Středa 17. 1. 2018 svátek má Drahoslav

hledej na refresheru

Na album Blonde od Franka Oceana jsme čekali 4 roky. Bylo to příliš dlouho? (Recenze)

Druhé studiové album Franka Oceana se stalo téměř mýtem. Nakonec jsme se ale dočkali. Vyplatilo se čekat?

20. září 2016, 17:06
20. září 2016, 17:06

Jsou to 4 roky, co vyšlo cenou Grammy ozdobené debutové studiové album Channel Orange z dílny dnes 28letého Franka Oceana. Vzhledem k jeho kvalitě nebylo vůbec překvapivé, že mnoho lidí v sobě nacházelo touhu po pokračování. Tu měl samozřejmě i Frank, který se již počátkem roku 2013 vyjádřil, že plánuje strávit delší dobu psaním textů v odlehlejších lokalitách. Pár měsíců na to odehrál v Mnichově a v Londýně několik nových skladeb, mezi nimiž byly mimochodem i Seigfried a Ivy z Blonde. Nahrávání druhé studiovky se pak rozjelo a americký zpěvák byl na veřejnosti vídaný stále méně.
 
Přestože zveřejnil krátké nahrávky jako Memrise, detaily o plánované desce věděl málokdo. V létě 2015 se najednou na jeho Tumblru objevily informace o projektu Boys Don't Cry, který měl být původně publikován, zároveň s magazínem, v červenci onoho roku. Fanoušci se těšili, že jejich touhy byly po dlouhé době vyslyšeny. Osud tomu ale chtěl jinak. Červenec 2015 utekl jako voda a Frank nikde, právě naopak. Objevoval se ještě méně než předtím, párkrát si z nás různí lidé vystřelili, že jeho dílo konečně spatří světlo světa, avšak vždy to dopadlo stejně. Upřímně, už jsme byli zoufalí a červenec tohoto roku naše zoufalství ještě zdůraznil. Boys Don't Cry se mělo totiž dostat na veřejnost, ale víme, že to mělo stejné vyvrcholení jako minule, čili žádné. Po tomto věřil v ideu, že Frank vydá druhou studiovku v dohledné době, jen málokdo. No zázraky se dějí a v srpnu 2016 vyšel nejprve vizuální projekt Endless, doprovázený za pár dní onou sophomore deskou, nesoucí název Blonde. 17 písní na online verzi a 12 na časopisové, tolik nám Frank po 4 letech čekání doručil. Téměř přesně 60 minut nové hudby (online verze). Znamená tak dlouhé nahrávání i kvalitu? Oplývá Blonde krásou? Nezabila ho vysoká očekávání? Tolik otázek, tak si je pojďme pěkně zodpovědět.

 

Na album Blonde od Franka Oceana jsme čekali 4 roky. Bylo to příliš dlouho? (Recenze)

 

Jediným singlem z Blonde je Nikes, úvodní píseň celé desky. Ta se dostala ven těsně před releasem alba i s vizuálním doprovodem. I když jde pouze o jeden track, když do něj nahlédneme pozorně, hodně nám odhalí. Už v prvních momentech nás totiž zasáhne snová produkce, která nás ihned vytáhne z tohoto světa. Po několika úderech bicích začneme slyšet upravený hlas Franka Oceana, podávající refrén a první sloku. V nich naráží na charakter některých materialistických lidí, kteří jdou jen za penězi (logo Nike má tvar dýmky, anglicky check, což znamená i šek). Objevuje se i postava mladé dívky, které je ve vztahu s jistým chlapcem, ale spíše než o intimní lásku jde o soužití s někým jen kvůli hmotnému zabezpečení. Přestože na party, kde je i Frank, přišli spolu, skutečně tam spolu nejsou, protože si na ní najde každý někoho jiného. Frank s ní konverzuje a zjišťuje, že se dokáže povznést nad materialismus, na což navazuje druhá sloka s již obyčejným hlasem. Frank se jí otevírá a chce s ní prožít večer, přestože se ve skutečnosti nemilují. Opuštění hýřivé party (ve videoklipu) symbolizuje distancování se od běžných lákadel a praktik hudebního průmyslu (odchod z Def Jam) a také od povrchního vnímání světa. Po zvukové, ať už vokální nebo produkční, stránce, nás Nikes opravdu odpoutává od reálného světa a vtahuje do Frankových zážitků, což se vlastně děje na celém konceptuálním albu Blonde.

 

 

Harmonie vycházející z jednotlivých skladeb je místy přerušena nahrávkou nebo částí nahrávky, která nás na moment probudí z představ, ve kterých se nacházíme. To se děje například v případě Pretty Sweet. Tato píseň je experimentem, co se použití syntezátoru a strun týká. Je pravděpodobné, že její počátek byl inspirován songem A Day in the Life od The Beatles, protože sám Frank řekl, že tato legendární skupina bude spolu s Beach Boys velkou studnou moudrosti při tvorbě Blonde. Produkce alba je obecně rozhodně plusem. Působí totiž, jak jsme již výše zmínili, velmi abstraktně až surrealisticky a prostřednictvím kytar, různě hraných basových linek, klavíru, synťáků a samozřejmě různého polohování bicích navozuje atmosféru k tomu, co nám chce Lonny sdělit. Frank často využívá úpravu hlasu. Tu můžeme kromě Nikes slyšet i na rapovějším Nights nebo v úvodu Self Control. Účelem toho je opět dotvořit celkové znění skladby a posunout ji do jiné roviny.
 
Instrumentál na albu Blonde mají kromě samotného Franka na svědomí jména, jako Mike Dean, klavírista Buddy Ross, Pharrell Williams, Tyler, The Creator, Jamie xx, Frankův bratranec Michael Uzowuru, Rostam a s hodně skladbami vypomohl i Om'Mas Keith. Seznam je mnohem delší, což je způsobeno i faktem, že několik tracků buď samplují nebo čerpají inspiraci ze starších songů. Těmi jsou například Flying (Seigfreid) a Here, There and Everywhere (White Ferrari) od The Beatles, cover Close to You (Close to You) od Stevieho Wondera či Flamingo (Solo) od Todda Rundgrena. Samply jsou do jednotlivých písní zapracovány citlivě a nijak nevyčnívají. Ty 4 roky práce se na tomto odrazily rozhodně v dobrém a už jen hudby samy o sobě vyvolávají v posluchači spoustu odlišných emocí.

 

"Super rich kids with nothing but fake friends" #FrankOcean

Fotka uverejnená používateľom FrankOcean (@frankoocean),

 

Díky pár trackům na Blonde si vzpomeneme i na jeho předchůdce Channel Orange. Skladbu Solo mnoho fanoušků přirovnává k Bad Religion či Thinking About You, změna instrumentálu na Nights je velmi podobná tomu, co Frank udělal s Pyramids a Pink + White odkazuje názvem na songy White a Pink Matter. Takové pěkné momenty nostalgie určitě nejsou na škodu. Ještě více je však prohlubuje znovu se objevující host v podobě Andrého 3000, který dostal na desce rovnou jednu, i když kratší, píseň. Pomocí Solo (Reprise) nás, otevřeně řečeno, posadil na zadek. Výjimečnost jeho hostovačky je jasná, protože nikdo z ostatních hostů se nemohl těšit takovému prostoru jako on. Frank byl při práci s umělci “zvenčí“ velmi puntičkářský. O každém příspěvku měl pravděpodobně vlastní představu a té se držel. I hvězdy jako Kendrick Lamar (Skyline To), James Blake (White Ferrari) či Beyoncé (Pink + White) dostaly jen pár přídavných vokálů. Nadmíru dobře dopadl featuring Yung Leana a Austina Feinsteina na Self Control, kde se postarali o atmosférický refrén, jemně zpívajíc upraveným hlasem. Tým kolem Franka Oceana nasměroval featy vytouženým směrem, což se ukázalo jako správný krok. Možná nás trochu mrzí, že řekněme K-Dot nezarapoval, ale na druhé straně by tak hrozilo možné narušení celkového konceptu, a to bylo asi příliš drahé riziko.

 

"I thought that I was dreaming when you said you love me"

Fotka uverejnená používateľom FrankOcean (@frankoocean),

 

O jakém konceptu to ale mluvíme? Přece o konceptu témat, konceptu idejí, konceptu Blonde. Je třeba přiznat, že tento projekt opravdu nepůsobí roztříštěně. Drží pohromadě a vedle hudebních podkladů je za to odpovědný i obsah. Frank se vyjádřil, že vyprávění příběhů ho baví mnohem víc než produkování. Stavebními pilíři alba jsou zejména témata bisexuality, aut, lásky, dospívání, mládí, úspěchu a vzpomínek obecně. Prostřednictvím většiny písní nám Frank Ocean podává své paměti a v samém konci projektu, v písni Futura Free, se ptá, kam jsme se dopracovali. Na coveru desky si zakrývá tvář, protože si představuje sebe v situaci, kdy je malá holka tisknutá bezpečnostním pásem k sedadlu v autě. Vozidla jsou Frankovou vášní - jsou útěkem a symbolizují pohyb života, kde ve zpětných zrcátkách jsou tvé zážitky. Na Blonde mají různý smysl. White Ferrari, jedna z nejlepších záležitostí desky, může představovat nevinnou lásku nebo jízdu do nebe a obrněný náklaďák v Ivy zase mladého Franka, který si neuvědomoval následky svých činů. Podobných příkladů najdeme ještě několik.

 

"Remember when I had that Lexus, no / Our friendship don't go back that far / Tyler slept on my sofa yeah / Niggas go back that far"

 

"1998 my family had that Acura, oh / The Legend / Kept at least six discs in the changer"

 

"Bugatti left some stretch / Marks on that freeway / Marks on that freeway"

 

Bisexualitu nastiňuje už název projektu. Jmenuje se Blonde, ale píše se jako blond, což by mohlo znamenat, že jedno vyjadřuje mužskou stránku a druhé ženskou. Frank zpívá jak o sympatiích k muži, tak o sympatiích k ženě, neboť se většinou nedá přesně určit, kterému pohlaví řádky věnuje (White Ferrari, Self Control, Ivy). Na lásku se dívá z různých úhlů - retrospektivě na vztahy z minulosti, kdy se choval nesprávně (Ivy), s touhou po nové lásce, ale se smutkem z odmítnutí (Self Control), s otázkou trvalého charakteru (White Ferrari) či z pozice, kdy je sám (Solo) a čelí obtížným životním problémům. Takto se zejména mladým posluchačům snaží předat poučení. Po jistém množství vzpomínek totiž následuje krátká vsuvka (Be Yourself, Facebook Story a svým způsobem i Godspeed), kterými, zjednodušeně podáno, upozorňuje na rizika dneška ve formě drog či digitálního světa.

 

"I care for you still and I will forever" #FrankOcean

Fotka uverejnená používateľom FrankOcean (@frankoocean),

 

O pěveckých výkonech Franka Oceana asi nemusíme dlouho mluvit. Jeho hlas je krásný a nezklamal. V upravené podobě na konci Self Control zní jako z úplně jiné dimenze a ani rapování na Nights mu nejde špatně. Lonny se i co se textů týče, prokázal jako šikovný autor a člověk se spoustou poznatků. Nechybí metafory s odkazy například na Othella, vzdávání holdu Pimp Cmu, Trayvonovi Martinovi a Yamsovi nebo promyšlené řádky, nad kterými je třeba se zamyslet: “It's hell on Earth and the city's on fire / Inhale, inhale there's heaven / There's a bull and a matador dueling in the sky / Inhale, in hell there's heaven.“

 

Je to opravdu deska Franka Oceana a ne deska hostů, o tom není nejmenších pochyb. Frank si ji udělal po svém, o čemž svědčí i zakončení pomocí rozhovoru, který dělá jeho mladší bratr (Futura Free). Jak jsi ale mohl postřehnout, myšlenek prezentovaných na Blonde je enormní množství a občas se příliš rychle mísí jedna s druhou. Ne každému to sedí, což je pochopitelné. Zvuk alba není jednoduchý a na to, aby mu člověk porozuměl a pochopil jeho krásu, potřebuje trochu citu a času. Pokud bych mohl ze zvědavosti vyzkoušet, jak by nějaká úprava zněla, posunul bych kratší část Pretty Sweet, zejména od 40. sekundy, na závěr Futura Free za poslední dva řádky.

 

Na album Blonde od Franka Oceana jsme čekali 4 roky. Bylo to příliš dlouho? (Recenze)

 

Fakt, že se Frank rozhodl na 4 roky vypařit, musíme akceptovat. Fakt, že se vrátil a uveřejnil rovnou dvě alba, nás musí těšit. Blonde patří jistě mezi přední projekty tohoto roku. Lonny si s ním vyhrál a dal mu osobitou podobu, kterou si vysnil v hlavě. Předložil nám vzpomínky, kterými nám chtěl něco říct a ve velké míře mu to vyšlo. Hudby jako ze snu jsou nádherné, jeho zpěv stejně tak. Při poslechu občas opravdu přestaneš vnímat okolí. “Nevyužití plného potenciálu hostů“ může někdo vnímat jako mínus, my Franka v tomto ohledu chápeme. Kvantita myšlenek dá někdy mozku zabrat, ale ve finále to vše spolu i tak vyvolává jedinečný emoční zážitek. Do budoucna jen doufáme, že se ve zpětných zrcátkách auta Franka Oceana nikdy neobjeví hudba, byla by to totiž obrovská škoda. 8,5/10

Jaké hodnocení bys dal ty?
0/10
Vyjádři svůj názor na článek
0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
Odpad Méně takových článků
Super! Více takových článků
Řekni nám, proč se ti článek nelíbí:
Děkujeme za tvůj názor!
Pomáhá nám i autorům při zkvalitňování obsahu na stránce.
Zobrazit 3 komentáře
Diskuse
Diskuse je jen pro přihlášené
3 komentáře
Seřadit komentáře podle oblíbenosti času přidání
avatar
Robo Mikla20. září 2016, 20:45

za dva dni vydal dva albumy + dokumentárny film .. akoby sa chystal znova zmiznúť na 4 roky :D

7 Odpovědět · Nahlásit
Patrik Hejnár20. září 2016, 18:42

Dúfam, že nemá autotune v každom tracku

-9 Odpovědět · Nahlásit
avatar
wuuk21. září 2016, 16:05

mas prehlad

8 Odpovědět · Nahlásit
Odebírej REFRESHER videa