si, že jsi nechtěl z etických důvodů prodat ilustraci Stormtroopera TR-8R a namísto toho jsi ho fanouškovi, který ho chtěl odkoupit, nabídl zadarmo. Myslíš, že se podobná vášeň ke svému „řemeslu“ trochu vytrácí a umělci se až přehnaně soustředí na finanční stránku věci?
Myslím si, že jo. To, co jsem udělal já, tak to bylo především kvůli tomu, že ta idea není moje, jen jsem ji nakreslil. A přišlo mi blbý vydělávat na nápadu někoho jinýho. To mi je hrozným trnem v oku, když lidi kreslí nápady někoho jinýho a pak to hrozně prodávaj na trička a všude. Kreslit někoho jinýho nápady, to nevím no. Proč bych měl kreslit někoho jinýho nápady, když mám ty svoje. Jako je to jejich věc, nechci jim do toho nějak kecat. Jinak v dnešní době je hrozně moc materiálu, jak se naučit kreslit, na internetu, tak jsem si všiml, že lidi do toho často jdou s tím: „Chci kreslit, abych měl práci.“ Což je jejich cesta, ale tímhle se právě odděluje jejich osobnost od té práce. Když jdou do práce, kreslej a přijdou domů a už nekreslej. Což teda nemusí platit pro každýho.
Ovlivňuje tě nějakým způsobem (například kulturou, společenským prostředím, lidovým uměním) země, kde žiješ?
No, kdybych zůstal v Asii, tak bych se podle mě snažil být míň progresivní, než když jsem tady. Co se mně líbí na západu nebo Český republice je to, že jsem si dřív myslel: „Jó, když se naučím kreslit rukou, tak budu nejlepší ilustrátor.“ A pak jsem šel na vejšku a tam mi řekli: „Hmm, hezkej obrázek, a co jako?“ Tam nešlo o to udělat to rukou nejkrásněji, ale dát těm věcem důvod, proč by vlastně měly existovat. Není to jen o tom, udělat hezký obrázky, ale udělat hezký obrázky, který mají smysl. K čemuž bych se v Asii dostal za dlouho, nebo vůbec. Takže v tomhle mě to hodně ovlivnilo. I můj grafickej přístup jsem určitě nasál tady. Jinak jsem docela vychovanej jakousi globální kulturou, kdy všichni máme na internetu přístup ke stejným zdrojům.
Co si myslíš o digitální tvorbě v České republice? Má mladý umělec šanci prosadit se celosvětově?
No to je strašně těžký. Spousta mladých lidí kreslí digitálně. V 15 dostanou tablet a začnou kreslit. Ale v době internetu může člověk kreslit odkudkoliv a vzniká tak hodně příležitostí. Je teda blbý, že člověk musí soutěžit s celým světem, ale na druhou stranu tím rychleji se může dostat nahoru, protože má porovnání s těma nejlepšíma ve světě. Co se týče Čech, tak je tady pořád na školách trošku opatrnej přístup, ale myslím, že postupně se to mění, jak nastupují noví učitelé. Ale stejně asi nikdy nebude na stejný úrovni jako klasická malba.
Jsi vítězem unikátní ilustrátorské soutěže Raw Art Wrestling, jejíž finále se odehrává živě přímo před publikem. Jak ti šlo soustředění v živém souboji?
Já jsem si tyhle akce vždycky strašně užíval. Stres byl jen na začátku a pak už člověk jen přemýšlí, jak zaujmout diváky. Jistá míra toho showmanství je na těch RAWech vyžadována, což mě docela baví se předvádět. Takže v pohodě.
Po skončení finále soutěž ale stále neměla vítěze a ty ses musel účastnit rozstřelu. Jak to probíhalo? Kolik času jste měli na promyšlení díla po oznámení tématu, dá se v takové chvíli vůbec vymyslet nějaký smysluplný koncept?
To byla taková rychlovka no. Téma byla Ztracená křižovatka a měli jsme na to jen 15 minut.
Byl jsi se svými výtvory spokojený? Myslíš, že bys něco podobného vytvořil i doma za stolem?
No asi bych vymyslel něco míň prvoplánovýho. Tam člověk dělá hned tu první myšlenku, co mu vyvstane na mysli. Což je většinou hrozný klišé, který napadaj každýho. Na tohle téma jsem udělal vlastně doslova ztracenou křižovatku. Vyndal jsem ji ze země a dal někam, kde neměla být. Protože v těch 15 minutách nebyl čas vymýšlet nějaký komplexní dílo.
longiyho vítězné dílo na téma Ztracená křižovatka.
Soutěže ses účastnil za kategorii digital. Proč u tebe digitální tvorba zvítězila nad analogovou?
Já jsem vlastně začal pořádně kreslit digitálně. Na střední to byl papír, tužky a vodovky, ale nějak extra jsem se malbě nevěnoval. Pak jsem viděl pár hustejch digitálních obrázků a říkal si: „Ty jo, koupím si tablet a budu kreslit jako oni.“ Což teda nebyla pravda. Koupil jsem si tablet, ale byla to hrůza. Tak jsem se musel chvilku učit.
Právě probíhají kvalifikační kola – co bys vzkázal zájemcům, kteří váhají nad účastí a třeba se i trochu stydí? S jakými pocity jsi vstupoval do soutěže ty?
První kola probíhaj z pohodlí domova, takže žádnej strach. Navíc kol je 5, takže si můžou vyzkoušet 5 různých stylů nebo způsobů, jak se tam dostat. A hlavně za to nic nedaj. Můžou si vyzkoušet, jak jsou na tom, uvidí reakce lidí na své obrázky na internetu, a když se dostanou dál, tak poznaj spoustu skvělecjh lidí. Prostě je blbost se nezúčastnit. Je to prostě skvělá akce, která splnila vše, co jsem od ní očekával.
