Český dokument nabízí prostor k diskusi o současném ožehavém problému.
Posledních pár let se naše společnost potýká s nárůstem neonacismu. A to nejen u nás. Renomovaný dokumentarista Vít Klusák (Český sen) si pro svůj poslední projekt vybral portrét člověka, kterému imponuje právě tato zvrácená ideologie. A podařilo se mu vytvořit kousek, na který tak snadno nezapomenete, navíc ve vás bude ještě dlouhou dobu rezonovat. A to zejména kvůli jeho titulnímu hrdinovi.
Dalibor celý život nevytáhl paty z rodného Prostějova. Točí videa propagující nacismus, čte Mein Kampf, skládá písně, píše básně a žije se svou matkou. Vedle toho navazuje vztah s podobně orientovanou dívkou a smiřuje se s matčiným novým přítelem. A vy okamžitě pochopíte, proč si ze sympatizantů krajní pravice dělají na Facebooku lidé tak intenzivně srandu. Ano, čtete správně. Svět podle Daliborka je totiž komedie. A pokud ve vás dřímá dostatečně škodolibá duše, tak dokonce výborná. Ke cti tvůrcům však slouží fakt, že svého aktéra nedémonizují a občas se jim daří vyčarovat k němu i jakési sympatie. Ať to zní jakkoli nepochopitelně...
Dalibor je totiž z ústřední čtveřice ten nejsympatičtější, nejprostší a nejnevinnější. Jeho sociální nefunkčnost je základem pro mnoho komických scén, ale tvůrci nikdy nedovolí svému projektu sklouznout k tomu, aby působil jako obhajoba. Každou chvíli se totiž objeví scéna, nad kterou racionálně uvažujícímu divákovi zůstane rozum stát a má pocit, že sleduje film ze vzdáleného vesmíru. Tam, kde se před chvílí hlavní postavě smál, tak za pár minut později mu úsměv zmrzne. A nejen úsměv. Z některých výroků, skutků a uvědomění si, že podobné lidi občas potkáváme na ulici nebo ve vlacích mrazí po celém těle.
Korunu tomu nasazuje závěr s návštěvou koncentračního tábora v Osvětimi. Konfrontace s osobou, která peklo tábora skutečně přežila ve vás utlumí veškerou víru v pacifismus, empatii a slušné vychování a máte chuť všem přívržencům tohoto směru v nejlepším případě nasadit svěrací kazajku a v tom horším... o tom se raději nejdu rozepisovat. Mimořádně silná scéna je sice cílem režisérské manipulace, ale dostane diváka i film přesně tam, kam potřebuje.
A tím se dostáváme k hlavnímu problému ve vnímání tohoto díla. Klusák totiž zavádí. Velké množství scén je inscenovaných, hraných nebo vědomě vedených k výsledku, jaký režisér potřebuje. Já na to nevidím nic špatného, protože dokument není reportáž a podobné triky používal už Robert Flaherty. Spoustu diváků, toužících po „čistém“ dokumentu (který samozřejmě neexistuje), však tento přístup může rozhodit. Před očima totiž občas nebudete mít celou dobu skutečné postavy, ale herce hrající sami sebe. V podstatě něco jako filmy Michaela Moora (Fahrenheit 9/11, Bowling for Columbine).
Svět podle Daliborka je výrazným počinem, přesahujícím své médium. Kromě toho, že funguje jako mimořádně zajímavá sonda do života lidí, se kterými se (doufám) v běžném životě zase až tak často nesetkáváme, tak dokáže rozproudit i mimořádně zajímavou diskusi na různá témata. Proč se lidé uchylují k nacistickým ideálům? Kde je hranice mezi hraným a dokumentárním filmem? Je morálně správné zesměšňovat respondenty, kteří tvůrcům dali svou důvěru? Pokud však na podobné téma nemáte potřebu vést dialog, máte tu stále co dočinění se zábavným a současně mrazivým dílem, které ve vás bude ještě nějakou dobu po zhlédnutí rezonovat. 7,5/10
