Češka Misha Wiljes má za sebou vskutku úctyhodný výkon. Úspěšně absolvovala obří závod Iditarod, který podle samotných organizátorů nelze srovnávat s ničím jiným na světě.
Třeskuté mrazy, žádná pomoc a zhruba tisíc mil dlouhá, zasněžená trať napříč na oko okouzlujícím, avšak o nic méně zrádným přírodním terénem, v němž je každý ze závodníků doslova odkázán sám na sebe. Tedy přesněji řečeno sebe a svoji věrnou smečku čtyřnohých pomocníků. Tak by se dal ve zkratce popsat Iditarod, nejslavnější závod psích spřežení, který se každoročně pořádá na studené Aljašce. Letošní ročník, který se konal na začátku března, však byl něčím výjimečný. To proto, že se jej jako jediná Češka zúčastnila 48letá rodačka z Prahy Misha Wiljes, kterou jsme měli příležitost vyzpovídat. V našem rozhovoru ti tak mimo jiné prozradí, jak náročné podmínky na trati panovaly, z jakých důvodů se musheři nejčastěji vzdávají, ale i mnohem více. Přejeme příjemnou četbu.
Dobrý den, na úvod bych Vás poprosil, abyste se našim čtenářům vlastními slovy krátce představila.
Jmenuji se Michaela Wiljes, rozená Fidrmucová a narozená v Praze. Známá tady ve Willow jako Misha Wiljes.
Před nedávnem jste se jako jediná Češka zúčastnila slavného závodu Iditarod, kde jste skončila na 54. místě. Jaký byl průběh závodu a jaké pocity ze závodu máte?
Závod startovalo 72 jezdců a 54. místo bylo moc hezké po namáhavé přípravě. Chodím do práce na 6 hodin 6 dní v týdnu a žádného pomocníka na ježdění nemám. Občas mi pomůže jet se psy můj manžel, ale to není moc často.
Jak náročné pro Vás a psy ve spřežení bylo absolvování závodu? Kolik dní jste tisícimílový závod jela?
Myslím, že jsme měli dobře natrénováno. Jen po našem 24hodinovém povinném odpočinku v Galena bylo pro psy těžké se dostat znovu do rytmu. Závod jsme dojeli za 11 dní, 9 hodin, 37 minut a 20 sekund.
Šla byste do toho znovu?
Doufám, že příští rok se znovu postavím na start, pokud se mi podaří dát dohromady peníze. Tohle je velice drahý sport. Ráda bych jela Iditarod po jeho původní trase přes Aljašské pohoří, kudy se převáželo zlato, pošta a zásoby.
Jak vypadala a jak dlouho trvala Vaše příprava na závod?
Trénink začíná koncem srpna, začátkem září. Začínáme běhat 2-3 míle. Začátkem prosince už jezdíme 50 mil. A pak začínají delší tréninky na 50 mil, následuje 5 hodin odpočinek, pak dalších 50 mil...
Závodíte vždy s vlastními psy? A kolik jich celkem chováte?
Dlouhou dobu jsem trénovala a závodila s půjčenými psy. Teď už mám ale vlastní.
Máme velice malý psinec, celkem 16 psů. Začátkem sezóny jsme si půjčili dalších 5 psů, abychom měli dostatek do závodu. Během sezóny se stane, že se psi z různých důvodů zraní. A Iditarod se může startovat se 16 psy. My jsme startovali jen s 15 právě kvůli zraněním na poslední chvíli týden před závodem.
Můžete popsat, jak moc kruté bylo počasí? Stává se, že zvíře některého z musherů závod třeba nepřežije?
Letos byla zima na začátku závodu, teploty byly pod −40 °C. Kolik přesně, to nevím, protože s sebou teploměr nevozím. Opravdová zima netrvala vice než čtyři dny a na zbytek závodu se oteplilo na −20 °C. Psi jsou zvyklí na zimu a při nízkých teplotách neumírají, dostávají oblečky, ve kterých běhají a na spaní dostávají seno. Psi mají výbornou srst, která má dvě vrstvy, všichni musheři mají psy, kteří se po generace šlechtí, aby byli odolní před zimou.
Stává se často, že některý ze závodníků nedorazí do cíle? Z jakých důvodů se například musheři vzdávají?
Je spousta důvodů, proč závodníci nedorazí do cíle. Psi můžou onemocnět. Týmy přijíždějí z různých konců světa a ačkoli všichni psi musí projít veterinární prohlídkou, která zahrnuje EKG a krevní zkoušky, psi se můžou nakazit některým virovým onemocněním. Většinou jsou to střevní potíže, psi mají průjem a necítí se dobře a nechtějí jíst.
Stane se, že musher najede do stromu a rozbije si saně tak, že už se nedají opravit. Nemá náhradní saně a nenajde nikoho, kdo by mu nějaké půjčil. Každý závodník si může nechat na vlastní náklady poslat před závodem náhradní saně na jedno ze stanovišť.
Existují předem dané podmínky ohledně rasy či věku psů v závodníkově spřežení?
Všichni psi musí být severského plemene, jako husky, malamut a podobně, která jsou odolná nízkým teplotám.
Dokážete určit, co činí největší rozdíl mezi vítězem a závodníkem na samotném konci? Je to například hlavně o kondici psů a vhodnějším výběru stravy pro psy, nebo spíše o zvolené taktice, stylu jízdy a podobně?
Je to hlavně o kondici psů, taktice a hlavně o štěstí. Pokud psi nemají natrénováno spoustu mil a nejsou zvyklí táhnout váhu všeho vybavení a krmení v saních, moc daleko se nedostanou. Taktika je taky určitě důležitá. Každý závodník si určuje, jak dlouho jeho tým potřebuje odpočívat na stanovištích a neztratit rychlost. Štěstí rozhoduje nejvíce. Mit štěstí na dobře počasí, na všechny nástrahy na trati a na spoustu jiných věci, které se nedají nijak ovlivnit.
Nikde není povolená žádná pomoc zvenčí. Každý závodník musí zvládnout vše sám. Postarat se o psy, uvařit pro psy, nakrmit je, dát jim potřebné masáže, zabalit saně na další úsek a jít spát aspoň na pár hodin. Každý závodník má svoji rutinu. Mně většinou trvá hodinu a půl se o vše postarat, než můžu jít spát a další hodinu a půl trvá dát všem psům botičky a vše připravit na odjezd. To znamená, že pokud zastavím na 6 hodin, tak vím, že mám 3 hodiny na spaní. Čím lépe se každý závodník dokáže postarat sám o sebe, tím lépe se dokáže postarat o svůj tým.
Máte všechny psy pojmenované? Prozradíte nám alespoň několik jmen a podle čeho jste je vybrala? A máte mezi psy i nějakého svého největšího oblíbence?
Náš psinec je malý, psy nemnožíme. Máme několik psů z velice kvalitních psinců a také několik z místního psího útulku. Většina psů už přišla s nějakým jménem. My jsme přejmenovali jen pár psů pro zjednodušení. Třeba čuba jménem Ben je teď Bennie a malamut z psího útulku je teď místo Ed pojmenován Boreas. Máme tady Cookie a Hazel (to jsou sestry), Uno, Dos, Tres (naši nejmladší psíci), Harley, Hitachi, Atlas, Molly, Misty, Paper, Bells, Bennie, Drill, Pecoe a Flinch. Syringe je naše důchodkyně.
Mám spoustu oblíbenců, největším je asi Hitachi. Každý ze psů má jinou povahu, každý je trochu jiný, ale mám je všechny ráda stejně. Ráda trénuji psy sama, pomocníka nemáme. Můj muž Gerhard je mojí velikou oporou a pomocí. Většinu zimy se stará se svým sněžným skútrem, aby naše cesta a ostatní tratě byly průjezdné a já mohla trénovat.
Jak dlouho se tomuto sportu věnujete a co Vás k němu přivedlo?
Kamarádka mi o ježdění se psy tady na Aljašce vyprávěla a říkala, že bych to prý měla zkusit. Tak jsem se stala pomocníkem u psů a od té doby jsem na saních každou zimu. Jezdím se psy už 16 let, ale závodit jsem začala až mnohem později.
V roce 2003 jste Prahu vyměnila za Aljašku. Co vás vedlo k rozhodnutí odstěhovat se právě tam?
Na Aljašku jsem se provdala v roce 2003 poté, co jsem tu strávila několik zim se psy a vracela se na léto do Čech. Ježdění se psy mi učarovalo natolik, že jsem si jiný život neuměla představit.
Na jaký úspěch jste ve své jezdecké kariéře nejvíce pyšná?
Nejlepší byl 2012 Yukon Quest. Tisíc mil dlouhý závod mezi Fairbanks na Aljašce a Whitehorse v Kanadě. Závod je pouze s 9 stanovišti a spoustou kempování. Jedná se o závod, který probíhá během února, kdy je větší zima, teploty dosahující −40 °C jsou na denním pořádku a je daleko méně denního světla.
Víte, kdy pojedete další závod?
Doufám, že to bude Copper basin 300 příští leden.
Máte v rámci své kariéry nějaký sen, kterého byste chtěla dosáhnout?
Chtěla bych ještě dokončit zmíněný Yukon Quest z Whitehorse do Fairbanks. Ten jsem v roce 2013 začala, ale dojela jsem jen do Dawson City, což bylo jen 500 mil a musela závod vzdát.
Čemu se věnujete, když zrovna nejezdíte? Jak trávíte volný čas?
Práce kolem psů je celý rok, ale ve volnu ráda šiji a cestuji.
Děkujeme za rozhovor. Na závěr můžete něco vzkázat našim čtenářům a svým podporovatelům.
Nikdy není moc pozdě jít za svým snem. Důležité je věřit sobě sama.
