Ustašovské praktiky byly tvrdé i pro důstojníky SS.
Tábor, z něhož se chtělo zvracet i německým fašistům. Způsob, jakým Ustašovci, chorvatští ultranacionálni fašisté pracovní tábor Jasenovac vedli, byl pro mnohé nepředstavitelný, ale jen dokud ho neviděli na vlastní oči. Velké oblibě se zde těšily brutální středověké mučící a vraždící praktiky. Není tedy divu, že si vysloužil přezdívku „Osvětim Balkánu“, ale podle několika ohlasů se jednalo o nejbrutálnější vyhlazovací tábor v Evropě. Životní podmínky se v tomto případě ani nedají nazývat životními. V textu bude vykresleno několik brutálních praktik, proto ať si už každý sám posoudí, zda je schopen podívat se tvrdé realitě Jasenovace přímo do očí.
Tábor smrti vyrostl na soutoku Sávy a Uny, nedaleko obce Jasenovac. Tehdejší Chorvatsko však v letech 1941-1945 neslo název Nezávislý chorvatský stát (NDH - Nezavisna Država Hrvatska). Podobně jako řada evropských zemí té doby, sloužil jako německý nacistický satelit. Veškeré dění v zemi ovládalo hnutí Ustašovců pod vedením Anteho Paveliće. A jelikož ani Chorvatsko nechtělo v řešení židovské otázky zahálet, vybudovalo Danteho peklo, ve kterém ses ocitl po hodinové cestě na jih od Záhřebu. 8 táborů o celkové rozloze 200 kilometrů čtverečních tvořilo hlavní hřbitov Jasenovac pro každého obyvatele Balkánu, který nevyhovoval ať už po náboženské, rasové nebo politické stránce. Mezi osmi podtábory se nacházely např. výlučně určené pro obyvatele romského etnika či dokonce dětský koncentrační tábor. Ohledně počtu obětí se informace velmi liší. Zatímco některé hovoří o čísle 100 000, jiné zmiňují až přes 700 000 mrtvých a některé zdroje dokonce disponují číslem 1,4 milionu. Jaká je pravda se však už asi nikdy nedozvíme. Téměř polovinu obětí tvořili Srbové, za nimi následovali Romové a Židé. Krvavá jatka přitom spravoval teprve 20letý Dinko Šakić!
Ustašovci - Zabíjení bezbranných lidí v Jasenovaci
Řeka plná krve a fekálií
Hodně práce, téměř žádné jídlo a neustálý strach o život. Psychické a fyzické mučení dokázalo z lidských bytostí udělat podřadný druh bez možnosti vykoupení. Nedobrovolně zajaté menšiny musely od počátku čelit příšerným podmínkám. V prvních vzniklých podtáborech byly umístěny ve standardních koncentračních domech, kde spaly na třípatrových postelích. V později vybudovaných částech však pobývaly klidně i pod širým nebem nebo v dílnách, ve kterých i pracovaly, protože ubytovací domy ještě nebyly vybudovány. Tak, jako ve všech koncentračních táborech, i zde se tvrdě pracovalo. 12 hodin těžké práce o hladu a žízni byla tvrdá realita. Kdo měl s touto skutečností problém, pro nabuzení k pracovní výkonnosti byl před očima ostatních zbičován do krve. A jaké jídlo mělo nasytit těžce pracující lid? K snídani (06:00) byla podávána „polévka“, která sestávala z horké vody a škrobu, k obědu (12:00) a večeři (21:00) fazole. Konec. Co se týče pitné vody, o té mohli uvěznění lidé jen snít. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než pít vodu přímo z řeky Sávy.
Mrtvá těla na břehu řeky Sávy
S hygienou to však bylo ještě horší. V ovzduší se mísil zápach krve, zvratků, fekálií a rozkládajících se těl, která se běžně povalovala uvnitř skromných příbytků. Na vyprazdňování měli vězňové přesně vymezený čas. Velká potřeba se prováděla do obrovských jam, které byly pokryty deskami. Ty ale byly natolik nestabilní, že pády do těchto žump nebyly ojedinělé. Vězni, které podobný osud potkal, většinou v jámě plné splašků i zemřeli. Při deštích či povodních navíc docházelo k závodění. Splašky tak byly doslova všude a dostaly se samozřejmě i do okolních řek, které přitom sloužily jako zdroj pitné vody. Deky a přikrývky, kterými disponovali, absolutně nestačily k udržení tělesné teploty. Mnozí proto umírali přímo ve svých postelích na silné podchlazení. S tím souvisí i zdravotní stav, na kterém se podepisovala právě všechna výše zmíněná zvěrstva. Mezi lidmi se proto rozmohly epidemie tyfu, malárie, úplavice, ale i chřipky. Léky či jakékoliv zdravotní potřeby byly samozřejmě nedostupné a příliš nákladné. Podle Ustašovců by byly léky využité na menšinách jen promarněnými penězi.
Lidské ostatky, kam až oko dohlédne
Kromě vražd způsobených v afektu dozorců a úmrtí v důsledku špatných životních podmínek bylo častou příčinou smrti hlavně systematické vyvražďování. Podle různých kritérií jako věk, fyzická kondice či délka pobytu byli vězni rozděleni do jednotlivých kategorií. Některé způsoby a okolnosti byly však natolik absurdní, až tomu dnešní člověk jen těžko věří. Konkrétně narážím na 29. srpen 1942. Tento osudný večer totiž přišly o život tisíce lidí jen kvůli sázce několika dozorců o tom, kdo zabije za noc nejvíce lidí. Vítězství připadlo dozorci Petaru Brzicovi, nožem podřízl hrdla neuvěřitelným 1360 novým vězňům. Za Milem Friganovićom zůstalo 1100 mrtvol, ale jednu si podal obzvlášť bestiálně. Starého muže jménem Vukasin chtěl přimět, aby požehnal vůdci Ustašovců - Antovi Pavelićovi. Stařec odmítl, ale Friganović se nechystal vzdát. Vzal nůž a Vakusinovi uřízl uši, nos i jazyk. Nakonec mu nožem vypíchl obě oči a zaživa začal vyřezávat srdce z hrudi. Masakr dokončil useknutím hlavy.
Systematické vyvražďování se v první řadě dělilo na mechanické a manuální. Za mechanické se pokládalo vraždění v plynových komorách a spalovnách. Hrůzostrašná je však další z běžných ustašovských praktik. Když už měli dozorci plné zuby vypichování očí, stahování lidí z kůže a vyřezávání orgánů zaživa, uchýlili se daleko za hranice vší lidskosti. Do spaloven se totiž neházely jen mrtvoly, ale i lidé plně při vědomí. Šetřily se tak peníze. Několik exhumací zase poukázalo, že mnoho vězňů bylo pohřbeno ještě zaživa. Čerstvě narozená miminka se plnou silou házela o betonovou stěnu. Jen o kousek dál vojáci házeli děti do vody a přitom se smáli. Když do Jasenovacu zavítali důstojníci SS či vysoce postavení fašističtí velitelé z Itálie, nevěřili vlastním očím. Brutální praktiky, všudypřítomná krev, mrtvá těla a nesnesitelný zápach lámal i tak zkušené pohlaváry. Jediná návštěva Jasenovacu se mnohým zapsala v paměti do konce života. Manuální metody tedy zahrnovaly použití různých ostrých či tupých předmětů jako nože, kladiva, sekery, kameny atd. V oblibě bylo zejména použití jeřábu na řece Sáva, který sloužil jako šibenice. Umístění nad vodní tok mělo rovněž své opodstatnění, neboť těla mohla byt shazována přímo do proudu tekoucí řeky. Ustašovci každý den přečetli jména lidí, kteří budou zanedlouho zmasakrováni na jeřábu Granik. Nešlo však o obyčejné oběšení, jednalo se doslova o mučení. „Odsouzeným“ byla na ruce a nohy přivázána těžká závaží, která způsobovala nesmírnou bolest. Následně jim byla zaživa prořezána střeva, těm šťastným i hrdlo, aby dlouho netrpěli. Krev, orgány a nakonec i celá těla padaly do řeky, která sloužila jako hlavní zdroj pitné vody.
Brány pekla se zavírají
Nelidské metody byly ukončeny v dubnu 1945, když se blížily jednotky partyzánů k branám Jasenovacu. 22. dubna navíc naplánovalo 600 vězňů vzpouru. 516 bylo nemilosrdně zavražděno, 84 se podařilo uniknout. Krátce před opuštěním tábora Ustašovci celý objekt zapálili. Po vstupu partyzánů v květnu toho roku byla nalezena už jen ohořelá těla, kosterní pozůstatky a ruiny, kdysi nejbrutálnějšího koncentračního tábora, jaký evropský lid zažil. Správce Jasenovacu - Dinko Šakić okamžitě po skončení války uprchl do Argentiny, kde se dlouhá léta skrýval před spravedlností. Ve více médiích se přitom vyjádřil, že se necítí byt vinen. V roce 1998 byl nakonec odsouzen na 20 let za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Po vyřčení verdiktu se začal před soudem smát a řekl, že ničeho z toho nelituje a udělal by to znovu. V roce 2008 zemřel na následky infarktu.
Památník obětem
