Japonsku poskytovaly obrovské zásoby uhlí nevídanou ekonomickou sílu.
Betonový ostrov uprostřed východočínského moře dnes zůstal jen nepříjemnou vzpomínkou japonské historie, ale v 20. a 30. letech minulého století sloužil jako hlavní motor japonské ekonomiky. Uhelné doly se pro mnohé otroky a zajatce staly jejich pohřebištěm. Tvrdé pracovní podmínky a betonová výplň celého ostrova nebyly uzpůsobené pro slabé jedince. Šest hektarů velký ostrov Hašima byl centrem vykořisťování a zneužívání. Celá pevnina byla navíc ohraničena vysokou betonovou zdí. Na útěk jste tak mohli rovnou zapomenout. Leží jen necelých 15 kilometrů od přístavu Nagasaki a západnímu světu mohou jeho proporce nápadně připomínat Alcatraz ležící v San Francisku. Ostrov se zachoval jako železobetonový trn v oku moderního Japonska, za jehož zdmi je pusto a prázdno, avšak za jeho historií se skrývají šokující skutečnosti. Je zároveň masovým hrobem i koncentračním táborem, znakem útlaku i otroctví.
Vždy tomu tak ale nebylo. Po celá staletí se od tisíců podobných japonských ostrovů ničím nelišil. Nehostinný kousek pevniny nevhodný na dlouhodobý život. Zlom přišel až počátkem 19. století, kdy se na opuštěném místě narazilo na velké zásoby uhlí. Konkrétně se jednalo o zámožnou rodinu Fukahori, která se o tento významný objev přičinila. Radost z objevení fosilních paliv byla obrovská. Japonské císařství totiž muselo dosud uhlí dovážet z Číny a Koreje. Taková přeprava si samozřejmě brala své. Neobydlený a dlouho nezajímavý ostrov rázem přilákal šlechtické japonské investory, kteří viděli v obrovských zásobách uhlí velké zisky. Obchod s uhlím si nakonec podmanila rodina Fukahori, která tak získala v rámci japonské smetánky vysoké postavení. Když se v roce 1850 otevřely brány přístavu Nagasaki, Fukahori nemohli být šťastnější. Obrovské parníky převážející zboží z Evropy a Ameriky na své dlouhé trasy vyžadovaly kvalitní uhelné palivo. Dominantní postavení na trhu se tak pro Fukahori ještě více utvrdilo. O pár let později se po najmutí Thomase Glovera začíná s výstavbou moderní těžební techniky a vyhloubení desítek metrů hlubokých šachet, které mají celý proces zefektivnit.
Japonské období reforem však dopadá na všechny aspekty života a nevyhnou se mu ani vysoko postavené rodiny a místní klany. V roce 1873 se tak za nejasných a podivných podmínek Hašima ocitá v rukou neznámé firmy. Za částku 100 tisíc jenů se stává novým vlastníkem společnost Mitsubishi. Dnes již světově proslulá automobilka byla koncem 19. století začínající korporací, která si chtěla svůj úspěch postavit na těžbě uhlí. A kolonizování ostrova plného tohoto nerostného bohatství se zdá jako dobrý plán. Na nedostatek pracovní síly si také nestěžují. Válečné konflikty jsou totiž ideální továrnou na výrobu válečných zločinců, kteří jsou následně umísťováni do hlubokých a tmavých šachet v útrobách Hašimy. Mitsubishi si tak během chvíle vybudovalo záviděníhodný byznys, ve kterém se příjmy pohybují v řádech milionů dolarů, ale výdaje na pracovní sílu se blíží nule. V uhelných dolech se neustále střídají tři tisíce mužů, kteří ročně vyprodukují neuvěřitelných 100 tisíc tun uhlí.
V roce 1907 se nejhlubší šachta dostává na úroveň 199 metrů pod hladinu moře. Pracovní podmínky se však ani se zdokonalujícími těžebními metodami nezlepšují. Denně zde díky sesuvům půdy, udušení nebo utonutí vyhasne až 5 lidských životů, což je při neexistujících bezpečnostních opatřeních ještě docela nízké číslo. Alespoň tak to vidělo vedení společnosti. Po utichnutí válečných konfliktů se mění i zdroj pracovní síly. Válečné vězně nahrazují zahraniční horníci a politicky nepřizpůsobiví občané. Ostrov se tak pomalu přeměňuje na hornické město, které z dálky připomíná pracující mraveniště. Jako houby po dešti tu přibývají i několikapatrové stavby poskytující místním horníkům střechu nad hlavou. Pokoje o rozměrech 3x3 metry jsou častokrát útočištěm i pro pět lidí. Sdílení věcí je tu hlavním myšlenkovým proudem. Společné toalety, hygienická zařízení i stravovací prostory jsou toho jasným důkazem. Počátkem 40. let však nastane pravý developerský boom. Na ostrově má vyrůst přibližně 30 výškových budov a obraz Hašimy se tak navždy změní na betonový kolos plující na hladině moře.
Lodě proudí mezi ostrovem a přístavem v nezastavitelném rytmu. Přivážejí jídlo, nářadí a pracovní posily, odvážejí vytěžené uhlí a živé mrtvoly. V 40. letech se produkce vyšplhá až k 400 tisícům tun uhlí. Ekonomický přínos pro celé Japonsko je tak nepopiratelný. Konec 2. světové války je pro Japonsko trpkým vystřízlivěním. Situace v zemi je neudržitelná. Země vycházejícího slunce se potýká s ekonomickými, ale i materiálními problémy. Vláda už naštěstí zná na hrozivou situaci odpověď. Tou je Hašima. Na ostrov chtějí však přilákat celé rodiny. Proto se začíná s výstavbou sociálního určení: divadlo, bar, restaurace, kino, buddhistický chrám. Chybět ale nemůže ani škola a nemocnice. To vše je součástí nového obrazu betonové džungle. 60 % plochy zabírají obytné prostory a služby, 40 % je předurčených na průmysl. Ostrov o velikosti 6 hektarů tak na počátku 60. let disponoval 5 200 obyvateli. Několik let byl proto nejhustěji obydleným místem na světě. Na kilometr čtvereční to vycházelo přibližně 83 000 obyvatel.
Někdo by si možná pomyslel, že všichni lidé tu vlastně táhnou za jeden provaz a všichni jsou si rovni, ale i tady byli ti „rovnější“. Někteří, většinou úředníci, disponovali novými elektrickými spotřebiči, zatímco běžní dělníci si museli vystačit se zastaralou technikou, která častokrát ani nefungovala. Rodiny horníků tedy tahaly za kratší konec. Neplnění pracovních norem mohlo klidně vyústit v omezení elektřiny či vody do bytu. První finanční úpadky z těžby uhlí odstartovaly koncem 60. let. Svět se totiž začal od fosilních paliv pomalu ale jistě distancovat. Velcí hráči jako USA a Velká Británie začali vidět budoucnost v ropě a jaderné energii. Mitsubishi tak rok co rok snižovalo těžební kvóty, což ostatně vyústilo v roce 1974 k zavření všech šachet. V té době zde bydlelo asi 8 stovek obyvatel, z nichž měla většina nucené volno, ukončení těžby tak bylo nezbytným krokem.
Poslední živá duše opustila ostrov 20. května 1974, což bylo na dlouhých 35 let naposledy, kdy byl na Hašimě přítomný člověk. Za dlouhá desetiletí tvrdé dřiny dokázal tento malý kousek země vyprodukovat 16,5 milionu tun uhlí. V dnešní době jezdí mezi ostrovem a pevninou jednou týdně loď s turisty, pro které je to nevídaný pohled. Na ostrově se před pěti lety také natáčel film Skyfall, o čemž jsme vám už článek přinesli dříve. Hašima mimo jiné slouží i jako ukázka, jak to jednou může dopadnout, když se nenasytný lid pokouší vytěžit vše, co matka Země nabízí.
