Fiume aneb Carnarská republika bylo dobrodružství, které vštěpilo model italským fašistům.
Italský fašismus je považován za první diktátorsky model pravicové ideologie, který byl aplikován i do praxe. Do čela země se dostal Benito Mussolini, coby novodobý Duce. Vůdce italského fašismu inspiroval mnoha dalších radikálních diktátorů a v jistém smyslu byl i vzorem samotného Adolfa Hitlera. Mussolini však většinu svých teatrálií dělal pouze na oko, Itálie totiž nikdy nedosáhla slávy, o kterou se fašisté snažili. V článku se podíváme na to, kdo byl vzorem pro Duceho a kam vůdce italských fašistů chodil pro inspiraci.
Itálie před vystoupením fašistů
Apeninský poloostrov patří ke kolébce civilizace, ale moderní Itálie se formovala poměrně dlouhou a složitou cestou. Až do 19. století existovaly na území Apeninského poloostrova malé městské státy, které často soupeřily nejen s vnějším nepřítelem, ale i mezi sebou navzájem. Nakonec byla země sjednocena v roce 1861 pod vládou savojské dynastie. Italské království nemělo žádné kolonie a stejně jako Německo či Rakousko-Uhersko toužilo po dosažení moci světového impéria. Bratříčkování se se severními sousedy nakonec vedlo k zapojení Itálie do Trojspolku, mezinárodní smlouvy, která byla garancí před případnou válkou. Vytvoření těchto dohod (Trojspolek a Dohoda) bylo nakonec krokem k vypuknutí první světové války.
Italský propagandistický plakát z první světové války
Itálie se zpočátku zdráhala vstoupit do války a navzdory smlouvám, které uzavřela s Německem, Rakousko-Uherskem a ostatními státy spolku, vyhlásila v roce 1914 neutralitu. Hned rok poté však všechny předchozí dohody zašlapala do země, když v roce 1915 vstoupila do bojů na straně Velké Británie, Francie a Ruska. Znamenalo to otevření další fronty - Italské. Země se nakonec dopracovala k vítěznému závěru války, ale pro Itálii krvácení v první světové nesplnilo očekávání, které do vítězství vkládali. Mocnosti v podstatě dodržely většinu ze svých slibů, ale Itálie se přes vítězství nestala koloniálním panstvím, jak to mnozí očekávali. Rovněž ji nepovažovali za člena nejmocnějších států světa, což na Apeninském poloostrově nesli velmi těžko.
Severní Itálie byla zničena frontovou linií světové války
Válka znamenala i absolutní zhoršení domácí ekonomiky. Itálie prožívala jednu ze svých největších hospodářských krizí. Nedostatek základních potravin a jejich neuvěřitelně vysoká cena znamenali, že země stále více zabředávala do bahna ekonomických problémů. Italská vláda se snažila tyto problémy řešit politickými kroky, které se v konečném důsledku ukázaly jako likvidační. Politika výrazně snižovala možnosti italského zemědělství a průmyslu na to, aby bylo soběstačné a krajinu zásobovalo z vlastních zdrojů. Nedostatek prostředků a potravin byl zdůrazněn ještě vysokými daněmi, které museli Italové odvádět i přesto, že sami neměli dostatek prostředků ani na základní přežití. Stát se snažil situaci řešit dvěma způsoby. Dovozem surovin ze zahraničí nebo přispíváním na chod a výrobu. Situace, kdy výroba potravin byla trojnásobně dražší, než byla cena výsledného produktu byla pro italskou ekonomiku likvidační. Stát se snažil tento rozdíl vyrovnat svými příspěvky, ty však následně prohlubovaly státní dluh, který bylo možné vyrovnat pouze vyšším daňovým zatížením.
Stravovna Amerického červeného kříže pro chudé nedaleko Neapole
Obyvatelstvo začalo svou situaci řešit tím, že se uchýlilo k rabování státních i soukromých podniků. V zemi to vřelo, protože válečné strádání nepřineslo žádné hmatatelné změny či úspěchy, ba právě naopak, utrpení se ještě více prohlubovalo. To byla ideální živná půda pro všechny radikální ideologie a hnutí, které se snažily nabídnout svá vlastní (většinou) docela jednoduchá řešení. Byl mezi nimi i novinář Benito Mussolini.
Mussolini v roce 1917 jako italský voják
Ten byl původně socialistickým novinářem a šéfredaktorem novin Italské socialistické strany. Postupně se však jeho rozkol se stranou prohluboval, protože Mussolini obhajoval vstup Itálie do války na straně Dohody. V roce 1915 byl proto exemplárně potrestán tím, že byl ze socialistické strany vyloučen. V témže roce narukoval i do italské armády a zapojil se do bojů v první světové válce. V roce 1917 byl těžce raněn dělostřeleckým granátem. Po zotavení se ze zranění, se začal opět naplno angažovat v novinářské a politické praxi. Mussolini během své roztržky se socialistickou stranou přislíbil, že socialisté o něm ještě uslyší a budou se ho i bát. Noviny Il Popolo d´Italia, které založil ještě během války, se postupně staly hlasatelem fašistického hnutí. Mussolini zcela správně vytušil nálady v Itálii a svou pozornost začal orientovat na válečné veterány, tzv. Ardity, kteří v neorganizovaných, ale ozbrojených skupinách napadali městečka a vesnice.
Arditi rabovali zemi i po skončení války
Tito veteráni byli nespokojeni hlavně s tím, že za svou službu vlasti nedostali žádné odškodné, ba naopak, museli ještě trpět nepříjemnosti poválečné konsolidace poměrů. Itálie, za kterou bojovali, nenaplnila jejich očekávání, tak se snažili dosáhnout úspěchu na vlastní pěst. Mussolini velmi dobře využil jejich frustrace a svou dosavadní socialistickou rétoriku postupně měnil a okořenil výrazným nacionalismem. V Miláně nakonec vytvořil 23. března 1919 Fasci Italiani di Combattimento (Bojové svazky), které zpočátku čítaly 200 členů, ale poměrně rychle oslovovaly masy a nabíraly další nespokojence. Za základní symbol si vzali fasces, což bylo ve starověkém Římě 12 prutů, které obepínaly sekeru. Fasces byl symbol moci a práva, který příslušel římskému úředníkovi. Ten mohl udělit tělesný trest (pruty) i trest smrti (sekera). Nositeli fasces byli liktori, kteří vykonávali úřednická nařízení. Fasci v moderní italštině znamená svazky a jeho propojení se starověkým fasces bylo výhradně symbolické. Úderné oddíly fašistů, tzv. Squadry, nosily oblečené černé košile, čímž se toto období nástupu fašismu i vymezuje, jako teror černých košil.
Pochod na Řím byl vyvrcholením teroru černých košil (uprostřed Mussolini a ostatní vůdci Fasci v černých košilích)
Mussoliniho Bojové svazky začaly prosazovat svou představu práva a za cíl si vzaly socialismus, ideologii, která se vůči fašistickému vůdci postavila zády. Už v roce 1919 zaútočili na socialistické vydavatelství Avanti, které zdemolovali a zanechali za sebou i několik mrtvých. Fasci postupně útočili i na další socialistické organizace, což jejich popularitu paradoxně zvyšovalo. Mussolini navíc v červnu 1919 publikoval svůj Manifest, v němž obhajoval fašistické myšlenky. V něm odmítal monarchii, kterou považoval za základ italského strádání a požadoval omezení církevní moci. Ranné myšlenky však byly výrazně ovlivněny socialismem, ze kterého Mussolini vyšel. Italští fašisté tak na jedné straně obhajovali socialistické myšlenky a na druhé straně zcela paradoxně útočili výhradně na socialistické organizace. Mussolini mimo jiné žádal i to, aby se Itálie stala soběstačnou a nezávislou na vůli velmocí. Ty byly v jeho očích nepřáteli, kteří krajinu vykořisťovali.
Znak Italské fašistické strany
Mussoliniho členská základna fašistů se rychle rozrůstala a brzy se Bojové svazky přeměnily na skutečnou politickou sílu. V roce 1921 byly Fasci přetvořeny na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistickou stranu), která se stala členskou základnou fašistického hnutí v celonárodním měřítku. Černé košile jako úderné oddíly strany byly zachovány a nadále rozsévaly teror po zemi. Fašistická strana se, jako regulérní politická organizace, mohla zapojit do nejbližších voleb. Byly to předčasné volby, které měly zemi stabilizovat a definitivně vyvést z krize. Předchozí pokus fašistů o získání politického mandátu v Itálii skončil absolutním fiaskem. V roce 1919 Mussoliniho partajníci ve volbách absolutně propadli a nezískali téměř žádnou podporu.
Vůdce italského fašismu a německého nacismu byli nakonec spojenci
Nacionalismus však v tomto roce zaznamenal i jedno krátké vítězství, o kterém ještě bude řeč. V následujících volbách měli fašisté už výrazně větší možnosti, jak se dostat k moci. Společnost je však nepodpořila natolik, jak to Mussolini očekával. Straničtí radikálové nakonec zorganizovali slavný Pochod na Řím v roce 1922. Tím v podstatě fašisté uchopili moc v Itálii a začali budovat svůj stát v čele s ducem Benitem Mussolinim.
Gabriele d´Annunzio
Narodil se 12. března 1863 v Pescale do rodiny bohatého farmáře a starosty města Francesca Rapagnetty. Jeho otec si později změnil jméno na D'Annunzio, protože ho považoval za mnohem vznešenější a lépe příslušející jeho stavu. Gabriele studoval přímo v Pescale, ale brzy prokázal svůj literární talent a odešel studovat do toskánského města Prato. Zde už jako 16letý vydal svou první sbírku básní Primo Vere (1879). V roce 1881 se přestěhoval do Říma, kde vstoupil na univerzitu. Studoval literaturu a stal se i aktivním členem různých římských literárních spolků, které byly v 19. století populární po celé Evropě.
D'Annunziův rodný dům v Pescale je dnes muzeum
Kromě studia se věnoval i vlastní tvorbě a publicistice. Za svůj život vytvořil množství básnických sbírek, napsal několik románů a novel a připravil několik divadelních her. D'Annunzio byl již za svého života velmi úspěšný spisovatel, jehož díla šla doslova „na dračku“. Kritika, která byla hlavně v otázce vysoké literatury velmi přísná, jeho díla hodnotila většinou kladně. Kromě toho byl aktivním novinářem. Psal pro několik římských deníků, kde uveřejňoval svá díla, ale také recenze či zajímavé články z oblasti literatury a politiky. V časopise Tribuna, kde vystupoval jako Duca Minimo (nejmenší vévoda), vydal množství svých ceněných děl.
Gabriele d´Annunzio - Duca Minimo
V roce 1883 se D'Annunzio poprvé oženil s jistou Marií di Gallese. Vztah to byl skutečně turbulentní a poměrně rychle i skončil. S manželkou měl tři syny (jeden z nich - Gabriellin se nakrátko prosadil ve filmovém průmyslu jako režisér), ale ani to nedokázalo partnery udržet při sobě. D'Annunzio se v roce 1891 s manželkou rozvedl. Za krátký čas navázal nový románek se známou herečkou Eleonore Duse. Duse a D'Annunzio byli považováni za cosi jako dnešní párek celebrit. D'Annunzio psal mnohé své divadelní hry přímo pro svou partnerku, čímž se Duse ještě více proslavila. Přesto to byl stejně bouřlivý vztah, který nakonec skončil vzájemným rozchodem v roce 1910.
Eleonore Duse
D'Annunzio se se stejnou vervou, jakou psal svá díla, pouštěl i do politických diskusí. Byl přesvědčený nacionalista, který se snažil všemožně hájit zájmy Italského království. I ve svých dílech si vybíral témata, která měla zviditelnit italské dějiny a historické tradice. Se stejnou vervou, jako jiní nacionalisté, obhajoval připojení se Itálie k paktu Dohody. Podobně jako Mussolini byl za tuto obhajobu kritizován. Po vypuknutí první světové války se přidal k italské armádě a jako dobrovolník vstoupil do italského letectva.
Italské plakáty nad Vídní
Během jednoho z letů se dostal do incidentu, který ho nakonec stál vážné poranění oka. D'Annunzio se v roce 1918 proslavil také svým letem na Vídeň. Letka, které byl velitelem, uletěla v rámci jednoho letu 1200 km z italského letiště v Due Carrare (nedaleko Padova a Benátek) až do Vídně. Dvouplošníky Ansaldo SVA letky La Serenissima (Benátky) měly na svých ocasech nakresleného benátského lva sv. Marka.
Lev sv. Marka - symbol Benátek na ocase letadla d'Annunziovy letky
Na Vídeň shodili tisíce letáků na papírech bílé, zelené a červené barvy (italská vlajka), na kterých se psalo o brzkém konci války a prohře, kterou Rakousko-Uhersko a Německo neodvratně čeká. Autorem textů byl sám D'Annunzio. Tento skutek se setkal s různými odezvami. Na jedné straně byl oceňován jako hrdinský akt italského vlastenectví, na druhé straně jako riskantní kousek, který mohl zapříčinit zkázu celé letky.
Plakát, který byl v roce 1918 shozen na Vídeň
Po skončení války D'Annunzio očekával, jako mnoho Italů, že země se dostane mezi elitu velmocí, které budou rozhodovat o novém uspořádání Evropy. Frustrace z toho, co následovalo, byla u básníka obzvláště výrazná. Podobně jako tisíce italských vojáků i D'Annunzio se cítil podvedený a považoval bídu, kterou Itálie trpěla za nespravedlivou. Na rozdíl od mnoha jiných se rozhodl jednat. Mobilizoval několik stovek stejně frustrovaných nacionalistů a bývalých vojáků a vydal se na pochod k dnešnímu městu Rijeka.
Nezávislý stát Fiume
Italští nacionalisté byli rozhořčeni hlavně z toho, že velmoci Dohody nesplnily své sliby. Itálie se do války zapojila na základě Londýnské dohody z roku 1915. V ní velmoci garantovaly, že v případě vítězství ve válce Itálii připadnou rozsáhlá území na úkor Rakouska-Uherska a Německa. Jednalo se konkrétně o Jižní Tyrolsko, Trentino, Istrii, Dalmácii, Albánii, souostroví Dodekanesos a případné části Malé Asie na úkor Turecka. Po skončení války se nesplnily všechny body dohody, i když Itálie byla uspokojena územními zisky na úkor Rakouska.
Sporné území (žlutě) bylo předmětem jednání mezi Itálií a Jugoslávií
Pařížská mírová konference v roce 1919 potvrdila, že město Rijeka (italsky Fiume) připadne nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (ve zkratce Jugoslávii, i když tento název se používal až později). Rijeka nebyla ani předmětem pařížských mírových dohod a ani Londýnské dohody, takže Itálie na ni neměla nárok. S tím se však skupina nacionalistů, které sjednotil Gabriele D'Annunzio nehodlala smířit, protože Rijeku (nebo-li Fiume) považovali za historickou součást Itálie. Sjednotil přibližně 2600 vojáků královské armády, kteří měli stejně nacionalistické a iredentistické smýšlení a vytáhli na Fiume. Nehodlali se smířit s představou, že by město mělo připadnout Jugoslávii nebo kterémukoli jinému státu. Vydali se na pochod z městečka Ronchi dei Legionari, které se nachází přibližně 30 km od Terstu na severovýchodních hranicích Itálie, do Rijeky. Tento pochod vstoupil do dějin jako Impresa di Fiume (Fiumské tažení).
D'Annunzio (vlevo) v italské uniformě
Fiume obsadili v poměrně krátkém čase, 12. září 1919 už byli samozvanými pány města. Vyhnali úředníky a zrušili spojeneckou správu území. Město prohlásili za součást Italského království. D'Annunzio hodlal ve městě setrvat, aby nebylo zpětně okupováno jinou mocností. Italské obyvatelstvo města vítalo D'Annunzia jako osvoboditele a poskytlo jeho jednotkám veškerou potřebnou pomoc. Zklamání se však dostavilo poměrně rychle. Italská vláda nechtěla mít s tímto samozvaným dobrodružstvím nic společného, protože se jednalo o nepřátelský akt vůči Jugoslávii. Napětí mezi Itálií a Jugoslávií bylo i bez tohoto dobrodružství výrazné a hraniční spory v Istrii a Dalmácii hrozily vážným konfliktem. Vláda proto odsoudila D'Annunziovo jednání a přičlenění Fiume k Italskému království rezolutně odmítla. D'Annunzio byl znechucen a spolu s druhy se cítil podvedený vlastním státem. Italská vláda očekávala, že se jednotky z města stáhnou poté, co zjistí, že nemají žádnou podporu. D'Annunzio však setrvával na místě a okupace města se protáhla na více než rok. D'Annunzio se snažil s Italskou vládou nadále vyjednávat a dosáhnout, že Fiume bude přičleněno k Itálii.
D'Annunziove oddíly byly vítány ve Fiume jako osvoboditelé
Po roční okupaci, která nepřinesla žádné výsledky, se rozhodl jednat. D'Annunzio vyhlásil dne 8. září 1920 samostatný Nezávislý stát Fiume. Dějiny ho znají i jako Carnarskou republiku. Pro fungování státu, několik dní předtím, konstituoval se svým spolubojovníkem Alcestem De Ambrisem i tzv. Carnarskou ústavu - Charta Carnaro, což byla v podstatě první fašistická ústava, kterou se později inspiroval i samotný Mussolini. Ústava, kromě toho, že zavádí fašistický model správy země, zdůvodňuje v úvodu územní, historické a právní nároky Itálie na Fiume. Zajímavé je i to, že ústava obsahuje klauzuli o rovnosti všech občanů před státními orgány. Nejsou v ní zakomponována ani žádná rasově diskriminační opatření.
Alceste De Ambris
D'Annunzio do ústavy zakomponoval i vlastní model řízení státu, kdy společnost rozdělil do korporací, které pracují na posilování státu. Rovněž rozdělil veškerou moc podle demokratických principů a zákonodárná, výkonná i soudní moc zůstala na sobě v podstatě nezávislá. D'Annunzio tak aplikoval do své ranní představy fašismu i výrazné demokratické prvky. Jinak se Carnarská republika stala prototypem fašistického státu, který hlásal i potřebu zachování válečného stavu. Odpor vůči němu měl trestat smrtí. V referendu, které proběhlo na území města, se většina obyvatel přihlásila k připojení k Itálii. Přestože ve městě žila početná italská menšina, referendum bylo úspěšné i pod permanentní hrozbou trestu. Společnost rozdělil do deseti kategorií a působení v těchto stavech bylo povinné.
Nezávislý stát Fiume nebyl uznán žádnou jinou zemí, přesto fungoval zcela samostatně, vydával i vlastní dokumenty a symboly (na fotografii poštovní známka z roku 1920)
Zajímavý je hlavně desátý stav, který byl určen pro všechny, kteří vynikali geniálními individuálními vlastnostmi. Sem D'Annunzio zakomponoval umělce, hrdiny, ale také všechny „nadlidi“. Ambra vytvořil politický a právní rámec ústavy a D'Annunzio ji zase obohatil literárně o různé hrdinské prvky a hesla. Přestože fašistické prvky dokumentu se staly inspirací pro Mussoliniho, Charta Carnaro je spíše idealistické a literární dílo, než skutečný právní dokument. D'Annunzio byl výjimečný ještě v jednom směru. Vytvořil silný vůdcovský princip, na základě nějž měly v případě ohrožení státu nebo krize přejít všechny kompetence na vůdce státu. Vůdcem byl on sám a jako první používal titul Duce. I tento termín později přebral a proslavil Mussolini.
Vlajka Carnarské republiky
Reakce Itálie na sebe nenechala dlouho čekat. Carnarskou republiku považovali za nepovedený, ale vskutku nebezpečný žert. Hraniční spory mezi Itálií a Jugoslávií se táhly od skončení války a samozvaný stát v centru sporného území smíření určitě nepomáhal. Italští a jugoslávští delegáti se proto setkali u kulatého stolu, aby tyto otázky definitivně vyřešili. Výsledkem byla Rapallská smlouva z 12. listopadu 1920. Řešila hraniční spory spíše ke spokojenosti Itálie, která získala části Korutanska a Kraňska. Fiume se mělo stát svobodným státem, který nebude podléhat pod kontrolu ani jedné ze zemí. Stav, který D'Annunzio zavedl a trval již více než rok, se tak oficiálně deklaroval, pochopitelně, že bez něj samého. Okupanti odmítli přijmout Rapallskou smlouvu a D'Annunzio místo toho deklaroval válku Itálii. Byl to chabý pokus o odpor, nakolik necelých 3000 mužů se nemohlo postavit celé armádě. Italské námořnictvo nakonec zablokovalo přístav a uzavřelo d'Annunziovy mužů ve městě. Následně začali město bombardovat a tyto události vstoupily do dějin města jako Vánoční válka. Italové totiž město ostřelovali 24.-30. prosince 1920. D'Annunzio se nakonec vzdal a z města odešel. Svobodný stát Fiume existoval pod vlastní správou a dle podmínek Rapallské smlouvy až do roku 1924 a tentokrát ho uznaly i všechny světové mocnosti. V roce 1924 bylo Fiume připojeno k Itálii jako provincie Carnaro a tak se d'Annunziova představa alespoň na několik let naplnila.
D'Annunzio v meziválečném období ve své vile
A co se stalo s básníkem po odchodu z města? Přestože vedl odboj vůči domovské zemi, jíž nakonec vyhlásil i válku, což by se dalo charakterizovat jako akt vlastizrady, vrátil se do Itálie. Za své skutky nebyl nijak zvlášť stíhán. Žil v ústraní na březích Gardského jezera, kde se věnoval literatuře. K symbolickému smíření s italský králem došlo v roce 1924, kdy ho Viktor Emanuel III. povýšil do šlechtického stavu. Básník se těšil z titulu kníže z Montenevoso. Nikdy oficiálně nepodpořil Mussoliniho fašisty, ale ti byli D'Annunziem skutečně ovlivněni. Mussolini si za základ svého budoucího státu vzal myšlenky Carnarské republiky a d'Annunzia často navštěvoval na březích Gardského jezera.
Italský životopisný film z roku 1987 vypráví o d'Annunziově románku s Eleonorou Duse, ale o jeho fiumském dobrodružství se nezmiňuje
Mussolini se jednak obával jeho odkazu a autority, protože ani sám D'Annunzio se nevyjadřoval na adresu italských fašistů příliš pochvalně. Považoval je za bandu rváčů a surovců. Na druhé straně jím byl Mussolini skutečně okouzlen a myšlenky Charty Carnaro aplikoval do své představy fašistického Itálie. V roce 1937 ho jmenoval prezidentem Italské královské akademie. D'Annunzio zemřel v roce 1938 ve svém domě u jezera. Pohřben byl se vší pompou v rámci státního pohřbu do hrobky z bílého mramoru nedaleko místa, kde žil celé roky. To však bylo v době, kdy se italští fašisté chystali na válku po boku nacistického Německa a na dobrodružství prvního fašistického státu se už téměř zapomnělo.
