Přinášíme vám výběr zabývající se filmy odehrávajícími se alespoň z části v myslích hrdinů.
V našem přehledu o filmech odehrávajících se v myslích hlavních postav příběhů bychom v první řadě chtěli upozornit na díla sice svou kvalitou časem prověřená, ale možná ne široké veřejnosti zcela známá. Proto zabrousíme i do hluboké historie a upozorníme na fakt, že ne všechno, co se dnes zdá inovativní, i skutečně inovativním je. Scénáristé pracovali s komplexnějšími náměty v podstatě již od počátků kinematografie a dnešní tvůrci, jak se říká, stojí na ramenou gigantů. Nemluvě o zdroji nápadů v literatuře. Málokdy se na televizních obrazovkách setkáme s filmy z první poloviny dvacátého století a našim kinům se častokrát vyhýbají i současné menší, ale o to zajímavější projekty talentovaných tvůrců. Nelze se vyhnout ani klasickým dílům, je ale sporné, zda je pro dnešního mladého diváka, nazpaměť znajícího například Inception, klasikou i Lynchovo Lost Highway. Předem upozorňujeme, že náš text se neobejde bez spoilerů, ale tím je už samotný název textu. Přesto věříme, že to váš zážitek z těchto jedinečných filmů nesníží. Text rozdělíme na 2 části se dvěma tematickými okruhy, komplikovanost lidského mozku si totiž vyžaduje mnohotvárné ztvárnění jeho fungování. Filmy jako sen, představy nebo agonické stavy a jako technické experimenty. Příjemné čtení.
První část: Sen, představa, nebo agonický stav hlavní postavy
Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, režie: Victor Fleming, 1939)
Vyprávění příběhů v příbězích, respektive vizuální ztvárnění snů není scenáristickým vynálezem režisérů druhé poloviny dvacátého století. S komplikovanou zápletkou, zahrnující řadu dějů založených na nespolehlivém vypravěči, přišel už v roce 1919 švédský režisér Viktor Sjöström ve filmu Vozka smrti. Nejznámějším dílem z první poloviny 20. století obsahujícím vnitřní, snový příběh, bude zřejmě legendární technicolorový Čaroděj ze země Oz. Mladá dívka Dorotka, žijící v dobách hospodářské krize v Kansasu, se přesouvá prostřednictvím tornáda (ve skutečnosti však po úderu do hlavy usíná) do kouzelné země Oz. Kontrastní zobrazení pohádkového a reálného světa, paralely mezi postavami v nich vystupujícími, bohatě stylizovaná výprava a nesmrtelná píseň „Somewhere Over the Rainbow“ stojí za zhlédnutí a poslech i dnes. Ukázka, o čem klasický Hollywood kdysi byl. O úniku ze světa sužovaného velkou finanční krizí začátkem Druhé světové války a rozsáhlou chudobou do bezpečného úkrytu přítmí kin. Probuzení do reality však pro dobového diváka bylo bolestivější, než to Dorotky a těžko dnes říci, zda si také jako ona řekl: "There´s no place like home".
Žena za výlohou (The Woman in the Window, režie: Fritz Lang, 1944)
Richard Wanley, utahaný profesor žijící spokojeným usedlým životem se svou manželkou, se dostává shodou okolností do světa zločinu, jaký dobře známe z klasických noirovek. Osudová žena, gangsteři, vražda, intriky, dlouhé pláště, klobouky a bouchačky v loktu do pravého úhlu vytočených rukou.... Lang a scenárista Nunnally Johnson připravili past nejen na nešťastného hlavního hrdinu, ale i na diváka. Koncept filmu jako lži je vyzrazen až v samém závěru. Jeden ze zásadních příspěvků k scenáristickým formulkám nespolehlivého vypravěče, jak ho známe dodnes. V nedávné minulosti na stejných základech a principech využití detailů jako stop vedoucím k pochopení příběhu postavil Brian De Palma svou kontroverzní hračku Femme Fatale (2002).
Invaders from Mars (režie: William Cameron Menzies, 1953)
Dnes již velmi úsměvně působící příspěvek k obecné paranoie z hrozby poválečného, atomového věku a strachu z napadení Spojených států amerických komunistickým Sovětským Svazem. Maloměsto ve vnitrozemí USA je napadeno vetřelci z Marsu. Přistání vidí ale pouze malý kluk a nikdo mu pochopitelně nechce věřit. Postupně však komicky působící mimozemšťané začínají ovládat mysl obyvatel a věci se musí začít řešit s pomocí armády. Nic však není takové, jak se na první pohled zdá a na konci nás čeká jedno velké překvapení. Film je názornou ukázkou, jak Hollywood přistupoval k alegorickému zobrazování výše zmíněných hrozeb. Chladní mimozemšťané byli samozřejmě odrazem (a obrazem) americké představy o tisíce kilometrů vzdálených komunistech. Byl zástupcem mohutné vlny béčkových, ale i vysokorozpočtových sci-fi padesátých let, cca 500 filmů, promítaných většinou v autokinech pro náctileté publikum.
Karneval duší (Carnival of Souls, režie: Herk Harvey, 1962)
Karneval duší je nízkorozpočtový horor (údajně stál 30 tisíc dolarů) amerického dokumentaristy Herka Harveyho. Scénář vychází z povídky Případ na mostě přes Soví řeku Ambrose Bierseho z konce 19. století. Hrdinkou je mladá žena Mary Henryová, trpící různými vidinami po autonehodě. Obzvláště znepokojujícím výjevem je hrůzu budící přízrak s bílou tváří. Harvey odkazuje na stylistiku němého filmu a to zejména v závěrečné scéně, na kterou odkazuje i název filmu. Umně skrytý příběh v příběhu a polemika nad prázdnotou života člověka v moderní době jsou hlavními trumfy filmu. Závěrečným trikem, respektive i povídkou se inspiroval i Adrian Lyne v Jakubově žebříku, ale o tom níže.
Jakubův žebřík (The Jacob´s Ladder, režie: Adrian Lyne, 1990)
Film Adriana Lynea začíná scénami z vietnamské války. Seznamujeme se s vojákem Jakubem, postřeleným během bojů v džungli, přičemž sledujeme jeho spolubojovníky trpící pod vlivem jakési záhadné, omamné látky. Následuje střih a společně s Jakubem se ocitáme v současném New Yorku. Co je realita a co představa? Co je současnost, minulost, a co budoucnost? Lyne hraje od začátku s divákem relativně čistou hru, protože upozorňuje na nepřirozenost fikčního světa, jednoznačné řešení se ale zdá postupem času stále vzdálenější. Dostáváme se nejen do halucinogenního Jakubova světa, ale i do světa politických konspirací, manipulací s vědomím vojáků a režisér poukazuje na neschopnost vietnamských veteránů začlenit se plnohodnotně do civilního života. Scénář sice nakonec poskytne uspokojivé vysvětlení, co se s Jakubem děje, ponechává však úmyslně dostatečný prostor na několik alternativních teorie. Krásný příklad, jak se dá skloubit sociální komentář s hororovým žánrem ve fungující celek.
Pouhá formalita (Uno Pure Formalité, režie: Giuseppe Tornatore, 1994)
S filmy italského mistra a tvůrce kultovních děl, jako Kino ráj nebo Nejvyšší nabídka se setkáváme v českých kinech pravidelně. Proto je poměrně zarážející, že se jim počátkem 90. let vyhnul tento malý žánrový klenot, využívající kromě kvalitního scénáře i herecký um Gérarda Depardieua a Romana Polanskiho. Spisovatel Onoff (Depardieu) se ocitá na policejní stanici, kde je po celou noc vyslýchán v souvislosti se záhadnou vraždou v lese. Bohužel si zpočátku nedokáže na nic vzpomenout, ale komisař má dostatek času. Možná víc, než by si dokázal připustit. Klaustrofobická atmosféra opuštěné budovy na francouzském venkově během deštivé noci, postupné rozpomínání si na důležité události a závěr, na který nejeden divák nikdy nezapomene. Tornatore pracuje častokrát s extrémně krátkými flashbacky a poskytuje nám informace v době, v jaké je dostávají i postavy. Napětí tak dosahuje maximálních hodnot.
Lost Highway (režie: David Lynch, 1997)
Jeden z nejkultovnějších Lynchových filmů vyvolává touhu po zodpovězení některých zásadních otázek ještě téměř dvacet let po svém uvedení do kin. Příběh saxofonisty Freda Madisona, jeho tajemné ženy a jedné záhadné videokazety se dělí na dvě zdánlivě nesouvisející poloviny. Lynch však poskytuje jisté návody k pochopení nepochopitelného. Psychologická fuga zkombinovaná s modelem fungování möbiovy páska pásky poměrně elegantně vysvětlují zápletku, ani zdaleka však ne všechny její detaily. Definitivním vyřešením příběhu by ale film ztratil mnoho ze svého kouzla. Přesto doporučujeme sestrojit si papírový model möbiovy pásky a přečíst si povídku Podzemní dráha Möbius (1950) spisovatele A. J. Deutsche (vyšla ve sbírce Isaaca Asimova Těžká planeta). V ní je poměrně důkladně vysvětleno, co vás čeká a nemine, pokud se ocitnete v podobné časově a prostorově uzavřené smyčce. Věřte, že se na Lost Highway začnete dívat jako na nový film a budete ho milovat ještě více.
Identita (Identity, režie: James Mangold, 2003)
Vzhledem k faktu, že Brian De Palma ve zmíněné Femme Fatale využil stejné scénáristické schéma jako Fleming, Lang, nebo Menzies, rozhodl jsem se jeho pozoruhodný film vynechat a připomenout trochu neprávem opomíjenou Identitu Jamese Mangolda. Nakonec by to i tak vedlo pouze k popisu dlouhých nohou Rebbecy Romijn-Stamos. Takže, Mangold se spolu s Michalem Cooneym vypravili do mysli vraha trpícího ne zrovna jednoduchým rozštěpením osobnosti. Přepínání mezi dvěma osobnostmi nezvládal v pohodě ani Jekyll a jeho kámoš Hyde, co pak, pokud se ve vaší mysli ukrývá charakterů podstatně více? A jak to zobrazit na plátně? Jak Mangold ukazuje, nemusí to být s pomocí chytrého scénáře neřešitelná úloha. Režisér v paralelních příbězích skupinky lidí uvíznuté v motelu někde mimo civilizaci a výslechu vězně a zároveň pacienta psychiatrie ukazuje, jak se správně pracuje s ukrýváním a následným odkrýváním stop vedoucím k vyřešení záhady. Jednotlivé kousky puzzle roztroušené na plátně postupně zapadají na své místo v rámci komplexní časoprostorové mozaiky a na konci tak divák uvidí její skutečný obraz.
Ztráta paměti (The I Inside, režie: Rroland Suso Richter, 2004)
Kvalitní puzzle film může vzniknout i na základě divadelní hry. Jejím autorem je Michael Cooney a zároveň ji adaptoval ve formě scénáře pro filmové plátno. Bohužel ne pro ty české, ale i na DVD nebo v televizi tato důmyslná mysteriózní skládačka skvěle funguje. Ztrátou paměti trpí Simon Cable poté, co přežije dopravní nehodu. V nemocnici se musí rozpomenout na poslední dva roky života. Film zabývající se svobodnou vůlí, nadpřirozenou schopností měnit věci minulé pomocí výletů do snů a sázející na závěrečné odhalení. To je přes faktoru „já jsem to věděl“ velmi funkční. Podobně nedoceněný zůstal i následující, o něco známější film s podobnou tématikou.
Hranice života (Stay, režie: Marc Forster, 2005)
Jeden ze zdánlivě nejkomplikovanějších mindfuck filmů 21. století by si určitě zasloužil více pozornosti, než jaké se mu v kinech dostalo. Kritika byla stejně nemilosrdná a na tomto příkladu lze snadno demonstrovat povrchnost divácké nesoustředěnosti na obou frontách. Protože pokud se hlouběji zamyslíme nad motivy, motivacemi a dějovými zvraty v příběhu citlivého mladíka Henryho Lethema toužícího v den svých 21. narozenin spáchat sebevraždu, dospějeme k poznání, že Forster má všechno dokonale promyšlené. Problémem bude možná jednoznačný a na první pohled tuctový závěr. Důležitější je ale funkčnost příběhu. Bohužel, schopnost v závěru šokovat je dnes u diváků důležitější, než logická provázanost pointy s příběhem. No a jeden příklad za všechny? Odpověď na otázku, proč má Henryho psychiatr Sam tak krátké kalhoty, je velmi jednoduchá a zároveň chytrá. Představte si člověka klečícího na kolenou a spojte si tento výjev se závěrečnými minutami filmu. Je to jasné?
BONUS: Harvey (režie: Henry Koster, 1950)
V této utopistické komedii klasického Hollywoodu poznáváme sympatického Elwooda P. Dowda v podání Jamese Stewarta. Jeho nejlepším přítelem je vysoký králík, problém je však v tom, že ho kromě Elwooda nikdo nevidí. Další z filmů v našem seznamu je založen na divadelní předloze. Příjemná komedie s nejednoznačným vyzněním, kde není důležité, zda jde o představu nebo skutečnost, ale řeší se obecnější a lidského ducha povzbuzující témata. Harvey se ocitl na našem seznamu jako mírně vybočující příklad, protože představa hlavního hrdiny je součástí reálného světa. Inspiraci v něm možná hledali a našli Svět podle Prota nebo Donnie Darko.
