Postava, jejíž existence byla Vatikánem akceptována až do konce 17. století. Dnešními historiky a religionisty je však považována za středověkou anti-papežskou satiru.
Už po staletí poukazuje katolická církev na skutečnost, že si Ježíš za své učedníky vybral výhradně muže, a to přesto, že si jako svrchovaný pán mohl zvolit kohokoliv. Právě tento čin božího syna zaručil mužům výsostné postavení kněze. No i přesto se vypráví legenda o ženě, které se podařilo proniknout v církevní hierarchii až na samotný vrchol a stát se papežkou. Zprávu o tom nám přináší například kronikář Martin Polonus. V jeho díle Chronicon pontificum et imperatorum se dočteme: „Po Lvu nastoupil Jan, původem Angličan, který přišel z Mohuči a držel stolec dva roky, pět měsíců a čtyři dny, pontifikát byl prázdný jeden měsíc. Zemřel v Římě. Tvrdí se, že to byla žena. A když ji mladou v mužském převleku vzal její milenec do Atén, činila takové pokroky v různých vědách, že se jí nikdo nevyrovnal. Po přednáškách a triviu v Římě se jejími žáky a posluchači stali slavní mistři. A protože ji ve městě chovali v takové velké úctě, kvůli jejímu životu a její učenosti, byla jednomyslně zvolena papežem.“ Jsou tyto řádky legendou nebo je daný příběh založený na pravdě a nutně se tak stává černou skvrnou v dějinách katolické církve? Opravdu papežka Jana existovala? A dají se najít nějaké důkazy o jejím působení?
Katolická církev je jako organizace téměř výhradně pod mužskou správou. Námitky proti ženám v papežském rouchu se však nezakládají přímo na Písmu, ale na tradici, která se odvíjela od apoštolského nástupnictví. Pro ženu zde tak není místo, avšak lidstvo už od nepaměti provázejí příběhy o hrdinkách, které v přestrojení proniknou do přísně střeženého mužského světa, jako je armáda nebo politika. Do tohoto obrazci zapadá i příběh o Janě. Podle pověsti se Jana narodila v roce 814 anglickým misionářům, kteří se v čele se svatým Bonifácem a Liobou vydali šířit křesťanství k pohanským národům. Právě díky svému původu se označuje přezdívkou „anglická“, i když většinu svého dětství prý strávila v Mohuči. Později vstoupila do kláštera v německém městě Fulda, kde díky svému nevídanému intelektu dosahovala mimořádných výsledků. Jakmile však dovršila dvanácti let, klášter a tedy i přístup k dalšímu vzdělávání se pro ni navždy uzavřel. I přesto v jejím příběhu sehrála Fulda zásadní roli. Právě zde se totiž rozhodla, že se stane hlavou katolické církve, vzorem jí byl svatý Bonifác, který se odsud vydával na své časté misijní cesty.
Další Janine kroky vedly do Atén, kde se v přestrojení za muže snažila získat v církevní hierarchii vyšší postavení. Tehdejší teologové totiž tvrdili, že muž má být ženě tím, čím je Bůh muži, a výjimečná žena tedy musela symbolicky změnit pohlaví. I když se to zdá jako podivné jednání, naše dávné předky by to moc nepřekvapilo. Podle svatého Ambrože ze 4. století: „Ta, která nevěří, je ženou a měla by být označována jménem svého pohlaví, ovšem ta, která věří, kráčí směrem k mužské dokonalosti, bránící znalosti Krista.“ A stejně tak svatý Jeroným napsal: „Když se oddá Kristu, pak přestane být ženou a bude nazývána mužem.“ Některá heretická učení dokonce tvrdila, že duše pobožné ženy se po smrti stane „mužskou“ a až takto jí bude povoleno vstoupit do nebe. Jana proto s novou rolí přijala i novou identitu. Díky svému přestrojení a mimořádnému vzdělání postupně šplhala po kariérním žebříčku a roku 855 dosáhla té největší mety. Stala se hlavou církve. Prameny, které přímo neuvádějí její jméno, dokládají, že v tom roce nastoupil na trůn „neznámý papež“. Svatého otce, kterého mnozí kronikáři popisovali jako „krásného na pohled“ se „vznešeným držením těla“, zvolil jednomyslně římský lid i jeho duchovní. Mnohdy se uvádí, že se zvolení bránil, zdráhal a prohlašoval, že není hoden vládnout, ačkoli neudal žádný důvod. V tomto mnozí zastánci Janiny historicity vidí první důkaz o její existenci. Okázalé zdráhání bylo však jakýmsi „manýrem“, který byl velmi častý a v podstatě se nevyhnul žádnému inauguračnímu procesu té doby. Martin Polonus dále popisuje: „Jako papež však otěhotněla s člověkem, se kterým se důvěrně stýkala. Protože neznala čas porodu, začala rodit na cestě z Baziliky svatého Petra, mezi Koloseem a kostelem svatého Klementa porodila dítě. Pak zemřela a byla prý na tom místě pohřbena. A protože se papež vždy této cestě vyhýbal, jsou takoví, kteří jsou přesvědčeni, že to dělá právě z důvodu této smutné události. Není uvedena ani v seznamu papežů, jak kvůli svému ženskému pohlaví, tak kvůli ohavnosti jejího jednání.“
Tím se nám poodhalila poslední část Janina života. Zamilovala se, otěhotněla a v slavnostním průvodu začala rodit. Dále se verze legendy rozcházejí. Buď zemřela hned po porodu nebo byla ukamenována či ušlapaná, její dítě zavraždili nebo přežilo a dokonce se stalo biskupem. Francouzský dominikán Jean de Mailly ve spise Chronica universalis Mettensis z roku 1255 napsal: „Jednoho dne, když sesedla z koně, porodila dítě. Hned poté ji římští soudci přivázali za nohy k ocasu koně a lidé ji půl míle lynčovali. Na místě, kde zemřela a byla pohřbena, stálo: etre, Pater, Patrum, Papisse Prodito Partum (Ó Petře, otče otců, vyzraď porod papežky). Martin Polonus hovoří o cestě, kterou se kdysi ubíraly papežské kavalkády na své cestě do Lateránské baziliky.
Papežský průvod šel po via dei Santi Quattro Coronati, „od dob“ Jany však procházel přes via di San Giovanni in Laterano, aby se prý vyhnul domu stojícímu v dolní části ulice. Dům byl po staletí známý jako „dům papežky Jany“ a zdobil ho fragment reliéfu zobrazující ženu s obnaženým poprsím a dítětem v náručí. Určitý čas se ulice vedoucí od Kolosea k Lateránské bazilice v Římě nazývala i Victus Papissa - papežčina ulice. Na místě údajné smrti Jany na Victus Papissa dodnes stojí malá svatyně, kde po staletí stála socha ženy v těžkém papežském hávu, která v jedné ruce drží dítě a v druhé žezlo. O existenci sochy i kultu není pochyb - socha zde skutečně stála a byla jedním z důvodů, proč se papežčině ulici papežové podle tradice vyhýbali. Je však překvapením, že za postavením sochy nestojí odpůrci církve, ale její samotní představitelé. Theodor, tajemník papežů, ve svém spise De iuris Dictione Auctoritatis z roku 1413 píše: „V Římě stojí mramorová socha připomínající událost, která se zde přihodila, prý zde žena porodila dítě. Sochu zde dal postavit papež Benedikt, aby vzbudila hrůzu ze skandálu, ke kterému došlo na tomto místě.“ Theodor má na mysli pravděpodobně Benedikta XI. (1303-1304) nebo Benedikta XII. (1334-1342). Někteří představitelé církve měli působení ženy na papežský stolec za důsledek řádění temných sil. Francouzský dominikán Stephen de Bourbon v knize De Diverse materias praedicabiles z roku 1261 o Jane napsal: „Pro svou snahu, stejně jako zběhlost, byla ustanovena sekretářem kurie. Později se díky ďáblu stala kardinálem a nakonec papežem.“ Papežka byla často spojována s ďáblem, buď jako jeho věrná společnice nebo jako nevinná panna poražena pekelnou silou. Podle některých teorií měl dokonce příběh o Janě předobraz ve skutečné historické postavě. Byla jí šlechtična Marozia, dcera Theodory, která se stala milenkou papeže Sergia lll. Marozie tehdy usilovně následovala příklad své matky, která plynule pohybovala figurkami na šachovnici vysoké církevní politiky.
Zastánci teorie o Janině existenci předkládají i důkazy. Jedním z nich má být předmět, který je zachován ve vatikánském muzeu. Jedná se o obrovský stolec z tmavě fialového mramoru zvláštních proporcí. Sedadlo je posazené vysoko a je v něm vytesán otvor do tvaru klíčové dírky. Na první pohled se zdá, že stolec byl kdysi používán papežem na tělesnou potřebu, avšak skloněné opěradlo a nápadně volný a otevřený prostor pod otvorem nejsou pro „vyprazdňovací“ stolec typické, ani praktické. Tento kus nábytku, který je známý pod mnohoznačným názvem sedia stercoraria, sloužil podle legendy k „potvrzení“ pohlaví u nově zvolených papežů. Každý z kandidátů prý na ní seděl před tím, než se jeho volba potvrdila a kardinál mu díky promyšlenému otvoru nahmatal varlata. Tak bylo každé zvolení papeže v Lateránské bazilice doprovázeno a potvrzeno výkřiky Duos testiculos habete t bene pendentes (Má dvě varlata a správné mu visí!) Či zkráceně Testiculos habeas (Má varlata!), popřípadě Habet! (Má!). Při interpretaci takových předmětů je však třeba zachovat jistou opatrnost. V období korunovace papežů v Lateránské bazilice byly totiž podobné stolice dvě a může se tak jednat o jakýsi ekvivalent porodní postele, která má symbolizovat, že nastávající papež rodí novou matku církev. Další možností je, že jsou to prosté stolce z římských parních lázní a otvory sloužily k odvádění přebytečné vody.
Samozřejmě, i použití kvůli kontrole varlat by dávalo smysl. Podle knihy Leviticus se totiž Hospodinovi nesmí předkládat to, co je nějak poškozené a nedostatečné, což znamenalo, že genitálně defektní jedinci nesměli vykonávat kněžské funkce. Milánský historik Bernardino Core navíc ve své knize Patria historia z roku 1503 zachytil vyprávění svědka korunovace Papeže Alexandra Vl. z roku 1492: „Nakonec, když skončily běžné ceremoniály sancta sanctorum a uskutečnil se dodatek varlat, vrátil se do paláce.“ Obdobně středověký kronikář Adam z Uska popisuje zvolení Inocence ll. v roce 1404: „Poté, co obešel místo papežky Jany, která je společně se synem vyobrazena v blízkosti kostela svatého Klementa, papež sesedl z koně a vešel do Lateránské kaple, aby byl usazen na trůn. Tam ho posadili na stolici z porfyru, ve které je dole vytesán otvor za tím účelem, aby se jeden z mladších kardinálů mohl přesvědčit o jeho pohlaví. Pak se zpívá Te Deum a papež je doprovázen k hlavnímu oltáři.“ Dodatek varlat jako součást intronizačního ceremoniálu potvrdil i Bartolomeo Platina, správce vatikánské knihovny za papeže Sixta IV., ve svých „životech papežů“, přičemž zavedení této tradice spojuje právě s Janiným podvodem. Zkoušku pohlaví papežů kromě písemných pramenů dokládají například i dochované ilustrace z díla švédského cestovatele Lawrence Bamcka, zobrazující uvedení Inocence X, na trůn.
Další důkaz Janiny existence se má nacházet v samotném chrámu svatého Petra nad hlavním oltářem. Jedná se o dílo italského barokního architekta Giana Lorenza Berniniho, který na rozkaz papeže Urbana zhotovil baldachýn, sochařské dílo skládající se z různých „transformací“ ženské tváře. Tvář žen vypráví příběh - šťastná a klidná tvář je vystřídána grimasou pomalé bolesti a utrpení a následně tváří novorozeného dítěte. Berniniho dílo prý vypráví o porodu papežky Jany, jelikož je zde vyobrazena děloha i tělo těhotné ženy a pravděpodobně i ženské genitálie. Odpůrci tvrdí, že jde o symboliku matky země a koloběhu života a baldachýn zde vyobrazuje papeže, který na svět přivádí matku církev. Ani existenci baldachýnu tedy není možné vnímat jako přesvědčivý důkaz. V konečném důsledku, u tajemného stolce i baldachýnu platí, že kdyby dokazovali tak velkou skvrnu na tváři církve, byli by jako symboly spíše pečlivě skryté než jasně srozumitelné na očích široké veřejnosti. Problematika církevní ikonografie je zkrátka velmi složitá a máloco je takové, jak se na první pohled zdá. Příběh o papežce je určitě nesmírně zajímavý, což dokazuje i to, jak často byl interpretován a v kolika verzích se nám zachoval. Není divu, naši předkové se od nás až tolik nelišili a nejrůznější skandály byly v oblibě vždy. Ani množství jejích portrétů by nás nemělo zmást, mnoho z nich je totiž vyobrazením apokalyptické nevěstky, která se často zobrazuje s papežskou tiárou, protože má představovat Řím. V Janově apokalypse se totiž dočteme: „Tady jsem uviděl ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhačské jmen, měla sedm hlav a deset rohů. Ta žena byla oděna purpurem a spala. Ta žena, kterou jsem viděl, je veliké město, panující nad králem země.“
Stačí však konstatování, že papežka Jana nikdy neexistovala? Určitě ne. Víme, že legenda zažila svou zlatou éru v dobách, kdy se církevní reformátoři pokoušeli o nápravu poměrů. V rámci kritiky byl stav papežství oblíbeným tématem a skutečné či smyšlené prohřešky papežů neustále se opakujícím motivem. Postavu Jany tedy můžeme vnímat jako součást protipapežské propagandy. Příběh i proto postupně košatěl a obohacoval se o další a další detaily. Historik Alian Boureau však vidí kořeny legendy ještě hlouběji a tvrdí, že jde o karnevalovou parodii z dvanáctého století. Je to prý příklad oblíbeného světa naruby, ve kterém zvířata loví lidi, sedláci vládnou králům a muži rodí děti. Správná interpretace příběhu je tedy stále otázkou a snad i proto je tento příběh stále atraktivní a dodnes se stává inspirací mnoha knih, seriálů a muzikálů.
