Nejdůležitější bitva druhé světové války, ve které si chtěli Hitler a Stalin změřit své ego.
Stalingrad je symbolem absolutní porážky a zároveň symbolem totálního selhání vojenského velení. Chyba, kterou už Německo nedokázalo napravit, se právem připisuje nejvyššímu veliteli Wehrmachtu – Adolfu Hitlerovi. Stalingrad se považuje za nejdůležitější bitvu druhé světové války, která znamenala obrat v největším konfliktu dějin. Od této porážky se nacistické Německo už jen bránilo a ztrátu 6. armády pocítilo i v dalších fázích války. Pro Stalina to bylo naopak velkolepé vítězství, které nakonec vedlo k ovládnutí obrovského území a vytvoření supervelmoci.
Po zahájení druhé světové války se nacistické plány obrátily nejprve směrem na západ. Plány invaze byly představeny Hitlerovi, který je s okamžitou platností schválil. Tak se do dějin dostal nový způsob vedení války, který známe pod názvem Blitzkrieg, tedy blesková válka. Tažení na Francii navrhl generál Erich von Manstein a tímto útokem byly spojenecké jednotky zatlačeny až k francouzskému přístavu Dunkerque, kde se hned po pádu města Calais rozběhla operace s názvem Dynamo. Po evakuováni spojeneckých vojsk se Německo stalo pánem západní Evropy. Jediné, co mu stálo v cestě před totálním vítězstvím, byla Velká Británie. Ale Hitler v té době zosnoval už jiné plány, mnohem větší, které by mu přinesly slávu, jakou neměl ještě nikdo před ním.
Německé jednotky v Sovětském svazu
Adolf Hitler, svrchovaný vládce střední a západní Evropy, se chystá udělat největší chybu svého života. Otevřít druhou frontu a začít válku proti dalšímu nepříteli, Sovětskému svazu. 22. června 1941 bylo přečteno hlášení vůdce všem jednotkám na východních hranicích říše a nato ve 3:15 ráno překročilo ruské hranice sedm armádních skupin, čtyři tankové skupiny a tři letecké skupiny a na jižních pozicích stála 3. a 4. rumunská armáda. Tyto armády překročily sovětské hranice na linii dlouhé zhruba 1600 kilometrů. Na sovětské straně stálo v pohraničí deset armádních skupin, které byly připraveny bránit vlast.
Německá armáda postupovala ve třech hlavních vojenských formacích, které měly eliminovat největší města v Sovětském svazu. Skupina armád Sever pod velením Wilhelma von Leeba měla postupovat směrem na Leningrad přes pobaltské státy. Skupina armád Střed, kterou vedl Fedor von Bock, měla táhnout přes Bělorusko a postupně obsadit města Minsk, Smolensk a nakonec samotnou Moskvu. Část jeho armády byla odkloněna později směrem na Leningrad. Měla za úkol pomoci Leebově armádě při obléhání Leningradu a potom zaútočit plnou silou na Moskvu ze severu. Spolu s jižní skupinou armád se pak tato armáda měla spojit před Moskvou a podle Hitlerových slov „vymačkat z toho sibiřského medvěda střeva“. Takto heroicky si Vůdce představoval konečné vítězství nad Stalinem a jeho říší.
Poslední armádou byla Skupina armád Jih, které velel polní maršál Gerd von Rundstedt. Jejím úkolem bylo postupovat přes Ukrajinu a dobýt její největší město Kyjev. Zde se armádní skupina Jih rozdělila. Po dobytí Kyjeva postupovala Rundstedtova armáda směrem na Charkov. Ludwig von Kleist se zaměřil na dobytí Rostova. A Manstein se svou 11. armádou dostal úkol vyčistit Krym a dobýt jeho největší město Sevastopol. Úkolem armádní skupiny Jih bylo postupovat směrem k Stalingradu a kavkazským ropným polím. Po jejich dobytí se stočit na sever a zasadit zdrcující úder Moskvě z jihu.
Stalingrad před válkou
Město, které leží na jihu řeky Volhy, patřilo mezi největší města v Sovětském svazu vůbec. Zde nešlo jen o město. Ale také o prestiž. Vždyť Hitlerovy a Stalinovy rozkazy hovoří jasně. Hitler přikazoval: „Vpřed moji vojáci! Dobijte to město pro své nejbližší! Dobijte ho pro Německo!“ I Stalinovy rozkazy svým nejbližším velitelům byly zcela jasné: „Udržte to město za každou cenu! Teď je to jen město, ale my z něj uděláme vzor odporu pro celý národ.“ Až překvapivě působí fakt, že Stalingrad se sice stal bojištěm několika tisíc vojáků, ale tito vojáci vedli osobní boje mezi dvěma diktátory.
Miliony vojáků byly pouze šachové figurky, kterými pohybují Hitler a Stalin. Město nebylo žádným důležitým cílem ani v plánech letní ofenzívy. V plánu Blau se o Stalingradu mluvilo jen okrajově (Blau byl krycí název pro směrnici č. 41, která obsahovala rozkazy pro Skupinu armád Jih na boje v roce 1942, původně měl tento plán nést název Siegfried, ale Hitler už nechtěl přebírat pro své operace jména z legendárních mýtů, a to od té doby, co se plán Barbarossa neukázal být příliš šťastný.) Město se dle plánu mělo „dostat pod kontrolu zbraní“, to znamená, že mělo být vyřazeno jako důležité zbrojní centrum a přístav na Volze. Poslední důvod, proč se měl Stalingrad podle plánů obejít a ponechat jen dělostřeleckým granátům, byl nedostatek ropy. Německá vojska potřebovala co nejdříve přejít ke kavkazským ropným polím. Už nešlo jen o to, zda tam dojdou, ale také jak rychle tam dojdou. Sověti byli totiž odhodláni raději všechna pole zapálit, než je nechat Hitlerovi.
Plan Blau
Začátkem srpna 1942 se postupující 6. armáda zastavila před Stalingradem. Jejich rozkazy zněly jasně: držet město v šachu, aby mohl zbytek armád bez problémů postupovat dále ke kavkazským ropným polím. Později se k 6. armádě, která sestávala z elitních profesionálů, přidala i 4. tanková armáda. Tehdy bylo jasné, že Hitler si nenechá ujít příležitost symbolicky pokořit svého soupeře. Město, které neslo Stalinovo jméno, muselo padnout za každou cenu. A když začátkem září 1942 uvízla hlavní ofenzíva směrem na Kavkaz, Hitler neváhal. Vydal rozkazy k dobytí města. Konec srpna a první polovina září se nesla v nepřetržitém bombardování ze strany letectví a těžkého dělostřelectva. Všechno si to na vlastní kůži museli vytrpět i civilisté města, protože Stalin otálel s evakuací (existují výpovědi, které hovoří i o přísném zákazu evakuace), takže většina civilního obyvatelstva žila a umírala spolu s vojáky po celou dobu bojů. Dokonce se přímo účastnili obrany města. To však trochu předbíháme události, peklo totiž teprve začíná.
Německé dělostřelectvo bombarduje město
Už 13. - 14. září 1942 se podařilo 71. pěší divizi prorazit opevnění a zasadit klín do obrany města. To bylo poprvé, co nad městem zavlála říšská válečná vlajka. Situace sovětských obránců byla katastrofální hned od začátku německého útoku. Sovětské velení a hlavně Stalin zpočátku nevěnovali obraně města náležitou pozornost. Význam tohoto boje si uvědomil, až když padlo opevnění před městem. Okamžitě poslal do Stalingradu jednoho ze svých nejzkušenějších, nejlepších a nejzapálenějších bolševiků jako člena vojenské rady fronty, aby mobilizoval vojsko a civilní obyvatelstvo k poslednímu boji. Byl to Nikita Sergejevič Chruščov. To znamenalo, že 50 000 dobrovolníků z řad civilního obyvatelstva bojovalo v rámci „lidové obrany“; 75 000 obyvatel bylo přiděleno k 62. armádě bránící město; 3 000 dívek bylo nasazeno jako zdravotní sestry a spojařky; 7 000 členů Komsomolu (obdoba Hitlerjugend v SSSR) bylo zařazeno do bojujících jednotek.
Tanky to měly v ruinách města náročné
Bojující jednotky začal brzy zaměstnávat i efektivní způsob boje, který se začal šířit v ulicích. Byl to způsob, který přinášel jistou smrt zpoza každého rohu, z každé budovy. Odstřelovači rozsévali zkázu, proti níž nebylo úniku. Stalingrad se brzy proměnil v sutiny a pohyb větších jednotek či techniky byl náročný. Sniper se však dokázal nepozorovaně dostat k nepřátelským pozicím a zasáhnout, když to nikdo nečekal. V této fázi bojů se město přeměnilo na bojiště odstřelovačů, kteří byli ve střehu v každé pozici. Jakýkoliv neuvážený krok, pohyb na otevřeném prostranství, nahlédnutí z úkrytu či kouření mohlo být smrtelné. To neuvěřitelně podkopávalo morálku na obou stranách.
Sovětská legenda Vasilij Zajcev (vlevo) – stal se předlohou pro film Nepřítel před branami (2000)
Němci však nadále postupovali a tlačili Sověty do vod Volhy. Sověti zastavili Wehrmacht za cenu neskutečně vysokých ztrát před průmyslovou částí města. Byl to velmi úzký pás území podél břehů Volhy. Na něm armáda maršála Vasilije Ivanoviče Čujkova držela Pauluse, a tak mu bránila v úplném obsazení města. Jeden německý voják si po letech vzpomíná: „Vážili jsme si nepřítele, který se i navzdory tomu, že byl v beznadějné situaci, vzchopil a bránil se 150 metrů před Volhou. My jsme se dál nedostali. A to byl konec.“ Přešlo se na zcela jiný způsob boje, ve kterém byly i tanky, dělostřelectvo i letouny téměř bezbranné.
Sovětská pěchota na břehu Volhy
Následoval boj v té nejsurovější formě. Boj muže proti muži. Bojovalo se o každou ulici, o každý dům, o každý metr. Každý krok byl neuvěřitelně nebezpečný a často znamenal smrt. Pozice nepřítele se dobývaly samopaly a ručními granáty. Vojáci, kteří ráno dobyli nějaký dům, o něj večer přišli, aby ho na druhý den opět získali alespoň na krátkou dobu. To si vyžádalo neskutečně vysoké ztráty na životech. Generálplukovník Franz Halder, náčelník generálního štábu pozemních vojsk, prozíravě varoval vůdce, že fronta je přetížena, ztráty příliš vysoké a situace povede k zimní katastrofě. Nakonec, když se stalo, co předpověděl, Hitler si ho vybral jako obětního beránka a určil ho za odpovědného za neúspěch u Stalingradu. Halder byl nakonec z armády propuštěn.
Útok sovětské pěchoty
Až do listopadu 1942 to vypadalo se Sověty velmi špatně. Konečné vítězství bylo očekávané každým dnem. Ale Hitlerovy záměry poslat posily na východ zmařily zprávy z Afriky. Dne 5. listopadu 1942 utrpěly Rommelovy Afrikakorps porážku u El Alameinu a 8. listopadu se spojenci vylodili v Maroku a Alžírsku. To přišlo vhod maršálu Žukovovi, který byl převelen, aby připravil obranu města a vyhnal Němce ze Stalingradu. Tajně shromáždil rezervy a čekal, až přijde tradiční ruský spojenec – zima. 19. listopadu 1942 kolem půl šesté ráno se přibližně milion vojáků sovětského svazu dalo do pohybu, aby zaútočilo na špatně chráněná křídla 6. armády. Tato křídla chránila rumunská, italská a maďarská vojska, která byla slabě vyzbrojená a vycvičená. A tak začala zkáza, které určitě pomohla i nastupující zima. Sovětská vojska začala zavírat kruh kolem města a vojska, která bránila poslední metry Stalingradu, se dočkala očekávaného vykoupení.
Boje v ulicích
Hitler v té době už slavil vítězství a připravoval se na rozhodující úder v celé válce – spojení svých vojsk u Moskvy. Přišlo však jiné spojení vojsk, které Hitlera ani jeho štáb určitě nepotěšilo. Sovětští velitelé se chystali porazit Wehrmacht pomocí strategie, která byla využívána jako jeden z pilířů německé válečné školy. Obkličovací operace vedené tankovými jednotkami byly příznačné právě pro německou taktiku bleskové války. Obzvláště příznivé podmínky pro tento plán přinesla právě slabě chráněná křídla 6. Paulusovy armády a 4. Hothovy tankové armády. Sovětské tanky a pěchota je velmi rychle a snadno prorazili a zatímco uzavírali mohutné kleště kolem města, německé jednotky byly vázány nepřítelem uvnitř. Když se uzavřelo obklíčení Stalingradu, zůstalo uvnitř města 250 000 německých vojáků 6. armády a roztroušené části zejména rumunských vojsk přibližně v počtu 50 000 mužů, které přežily mohutný útok na křídelní pozice.
Bojovalo se o každý dům
Hitler 22. listopadu 1942, když mu přinesli zprávy ze Stalingradu, odpočíval v Alpách ve své vile. Ve stejné době se na východě rozhodovalo o jeho osudu. Když dostal špatné zprávy z Volhy, nakázal svému veliteli 6. armády generálplukovník Friedrichu von Paulusovi držet Stalingrad za každou cenu. Žádný ústup! Paulus poslechl. Ani renomovaný polní maršál Manstein, narychlo převelen na tento úsek fronty, zpočátku nerozpoznal vážnost situace. 27. listopadu 1942, když už bylo jasné, že je 6. armáda uzavřena v stalingradském kotli, byla narychlo zformována armádní skupina Don, která dostala jasný úkol – vysvobodit obklíčené Němce. Do jejího čela se postavil právě Erich von Manstein. Osvobozeneckou akci začal 12. prosince 1942. Mansteinovým největším úspěchem bylo, že se 21. prosince dostal na vzdálenost 48 kilometrů od Stalingradu. Tam se zastavil. Paulus se však bez přímého Hitlerova rozkazu odmítl probojovat a spojit s armádní skupinou Don. Hitlerův rozkaz nepřišel a Manstein musel vyprázdnit průlom, jinak by se dostal do obklíčení i on.
Nejtvrdší boje probíhaly v traktorových závodech v průmyslové části města
Někteří generálové rozpoznali nebezpečí okamžitě a téměř se jim podařilo přesvědčit Vůdce, aby vydal rozkaz obklíčeným vojákům probojovat se ven. Zde však zaúřadoval velitel Luftwaffe Hermann Göring, který přislíbil, že jeho letadla dopraví do Stalingradu denně 500 tun vojenského materiálu, potravinových a medicínských zásob. Po tomto příslibu vydal Hitler rozkaz setrvat. Splnit takovou roli bylo nad lidské síly. Během prvních dvou dnů existence leteckého mostu se podařilo dopravit do města jen 75 tun zásob. Později se toto množství o něco zvýšilo. Vrchol dosáhlo 30. listopadu 1942, kdy německá letadla na město shodila 100 tun zásob. Ani toto množství zdaleka nestačilo pro 250 000 unavených německých vojáků. Později, když německé polní letiště obsadily sovětské jednotky, znemožnily přistávání letadel Luftwaffe. Německé pozice se tak staly absolutně odříznutými od jakékoliv pomoci.
Pavlovův dům – strategický bod sovětské obrany, který se stal symbolem sovětského odporu (pojmenování dostal podle velitele jednotky Jakova F. Pavlova)
Poté, co se Manstein se svými jednotkami vzdálil a obklíčeným vojákům nezůstávala už téměř žádná naděje, začala poslední fáze tragické stalingradské bitvy. 6. armáda se tísnila na malém prostoru a kolem nich se uzavírala stále mocnější obruč sovětských armád. Chybělo pořádně oblečení a také zásoby základních potřeb byly bídně. O munici pro bojeschopné mohli jen snít. Tehdy už bylo jasné, že Göringovy plané sliby zůstaly jen při zbožném přání. Přestože se Paulusova armáda rychle rozpadávala, pokračoval v boji.
Těla mrtvých v centru města
Koncem prosince poslal k Hitlerovi osobního posla, aby vrchnímu veliteli vysvětlil, že situace je už dávno beznadějná. Winrich Behr, kapitán 6. armády: „Řekli mi: ,Behr, rozhodli jsme se poslat Vás za Hitlerem, musíte mu jakýmkoli způsobem otevřít oči, aby věděl, jak to tu vypadá a abychom měli volnou ruku při vyjednávání.‘ Tím se Paulus poprvé dotkl otázky kapitulace, o kterou se sám snažil, protože říkával, že už nemá cenu držet tyto pozice a nechat lidi vyhladovět nebo zamrznout.“ Hitler vzkázal Paulus, aby vydržel. Wehrmacht měl pod kontrolou poslední dvě letiště: Pitomnik a Gumra, která představovala poslední šanci na záchranu. Martin Heinz, pilot zásobovací letky, si po letech vzpomínal: „Dobrovolně nikdo letadlo neopustí. Také ho ale ani nikdo nevyhodí. Když už se jinak nedá, pilot přidá plyn. Letadlo startuje a ti chudáci se chytají všeho, co trčí z letadla. Nikdo nevěděl, jestli se ještě nějaké další na letiště vrátí.“
Ruská zima byla krutá, ale boje nijak neutichaly
Denní dávka jídla pro vojáka byla 50 gramů chleba a teploty se pohybovaly okolo -30 stupňů Celsia. A mělo být hůř. Ale netrpěli jen němečtí vojáci. Ve Stalingradu bylo stále hrozně mnoho civilistů, kteří také bojovali o své přežití. Navzájem si jeden druhého přestali všímat, i když byli ve válečném stavu. Nyní bylo hlavní přežít. Jevgenije Žorovová žila ve Stalingradu: „Dokud ještě nemrzlo, vycházeli ruské ženy a Němci ven a odřezávali maso z mrtvých koní. Když už nebyli koně, začali jíst psy, pak přišly na řadu kočky. Ale pak už nebylo co jíst... Promiňte... Ale pak se pustili do mrtvol.“ Kanibalismus byl v Stalingradu zcela běžný. Objevil se u německých vojáků, ale i u Sovětů uvězněných v kotli.
Město plné ruin neposkytovalo žádnou ochranu před zimou a ani žádné jídlo
Generálporučík K. K. Rokossovskij odevzdal 8. ledna 1943 Paulus ultimátum, ale on se odmítl vzdát. Za dva dny Sověti začali rozsáhlý útok na německé pozice. Vytvořili ještě pevnější kleště kolem vyčerpaných a deprimovaných německých jednotek. Také získali poslední německé letiště, čímž se přerušilo zásobování a převoz raněných. Po válce Paulus prohlásil, že Hitler poslal takovou odpověď: „Kapitulace nepřichází v úvahu! 6. armáda musí splnit své historické poslání v Stalingradu, i kdyby měla přijít o posledního muže.“ Konec na sebe nenechal dlouho čekat. 20. ledna se němečtí vojáci dozvěděli z vysílačky, která zůstala jediným pojítkem s vnějším světem, že Hitler 15. ledna povýšil generálplukovníka Fridricha Pauluse na polního maršála. I to byl jeden ze signálů, aby se Paulus nevzdával. Hitler ho povýšil, aby ho udržel v psychickém šachu. Paulus věděl, že pokud se vzdá, stane se prvním německým polním maršálem, který kapituloval. Hitler předpokládal, že ho tím přiměje, aby se skutečně bránil do úplného konce a s poslední ztracenou pozicí spáchal sebevraždu.
Němečtí zajatci po konci bitvy
Sovětské jednotky dorazily 31. ledna 1943 k budově, v níž měl Paulus svůj hlavní stan. Vstoupil nižší důstojník a jménem svých nadřízených požadoval kapitulaci. Po rozsáhlém vyjednávání se štábem byl předveden před polního maršála. Prostřednictvím tlumočníka žádal kapitulaci hlavního velitele německých jednotek. Paulus pouze přikývl. Filmové zpravodajství, které celou scénu podpisu kapitulace natáčelo, ukazuje velitele 6. armády na pokraji sil. Nově jmenovaný polní maršál se musel vzdát generálovi Michailu Šumilovovi, veliteli sovětské 64. armády. Německá 6. elitní armáda se vzdala 31. 1. 1943. Generál Karl Stecker se zbytky svého 11. sboru však ještě kladl odpor v závodě na výrobu traktorů v stalingradské průmyslové zóně. Dva dny se mu dařilo odrážet všechny sovětské útoky, ale 2. února, kdy byli sevření v obruči a bez munice, beznadějné pozice padly.
Friedrich von Paulus se svým štábem bezprostředně po kapitulaci
Od 19. listopadu 1942 do 2. února 1943 ztratil Wehrmacht u Stalingradu přibližně 800 tisíc vojáků, z toho asi 250 tisíc uvízlo v obležení. Přibližně 50 tisíc raněných bylo převezeno letadly do Německa a 100 tisíc se dostalo do sovětského zajetí. Byli uvězněni v sovětských gulazích a po skončení války se do Německa vrátilo přibližně 6 tisíc mužů. Sovětské ztráty byly stejně hrozivé. Zaznamenali 950 tisíc mrtvých, raněných nebo pohřešovaných vojáků a přibližně 41tisícové ztráty na straně civilistů.
Konec bitvy nebyl vykoupením, na ty, kteří přežili, čekalo další peklo v gulazích
Německé ozbrojené síly, které byly na počátku roku 1943 stále docela silné a bojeschopné, se už nikdy nevzpamatovaly ze ztráty téměř milionové armády. Všechna vítězství bleskové války se stala minulostí. Hitler stihl vysílit německou brannou moc dříve než proti němu spojenci vůbec mohli soustředit všechny své síly. A za takovou nerozvážnost musel samozřejmě zaplatit.
