Náhled do klaustrofobického prostředí koncentračních táborů očima českých, slovenských, polských, maďarských, východoněmeckých a ruských režisérů.
V našem prvním přehledu počinů odehrávajících se v koncentračních táborech během druhé světové války, se zaměříme na tituly natočené v bývalém východním bloku. Respektive i na tvorbu po pádu komunistického režimu. Důležitá je pro nás lokalita a k tomuto specifičtějšímu rozdělení jsem se rozhodl z následujících důvodů. Filmů odehrávajících se v koncentračních táborech je velké množství a pokud se blíže podíváme na krajinu vzniku, často narazíme právě na všechny naše okolní sousedy. Je to samozřejmě způsobeno i tím, kde se jednotlivé tábory nacházely.
Tím se dostáváme k důvodu číslo 2. Dnešní doba, charakteristická silnou polarizací společnosti a sílícím extremismem, opět vyžaduje po umělcích vytahovat ze šuplíku minulosti staré, zapomenuté rány a připomenout společnosti, kam se může neuváženými kroky opět dostat. Mentalita jeskynního člověka v nás totiž stále je zakódována a kdykoliv může vystoupit na povrch a převálcovat naše civilizační chování v Evropě. Množství titulů vzniklo v československé produkci, na Barrandově a sem tam i na Kolibě. Poláci mají s válkou velmi specifické zkušenosti, Maďaři a nacionalistický extremismus je stále aktuální téma a tak bychom mohli pokračovat dále.
Pokud vzniklo několik filmů ukazujících hrůzy koncentračních táborů v těchto končinách již v 60. letech, jak může dnes ještě někdo obhajovat politiku Slovenského státu? Proto jsme zvolili při prvním výběru i širší náhled do vlastní kinematografické kuchyně, abychom si připomněli, jaké to bylo, když v koncentráku trpěl Čech nebo Slovák. Samozřejmě i z důvodu jejich snadnější přístupnosti oproti několika stejně kvalitním, neuvedeným zahraničním titulům. Ve druhé části článku se zaměříme na světovou tvorbu, nevyjímaje ani dokument o současných poměrech v Severní Koreji. Ne, koncentrační tábory nejsou ani dnes archaismem.
Přežil jsem svou smrt (Vojtěch Jasný, Československo, 1960)
První šokující náhled na hrůzy odehrávající se během druhé světové války v Evropě nabídl Alain Resnais v dokumentu Noc a mlha z roku 1955. Netrvalo dlouho a i v naší kinematografii se začaly hýbat ledy a tvůrci si začali uvědomovat potřebu reflektovat nedávnou minulost. Jedním z prvních byl renomovaný československý režisér Vojtech Jasný, který počátkem 60. let natočil příběh boxera Tondy Majera, uvězněného do tábora smrti za rvačku s esesákům. V tomto koncentráku se tvrdě maká, vynášejí se do kopce velké kameny a ne každý vězeň na to má kondičku. Film obsahuje několik silných scén, vychutnáte si zejména „výstup po schodech“ a možná si při něm vzpomenete na Lumetův legendární Pahorek. V hlavních i vedlejších rolích se objevují například Jiří Sovák, Václav Lohniský, Vlastimil Brodský nebo Martin Ťapák.
Boxer a smrť (Peter Solan, Československo, 1962)
Napínavý a divácky vděčně zpracovaný příběh boxera Komínka v ringu v lágru natočil podle novely Józefa Hena Peter Solan. Boxer a smrť patřil mezi tzv. velkou trojku roku 1962 (společně s Havraní cestou Martina Hollého ml. a Sluncem v síti Štefana Uhra). Všechny tři filmy odstartovaly možná nejsilnější dekádu v historii slovenské kinematografie. Úspěch Boxera a smrti pramení v konfrontaci sportovních fair play pravidel s absurditou zákonů, panujících v koncentračním táboře. Solan přinesl na plátno více než pouze jednorozměrnou postavu nacistu. Ano, německý herec Manfred Krug hraje stále bezcharakterního velitele tábora, ale Kraft je plnohodnotná postava, charakterizovaná zejména silnými dialogy s Kvietikovým Kamínkem. Přínosem a výraznou změnou oproti 50. letem je nedramatická hudba Viliama Bukového.
Transport z ráje (Zbyněk Brynych, Československo, 1962)
Předlohou snímku Zbyňka Brynycha byla povídková kniha Arnošta Lustiga Noc a naděje. Ocitáme se ve starém, dobře známém Terezíně a sledujeme mozaiku osudů několika postav. Režisér zvolil odtažitý, chladný přístup a jde tak o méně divácky přitažlivé dílo. Chlad je docílen například snímáním osově symetrickou kamerou a pohybem postav v prostoru jakoby v smrtelně naaranžovaném představení. Často sledujeme vylidněné prostory ghetta, když najednou před kamerou proběhne člověk a obraz doplňuje pouze zvuk jeho kroků. Z postav se postupem času stává pro nacistický režim tak potřebné stádo ovcí. V hlavních a vedlejších rolích Zdeněk Štěpánek, Ilja Prachař, Vlastimil Brodský, Josef Abrhám nebo Jozef Vinklář. Velmi depresivní zážitek.
Nahý mezi vlky (Nackt unter Wolfen, Frank Beyer, Georg Leopold, Východní Německo, 1963)
I v samotném Německu, tentokrát v tom východním, relativně brzy po konci druhé světové války, dokázali reagovat na hrůzy způsobované lidmi vlastní národnosti. Možná i proto, že bylo co adaptovat. Předlohou pro Nahého mezi vlky se stala kniha Bruna Apitze. Ocitáme se na sklonku války, na jaře roku 1945, v koncentračním táboře Buchenwald. Místní vězňové najdou smysl života a způsob uchování si zdravého rozumu v ukrývání a záchraně života malého tříletého židovského chlapečka. To vyžaduje množství odvahy a schopnosti odolávat nátlaku nacistů. Velmi napínavý, výpravný a klasicky převyprávěný film. V jedné z hlavních rolí se objevuje tehdy ještě méně známý Armin Mueller-Stahl. Možná ho nepoznáte, má totiž vlasy.
Pasažérka (Pasazerka, Witold Lesiewicz, Andrzej Munk, Polsko, 1963)
Nejexperimentálnejším zástupcem našeho výběru je bezpochyby polská Pasažérka. To není způsobeno ani tak záměrem tvůrců, jako spíše nešťastnými okolnostmi natáčení. Během produkce totiž umřel režisér Andrzej Munk a film, jak jej známe v dnešní podobě dostal konečnou tvář až o 20 let později díky Witoldovi Lesiewiczovi. Ten přidal mezi hotové scény fotografie z natáčení. Dvě ženy. Vězenkyně a věznitelka. Obě v koncentračním táboře. Ta první vypráví na lodi příběh své smutné minulosti manželovi. Skutečnost ale byla možná tragičtější, což se dozvídáme z flashbacků. Munk se nevyhýbá brutalitě, zároveň se ale snaží o věrohodné zobrazení psychologického rozpoložení obou hlavních postav.
Kukačka v temném lese (Antonín Moskalyk, Československo, Polsko, 1984)
Obzvláště dusné normalizační období 70. let na čas nedovolovalo ani více autorský pohled na období druhé světové války, proto se rázem ocitáme v letech osmdesátých. Několik děl v této dekádě, natočených na našem území, ale stálo skutečně za to. Možná nejkvalitnějším dílem je Kukačka v temném lese, natočená na motivy hned dvou předloh, románů Eduarda Pergnera a Zdeňka Karla Slabého. Třináctiletá Emilka se dostává na převýchovu do rodiny velitele koncentračního tábora. Svět války očima dětí není v kinematografii nic neobvyklého, ale v prostředí lágru se nám takovýto pohled naskýtá málokdy. Miroslava Součková a Oleg Tabakov ve svých rolích excelují a i díky nim jde o velmi silný emocionální zážitek. Možná, kdyby nešlo o koprodukci s Polskem, dočkali bychom se Oscara. Bohužel se to nikdy nedozvíme.
Zastihla mě noc (Juraj Herz, Československo, 1985)
Pokud vám zde chybělo nějaké notoricky známé tuzemské jméno, tak to byl zřejmě všestranná a depresivní témata vyhledávající režisér Juraj Herz. K tématu holokaustu se dostal až v roce 1985, ale čekání stálo za to. Nacisté si nevybírali své oběti pouze na základě rasových předsudků, ale i politické ideologie. Byl jsi, nebo lépe řečeno, byla jsi komunistka? Půjdeš do lágru... O tom, že režim si nevybíral, se přesvědčila i Jožka Jabůrková, komunistická odbojářka a novinářka. Společně s ní se ocitáme v táboře Rawensbruck. Herz nabízí komplikovanou strukturu vyprávění, ve výsledku je ale příběh přehledný. Janu Řihákovou-Dolanskou v hlavní roli doplňují Jana Brejchová, Rudolf Hrušínský, Dagmar Veškrnová-Havlová či Jiří Schmitzer.
Poslední motýl (Karel Kachyňa, Československo, Francie, Velká Británie)
V silné koprodukci vznikl těsně po pádu komunistického režimu snímek Poslední motýl v režii dalšího velikána zdejší kinematografie, Karla Kachyni. Hlavní postavou je francouzský mim Antoine Moreau, zatčený a uvězněný v Paříži gestapem. Dostává za úkol zinscenovat hru o perníkové chaloupce, aby tak přesvědčil delegaci Mezinárodního červeného kříže o šťastném životě v ghettu. Pokud si na pohádku vzpomínáte, asi tušíte, kde je třeba hledat paralely s vyhlazováním obětí v táborech. Závěrečné scény divadelního představení před očima esesáků jsou velmi silné a důvodem bude zřejmě kombinace ironie a krutosti toho, co symbolizují. Kachyňa ukazuje, co dělá umělce skutečně umělcem i v těžkých, represivních časech.
Evropa, Evropa (Europa, Europa, Agniezska Holland, Polsko, Francie, Německo, 1990)
Polská režisérka Agniezska Holland a její první pohled na holocaust. Jde o příběh židovského chlapce Sallyho, který si prošel stalinskou převýchovou, plukem ve wermachtu a nacistickým učilištěm pro Hitlerjugend. Předobrazem postavy Sallyho jsou osudy skutečné postavy, Solomona Perela. Holland využívá černý humor a do hlavní role vybrala mladého německého debutanta Marca Hofschneidera. Režisérka se k tématice vrátila v roce 2011 s dramatem V temnotě a podle vlastních slov, vyslovených na loňské přednášce v rámci Visegrad film forum na půdě slovenské VŠMU, má v plánu další film o holocaustu. Pokud se jí zeptáte, proč zase toto téma, tak vám odpoví, a proč další romantická komedie?
Saulův syn (Saul fia, László Nemes, Maďarsko, 2015)
Loňský oscarový vítěz nesmí v našem výběru chybět. Ani ne tak proto, že se mu podařilo dosáhnout mety, o jaké se mnohým tvůrcům může jen zdát, ale díky funkčnímu využití moderních formálních prostředků v klasickém tématu osudu vězně koncentračního tábora. Na postavě přilepená a neklidná ruční kamera, to jsou postupy, jaké koncem 90. let zavedli v evropské nezávislé tvorbě bratři Dardennovi. Jak je vidět, podobným stylem se dá natočit i historický film. Téměř nulová orientace diváka v prostoru, nesnesitelná klaustrofobie, intenzivní prožívání hrůz a snadná identifikace s hlavní postavou, Saulem Ausänderem, členem Sonderkommanda.
Bonus: Pamatuj si své jméno! (Sergej Kolosov, SSSR, 1974)
Víceméně každý film v našem výběru je známý díky uvedení v televizi nebo promítání v kinech. Sovětský film Pamatuj si své jméno! je ale v našich končinách téměř neznámý. Proto není od věci na něj upozornit v době, kdy dochází k určité rehabilitaci skutečně kvalitních válečných počinů z této země prostřednictvím vysílání v televizi (např. Osud člověka). Sergej Kolosov vypráví příběh matky a dítěte rozdělených v koncentračním táboře. Mateřská láska je ale silnější než svévole nacistických věznitelů. Pokud vám v našem výběru chybí například vynikající Jakub Klamár s geniálním Vlastimilem Brodským, tak ten se celý odehrává v ghettu, proto dostaly přednost jiné filmy, soustředěné přímo do „centra zla“. Příště se tedy dostaneme do větších geografických šířek a budeme vzpomínat i notoricky známá, ale nepřehlédnutelná díla typu Schindlerův seznam.
Další důležité tituly: The Last Stop (Wanda Jakubovska, Polsko, 1948), Hvězdy (Sterne, Konrad Wolf, Východní Německo, Bulharsko, 1959), Devátý kruh (Deveti krug, France Štiglic, Jugoslávie, 1960), Job´s Revolt (Jób lázadása, Barna Kabay, Maďarsko, 1983)
