Představujeme další pětici knižních adaptací, které se nerodily právě jednoduše.
Měsíc se s měsícem sešel, a tak vám přinášíme slíbené pokračování žebříčku o nezfilmovatelných knihách, které to však nakonec dopracovaly i na stříbrná plátna. Dnes si opět proklepneme další pětici literárních děl. I o nich se totiž tvrdilo, že jejich převod do filmové řeči je, pokud ne rovnou nemožný, tak alespoň velmi náročný a komplikovaný.
1. Klub rváčů (režie: David Fincher, 1999)
Dobře, v tomto se mnou můžete nesouhlasit. Román Klub rváčů od Chucka Palahniuka není dějově složitý, ale náročným ho v tomto případě dělá unikátní autorův styl. Palahniuk totiž často v rámci jedné věty odkazuje na různé části příběhu, případně odbíhá k filozofickým úvahám, aby se vzápětí vrátil s nějakým ostrým ironickým zásahem. I díky tomu má knižní Klub rváčů neuvěřitelnou dynamiku a správnou na*ranost. Mohlo by se zdát, že jde o chaotické dílo, ale Palahniuk i přes jisté roztříštěnosti dokáže udržet souvislost celku. V závěru tak všechno do sebe krásně zapadne. Z toho logicky vzniká problém: Jak podobnou knihu zfilmovat tak, aby neztratila nic ze své atmosféry a anarchistické zběsilosti? Zároveň muselo jít o snímek, který by byl atraktivní i pro masové diváctvo.
Zpětně se zdá až neuvěřitelné, jak se scenáristovi Jimu Uhlsovi podařilo vše důležité z knižní předlohy zachovat. Palahniuk svůj román vydal v roce 1996 a od začátku byl studiemi považován za kandidáta na zfilmování. Zpočátku se uvažovalo, že scénář by mohl napsat Buck Henry (Absolvent), nakonec však projekt přistál u zmiňovaného Uhlse. Studio kontaktovalo na režii čtyři potenciální režiséry. Největším favoritem byl Peter Jackson, ten však měl hodně práce se svou hororovou komedií The Frighteners. Pokus o angažování Bryana Singera a Dannyho Boylea také selhal. Teprve pak se Klub rváčů dostal k Davidu Fincherovi, který projekt následně dovedl do úspěšného konce.
Ve své době se Klub rváčů setkal s polarizujúcimi recenzemi. Mnozí snímek velebili a označili ho za „Mechanický pomeranč 90. let“, jiní ho popsali jako „odpudivý a nezodpovědný“. Obávali se totiž, že by mohl mladé muže inspirovat k násilí (konec konců, podobný osud provázel i Kubrickův Mechanický pomeranč). Fincherovi se vyčítalo, že glorifikuje násilí a nihilismus. Časem však Klub rváčů získal ohromný kultovní status a kritici ho dnes titulují jako „jeden z nejoriginálnějších a myšlenkově nejpodnětnějších filmů roku 1999“. Klub rváčů se později stal pravidelným titulem uváděným v různých žebříčcích TOP filmů všech dob. Samotný Palahniuk byl s adaptací spokojený, dokonce se přiznal, že filmový závěr se mu líbil mnohem víc, než ten jeho knižní.
2. High-Rise (režie: Ben Wheatley, 2015)
J. G. Ballard dodnes patří k mimořádně ceněným anglickým autorům. Nejčastěji je spojován s tzv. Novou vlnou science-fiction. Ta se vyznačovala výrazným literárním experimentátorstvím (co se týče formy i výstavby příběhu) a inspirovala se i modernistickými technikami. Černá dystopická groteska High-Rise byla pro producenta Jeremyho Thomase vytouženým projektem. Román se snažil dostat na plátno celé dekády. Od 70. let se však s projektem skoro nepohnulo a zdálo se, že adaptaci High-Rise nikdy neuvidíme. Věci se začínaly pomalu měnit až v roce 2009, kdy Thomas sehnal na spolupráci scenáristu Richarda Stanleyho (Hardware) a režiséra Vincenza Nataliho (Kostka). Stanley se pustil do scénáře, přičemž se předlohou inspiroval jen volně. Natalimu se první verze scénáře líbila, ale všechny plány vedly do slepé uličky a projekt se nepodařilo zrealizovat.
V roce 2013 se však režisér Ben Wheatley začal zajímat, kdo vlastní práva na Ballardův román. Wheatley je podle svých slov velkým Ballardovým fanouškům a odjakživa si myslel, že by z High-Rise mohl být skvělý film. Wheatley se spojil s Thomasem, následně se režisér a jeho manželka Amy Jump pustili do scénáře. Cílem bylo zachovat ducha předlohy a zůstat jí tak věrní, jak to jen půjde. Wheatleymu se do hlavních rolí podařilo získat výborné herce jako Toma Hiddlestona, Jeremyho Ironse, Lukea Evanse, Siennu Miller či Elisabeth Moss. High-Rise si odbyl slavnostní premiéru 13. září 2015 na festivalu v Torontu.
Reakce kritiků byly velmi rozporuplné, ačkoli převládaly spokojenější recenze. Podle kritiků jde o zábavnou a znepokojivou černou komedii, mnozí snímek dokonce označili za mistrovské dílo. Mezi diváky však High-Rise příliš úspěšný nebyl, na Rotten Tomatoes mu udělili 36 % s průměrným ratingem 2.8 a kritizovali ho jako matoucí, do sebe zahleděný bordel, kde nic nedává smysl. Nejlepší zřejmě bude, když si názor uděláte sami.
3. Americké psycho (režie: Mary Harron, 2000)
Kontroverzní román Breta Eastona Ellise byl pro tvůrce skutečnou výzvou. Obsáhlá kniha vypráví příběh bohatého finančníka a sadistického sériového vraha Patricka Batemana (ve filmu Christian Bale) uvězněného v chladném světě konzumu. Celou dobu se pohybujeme v Batemanových myšlenkách, vidíme okolí jeho očima. Největším problémem však byly mimořádně explicitní popisy násilí a sexuálních scén. Svého času měl Ellis vůbec problém najít pro román vydavatele. Čtenáři nebyli ušetřeni podrobných scén mučení, vražd, znásilnění, kanibalismu či nekrofilie. Kniha vyšla v roce 1991 a způsobila ohromný poprask. Podle některých kritiků šlo o zvrácenou a nechutnou pornografii, mnozí recenzenti však poukazovali, že je nutné Americké psycho vnímat jako záměrně přehnanou a hyperbolickou satiru, která kritizuje konzumní společnost, vykořeněnost člověka a prázdnotu mezilidských vztahů bez empatie či citu. Jak ale podobnou knihu dostat na plátno, aniž by se diváci nepozvraceli? Nelehkého úkolu se chtěli chopit David Cronenberg i Oliver Stone. O roli Patricka Batemana měli zájem Johnny Depp, Leonardo DiCaprio či Edward Norton.
Nakonec však projekt přistál u režisérky Mary Harron. Hlavní roli ztvárnil zmiňovaný Bale, vedlejší role si střihli Reese Whiterspoon, Jared Leto či Willem Dafoe. Pokud bychom snímek porovnali s předlohou, tak je evidentní, že se filmaři drželi poměrně na uzdě. Americké psycho ale i tak vyfasovalo nejpřísnější rating NC-17. Při uvedení se opět objevily námitky týkající se násilí (ačkoli tvůrci spoustu scén výrazně zjemnili a upravili), snímek si však odnesl víceméně pozitivní recenze a stal se i finančně úspěšným. Samotný Bret Easton Ellis měl ohledně adaptace smíšené pocity. „Ten film byl okej,“ prohlásil. „Jen si prostě nemyslím, že musel vzniknout.“
4. Cosmopolis (režie: David Cronenberg, 2012)
Pokračujeme Cosmpolisem, snímkem, který sdílí určité paralely s Americkým psychem. Román Dona DeLilla sice neobsahuje žádné přehnané násilné scény, obdobně však kritizuje odcizený svět boháčů, kapitalismus a mnohé prvky současné společnosti. Prakticky celá kniha se odehrává v luxusní limuzíně mladého finančníka Erica Packera (ve filmu Robert Pattinson). Dialogům nechybí filozofická hloubka a náročnost. Celá Packerova cesta je vlastně symbolickou odyseou postupnému rozkladu a pádu až na dno. Don DeLillo je sice v americké literatuře velký pojem, ale jeho kniha si musela počkat až na Davida Cronenberga.
Ten zůstal duchu předlohy velmi věrný, dá se říci, že filmový Cosmopolis je skutečně podrobnou a věrnou adaptací. Původně se do hlavní role počítalo s Colinem Farrellem, v Cosmopolisu si měla zahrát i Marion Cotillard, ale kvůli jiným projektům nakonec účast odřekla. Snímek si odbyl premiéru na festivalu v Cannes, kde soutěžil v hlavní kategorii. Kritické reakce byly většinou pozitivní, ale snímek byl finančním propadákem (při rozpočtu 20.5 milionu dokázala na box office utržit jen skromných 6 milionů). Obdobně se potvrdila i fakta o nediváckosti projektu. Cosmpolisu diváci udělili na Rotten Tomatoes tristních 31 %. Vytýkali mu nenápaditost, absenci atmosféry a monotónnost. Pravdou ale zůstává, že Cosmopolis si vysloužilo i několik ocenění a časopis Sight & Sound ho zařadil na osmé místo nejlepších filmů roku 2012.
5. Duna (režie: David Lynch)
Románová Duna od Franka Herberta patří k těm dílům, která způsobila ve svém žánru doslova revoluci. Více než 600stránkový epos se do hloubky zabýval mnoha vážnými tématy: náboženstvím, resp. mesianismem, enviromentalismem či ekologickými problémy. V mnohém také zrcadlil politickou situaci své doby. Herbert vytvořil košatý a mimořádně náročný příběh, kde do detailů popsal sociologické, etnologické či geologické podrobnosti svého světa. I díky tomu byla Duna často považována za nezfilmovatelnou knihu, přestože touha producentů dostat příběh na plátno, byla velká.
Původně chtěl snímek natočit Alejandro Jodorowsky, známý svými surrealistickými díly jako El Topo či Svatá hora. Jodorowsky plánoval natočit neuvěřitelný 10hodinový celovečerák a při práci mu pomáhala takové umělecké esa jako Salvador Dalí, H. R. Giger či Jean „Moebius“ Giraud. Celý pokus o realizaci tohoto odvážného záměru mapuje i zajímavý dokument Jodorowsky's Dune. Jodorowsky však musel z finančních důvodů projekt nechat plavat. Tehdy se do hry dostal David Lynch. Po úspěchu předchozího biografického dramatu Sloní muž dostal Lynch důvěru a mohl si vybrat hned ze dvou projektů. Jedním byla Duna a druhým režie Star Wars: Návrat Jediho, kterou mu nabídl sám George Lucas. Vybral si Dunu a v roce 1981 začaly první přípravy. Scénář se několikrát přepisoval, úplně první verze údajně obsahovala materiál na čtyřhodinový celovečerák. Po třetí verzi Lynche opustili jeho spolupracovníci Eric Bergren a Christopher DeVore, takže režisér zůstal na práci sám. Scénář se nakonec podařilo dát dohromady až na sedmý pokus.
Samotný snímek vstoupil do kin v roce 1984. Přijetí však bylo mimořádně negativní a šlo o i o velké finanční zklamání. Kritik Roger Ebert dokonce Lynchovo dílo korunoval přívlastkem „nejhorší film roku“. Samotný režisér se vyjádřil, že si je chyb velmi dobře vědom a Dunu považuje za své nejslabší dílo, ačkoli, jak dodává, stále obsahuje momenty, které se mu líbí. „Nikdy jsem Dunu zcela neovládl,“ poznamenal později. „George Lucas mě varoval. Říkal, že Dunu nelze zfilmovat. Měl pravdu.“ FrankHerbert se však režiséra zastal a tvrdil, že si snímek užil. Pochválil zejména vizuální dokonalost a dialogy. Celkově je však Duna dodnes vnímána jako nepříliš funkční sci-fi, ačkoli současná kritika je ve svých soudech přeci jen mírnější. Zajímavou myšlenku vyslovil kritik Claudius Seidl: „Duna nakonec jednoho dne vejde do dějin filmu: jako nedoceněné mistrovské dílo, které geniálně ztroskotalo.“ Herbertova kniha se dočkala adaptace i v roce 2000 v podobě televizní minisérie. Na stříbrné plátno se ji znovu pokusí dostat jeden z nejlepších režisérů současnosti Denis Villeneuve.
