Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kvůli zneužívání dětí uprchl z Německa do Chile, kde si založil trochu jiný „koncentrák“. Dospělé týral a děti znásilňoval.
Nacista Paul Schäfer musel kvůli sexuálnímu zneužívání dětí utéct z Německa. Usadil se v Chile, kde uprostřed ničeho založil Kolonii Dignidad. Ta se na první pohled tvářila jako přátelská komunita pro všechny Němce a Němky, ale ve skutečnosti se jednalo o sektu, která spíše připomínala koncentrační tábor. Lidé věznění v kolonii byli mučeni, biti a pro malé děti se stalo každodenním chlebem sexuální zneužívání.
Upozornění: Tento článek obsahuje popis brutálního násilí páchaného na dětech. Pokud ti takové věci nedělají dobře nebo zrovna nemáš nejlepší náladu, raději si přečti něco jiného. Vyzkoušet můžeš například naše zábavné kvízy.
Hluboko na úpatí chilských And vznikla v roce 1961 Kolonie Dignidad, kterou založil jistý Paul Schäfer. Bývalý důstojník nacistického letectva uprchl do Chile poté, co se v Německu pokusil založit dětský domov, ale už při spřádání plánů na jeho zřízení vyplulo na povrch, že je Schäfer predátor a rozhodně by neměl pracovat s dětmi.
Němec byl ale vynalézavý, přátelil se s těmi správnými lidmi, a aby se vyhnul trestu, bylo mu umožněno odcestovat do Chile. Tam na břehu řeky Perquilauguén vznikla kolonie obehnaná ostnatým drátem a vysokými branami.
Protože byl Schäfer charismatický a prezentoval se jako duchovní vůdce, se kterým se všichni lidé budou mít o něco lépe, k úpatí And vylákal na tři stovky západoněmeckých občanů a občanek. Těm bylo slíbeno, že budou zajištěny jejich duchovní a materiální potřeby, a oni budou na oplátku Paulovi loajální. Jakým překvapením pak pro stoupence a stoupenkyně muselo být, že je v Chile nic hezkého nečekalo. Naopak. Čekala je nekončící práce v dílnách, kamenolomu nebo na polích, tvrdý dozor a kontrola pomateného pedofila. Zpátky do Německa se už nikdo z Kolonie Dignidad nevrátil.
Komunita, nebo dům hrůzy plný sexuálních zvráceností?
Kolonie Dignidad byla dlouhé roky považována za skupinu neškodných osob, které se po obrovském pozemku promenádovaly v bavorských krojích. Nikdo však netušil, o co tam doopravdy šlo, protože infiltrovat se do kolonie bylo téměř nemožné. A kdo se do ní dostal, ten se už nedostal ven.
Jak se totiž později ukázalo, území obehnané ostnatým drátem bylo nemožné opustit. Lidé žijící v komunitě navíc nesměli používat telefon, kalendář a až na výjimky spolu ani nemohli navazovat sexuální či partnerské vztahy.
Kolonie Dignidad si navíc střežila své soukromí a je až s podivem, že se dlouhé roky vyhýbala oficiálnímu vyšetřování. Nikdo tak netušil, co se za jejími zdmi odehrává. Slouží nově vybudované městečko jako útočiště před tlakem moderního světa, nebo je to tajný úkryt pro nacisty? Jedná se o pokus o soběstačnou existenci, nebo mučírnu chilské tajné policie? Je to komunita, nebo dům hrůzy plný sexuálních zvráceností? Bohužel, B je správně.
Děti byly v kolonii odděleny od svých rodičů, muži byli odděleni od svých žen a pro všechny platil zákaz sexuálních aktivit, popíjení, kouření a kontaktování příbuzných. „Náboženské a sociální cíle této skupiny jsou velmi nejisté. Všechno je to velmi podivné,“ prohlásil tehdy jeden z diplomatických pozorovatelů kolonie, ale více se o ni nezajímal.
Nikdo tehdy netušil, že kolonie sloužila jako vyhlazovací tábor, ve kterém mizeli političtí vězni, že zdejší obyvatelé a obyvatelky byli mučeni, zabíjeni a těla obětí byla pohřbívána přímo na pozemku, kde po nich nikdo nepátral.
Nejhůře se však vůdce sekty Paul Schäfer choval k dětem, pro které se sexuální zneužívání stalo každodenním chlebem. „Byl to těžký život plný práce, bití, trestů. Neustále nás bili a zavírali, často nás nechávali bez jídla a vody,“ vypověděl později Winfried Hempel, právník obětí, který v sektě strávil polovinu svého života.
Jeho slova pak potvrdil také Werner Schmidke, který se do kolonie dostal se svou matkou a sourozenci, když mu byly pouhé dva roky. Jeho rodiče byli sice přesvědčeni o tom, že jedou „za lepším“, ale skutečnost byla někde jinde. Werner musel od rána do večera nosit dříví z lesa, na poli vykopával kameny a celé dny žil jen o chlebu a vodě. Jednoho dne byl pak zaveden do budovy, která připomínala nemocnici, akorát s tím rozdílem, že na postelích neleželi pacienti, nýbrž nahé děti.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dočteš po odemknutí?
Co se s Wernerem v „nemocnici“ dělo.
Jak Paul naložil s lidmi, kteří se chtěli vrátit do Německa.
Proč vláda otálela a proti Schäferovi nezakročila.
Zda se podařilo Schäfera zadržet.
Jak to vypadá v kolonii dnes a proč proti ní stále někteří lidé bojují.
Tam ho Paulovi příznivci svlékli do naha, zavázali mu oči a dali mu špunty do uší. „Pak začalo peklo. Elektrické šoky, zvířecí bodnutí. Najednou jste slyšeli, jak někdo vedle vás křičí, pokud jste zrovna nebyli na řadě vy. Bylo to peklo. Skoro o tom nedokážu mluvit, ale chci, protože chci, aby se svět dozvěděl, co se stalo,“ popsal později Schmidke.
Protože byl sex mezi členy a členkami kolonie až na výjimky zakázán, sekta neměla žádné potomky. Schäfer proto do uzavřeného městečka začal přijímat také chilské sirotky, které sexuálně zneužíval, a když se bránili, píchal jim sedativa a dále je znásilňoval. To vyplulo na povrch až ve chvíli, kdy 26 dětí z kolonie nahlásilo své zneužití.
Uniknout z Kolonie Dignidad bylo téměř nemožné
Nutno podotknout, že než se věci daly do pohybu, trvalo to zhruba pět let. Uniknout z kolonie totiž bylo téměř nemožné. Když ji navštívil jeden chilský vládní úředník, uvedl, že kolonii obehnanou ostnatými dráty hlídají ozbrojení dozorci a její členy a členky všude doprovází vycvičení němečtí ovčáci.
Toto však pravděpodobně nikomu nepřišlo divné a na sektu si úřady posvítily až v roce 1976, když se třem členům kolonie podařilo uniknout. Ti vypověděli, že byli zdrogováni, fyzicky a sexuálně zneužíváni a drženi v malých celách. Tam je prý Schäfer nechal umístit poté, co projevili zájem o návrat do Německa.
Ačkoli západoněmecká vláda pravidelně dostávala dopisy od příbuzných osob žijících v kolonii, kde se psalo, že jsou v ní lidé drženi proti vlastní vůli, nikam to nevedlo. Chilská vláda se totiž nikdy nepokusila zjistit, co se s lidmi žijícími v kolonii opravdu děje a zda se ve skutečnosti nejedná o koncentrační tábor, jak mnohé dopisy naznačovaly.
K lidem žijícím v kolonii neměl nikdo přístup. Ani sousedé, ani Komise OSN či poslanci západoněmeckého Bundestagu, kterým byl přístup odepřen. Několik novinářů se proto pokusilo o vstup do kolonie, ale všichni byli zatčeni přímo u jejích bran. Kým? Policisty, kteří u sebe nenosili žádné identifikační odznaky a pouze uvedli, že jednají na příkaz ze Santiaga (hlavního města, pozn. red.).
Chilská vláda prostě zastávala názor, že když se kolonie nachází na soukromém pozemku, policie by do ní neměla vstupovat. Jako by nad komunitou držela ochrannou ruku. Ať už z důvodu lenosti, nebo proto, že chtěla udržet dobré vztahy s vlivnou německou komunitou v zemi, ve které žilo mnoho sympatizantů nacismu.
Kdo bude za páchaná zvěrstva potrestán? Těžko říct
Poté, co se v roce 1976 podařilo některým členům a členkám sekty uniknout, úřady konečně zakročily. Soud v Santiagu na Schäfera vydal zatykač, ale vůdce sekty krátce poté ze země uprchl a až do roku 2005 zatčení unikal. Tehdy už byl hledán nejen v Chile, ale také v Německu a ve Francii, a to v souvislosti s dřívějšími obviněními týkajícími se zneužívání dětí.
V roce 2005 byl pak Paul Schäfer dopaden a soud mu udělil trest odnětí svobody po dobu 20 let. Vůdce sekty po čtyřech letech za mřížemi zemřel v důsledku srdečního onemocnění a veřejnost se ptá, kdo za zvěrstva páchaná na území Chile ponese odpovědnost.
Do potrestání spolupachatelů, kteří jsou stále za mřížemi, se tedy vložilo Německo i jedna z obětí, Winfried Hempel. Podle něj Chile umožnilo existenci jedné z nejhorších sekt v dějinách lidstva, a od státu proto jménem 120 obětí vymáhá odškodnění. „Už v roce 1976 utekli první lidé. Ti, kteří měli německé občanství, měli být pod jeho ochranou, ale Německo neudělalo vůbec nic,“ uvedl s tím, že vinu nenese pouze Chile, ale také Německo.
„Německo nese morální i politickou spoluzodpovědnost. Němečtí diplomaté nesou část viny,“ řekl jeden z autorů parlamentního návrhu na odškodnění obětí Michael Brand.
V roce 2020 pak bylo rozhodnuto, že německá vláda začne 240 obětem kolonie vyplácet odškodné.
Kolonii Dignidad dnes už zná téměř celý svět. Aby městečko očistilo své jméno, v roce 1991 se přejmenovalo na Villa Baviera. Smutné je, že viníci v kolonii přeměněné na turistické místo i nadále žijí, a to po boku svých někdejších obětí.
Ostatně to, že se kolonie proměnila na turistickou atrakci, kde tě průvodce zavede do rustikální jídelny, v níž Schäfer kázal svým ovečkám s malými chlapci na klíně, do mučíren i na hřbitov, je předmětem sporů ze strany aktivistů bojujících za lidská práva. Podle nich je to neuctivé a město by mělo být veřejnosti uzavřeno.