Moderní kinematografie zažila mnoho velikánů podobných Nolanovi, ale sympatie Akademie ho zpravidla obcházejí.
Christopher Nolan musel relativně brzy po obrovském úspěchu trilogie o netopýřím muži sledovat, jak se zodpovědnost za tuto komiksovou značku přesunula do rukou Zacka Snydera. Na svědomí to má současný trend vytváření propojených filmových vesmírů nastolený Marvelem resp. Disney. Ačkoliv nám v době ohlášení přišel tento krok (zejména tak krátce po vydání The Dark Knight Rises) unáhlený, Nolan se o zapomenutí své výjimečné filmařské práce bát rozhodně nemusí. Nejžádanější režisér současnosti má ve věku 46(!) let na kontě více výjimečně dobrých a finančně úspěšných snímků než většina jeho kolegů za celou svoji kariéru. Sám začínal s menšími projekty, ve kterých postupně ukazoval všechny předpoklady k tomu stát se tím, čím byl Spielberg pro poslední dekády minulého století (samozřejmě, svým vlastním způsobem).
Dnes si řekneme více o jeho tvorbě a o tom, co ji dělá výjimečnou, ale také o nedostatcích jednotlivých filmů. Nolan má k dokonalosti také pár dlouhých kroků, ale pokud bude pokračovat podobným tempem jako dosud, má nakročeno stát se nejvýznamnějším režisérem moderních dějin filmu. O to víc je pak zarážející, jak nepovšimnutý zůstává britský režisér na udílení nejprestižnějších filmových ocenění - Oscarů. Můžeme vést nekonečné debaty o tom, že Nolan cenu Akademie přece nepotřebuje, což je samozřejmě pravda, ale podívejme se na to z opačné strany: je minimálně politováníhodné, že organizace udělující nejvýznamnější filmová ocenění opakovaně přehlíží to, co má oslavovat - kvalitu.
Přeskočme celou debatu o tom, že Oscaři jsou často politické a odsuňme bokem i argument o ideálních "oscarovkách". Ano, vítězi jsou až příliš často filmy šité na míru Akademii, namísto těch skutečně nejlepších, ale existuje mnoho příkladů, které demonstrují otevřenost Akademie ke všem možnostem. Letošní nominace Mad Maxe je toho důkazem. Velké blockbustery sice zůstávají zpravidla ignorovány, ale určitě se shodneme, že ty Nolanovy jsou něčím víc než jen popcornovou zábavou a na kontě má i menší filmy (Memento, The Prestige). Podívejte se s námi na průřez jeho tvorbou a zvažte sami, zda některé počiny britského filmaře nezůstaly neprávem ignorovány. Je třeba dodat, že Christopher Nolan se během své kariéry dočkal dvou nominací na zlatou sošku, přičemž obě byly za originální scénář (Memento, Inception). Pocty za nejlepší film a nejlepší režii se zatím nedočkal.
Following (Sledování, 1998)
Jakékoliv měřítko si zvolíte, Following je přinejmenším velmi dobrý celovečerní debut, přičemž nelze zapomínat, že režisér byl v té době stále pouze dvacátník. Celý film Nolana stál pouze 3 tisíce liber, což je dnes téměř nepředstavitelné. Diváci měli možnost shlédnout debut mladého, ale hotového filmaře, který jim už tehdy předestřel téměř všechny prvky, které se později staly jeho podpisem. Obliba v nespolehlivém vypravěči či kouskování samotného vyprávění se spolu s fascinací nad pamětí a podvědomím přetavili ve výborný snímek, kde Nolan jako vždy vytyčil jasná pravidla, jen aby je později porušil. Přístup k času ve Following možná není zcela úspěšný, ale režisérova odhodlanost vyhrát si s určitými specifickými detaily, tak charakteristická pro téměř celou jeho tvorbu, je zde citelně přítomna a snímek ve vás zanechává pocit nejasnosti. Další prvek, se kterým se u Nolana často setkáváme - vyprávění, jehož závěr diváka nezanechá ve stavu uspokojení z jasného konce, ale naopak vyvolává otázky a nutí nás přemýšlet.
Memento (Memento, 2000)
Pro účely popisu výjimečnosti Mementa mě napadá jen jediné: Nolanův snímek dává větší smysl při hraní od konce, než má většina filmů při hraní od začátku. Jeden z nejlepších mind-fucků vůbec, záležitost, při které doslova skládáte puzzle příběhu, zatímco režisér mapuje charakter hlavní postavy (ve velmi podceňovaném podání výborného Guye Pearce) a pravdivé informace dávkuje jen pozvolna. Vyskytují se zde všechny režisérovy charakteristické prvky a co se obsahu, struktury vyprávění a samotného tématu týče, Nolan už Memento nikdy nepřekonal. Přestože každá scéna jasně ukazuje, kde jsme se nacházeli naposledy, pokaždé nás nechává ještě nejistější při očekávání toho, co má přijít. Čím více chápeme, tím se pevnost půdy pod našima nohama oslabuje. Režisérův největší vypravěčský experiment v mistrovsky sestříhaném filmu se stal oním zlomovým bodem v jeho kariéře, kdy se začal stávat velkým filmařem. Nominace za nejlepší scénář, který byl adaptací myšlenky stejnojmenné knihy Christopherova mladšího bratra Jonathana není ani zdaleka dostatečnou demonstrací kvalit tohoto skvostu.
Insomnia (Insomnie, 2002)
Přestože je Insomnie možná jediným Nolanovým filmem, který by nás při svém zmizení nezanechal nijak extrémně smutnými, jde zároveň o klíčovou režisérovu práci při přechodu od „indie-mindfuckových“ snímků k velkým studiím, blockbusterům a práci s áčkovými herci. Není překvapením, že po Insomnii Nolan už nikdy nepracoval se scénářem, ve kterém sám neměl prsty. Velkou roli ve vnímání tohoto filmu hraje i fakt, že přišel dva roky po Mementu a to, slovy Julese Winnfielda, nebyla jen jiná liga, ale úplně jiný sport. Po inovativním mapování psychiky charakteru hlavní postavy a záliby v hraní her s divákem může i dobrý film být mírným zklamáním.
Batman Begins (Batman začína, 2005)
Civilnější a realističtější pojetí komiksové látky se sice poprvé objevilo už v Singerových X-Menech, ale byl to právě Nolan, který to dotáhl (téměř) k dokonalosti. Batman Begins je pravděpodobně nejlepší „origin-story“, jaké bylo kdy natočeno a spolu s Temným rytířem započal nový blockbusterový trend „nolanovského“ temnějšího tónu filmů. První Nolanův Batman je asi jediný z trojice, kterému ještě svědčí označení komiksový, ale jeho drsné a reálné pojetí ho katapultovalo do zcela jiné kvalitativní společnosti. Například samotné rozhodnutí Bruce Wayna nasadit si masku není žádný nárazový „heuréka“ moment, ale produkt dlouholetého vývoje jeho charakteru v kombinaci s reakcemi na dění ve světě kolem něj. Tento Batman k nám nepřichází zcela zformovaný. Nacházíme ho ve chvíli, kdy teprve buduje svůj kostým, svou vlastní identitu a svůj kruh spojenců. Kousek po kousku doplňuje tuto skládačku a samotný proces se stává hlavním účelem filmu, který je korunován konfrontací s jeho bývalým učitelem a mentorem. Snímek, který stojí téměř nad všemi komiksovými adaptacemi, nás provedl nitrem i okolím svého hrdiny a nechal nás procítit všechny motivace stojící za jeho vznikem, a proto je tak významným milníkem v historii komiksových adaptací.
The Prestige (Dokonalý trik, 2006)
Čtvrtý celovečerní film Christophera Nolana asi nejlépe demonstruje jeho přístup k filmařině a vyprávění. Při sledování zápolení dvou kouzelníků, jejichž předvádění a snaha odhalit podstatu triku toho druhého jakoby neměli hranice, nás snímek bez námahy vtáhne do centra příběhu a nechá nás společně s postavami v nevědomosti a spalující touze vědět. Nikdy nebyla Nolanova manipulace s časovými liniemi tak obratná a propojení mezi minulostí a současností tak intuitivní. The Prestige však přesahuje „kouzlení“, aby nám předložilo brilantní zamyšlení se nad přírodou a smyslem umění jako takového. Nolanovy dvě „osobnosti“, showman a umělec, jsou přetavené ve dvě hlavní postavy, Angiera a Bordena. Jeden je konzumním bavičem ochotným obětovat majetek a změnit sám sebe, jen aby dosáhl svého úžasného výsledku, zatímco druhý je umělec bez kompromisů, odevzdaný své vášni a odmítající podřídit se jakýmkoli očekáváním kromě těch svých. Je to právě Nolanova genialita, která tyto dvě části dokázala přenést na plátno způsobem, jakým se to žádnému jinému filmaři jeho kalibru nepodařilo.
The Dark Knight (Temný rytíř, 2008)
Nejlepší komiksová adaptace v dějinách kinematografie (ačkoliv snímek samotný příliš komiksový není), jedno z nejlepších pokračování, jaké Hollywood dokázal vyprodukovat a obecně uznávaný jako jeden z nejlepších filmů vůbec. Pokud si některý projekt zaslouží, aby se na něj plýtvalo superlativy, je to Nolanův Temný rytíř. A ve vší komplexnosti a sebeuvědomění v člověku nejvíce rezonuje ta obrovská energie, s jakou do nás film šije jednu scénu za druhou. Vyprávění, které se ani na chvíli nezastaví a neztratí dech. Nolan drží celou dobu otěže pevně a s každou scénou jen přilévá benzín do již tak rozpálené pece. Po pevných základech vystavěných v Batman Begins není Temný rytíř jen pokračováním, ale zběsilou akcelerací vyprávění, přenášejícího nás z relativně klidného tónu jedničky do Gothamu, ve kterém moc převzal chaos. Ten je nám prezentován v konání nezapomenutelného Ledgerova Jokera a Nolanova největší výhra tkví v tom, že Jokerova přítomnost a váha jeho konání jsou na plátně cítit hmatatelně i ve chvílích, kdy tam samotný Joker není (což je překvapivě více než polovina času). Nolanovský temný tón na svém vrcholu, který možná už nikdy nepřekoná. Přestože komiksové adaptace jsou Akademii cizí snad nejvíce ze všech žánrů, ta Nolanova přinesla Oscara výjimečnému výkonu Heatha Ledgera. Ten se však své korunovace bohužel už nedočkal. Sám režisér nebyl oceněn žádnou nominací.
Inception (Počiatok, 2010)
Jeden z Nolanových počinů, který jako divácký zážitek funguje lépe než by (při detailnějším zamyšlení) měl, ale podobně jako později Interstellar, má schopnost nás totálně odzbrojit. Vše do sebe zapadá sice pouze na oko a nevyhneme se zaváhání v logice (Inception je ve skutečnosti jen falešně superchytrý film). Nolan totiž není surrealistický básník, dělá to však jeho chladný snový svět vyžívající se v architektuře a matematice méně fascinujícím? Ne. Mnoho kritiků vidí Nolanovu slabinu v odosobněnosti, ale pokud režisér zachází s emocemi pragmaticky a nezneužívá je na citové vydírání diváka (přesně tak, Akademie), těžko to považovat za nevýhodu. Téměř celá Nolanova tvorba je vypravěčsky v podstatě elegií o lásce, jinými slovy příběhem muže a jeho zoufalé, často až sebedestruktivní snahy získat zpět ženu svých snů. A více než kterýkoliv jiný jeho film, právě Inception nese tuto téměř nekrofilní premisu nejjasněji. Jde to slyšet v Zimmerově monumentální hudbě a je to vidět v každé Cobbově scéně obsahující Mal. Ano, Inception těží zejména z faktu, že prezentuje dosud neviděné, neopírá se o nějaký hlubší význam, ale svými kvalitami strčí drtivou většinu blockbusterů kdykoliv do kapsy.
The Dark Knight Rises (Temný rytíř povstal, 2012)
Završení jedné z nejlepších trilogií vůbec je i jejím nejslabším článkem. Nikdo z nás neočekával úroveň předchozí hry s Jokerem, a tak jsme si poslední příchod Temného rytíře do kin všichni užili. A nemějte nám to za zlé, The Dark Knight Rises je výborný film, ale nelze mu nevyčítat nedostatky, kterých rozhodně nebylo málo. Ano, Nolanovy ambice zde byly obrovské. Jaký režisér by si dovolil izolovat celé jedno město a nutit nás vžít se do kůže rukojmích i těch za teror odpovědných? No ačkoliv tato vize chaosu snadno zahanbí nejeden hollywoodský blockbuster, doplácí na své přesvědčení o vlastní důležitosti, která je však podloženo jen povrchními náznaky, ne fakty. Odsunutí Bruce/Batmana na vedlejší kolej vůbec nevadí. Naopak, dává prostor vyniknout vedlejším postavám, které jsou jednak výborně zvládnuté herecky (Gordon-Levitt, Cotillard, Caine, Oldman...) a jednak krásně demonstrují, že skutečné hrdinství je často týmová práce. Problém je, že Temný rytíř povstal je příliš velkým labyrintem s příliš velkým počtem místností, které nejsou propojeny a obsahují velké množství slepých uliček a falešných zvratů. Vše je korunováno nadbytkem Baneova nekonečného vysvětlování svého plánu publiku.
Mnohé však můžeme na filmu i ocenit. Jedním z nejkrásnějších momentů je například pohled na armádu policistů stojících v zasněžených zimních ulicích a očekávajících setkání s Banem a jeho muži. Je to chvíle tragické nevyhnutelnosti (mnoho z nich zemře) a neustávajícího hrdinství (ale to je nezastaví). A všechno se to odehrává v tichu, bez jakéhokoliv hudebního doprovodu. Ne, netvrdíme, že každý Nolanův film měl být nominován na Oscara. Nesnažíme se britského režiséra glorifikovat jako filmového poloboha, ale je dobré mluvit o všech jeho dílech. Jen tak získá člověk lepší představu o struktuře jeho tvorby a může lépe diskutovat o tom, které počiny si tu pozornost Akademiků možná zasloužily.
Interstellar (Interstellar, 2014)
Ambiciózní, téměř tříhodinový velkofilm se Nolan rozhodl pojmout paradoxně komorněji a udělal jedno z nejlepších rozhodnutí své kariéry. Navzdory monstrózní délce se snímek blíží ke konci nezadržitelnou rychlostí a zanechá ve vás touhu po opakovaném shlédnutí hned, jak zpracujete všechnu jeho odzbrojující sílu. Kontroverze kolem vědecké přesnosti je zde zcela zbytečná. Složitá konstrukce vyprávění vybízí k hledání komplikovanějších interpretací, ale je to "jen" příběh o slabostech a síle člověka a je to nakonec ta jednoduchost, která ho činí tak silným. Ano, Interstellar se dočkal i velkého přídělu nepříliš pochvalných slov. Někteří „erudovaní“ filmoví kritici mají asi problém ztotožnit se se základní vlastností filmového diváka, a to nechat se strhnout a skutečně prožít film, který jim hraje před očima a přestat se snažit za každou cenu přemýšlet, co by se mu dalo vytknout. Ano, najdeme pár zakolísání v logice, pointa je vcelku přehlédnutelná, ale způsob, jakým Nolan konstruuje a servíruje své veledílo, je tak nezvyklý a za dunění Zimmerovy (konečně zase originální) hudby tak strhující a odzbrojující, že během těch 169 minut se člověk často nachytá při usmívání se nad radostí z krásného zážitku. V rozčarování nás zanechala Akademie i při zmíněném Zimmerovi, který se dočkal nominace, ale vítězství mu těsně uniklo. Byl to rok, kdy se ignorace nedočkal jen Nolan, ale i David Fincher a jeho výjimečné Gone Girl.
Tak, co říkáte? Máme zde minimálně pozoruhodnou filmografii jednoho z velikánů současnosti. Myslíte, že si Nolan za některý ze svých filmů Oscara zasloužil? My jsme jednoznačně přesvědčeni, že přehlížení, jehož se mu od Akademie dostává, je nezasloužené a doufáme, že v budoucnu se to změní. Kdoví, možná si k soškám přivoní už blížící se Dunkirk.
