Jejich oběti znal celý svět, ale oni by se jinak do knih nikdy nedostali, kdyby neměli na rukou krev.
Na internetu koluje množství článků o významných osobnostech, jejichž život skončil předčasně rukou vraha. Většinou šlo o skutečně vlivné osobnosti, které dokázaly motivovat nebo ovlivňovat miliony dalších. Ne vždy to musela být vysloveně pozitivní osobnost, což je zcela pochopitelné. Už za svého života to byli lidé, kteří vyvolávali rozporuplné reakce a tak jak měli množství fanoušků, měli i hodně nepřející. Jindy si je smrt našla z celkem jiných důvodů. My vám nyní nenabízíme životopis obětí, ale profil jednotlivých atentátníků a jejich zdůvodnění činů (jakkoli nepochopitelné).
Marcus Iunius Brutus
Narodil se do zámožné římské rodiny v roce 85 před n. l. Brutus byl vtažen do mocenských bojů prvního triumvirátu na sklonku římské republiky. Pompeius zavraždil jeho otce, jeho matka Servilia se stala Caesarovou milenkou. Brutus byl přesvědčený republikán a v tomto postavení setrvával i v době, kdy se Caesarovo vítězství nad protivníky chýlilo ke konci. Dokonce se (za cenu zachování rovnováhy) přidal na stranu vraha jeho vlastního otce. Pompeius zůstával jedinou protiváhou vůči Caesarovi poté, co se první triumvirát rozpadl. Caesar nakonec nad Pompeiem vítězil ve všech sférách, ale k rozhodující bitvě přišlo u řeckého města Farsalos v roce 48 před n. l. Pompeius byl v této bitvě nadobro poražen. Před Caesarem uprchl do Egypta, kde ho rádcové mladého panovníka Ptolemaia XIII. nechali popravit. Řídili se heslem - nepřítel mého nepřítele je můj přítel - a doufali, že to ocení hlavně Caesar. Jaká byla následující historie a jak ovlivnila římské dějiny, to je docela známé.
Caesar
Caesar nařídil svým velitelům, aby Bruta u Farsalose zajali. Dobrovolně, nebo třeba i násilím, ale hlavně, aby se mu nic nestalo. Rozkazy byly tedy zcela jasné, Caesar se ke svému protivníkovi Brutovi zachoval skutečně velkoryse. Historici se domnívají, že to bylo hlavně s ohledem na Caesarovu milenku a. k. a. Brutovu matku Servilii. Brutus nebyl jen omilostněn, ale dostalo se mu mnohem vroucnějšího přijetí. Veřejně se Caesarovi omluvil. Otčím mu okamžitě odpustil a přijal ho do kruhu svých nejbližších. Brutus byl vzápětí jmenován guvernérem provincie Galia. V pozdějším období Caesar nominoval Bruta i na post prétora. Byla to jedna z nejdůležitějších funkcí republiky. Byli to v podstatě republikánští soudci, kteří řešili ty nejzávažnější spory.
Caesarova vražda v senátu
Mezitím však Caesar získával absolutní moc a postupně proměňoval republiku na vládu jednoho muže. Tato skutečnost jakož i jeho pletky s egyptskou královnou výrazně poničily jeho oblibu. Brutus se přidal k frakci senátorů, která byla zděšena tím, že se Caesar jmenoval doživotního diktátora. Postupně se stal jednou z vedoucích osobností spiknutí, které plánovalo zavraždit Caesara. K vraždě došlo na březnové idy v roce 44 před n. l. v římském senátu. Caesar přišel do senátu pozdě, prý proto, že se ho manželka snažila přemluvit. Podle legendy měla v noci zlý sen a obávala se o jeho bezpečnost. Caesar dorazil do senátu později a vrahové, kteří tam čekali, se už obávali, že plán byl prozrazen. Caesar se podle vyprávění antických historiků snažil bránit, ale když spatřil svého oblíbence Bruta mezi vrahy, zakryl si obličej tógou a více se nebránil. Poslední slova, která se stala symbolem zrady - „Et tu, Brute?“ (I ty, Brute?) - Caesar pravděpodobně nevyřkl. Pocházejí ze hry Julius Caesar, jejímž autorem je William Shakespeare.
Autorem slavné věty, která je synonymem zrady, není antický státník, ale renesanční dramatik
Brutus nakonec ujel s ostatními vrahy z Říma a dva roky se ukrýval na Krétě. Nejprve byli všichni vrahové omilostnění, ale když se prvním konzulem stal Octavianus, tak tyto amnestie zrušil. Brutus shromáždil vojsko, které se postavilo proti Octavianovi. V Bitvě u Filipp v roce 42. před n. l. byl Brutus poražen. Z bojiště utekl, ale zakrátko spáchal sebevraždu. To byl definitivní konec snad nejznámějšího vraha a zrádce v dějinách.
Charlotta Cordayová
Narodila se 27. července 1768 na panství nedaleko vesnice Écorches v Normandii. Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny, přesto se jí dostalo patřičného vzdělání. Studovala v dívčích klášterních školách až do dospělosti. V rámci vzdělávání se věnovala různým dílům klasiků, kde se nadchla pro myšlenky Velké francouzské revoluce. V době vypuknutí revoluce se řadila ke girondistům, což byla demokraticky a liberálně smýšlející frakce v rámci republikánů. Girondisté zastávali důležité postavení v prvních fázích revoluce a jejich demokratické hodnoty směřovaly k vytvoření nového Francie přesně podle ideálů Velké francouzské revoluce.
Jean Paul Marat
Charlotta Cordayová, jako příznivec umírněného republikánského křídla, byla nadmíru znepokojena tím, jak se revoluce vyvíjela. Radikální frakce začaly šířit po celé zemi teror a toto období se nazývá také jako jakobínská hrůzovláda. Skutečně paranoidní postupy jakobínů nenechávaly nikoho v klidu, protože rázem se mohl ocitnout na seznamu nepohodlných. Cordayová, zděšena tímto jednáním a také šokovaná popravou krále Ludvíka XVI., se rozhodla jednat na vlastní pěst.
Girondisté ve vězení
Za svůj cíl si vybrala Jeana Paula Marata. Přední představitel Konventu a hlavní propagandista radikální revoluce byl pro běžné Francouze ztělesněním jakobínské hrůzovlády. Marat byl velmi radikální politik, který požadoval okamžité potrestání každého zrádce republiky. Bez okolků navrhoval popravu i samotného krále, kterému se nemělo dostat ani možnosti obhajoby. Patřil k nejbližším spolupracovníkům Maxmiliána Robespierra - vůdce francouzských jakobínů. Stál také za likvidací vůdců girondistů, kteří se na radikální postup ostatních frakcí dívali s patřičnými obavami. K jejich odsouzení využil Pařížany, které podněcoval, aby žádali rovnou jejich popravu. Vůdci revoluce museli proto (oficiálně) postupovat podle žádostí lidu a těm se přece neodporuje.
Slavný Davidův obraz - Smrt Marata
Cordayová přijela do Paříže 9. července 1793 s jasným cílem. Bylo to krátce poté, co se stupňovalo násilí vůči girondistům. V Paříži se nehodlala příliš dlouho zdržet. Už 13. července 1793 zamířila do sídla Konventu, aby vyhledala Marata. Měla pro něj připravený vymyšlený seznam girondistů z Caen, kde žila. Pod záminkou udání nepřátel státu se chtěla dostat do jeho těsné blízkosti. Měla totiž připravený kuchyňský nůž, který koupila na trhu. Marat se však v Konventu nenacházel. Cordayová se proto vydala k němu domů. Přijal ji, přestože odpočíval ve vaně, kde si léčil psoriázu. Charlotta mu podala seznam a když si Marat zapisoval vymyšlené jména, bodla ho přímo do hrudi. Stihl vykřiknout, ale nijak mu to nepomohlo, protože útok nečekal. Byl na místě mrtvý.
Na Maratům křik doběhlo služebnictvo a Cordayová byla okamžitě zatčena a odvedená do vězení. Nutno podotknout, že se vůbec nebránila. Dokonce i kat, který ji vedl na popraviště, ji popisoval jako nadmíru klidnou a maximálně vyrovnanou se svým osudem. Kat byl vyvedení z míry, protože byl zvyklý na úplně jiné reakce odsouzenců. Cordayová byla vůči svému osudu maximálně apatická. Ve vězení napsala dopis otci, kde ho žádala o odpuštění, protože mu o svém plánu nic neřekla. Vyjádřila smutek nad tím, že se na ni všichni dívají jako na bestii a nechápou, že zbavila svět tyrana. Napsala, že jednou lidé pochopí. Následující den předstoupila před soud, který ji bez okolků a natahování odsoudil k trestu smrti. Na popraviště, které se nacházelo na jednom z pařížských náměstí, byla odvedena v červené košili. Ta náležela zrádcům republiky.
Charlotta odváděná před soud, idealizovaný obraz z roku 1889
Marat se stal symbolem a mučedníkem revoluce. Jeho busty se ocitly na každém rohu Francie a jeho uctívání dosáhlo až náboženských rozměrů. Plán Cordayové se obrátil proti ní a také Maratova smrt pomáhala radikálům rozsévat ještě větší teror po zemi. Uznání se jí dostalo až po skončení hrůzovlády a popravě Robespierra a jeho nohsledů. V následujícím období se přestal uctívat Marat a začala se uctívat Charlotta, která byla připodobněna k Johance z Arku..
Luigi Lucheni
Narodil se 22. dubna 1873 v Paříži. Pocházel z italské rodiny, ale krátce po narození se dostal do sirotčince. V době, kdy dovršil dospělosti, odešel do Itálie, kde narukoval do armády. Bojoval v První italsko-etiopské válce. Po návratu z Afriky byl propuštěn z armády. Živil se hlavně různými drobnými pracemi a jako pomocník na stavbách. Lucheni zakrátko odešel do Švýcarska. Tam byla poměrně silná italská komunita, ale přibývání Italů mělo za následek odpor místního obyvatelstva. Italové tam byli vnímáni jako nevítaná skupina cizinců.
Pohled na Ženevské jezero v současnosti
Ve Švýcarsku se začaly rozvíjet i jeho anarchistické myšlenky. Přesvědčení, že za veškerou bídu společnosti může ustálený řád věcí a jediná změna může vést přes jeho svržení, se v tomto období formovalo tak, že postupně bylo namířeno na svržení hlav jednotlivých států. Radikální anarchisté věřili, že svržení musí přijít nejen zdola, ale také rychle a nejlépe s fatálními důsledky, které svržené hlavě zabrání návrat. Z toho plyne, že nejlepší cesta k dosažení těchto cílů je smrt. Zavraždění vlivných osobností anarchisté vnímali jako nezbytný krok k nastolení spravedlivé společnosti.
Filip VIII.
Lucheni si tyto myšlenky osvojil a rozhodl se jednat. Byl přesvědčen, že toto je způsob, kterým může jako jednotlivec ovlivnit dějiny. Za svůj cíl si vybral Filipa VIII. Orleánského. Vévoda Orleánský patřil k francouzskému královskému rodu, který žil v exilu ve Velké Británii. Pradědeček Filipa VIII., Ludvík Filip, byl v letech 1830 - 1848 posledním francouzským králem. Aristokrata si vyhlédl jako cíl a mínil na něj počkat v Ženevě. Filip VIII. v té době podnikal oficiální návštěvu Švýcarska. Pro změnu plánů se však do Ženevy nedostavil a návštěvu města odložil na neurčito. Lucheni si (frustrovaný touto skutečností) předsevzal, že zaútočí na prvního šlechtice, kterého potká.
Procházel se po nábřeží Ženevského jezera s ostrým a zbroušeným pilníkem v kapse. 10. září 1898 si vyhlédl šlechtičnu, která čekala se svou dvorní dámou na nábřeží. Chtěly nastoupit na parník, kterým se měly dopravit na druhou stranu jezera. Lucheni přistoupil k urozené ženě a bodl ji pilníkem do hrudi. Obě ženy nejprve reagovaly na neohrabané chování tuláka a ne na útok samotný. Dvorní dáma pomohla své paní vstát a obě nastoupily na parník. Až tam zjistily, že urozená žena je vážně raněná. Cítila bodnutí, ale šok a výrazně stažený korzet dokázaly alespoň na čas přiškrtit ránu. Přivolaná pomoc už ženě nedokázala pomoci. Dvě hodiny nato zemřela.
Lucheni v rukou policie po atentátu se usmíval, protože jeho útok se podařil
Švýcarská policie okamžitě vyhlásila pátrání po útočníkovi. Lucheni utíkal místními uličkami a dokázal se dokonce zbavit i vražedného předmětu, který hodil do odpadků. Policie ho však zakrátko chytila a předvedla k výslechu. Když se ho ptali, jestli zná osobu, kterou zavraždil, pokrčil rameny a řekl, že nějakou nevýznamnou urozenou zazobanku. Až během výslechu se dozvěděl, že jeho obětí se stala Rakousko-uherská panovnice Alžběta Bavorská. Lucheni byl prý radostí celý bez sebe a konstatoval, že se stal nejslavnějším anarchistou v dějinách.
Teprve po zatčení se dozvěděl, že jeho rukou zemřela císařovna Sissi
Sissi cestovala po Evropě inkognito. Své zdravotní a psychické problémy si léčila na různých místech starého kontinentu. Odmítala jakékoliv angažování policie nebo osobní ochranu. Pravidelně měnila jména, pod kterými cestovala a vyhýbala se větší společnosti, aby ji nikdo nepoznal. Na cesty se vydávala pouze se svou dvorní dámou. Švýcarská policie věděla, že panovnice se v té době nachází v Ženevě, ale na její vlastní žádost jí neposkytli žádnou ochranu.
Lucheni ve své cele
Lucheni byl souzen podle švýcarských zákonů. Rakousko-Uhersko žádalo jeho vydání, což by zcela jistě znamenalo trest smrti. Atentátník žádal vydání do Rakousko-Uherska, nebo aby byl souzen v jiné části Švýcarska, kde byl trest smrti povolen. Počítal s tím, že jeho smrtí bude dokonaný celý skutek a on se stane skutečným mučedníkem hnutí. Nakonec byl souzen v Ženevském kantonu, kde soudy trest smrti neznaly. Odsouzený byl na doživotní vězení. Postupně se na anarchistu zapomnělo a Lucheni se 19. října 1910 rozhodl ukončit svůj život. Oběsil se ve své cele.
John Wilkes Booth
Narodil se 10. května 1838 v Marylandu. Pocházel z herecké rodiny, která patřila mezi známé americké rody, pokud se to tak dá nazvat. V 60. letech 19. století byla jeho kariéra na vrcholu slávy a Booth byl známý divadelní herec po celém území USA. Pojďme však popořádku. V rodině Booth neměl příliš na růžích ustláno. Otec byl záletník a John Wilkes se narodil jako jeho nevlastní syn. Matka byla zpočátku milenkou Johnova otce. Vzali se, až když měl John 13 let.
J. B. Booth - Johnův otec
Navštěvoval různé prominentní školy a byl docela zručný ve fyzických úlohách. Velmi dobře šermoval a vynikal také v jezdectví. Jinak o studium neprojevoval výraznější zájem. Dalo by se dokonce říci, že se zajímal vždy o něco jiného, než se probíralo ve škole. K herectví se dostal až kolem 16. roku života. V té době studoval na Bel Air Academy, střední škole v Hardfortu, která existuje dodnes. Zajímal se také o politiku, ale nakonec se vydal kariérou svého otce Juniuse (v té době byl již mrtvý) a bratra Edwina. S bratrem neměl jinak nic společného. Zatímco Edwin inklinoval k myšlenkám Unie, John byl tvrdým zastáncem Konfederace.
John Booth odmítal zrušení otroctví a nenáviděl prezidenta Lincolna
V době občanské války zastával jednoznačně principy Konfederace. Odmítal zrušení otroctví a přijetí rovnosti afroameričanů se zbytkem USA. Veřejně kritizoval prezidenta Lincolna i jeho politiku. Konfederace to však měla ve válce nahnuté a postupně začala ztrácet dech. Booth věřil, že válka ještě není prohraná a Konfederace může zvrátit výsledek ve svůj prospěch. K tomu však podle jeho představ potřebovala nějaké výrazně oslabení Unie. Postupně se začal zabývat komplotem, ve kterém hrál hlavní roli prezident Lincoln. Booth zorganizoval malou skupinu spiklenců, která mínila unést prezidenta a použít ho při vyjednávání s Unií. Zpočátku bylo jejich cílem vyměnit prezidenta za zajaté vojáky Konfederace. Později chtěli vyjednat kapitulaci Severu.
Prezidentův venkovský dům, ze kterého ho chtěli spiklenci unést
Boothovy plány se změnily v dubnu roku 1865. 8. dubna toho roku stál v davu během projevu prezidenta. Lincoln řečnil o tom, že otroctví musí být zrušeno a otroci musí dostat všechna práva, která mají i ostatní obyvatelé USA. Byl rozhořčený tím, co slyšel a sám sobě přísahal, že to byl poslední Lincolnův projev před veřejností. Rozhodnutí unést prezidenta se začalo naplňovat. Druhý den se dozvěděl, že generál Konfederace Robert E. Lee podepsal kapitulaci. Sever porazil Jih a Boothův únos prezidenta už neměl komu pomoci. Jeho rozhořčení bylo ještě výraznější.
Prezidentův projev na dobové fotografii - zvýrazněný je prezident a jeho vrah
O několik dní později (14. dubna na Velký pátek) si šel vyzvednout poštu do Fordova divadla. Tam se dozvěděl, že večerního představení se zúčastní i prezident. Divadlo velmi dobře znal, protože tam často vystupoval a jako herec v měl něm i relativně volný pohyb. Tehdy se zrodil nápad na zavraždění prezidenta.
Na přípravu měl jen několik hodin. Svolal své komplice - Davida Herolda, Lewise Powella a George Atzerodta. Powell měl za úkol zaútočit na ministra zahraničí Williama Seward a Atzerodt měl zase zavraždit viceprezidenta Andrewa Johnsona. Herold měl čekat s připravenými koňmi, aby se jim co nejdříve podařilo uprchnout z Washingtonu. Jen pro zajímavost, atentáty na další vysoké funkcionáře USA se nezdařily. Seward ani nebyl napaden a Johnson vyvázl s lehkým poraněním ramene.
Plán na vraždu prezidenta se zrodil jen několik hodin před atentátem
Prezidenta Lincolna provázeli manželé Grantovi. Jelikož byl Velký pátek a prezident se představení účastnil neoficiálně, dal všem svým ochráncům volno. Představení začínalo v 19:00 a prezident se svými hosty se usadil v lóži krátce před představením. Komedie Náš americký bratranec se potýkala s bouřlivými projevy spokojenosti a smíchu. Během třetího dějství hry vstoupil Booth do prezidentské lóže. Do budovy se dostal nepozorovaně zadním vchodem. Pak se skryl a vyčkat na vhodný moment. Třetí a zároveň poslední dějství spělo k vrcholné gradaci a rozuzlení zápletky. Pozornost všech diváků směřovala na pódium. Booth nepozorovaně namířil prezidentovi na zátylek a v době kdy propukla další vlna smíchu, vystřelil. Projektil zasáhl prezidenta za uchem, ale neprorazil lícní kost. Kulka zůstala v prezidentově hlavě. Lincoln podlehl zraněním ráno druhý den.
Prezidentská lóže Fordova divadla ve Washingtonu
Booth po výstřelu, který šokoval celé divadlo, seskočil z balkónu prezidentské lóže z výkřikem Sic Semper Tyrannis! (Tak se stane tyranům! Nebo volněji Vražda tyrana není zločin!). Tato slova použil už jeden z vrahů, které v tomto článku zmiňujeme. Brutus tato slova zakřičel při vraždě Caesara. Booth byl Brutem okouzlen a údajně byl jeho vzorem i při útoku na Lincolna. Bruta, Caesara a jiné antické postavy dokonce ztvárňoval ve více divadelních hrách. Jeho otec se celým jménem jmenoval Junius Brutus Booth.
John W. Booth (vlevo) se svými bratry ve hře Július Caesar
Z divadla a města se mu nakonec podařilo uniknout, i když si při pádu z balkónu zlomil kotník. Vrah se se svými komplici vydal na útěk do Virginie. Pronásledováni byli celou armádou, která se snažila dopadnout vraha prezidenta živého, aby ho mohli postavit před soud. Atentátníky nakonec dopadli 26. dubna na farmě, kde se skrývali. Stodolu, ve které byli ukrytí, vojáci obklíčili. Někteří atentátníci se chtěli vzdát, ale Booth to rezolutně odmítl. Vojáci stodolu zapálili, aby je přiměli vyjít ven. Booth v tom zmatku vytáhl zbraň a namířil na jednoho z vojáků Unie. Ten ho následně střelil do krku. Na následky zranění zemřel v podstatě na místě. Seržant Unie, který na Bootha vystřelil, byl později vyšetřován pro neuposlechnutí rozkazu. Ostatní komplicové byli zatčeni a čtyři z nich později odsouzeni k trestu smrti.
Líbil se vám článek? Profily dalších vrahů prominentních postav přineseme již brzy.
