Navštívila jsem Gruzii: Místo, kde se nespoutaná příroda setkává se socialistickou minulostí

I samotné město působí, že se od dob SSSR mnoho nezměnilo – paneláky, málo barev, jednoduché ulice, všechno jaksi ospalé. Ale opět je to realita, kterou se vyplatí vidět, pokud chceš pochopit, jak různorodá Gruzie opravdu je.

Jedním z největších překvapení naší cesty bylo skalní město Uplistsikhe. Místo, které je staré více než dvě tisíciletí, vytesané do kamene, s tunely, chodbami, sály, amfiteátrem a výhledy, které vypadají jako z fantasy filmu. A přesto o něm téměř nikdo nemluví.

Překvapilo mě, že ještě stále není ani na seznamu UNESCO. Je to obrovský kus historie, který by jinde na světě byl top turistickou atrakcí. Tady ale působí trochu opuštěně. Nejsou tu žádné velké davy. Je zvláštní, že Gruzínci ještě stále pořádně neobjevili sílu turismu. Nevypadají, že by za něj nějak výrazně bojovali, ačkoli by jim to ekonomicky určitě pomohlo.

Vojenská cesta a mrtvá kráva

Vojenská cesta je jedna z nejznámějších tras v Gruzii. Spojuje Tbilisi s ruskou hranicí a vede přes Kavkaz, přes kopce, zatáčky a výhledy, u kterých ti praská paměť v telefonu, protože nevíš, co dřív fotit. Je to úplně jiný svět, než jaký jsme doposud viděli. Obrovské hory, zelená údolí, osamělé domečky, pasoucí se koně, vodopády a k tomu ještě i sníh.

Ale jakmile si začneš říkat, že je to celé jako z reklamy, přijde realita. Tuto cestu totiž nevyužívají jen turisté. Je to hlavní trasa pro náklaďáky směrující do a z Ruska. Takže během jízdy budeš míjet desítky ruských kamionů.

Místo, kde bys čekal*a turistickou scénu jako z Alp, ti tak náhle připomene, že jsi stále v zemi, kde je ruský vliv více než patrný, a to i na cestě. Přesto tato trasa patří mezi nejkrásnější části Gruzie.

Příroda tam působí úplně neskutečně a každá další zatáčka ti ukáže něco, co by sis ve vyhledávači obrázků nenašel*nenašla. Místy je však cesta i opravdu nebezpečná, úzká, bez svodidel a s pořádnými výškovými rozdíly. Projet tudy autobusem je celkem zážitek.

Po cestě jsme se zastavili na oběd v místní restauraci u řeky, kde začínaly splavy. Pár metrů od nás se pouštěli turisté na vodu, všechno působilo klidně a idylicky... dokud jsme se nešli projít k břehu.

Zobrazit galerii

(2)

Všimli jsme si tam něčeho zvláštního – hlavy mrtvé krávy, všude krev a už ji pomalu začínala omývat voda. Zůstala jsem stát a trochu znejistila, zda je to úplně běžná součást zážitku. Podívali jsme se na instruktory, zda je to v pohodě, a oni jen se smíchem zakřičeli: „Barbecueeee!“

Nejbizarnější bylo, že hned vedle byla naaranžovaná fotostěna – rám s květy, jako stvořený pro romantickou fotku s výhledem na hory. Jen pár centimetrů od něj byla krvavá kravská hlava.

Cesta do lyžařského střediska Gudauri byla extrémní změna. Ještě ráno jsme byli v úplně jiném podnebí a po pár hodinách v autobusu jsme vystoupili do pořádné zimy. Pršelo, foukal studený vítr a byla taková mlha, že jsme sotva viděli před sebe.

V nadmořské výšce téměř 2100 metrů nás čekal sníh, mokré bundy a docela nečekaný kontrast oproti zbytku cesty. Výhledy se tentokrát nekonaly, ale ten pocit, že jsi fakt vysoko v horách, tam byl a byl to opravdu velký zážitek.

Město světel, kontrastů a hrozné infrastruktury

Z dálky vypadá Batumi jako menší Dubaj u moře. Osvětlené mrakodrapy, futuristická architektura, obrovské budovy, všechno působí velkolepě. A na první pohled také ano, zejména když přijíždíš večer a celé město svítí jako vánoční stromeček.

Stačí se však trochu rozhlédnout a efekt rychle pomine. Všude kolem města jsou typické domky místních Gruzínců, většinou jednoduché, často chudší. Kontrast mezi výhledem na luxusní výškové budovy a realitou každodenního života je obrovský.

Když jsme přijížděli do centra, cesta nám trvala téměř hodinu a půl. A tady se dostáváme k největšímu problému Batumi, byť se chce podobat Dubaji a světelnou show Las Vegas, vůbec nemá vyřešenou infrastrukturu. Cesty nejsou přizpůsobeny ani běžnému provozu, natož narůstajícímu turismu.

Bydleli jsme v mrakodrapu na 27. poschodí, s výhledem, který byl opravdu nádherný. Ale velmi rychle si uvědomíš, že to je jen pozlátko. Tyto multimilionové projekty si běžný Gruzínec dovolit nemůže a mnohé z těchto bytů ani nevypadají obývaně. Mnoho z nich odkoupili Rusové nebo zahraniční investoři, protože ceny jsou tu oproti zbytku Evropy stále extrémně nízké.

Přestože nová část Batumi má moderní vzhled, pod povrchem je stále cítit silný vliv socialismu. Máš tam obrovský mrakodrap a hned vedle něj panelák, kde si každý domaluje okna a balkóny podle sebe.

Rozbité cesty, staré kabely, opuštěný lunapark přímo na promenádě, který večer působí spíše jako z hororu a za tím vším se tyčí svítící věže, které se hrají na něco, čím zatím úplně nejsou.

Na druhou stranu... ceny jsou tu super. V restauraci na 32. poschodí s výhledem na celé město jsme za luxusní oběd pro dva zaplatili asi 900 korun. Taxík nás vezl půl hodiny za asi 60 korun. Pokud si chceš užít hodně muziky za málo peněz, Batumi je na to ideální. A právě to je na něm fascinující.

Gruzie není dokonalá. Ale právě to je na ní krásné. Je plná kontrastů, historie, výhledů, které ti vezmou dech, a zážitků, které ti zůstanou v hlavě ještě dlouho po návratu. Jeden den se procházíš ve sněhu mezi horami, druhý den ležíš na pláži u moře. V jedné chvíli jsi v historickém městě, o pár hodin později v moderní věži s výhledem na celé pobřeží.

Není to klasická dovolenková destinace, kde tě čeká jen hotel a lehátko, ale země, která ti ukáže, jak moc vděčný*á můžeš být, že žiješ v Evropě. Věř mi, že budeš o ní vyprávět každému, kdo se zeptá: „Tak jak to bylo?“

Pokud hledáš cestu, která ti ukáže něco opravdu autentického, Gruzie je přesně to místo. A s Čedokem si ho můžeš vychutnat naplno, bez stresu a s programem, který ti ukáže i místa, na která bys možná sám*sama ani nešel*nešla.