Pedofil a nacista, který sexuálně zneužíval malé děti, si založil kolonii v Jižní Americe. Úřady tato zvěrstva dlouhá léta kryly

Nacista Paul Schäfer musel kvůli sexuálnímu zneužívání dětí utéct z Německa. Usadil se v Chile, kde uprostřed ničeho založil Kolonii Dignidad. Ta se na první pohled tvářila jako přátelská komunita pro všechny Němce a Němky, ale ve skutečnosti se jednalo o sektu, která spíše připomínala koncentrační tábor. Lidé věznění v kolonii byli mučeni, biti a pro malé děti se stalo každodenním chlebem sexuální zneužívání.

Doporučeno

„Bůh je sex.“ Vůdce sekty Děti boží zneužíval i ty nejmenší děti. Sekta pod novým jménem funguje dodnes, dokonce i v Česku 27. srpna 2023 v 6:00

Pedofil vůdcem sekty

Hluboko na úpatí chilských And vznikla v roce 1961 Kolonie Dignidad, kterou založil jistý Paul Schäfer. Bývalý důstojník nacistického letectva uprchl do Chile poté, co se v Německu pokusil založit dětský domov, ale už při spřádání plánů na jeho zřízení vyplulo na povrch, že je Schäfer predátor a rozhodně by neměl pracovat s dětmi.

 
Němec byl ale vynalézavý, přátelil se s těmi správnými lidmi, a aby se vyhnul trestu, bylo mu umožněno odcestovat do Chile. Tam na břehu řeky Perquilauguén vznikla kolonie obehnaná ostnatým drátem a vysokými branami.
 
Protože byl Schäfer charismatický a prezentoval se jako duchovní vůdce, se kterým se všichni lidé budou mít o něco lépe, k úpatí And vylákal na tři stovky západoněmeckých občanů a občanek. Těm bylo slíbeno, že budou zajištěny jejich duchovní a materiální potřeby, a oni budou na oplátku Paulovi loajální. Jakým překvapením pak pro stoupence a stoupenkyně muselo být, že je v Chile nic hezkého nečekalo. Naopak. Čekala je nekončící práce v dílnách, kamenolomu nebo na polích, tvrdý dozor a kontrola pomateného pedofila. Zpátky do Německa se už nikdo z Kolonie Dignidad nevrátil.

Komunita, nebo dům hrůzy plný sexuálních zvráceností?

Kolonie Dignidad byla dlouhé roky považována za skupinu neškodných osob, které se po obrovském pozemku promenádovaly v bavorských krojích. Nikdo však netušil, o co tam doopravdy šlo, protože infiltrovat se do kolonie bylo téměř nemožné. A kdo se do ní dostal, ten se už nedostal ven.
 
Jak se totiž později ukázalo, území obehnané ostnatým drátem bylo nemožné opustit. Lidé žijící v komunitě navíc nesměli používat telefon, kalendář a až na výjimky spolu ani nemohli navazovat sexuální či partnerské vztahy.
 
Kolonie Dignidad si navíc střežila své soukromí a je až s podivem, že se dlouhé roky vyhýbala oficiálnímu vyšetřování. Nikdo tak netušil, co se za jejími zdmi odehrává. Slouží nově vybudované městečko jako útočiště před tlakem moderního světa, nebo je to tajný úkryt pro nacisty? Jedná se o pokus o soběstačnou existenci, nebo mučírnu chilské tajné policie? Je to komunita, nebo dům hrůzy plný sexuálních zvráceností? Bohužel, B je správně.
 
Děti byly v kolonii odděleny od svých rodičů, muži byli odděleni od svých žen a pro všechny platil zákaz sexuálních aktivit, popíjení, kouření a kontaktování příbuzných. „Náboženské a sociální cíle této skupiny jsou velmi nejisté. Všechno je to velmi podivné,“ prohlásil tehdy jeden z diplomatických pozorovatelů kolonie, ale více se o ni nezajímal.
 
Nikdo tehdy netušil, že kolonie sloužila jako vyhlazovací tábor, ve kterém mizeli političtí vězni, že zdejší obyvatelé a obyvatelky byli mučeni, zabíjeni a těla obětí byla pohřbívána přímo na pozemku, kde po nich nikdo nepátral.

Doporučeno

Nejzáhadnější případ pražské mordparty. Alena zmizela na Vinohradském hřbitově, její tělo se nikdy nenašlo 29. srpna 2023 v 6:00

Děti trestal elektrickými šoky a znásilněním

Nejhůře se však vůdce sekty Paul Schäfer choval k dětem, pro které se sexuální zneužívání stalo každodenním chlebem. „Byl to těžký život plný práce, bití, trestů. Neustále nás bili a zavírali, často nás nechávali bez jídla a vody,“ vypověděl později Winfried Hempel, právník obětí, který v sektě strávil polovinu svého života.
 
Jeho slova pak potvrdil také Werner Schmidke, který se do kolonie dostal se svou matkou a sourozenci, když mu byly pouhé dva roky. Jeho rodiče byli sice přesvědčeni o tom, že jedou „za lepším“, ale skutečnost byla někde jinde. Werner musel od rána do večera nosit dříví z lesa, na poli vykopával kameny a celé dny žil jen o chlebu a vodě. Jednoho dne byl pak zaveden do budovy, která připomínala nemocnici, akorát s tím rozdílem, že na postelích neleželi pacienti, nýbrž nahé děti.