Čtrnáctihodinová práce na poli lidi dokonale fyzicky i psychicky vyždímala.
Na první pohled malebná, přímo idylická usedlost, ale za zdmi se odehrávaly praktiky podobné těm z německých koncentračních táborů. Psychotický kazatel, ale hlavně geniální manipulátor Paul Schäfer nalákal mnoho lidí do své kolonie na úpatí And, kde je následně zotročil, týral a zneužíval. Kolonie Dignidad se tak stala jakýmsi státem ve státě, kam se kromě zmanipulovaných lidí dostávali i političtí vězni Pinochetova režimu. O chilské kolonii Dignidad jsme nedávno mohli vidět i snímek s perfektní hereckou dvojicí Emma Watson a Daniel Brühl (recenze zde).
Příběh se začal psát v hlavě tehdejšího zdravotníka a sociálního pracovníka v místním kostele Paula Schäfera, který se rozhodl přestoupit na dráhu kazatele poté, co byl z práce v roce 1940 propuštěn. Okolí ho vnímalo jako charismatického vůdce s obrovským darem řeči. Díky svým přednostem si tak na svou stranu získal nemalé množství příznivců a následovníků. První pokus o vybudování komunity s náboženským kontextem proběhl ještě v rodném Německu, kde se pokusil zřídit azylový dům pro sirotky a válečné vdovy. Celá snaha však vyšla vniveč, když ho dvě ženy obvinily ze zneužívání dětí a poslaly na něj policii. Jelikož se jednalo již o druhé obvinění ze zneužívání dětí, Schäfer nenechal nic náhodě a v roce 1961 uprchl do jihoamerického Chile. Asi 4 hodiny autem na jih od hlavního města Santiago koupil ranč a založil náboženskou komunitu, kterou nazval Kolonie Dignidad. Ta měla vyzařovat harmonií, řádem a klidným soužitím jejích členů. Postupem času začali do Chile emigrovat další a další Němci, jež prý Schäfer strašil myšlenkou, že se do západního Německa chystá vtrhnout sovětské vojsko.
Záběry z filmu
Se zvětšujícím se davem nadšenců úměrně mizel Schäferův dobromyslný motiv, pro který vlastně celé zřízení stvořil. Z klidného místa se pomalu, ale jistě stávala noční můra, kde bylo psychické a fyzické týrání na denním pořádku. Němečtí emigranti cestující za poznáním skutečné víry a hledáním Boha tak našli jen utrpení a tyranii v té nejčistší podobě. Netrvalo dlouho a celá lokalita byla dokola oplocená vysokým plotem. V uzavřeném prostoru si mohl Schäfer s obětmi dělat, co se mu zachtělo, manipulovat s nimi jako s pokusnými krysami. Základní pravidlo bylo jasné, muži a ženy musí žít odděleně a nesmí se za žádných okolností stýkat, intimně již tuplem ne. Pokud se náhodou některým podařilo sblížit až příliš, děti jim byly odebrány a vyrůstaly samostatně v kolektivu s ostatními dětmi. Ratolesti tak netušily, kdo jsou jejich skuteční rodiče a všichni dospělí byli jen strýcové a tety. Jakékoliv soukromé rozhovory a tajemství byly tabu. V případě, že se někdo oddával hříšným skutkům nebo myšlenkám, bylo jeho povinností se bezpodmínečně přiznat Schäferovi, který z toho vyvodil náležité důsledky. Běžné bylo ponižování a bití před ostatními členy, terapie elektrošoky a podobně.
Nezdravě mnoho času trávili osadníci tvrdou prací na poli, kde si zajišťovali živobytí pro sebe a své děti. Čtrnáctihodinová pracovní doba na rozpáleném slunci, častokrát bez možnosti napít se, byla pro mnohé tím největším trestem. Volné dny vnímal Schäfer jako zbytečnou ztráta času. Člověk dvakrát obviněn ze sexuálního zneužívání dětí byl v uzavřeném prostoru a s plnou mocí nad nimi jako ve svém ráji. Znásilňování a obtěžování dětí tak bylo každodenní realitou, které se Schäfer oddával, protože děti bez rodičů byly zcela bezbranné. Členové později vypověděli, že do jeho kanceláře chodili každý den jeden až dva chlapci do 10 let. Pokud některý z nich nebyl vůdci po vůli, byl náležitě odměněn elektrickou terapií nebo léčbou silnými psychofarmaky. Mnoho lidí se dnes ptá, jak je možné, že se Schäferovi podvolilo takové množství jedinců. Po psychologických a psychiatrických vyšetřeních nazvali lékaři Schäfera manipulátorským géniem. I když nedisponoval žádným vzděláním, v psychologii lidí skutečně vynikal. Pro lepší představu uvedeme názorný příklad. Schäfer měl psy, se kterými na hříšníky rád útočil, ale v posledních sekundách je zavolal zpět k sobě. Tak byl zároveň útočník i zachránce v jedné osobě.
Nepokoje v ulicích Chile
Postupně byly fyzické tresty stále méně potřebné, protože se (anti)sociální systém do osadníků zakořenil tak hluboko, že jim po čase přišlo celé soužití a situace v kolonii zcela normální. K absolutně mylné představě normálnosti napomáhalo i celkové odříznutí od vnějšího světa, tedy chybějící možnost porovnávat. Noviny, televize, rádio byly pro členy absolutně zakázány. Pozemek, který se rozrostl až na úctyhodných 130 kilometrů čtverečních, navíc hlídali psi, poplašné zařízení, senzory pohybu a ostnatý drát. Kolonie jen pár hodin od chilské metropole se tak ze sociálního hlediska ve skutečnosti nacházela desítky let a tisíce kilometrů daleko. Typické bylo pro členy nošení charakteristického vesnického oděvu. Jazyk se používal výhradně německý. Svědci, mající možnost kolonii navštívit, mluvili o úplné strnulosti a monotónnosti místních lidí, kteří spíše než živé bytosti připomínali naprogramované roboty.
Kolonie Dignidad dnes
Vztah s úřady a vládou měl Schäfer nadmíru pozitivní. Dobré jméno si vybudoval hned v začátcích, kdy poskytoval zdravotní péči chudým Chilanům. Avšak po převratu režimu a nástupu diktátorského Augusta Pinocheta v roce 1973 se spojitost mezi kolonií a vládou ještě více prohloubila. Tajná vládní policie si v Schäferových prostorách zřídila výslechové (mučící) středisko, ve kterém vyšetřovali odpůrce režimu a zároveň se učili novým mučícím praktikám. Jelikož byli všichni tři (Pinochet, Contreras i Schäfer) výrazní odpůrci komunismu, jejich spolupráci se více než dařilo. Elektrické výslechové metody byly opravdu extrémní. Elektrodami se pokrylo doslova celé tělo, umístily se pod nehty, na genitálie, dovnitř pohlavních orgánů, do úst i análního otvoru. Takovým praktikám jen málokdo dokázal odolat. Schäferovy dalekosáhlé kontakty neznaly hranic. Kromě výborných poměrů s chilskou vládou měl mít dokonce přátelské vztahy s několika vysoce postavenými nacistickými představiteli. V kontaktu měl být například s Josefem Mengelem či Klausem Barbiem známým pod přezdívkou „řezník z Lyonu“.
Bezproblémové soužití však netrvalo věčně. Jakmile přišla Pinochetova diktatura k trpkému konci, začaly na povrch prosakovat utajované skutečnosti. Kolonie nápor spravedlnosti nevydržela a brzy se rozpadla. Schäfer jako člověk zběhlý v ukrývání se před úřady opět utekl. Tentokrát do Argentiny, kde se vyhýbal chilské justici dlouhých 9 let. Argentina nakonec manipulátorského vůdce objevila a vydala chilským soudům, které ve věci rozhodly následovně. Schäfer je vinen ze zneužití 25 dětí, a tak si vysloužil trest ve výši 20 let. Soudům se nevyhnulo ani dalších 26 kompliců, kteří skončili také ve vězení. Schäfer zemřel v roce 2010 ve věku 89 let. Z usedlosti se v 90. letech stala tzv. Villa Baviera, která dodnes funguje jako rekreační sídlo a hotel pro turisty, s čímž se pozůstalí obětí dodnes neztotožnili.
