Vůdce „nadřazené“ rasy trpěl mnoha závažnými onemocněními, které před veřejností skrýval ze všech sil.
O druhé světové válce i o Adolfu Hitlerovi se toho napsalo už opravdu mnoho. Jen nedávno jste si dokonce mohli u nás přečíst skvělý článek, jak by svět vypadal, kdyby Adolf Hitler dobyl svět. Zkusme se však podívat na mocného Führera skrz lékařské spisy a zejména na osobnost, která se během těch bouřlivých let o Hitlerovo zdraví starala. Přehnané sebevědomí a egocentrismus, který z něj na začátku konfliktu vyzařoval byl nezpochybnitelný. Častokrát se mu dokonce připisovaly nadlidské schopnosti a byl označován i za bojovníka světového rázu. Vše však nebylo tak dokonalé, jak to navenek vypadalo. Před světem vystupoval energickým a suverénním dojmem, ale ve svém nitru čelil mnohým zdravotním problémům, na které bral desítky léků a denně mu byly podávány i injekce s nejrůznějším obsahem. Kromě závislosti na lécích však trpěl i závislostí na svém osobním lékaři, kterým byl Theodor Morell.
Theodor Morell se po skončení studií zabýval převážně gynekologickou a urologickou lékařskou praxí. V Berlíně si postupně získával silnou pověst a mezi jeho pacienty patřily početné skupiny tehdejší německé smetánky a široké umělecké obce. K Hitlerovi se poprvé dostal v roce 1935, kdy byl přivolán, aby udělal sérii vyšetření. Jednorázová návštěva se však brzy zvrtla na přátelský vztah mezi Morellem a Hitlerem. Po vypuknutí 2. světové války měl Morell značné problémy, neboť svým zevnějškem tak úplně nezapadal do árijské rasy, měl mírně tmavší pleť a černé vlasy. To byl pro mnohé prominentní pacienty důvod, aby své zdraví do Morellových rukou nesvěřili. Lékař berlínské smetánky tak rázem přicházel o desítky významných pacientů. Udělal tak krok vpřed. Po uvážení se přidal k nacistické straně, načež se Morellova klientela obrátila v nacistické pohlaváry, odkud to měl k samotnému vůdci už jen pár kroků. Jeho osobním lékařem se stal oficiálně v roce 1936.
Nesmírně ho zpočátku zaujaly Hitlerovy žaludeční problémy, na které se chtěl podívat blíže, aby mohl následně předepsat správnou léčebnou kúru a Hitlera tak vyléčit. Ten trpěl žaludečními křečemi, ke kterým ještě přispívala ne zcela šťastně volená strava, protože byl vegetarián a miloval luštěniny, zejména fazole. Fazole navíc často požíval v rozmixované formě, protože měl slabý chrup a několik jídel nedokázal rozkousat. Aby toho nebylo málo, to vyvolávalo příliš velké usazování v ústech, což způsobovalo jeho nadměrný zápach z úst. To však není zdaleka vše. Potýkal se také s nadměrnou plynatostí a jeho stolice měla podle dokumentů špinavou šedo-hnědou barvu. Morell se domníval, že za všechny tyto problémy může zvýšený výskyt bakterií v Hitlerových střevních útrobách, proto se tyto nemoci rozhodl léčit přípravkem Mutaflor, který se sice dá pořídit ještě i dnes, ale ani náhodou nejde o stejné složení. Přípravek Mutaflor byl totiž během 1. světové války vyvinut z bakterií obsažených ve stolici zdravých německých vojáků (některé zdroje uvádějí rolníků). Léčba tak měla spočívat v nahrazení „špatných“ bakterií sídlících v Hitlerových střevech těmi „dobrými“.
(Theodor Morell vpravo)
Nekonvenční přístup léčby vůdci imponoval, ale mnozí viděli v Morellovi pouze experimentujícího šarlatána s velmi pochybnými metodami. Za chvíli se však skutečně dostavily první pozitivní účinky a Hitler měl byt údajně většiny trávicích obtíží zbaven. To byl zřejmě nejdůležitější krok na cestě k Führerově důvěře. V roce 1941, kdy bylo obsazování Evropy v plném proudu, začal Hitler trpět nespavostí a stavy úzkosti. Tyto příznaky se Morell rozhodl léčit podobně kontroverzním způsobem jako v předchozím případě. Vůdci doporučil přikládání pijavic na spánky, což mělo podle jeho slov dráždit tamní oblast mozku a způsobovat klid a ospalost. Že se vám to zdá absurdní? Vězte, že Hitler si tuto léčebnou proceduru vskutku pochvaloval. Hlavní představitel fyzicky a psychicky zdatné a silné rasy byl tak paradoxně úplným opakem lidské dokonalosti, kterou se navenek pokoušel prezentovat. Čím byla okupace území náročnější, tím Hitler trpěl vážnějšími psychickými problémy, na které Morell nabízel neobvyklé kombinace léků, v mnoha případech dokonce kontraindikující.
V Morellových záznamech se často skloňuje lék s názvem Vitamultin, který podával Hitlerovi buď intravenózně nebo perorálně. Z názvu bychom předpokládali, že jde o nějakou formu vitaminového doplňku, ale kromě vitamínové složky byl významnou příměsí pervitin (metamfetamin). Tuto zázračnou pilulku naordinoval Hitlerovi v časných ranních hodinách, což ho mělo logicky povzbudit a nastartovat do dalšího psychicky náročného dne. Z dosud utajovaných spisů dokonce vyplývá, že Adolf Hitler užíval v průběhu 2. světové války více než 70 různých léků. Na insomnii, kvůli níž býval Hitler často vzhůru do pozdních večerních hodin, Morell předepsal o nic méně návykové barbituráty. I když léky na první pohled zabíraly, pravidelná konzumace stimulantů a sedativ páchala v dlouhodobém horizontu více škody než užitku. Čím většímu tlaku podléhal, tím pociťoval větší závislost i na Morellovi a jeho medikamentech. A protože patří amfetaminy mezi drogy, vůči kterým si člověk postupně buduje toleranci, bylo potřeba dávky stále zvyšovat.
Tělo nasáklé různými pochybnými chemikáliemi začalo zanedlouho vykazovat známky hlubokého rozvratu a poškození. Dostavily se problémy se srdcem, ale i Parkinsonova nemoc. Onemocnění mozku postihující tělo i mysl se mu jen těžko dařilo skrývat na veřejnosti. Třes rukou byl očividný už na první pohled a také celková strnulost chůze byla snadno patrná. Když přišlo k mobilizaci spojeneckých sil, už to dávno nebyl ten energický a sebevědomý vůdce Třetí říše jako na začátku. Atentát z roku 1944 nesoucí krycí název Valkýra také na Hitlerově zdraví nepřidal. Sice o život nepřišel, ale psychické vypětí z prohraných bojů a stále častější pokusy o jeho odstranění se podepisovaly i na duševním zdraví. V době, kdy se spojenecká vojska blížila k Berlínu, byl Hitler už jen lidskou troskou na pokraji kolapsu. Absolutní selhávání kritického úsudku mohlo za to, že Hitler si do poslední chvíle nepřipouštěl prohru a i když se nepřátelské ozbrojené síly postupně probojovávaly do Berlína a všem bylo jasné, že se mu musí co nejdříve vzdát, stále viděl šanci na výhru. V důsledku odmítání pravdy tak padlo ještě mnoho tisíc zbytečných životů.
