Rozhovor s Jiřím Kalátem, který říká, že cestování člověka vzdělá a pomůže rozbít spoustu stereotypů a předsudků.
Jiří Kalát je 33letý cestovatel a fotograf, který o svých cestách zároveň i píše a pořádá přednášky. Procestoval většinu evropských zemí, USA, Aljašku a mimo jiné taky Blízký východ. A právě na cesty po něm jsme se ho zeptali.
Čau, Jiří. Na začátek jednoduchá otázka. Kdy ses vůbec dostal k cestování?
V 17 let jsem chtěl vidět moře, ale neměl jsem moc peněz. Chtěl jsem stopem do Pisy, ale trochu se to nepovedlo a nakonec jsme skončili v Tersti a tam poznali bandu Čechů. Zkušenost to byla skvělá, takže jsme příští rok jeli nanovo a to už jsme se do Pisy dostali. V té době zdaleka nebyly tak levné jízdenky a letenky, proto stopovat byla opravdová výzva a já to volil jako alternativu k tomu, že jsem v té době neměl moc peněz.
Na jakou zemi vzpomínáš nejradši?
Určitě na Aljašku. Jednou, až budu starý a rozumný, tam chci bydlet v nějaký chatě kousek od moře. Strávil jsem tam nějakou dobu před deseti lety a byl jsem naprosto uchvácenej jak tou zemí samotnou, tak i lidmi v ní. Hrozně rád mám i Estonsko, ale moje země jsou Izrael, Palestina a potom Írán, kterej zbožňuju a považuju ho za jedno z nejfantastičtějších míst, která jsem navštívil.
Jak to vlastně v Íránu vůbec je z pohledu Evropana?
Může to vypadat složitě, ale není, stačí něco málo vědět a jde to. Myslím, že třeba pro nás je poměrně nezvyklé dodržovat „staromódní“ tradice. Lidi tam jsou na to ale připraveni. V Evropě, když člověk půjde polonahý nebo v létě v kožichu po náměstí, tak mu nikdo nic neřekne. Budou se možná blbě koukat, ale tím to končí a nikdo to neřeší. Když člověk přijede do Íránu, tak musí vědět, že jsou tam věci, které jsou opravdu zakázané – a nejen režimem.
Jaké?
My máme v ČR představu, že jim tam režim zakazuje věci, které lidi chtějí dělat, ale ve skutečnosti je to tak, že jejich režim je (ne ve všem samozřejmě) odrazem toho, co chce většinová společnost. Lidí s konzervativním myšlením – z našeho pohledu – je v zemi stále hodně.
Třeba šátky?
To, že má holka šátek je uzákoněno, ale hlavně je to chápáno jako tradice. Když půjde holka po ulici bez šátku, tak to nebude muž, který by ji nějak napomínal, ale žena. Tradiční myšlení je na mnoha místech Íránu velice silné a spousta Evropanů to má problém pochopit.
Dá se to nějakým způsobem přirovnat k něčemu běžnému v Česku?
Těžko, ale dalo by se to možná přirovnat k zahalování poprsí u nás. Prostě je určitá hranice, kdy ten výstřih je v pohodě a kdy už není, a pokud by ta holka chodila bez šátku, tak je to jako by chodila „nahoře bez“. (smích)
To je zajímavé přirovnání...
Je hlavně fascinující vidět, co ty íránské dívky občas s tím šátkem dokáží. Jak umí upoutat pozornost. Jednou jsem seděl v obří venkovní restauraci poblíž Teheránu a jedna dívka (mezi desítkami dalších) se na mě usmála a cíleně si začala hrát s hidžábem. Nemohl jsem z ní spustit oči.
Je to tam ale opravdu tak striktní?
Írán v tomto není jednotná země. V Teheránu je to tak, že pokud by žena neměla zakryté vlasy, nebo třeba jenom částečně, tak se vlastně nic nestane. Ale když člověk jede do jiných tradičnějších měst jako je třeba Qom nebo do různých vesnických oblastí, tak tam je to něco jiného.
Co může v Íránu člověka překvapit?
Pohostinnost. Pokud budu v Praze stát v noci s krosnou na zádech, tak si mě nikdo ani nevšimne. Pokud budu stát víceméně v jakémkoli městě v Íránu, tak přijde nějakej člověk, kterej se zeptá, jestli může pomoct – je to naprosto přirozené. Během druhé cesty tam jsem musel odmítat přespání u známých, ale i úplně neznámých lidí, protože už jsem měl zařízené svoje ubytovaní v hostelu a potřeboval být sám. Bylo těžké to místním vysvětlit.
Nejde té důvěry i třeba zneužít?
Přesně tak to je – někteří lidé tam jezdí bez zařízeného ubytování a spoléhají na pohostinnost místních a to je samozřejmě chyba – pohostit je pro Íránce velmi typické, ale není to naprostá samozřejmost. Íránci se o člověka postarají a hrozně rádi si také povídají, ale opět jsme u těch zvyklostí – oni tak trochu musí, je to věc kultury i společnosti. Není dobré na to plně spoléhat.
Jak je to tam z hlediska bezpečnosti?
Z hlediska turismu dobrá. Zemi ovládá tajná policie, agenti a práskači, takže drobná kriminalita prakticky vůbec neexistuje. Téměř vůbec tam nejsou kapesní zloději. Znám asi jedinou negativní příhodu se ztraceným batohem, který se ale nakonec stejně našel a dostal zpátky k majiteli. Jezdí tam přeci jen pořád málo turistů, a kdyby se něco ztratilo, tak tajní tam fungují tak dobře, že by toho člověka prostě našli. Pro místní je to ale chabá útěcha, tajná polici slouží primárně k útlaku opozice a „nevhodných“ názorů.
Jak se dá po téhle zemi pohybovat?
Jezdí tam vlaky i autobusy, které mají několik tříd, takže člověk může cestovat i velmi pohodlně. Je to kvůli obřím vzdálenostem. Dá se i celkem dobře stopovat nebo si pronajmout auto, to bych ale moc nedoporučoval. (smích)
Proč?
Já myslím, že Íránci a Arabové mají jednu společnou vlastnost – umí skvěle řídit, ale panují tam pravidla, které člověk z Evropy absolutně nemůže pobírat, pokud tam delší dobu nežije. Auta se na silnicích míjí o milimetry! Ale nikdo se nebouchne.
Co třeba taxíky?
Taxikáři jsou asi jediná nepříjemná oblast íránského obyvatelstva. Jsou podobní jako ti na Staromáku. Turistu se vždycky snaží oškubat, takže na ně je potřeba být drsný, nenechat se okrást. Íránští chlapi nemají komfortní zónu nastavenou jako my. Když se spolu bavíte – a obzvlášť nepříjemný je to právě u taxikářů – tak Íránec přijde do těsné blízkosti, začne se tě dotýkat, mluví jiným jazykem, směje se společně se svými kolegy, a když na to není člověk zvyklý, tak ho to může lehce vystresovat. V Íránu se obecně moc anglicky člověk nedomluví, ale chtějí si povídat opravdu hodně.
Jak se s nimi dá teda dorozumět?
Hodně z nich má smartphone a hodiny jsem strávil tím, že jsme si do překladače psali vzkazy a takhle spolu komunikovali. Má to svoje výhody, díky tomu se ti podaří dostat na místa, kam by ses jen tak nedostal.
Jaký je tam noční život?
Velmi bohatý. Lidi tam sice nepijí alkohol, ale všude jsou stánky s čajem, s kávou, s kebaby a tak dále. Lidi sedávají různě v parcích a nechodí do hospod, ale spíš ven. Hodně si zpívají a vyžívají se v poezii.
Byl jsi i v Palestině, tam je situace o dost vyhrocenější. Co by musel turista udělat, aby se tam dostal do nebezpečí?
Stačí blbě zahnout. Palestina je rozdělena na tři zóny, v nichž leží i turistické destinace. V nich cestovateli nic nehrozí, ale je poměrně jednoduché se z nich nevědomky dostat.
Na co si dát pozor?
Válka mezi Izraelci a Palestinci furt probíhá a je možné, že se k nějaké demonstraci situaci člověk prostě nachomýtne. Potom jsou dvě možnosti. Buď tě Izraelci označí za propalestinského aktivistu a deportují tě, anebo tě jen trefí kámen.
Je potřeba číst noviny a pak se dá snadno vyvarovat potažmo nebezpečným situacím. V Palestině, vice než jinde, je hodně důležité mít informace o tom, co se tam dělo, děje a může dít. Musíš dát pozor na to, co máš na sobě, aby to neprovokovalo. Vždycky se najde nějaký blbec, kterého to naštve, může tě napadnout, izraelští vojáci to uvidí, začnou střílet a hned je situace vyhrocená.
Člověk musí přijít do styku se zajímavými lidmi...
Jednou jsem seděl v kavárně s jedním chlapíkem kousek od Ramalláhu, sledovali jsme demonstraci, která tam probíhala a já se ho ptám, co vlastně dělá. On mi jen tak oznámil, že patří k Hamásu, což podle mnohých teroristická organizace, ale že je jenom úředník, tedy není nebezpečný. Pokud by nás tam tehdy chytli Izraelci, tak jeho s největší pravděpodobností zatknou a mě deportují.
Dostal ses do nějaké takto vratké situace?
Mám jednu úsměvnou historku. Na palestinském území pod izraelskou správou jsou izraelské ilegální osady. Zjednodušeně řečeno, na opuštěný palestinský kopec přijede banda izraelských mladých kluků, založí kemp, ten se pak zvětšuje a tím vznikne osada. V okolí palestinských vesnic se pak tihle kluci občas potulují a hledají další místa pro zábor nebo vyhledávají potíže. Jednou jsme šli přes vesnici al-Ubeidiya a začali na nás křičet, že jsme osadníci a chtěli po nás házet kameny.
Jak to dopadlo?
Řekli jsme, že jsme Němci a že fandíme fotbalu a nakonec se to uklidnilo. Jenže, co se nestane – měli jsme s sebou psa, který se jmenoval Buddy. V té době byl ještě štěně a byl naučený jenom na příkazy v hebrejštině. Mluvili jsme tam spolu a Buddy najednou začal štěkat. Můj kamarád Florian ho okřikl právě v hebrejštině, neuvědomil si to a kluky to okamžitě rozohnilo, mysleli si, že jsme jim lhali a hrozně se naštvali. Zase po nás chtěli házet kameny. Museli jsme začít zdrhat, nešlo nic jiného. Naštěstí nás netrefili.
Stalo se ti ještě nějaké podobné nedorozumění?
Když jsem chodil po palestinských území, tak jsem nosil na krku šátek, kterému se říká palestina. Tím člověk ukazuje, že není Izraelec nebo osadník. Přešel jsem přes vojenský checkpoint, z palestinské oblasti pryč a najednou mě zastavili izraelští vojáci. Začali mě prohledávat, ptali se, co tam dělám a byli dost nepříjemní. Nikdy se mi to tam nestalo, vyděsilo mě to. A pak jsem zjistil, že tu palestinu mám pořád na krku, což pro Izraelce znamená, že jsi aktivista, problémista.
Jsou v Palestině v porovnání s Izraelem velké rozdíly?
V Izraeli si ani nevšimneš, že je válka. Ty víš, že je tam spoustu lidí v armádě, a proto mají zbraně, ale život tam proudí normálně. V Palestině je to opak – je tam chudoba, rozbořené budovy a ta atmosféra každodenního života je tam dost odlišná.
To se pak ani nedá divit, že člověk občas dostane do takových vyhrocených situací...
Nejdrsnější zážitek se mi stal, když jsem dostal povolení dostat se do Gazy. Gaza je uzavřené město, do kterého je poměrně těžké se dostat – dostal jsem se do docela velkého problému.
Co se stalo?
Při vstupu jsem na ministerstvu vnitra mě vzali do jejich sklepa, kde jsem vysvětloval přes nějakého jejich překladatele kdo jsem, co tam dělám a tak dál. Těm jejich překladatelům jsem rozuměl každé desáté slovo. Vyslýchali mě takhle asi dvě hodiny. Pak odešli a do místnosti přišel nějaký jiný chlapík celý v černém – typický hamásovec – v ruce můj pas a řekl mi: „Všechno v pořádku pane Kaláte, my vás pustíme, vrátíme vám pas, vítejte v Gaze, ale potřebujeme od vás ještě jednu jedinou věc. Potřebujeme natočit jedno takové video.“
To muselo být dost šílená situace...
Vyděšeně na něj koukám, on zavolal dva chlapíky, ti vzali zbraně, vzali vlajku a prý: „Před vlajkou nám něco přečtěte a my vás pak necháme jít.“ Tak na ně koukám a jenom si myslím: „Uříznete mi hlavu předtím, nebo až potom?“ A měl jsem fakt reálný strach. Tak na ně vyděšeně koukám, přemýšlím, jestli utéct nebo co dělat, on mi po chvilce poklepe po ramenou a říká mi: „Dělám si srandu, my jsme Hamás, žádný teroristi, hezkej den!“ Ve finále mi dokonce nabídli, jestli tam nechci zůstat a dělat jim PR, že by mi prý manželku a dům zařídil.
Pojďme se bavit obecně – jakým způsobem se vůbec připravuješ na svoje cesty?
Pokud tam nejedu ze dne na den, tak se snažím si o té dané zemi vždycky co nejvíc načíst. Rád vím, co se kolem mě děje a proč, jakou historii, kuriozity i sociální problém má země, kde se nacházím. Spontánně jezdím do zemí jen když je tam kultura, o které si dopředu nemám potřebu nic načítat – kde je zkrátka stejná mentalita. Vždycky si udělám detailní program, ale zatím jsem ho dodržel nejdéle do cesty na letiště. (smích) Na své cesty jezdím většinou sám nebo s člověkem, který dokáže fungovat jako samostatná jednotka.
K jakému nejpodivnějšímu jídlu ses dostal?
Nejzvláštnější jídlo, které jsem jedl, bylo íránské Kale pache, což jsou vařené ovčí hlavy. Jíš vlastně líčka, nadočnicové maso, jazyk, mozek a tak. Což samo o sobě pro někoho nemusí být tak zvláštní, ale zvláštní je, že se to jí k snídani a tady tím vlastně začínají den.
Co ti nejvíc chutnalo?
Absolutně nejlepší jídlo byl hamburger v jednom kiosku v Tallinu. Nějakou dobu jsem žil v Estonsku, a kousek od mého bytu stál stánek s burgerama. 24 hodin otevřený, obsluhovali v něm dvě milé ruské holky, měly kafe i pivo. Prostě místo, kde se chceš zastavit ve tři ráno na cestě domů z hospůdky. Dělali tam housku s masem (neptal jsem se jakým), zelím a koprovou omáčkou. Během roku jsem snědl těchto burgerů strašně moc. Po několika letech jsme na tento burger hrozně vzpomínali s mým kamarádem a napadlo nás, že bychom si tam zaletěli. Přišlo mi to jenom kvůli jednomu burgeru jako hodně divnej nápad, ale vrtalo mi to v hlavě a po nějaké době jsem vymyslel, že teda pojedeme do Estonska, na Ostrov Saaremaa, který jsme během tří cest objeli na kajacích a obešli pěšky. Celý ten ostrov. Ale málokdo ví, že prvotním impulzem, proč jsme celý ten trip podnikli, byl právě tento hamburger.
Děláš i přednášky o svém cestování, co se snažíš sdělit lidem?
Snažím se jim tu zemi ukázat se vším všudy, nejenom v tom hezkým. Dal jsem si takovou zásadu, že nikdy nemluvím o zemích, kde jsem nebyl dvakrát na trochu delší dobu. Lidi často jezdí do turistických destinací a vlastně zjistí, že žijí v bublině, odkud se toho moc o dané zemi nedozví.
Co teď plánuješ?
Hodně lidí se mi ozvalo, že Estonsko vlastně moc neznají, a když už, tak že tam jezdí jen do turistických destinací. Na příští léto proto plánujeme dvoutýdenní expedici po Estonsku i pro veřejnost. Bude se tam jezdit na kajacích, projedeme i zbytek země, bude to hodně punkový a bude to stát to. Zatím nemáme ještě konkrétní termíny, ale pokud bude mít kdokoli zájem, tak se může přidat. Je to koncipovaný pro všechny lidi od 10 let. Bude to divoký a bude to skvělý. Dělaný i pro lidi, kteří by chtěli cestovat a nejsou si jistí, jestli by je to bavilo a jestli je to pro ně. Pokud by někdo měl zájem, může se ozvat na mých webových stránkách.
Pořádáš i nějaký festival je to tak?
Máš pravdu, jmenuje se Na@Na a bude se konat letos 7. října v Kutné Hoře. Bude to nezisková akce – ani já ani nikdo z dobrovolníků z ní nic nemáme, naopak většina z nás něco vkládá. Snažím se vytvořit festival, který není jenom o přednáškách, ale je i platformou pro setkávání cestovatelů a lidí. Chci ukázat ostatním, že cestovat se dá jakkoliv, kdykoliv, v jakémkoli věku i s jakýmkoliv rozpočtem. Chtěl bych, aby lidé mohli strávit odpoledne nabyté přednáškami bez reklam na cestovky nebo pojišťovací společnosti. Během celého dne vystoupí skvělí fotografové a cestovatelé. Kdo by měl zájem, může kouknout na aktuální program.
Pokud tě Jiřího povídání zaujalo, podívej se na jeho webové stránky, kde píše o svých zážitcích a vkládá tam fotky ze svých cest.
