39 let od nejpodstatnějšího konfliktu ve studené válce.
V následujících řádcích si představíme válku o srdce Blízkého východu, komunistické dobrodružství končící krvavými ranami, které je kvůli své brutalitě a rozsahu bojových operací porovnáváno s Vietnamem.
Píše se 17. červenec 1973, Afghánské království zažívá nekrvavý puč – premiér země Muhammad Daud Chán využívá nepřítomnosti panovníka a obsazuje s armádou všechny strategické cíle, přičemž v srdci Blízkého východu vyhlašuje Afghánskou republiku. Sousedící Sovětský svaz, jako dlouholetý spojenec, přijímá tuto změnu pozitivně a upevňuje s novým režimem politické, vojenské i hospodářské vztahy. Kromě továren, školených dělníků a zbraní přináší ruská vláda i své vojenské poradce, vnucuje nepřívětivé obchodní dohody a dosazuje do nové vlády loajální soudruhy.
Rostoucí vliv bolševismu se však Dáúdovi nelíbí, v Moskvě se dostává do sporu s Brežněvem, odstupuje od „bratrské pomoci“ a soustředí se na vojenskou spolupráci s Indií. Aby toho nebylo málo, otevřeně vystupuje proti Castrovu režimu na Kubě, ekonomicky se orientuje na bohaté země Blízkého východu (Saúdská Arábie, Irák a Kuvajt) a začíná likvidovat příslušníky lidově demokratické strany Afghánistánu (LSA).
Kábul v roce 1970
Tato vlna odporu však nezůstane bez následků. Sovětské vedení totiž nechce mít na své hranici nepřátelský stát, a proto začíná s pomocí LSA připravovat další převrat.
Ten se uskuteční 27. dubna 1978. Během muslimského svátku, kdy je většina vojenských velitelů a důležitých úředníků mimo službu, vtrhnou vojenské jednotky loajální LSA do prezidentského paláce v Kábulu, kde se i přes těžké ztráty probojují až k samotnému Dáúdovi, jehož společně s rodinou nemilosrdně zabijí.
Po komunistickém převratu se stává předsedou nové vlády Núr Muhammad Taraki. Ten po vzoru říjnové revoluce spouští vlnu masového pronásledování a zabíjení, zavádí radikální sociální a ekonomické reformy, které jsou však pro nábožensky konzervativní obyvatelstvo katastrofou. Režim ztrácí na síle a několik muslimských vůdců v zemi vyhlašuje nastupujícímu komunismu válku – džihád.
Zvedá se tak masová vlna lidového odporu, kterému sekundují drobné vojenské vzpoury po celé zemi. I navzdory průběžnému potlačení odporu, opozice sílí a postupně přebírá nad Afghánistánem kontrolu. Špatné situace využije dosavadní předseda vlády Hafizulláh Amin, který vykoná státní převrat.
Sověti sledující komplikující se situaci posílají do Kábulu muslimský prapor a oddíl zvláštního určení KGB Zenit o síle asi 54 mužů. Elitní jednotky zaútočí na palác, prorazí jeho zdi a zabijí Amina. Sovětské velení v Uzbekistánu následně prohlásí, že Aminovu diktaturu svrhl afghánský lid, panovníka odsoudil k trestu smrti a za nového premiéra jmenoval Babraka Karmala (do té doby nevýznamného politika a velvyslance v Československu), který žádá Kreml o intervenci.
Karmal (jako velvyslanec) na návštěvě ve Sklených Teplicích
SSSR bratrskému národu vyhoví a 26. prosince 1979 posílá do Afghánistánu sovětské vojáky. Ti sice proudí do země už několik měsíců, ale tentokrát neslouží jako „taktická podpora“, ale přímá vojenská síla. Obsazují velká města, kasárny i strategické cesty, přičemž svou leteckou hegemonií drtí jakýkoli odpor. Příchod intervenčních vojsk však nemá za následek utlumení krvavé občanské války. Právě naopak, vyvolává vlnu odporu a vlastenectví, která se v očích mudžahedínů rozšíří na svatou válku – boj proti nevěřícím a záchranu domoviny před bolševickou hrozbou.
Ačkoli mají pár dní po invazi Rusové většinou afghánského území ve svých rukou, problémy se hromadí. Tím největším je vznik jednotné opozice, která fanaticky brání svou vlast proti demotivovaným sovětským vojákům. Většina z nich totiž provádí jen základní vojenskou službu, přičemž má na starosti obranu cest a předsunutých pozic, což má zničující dopad na morálku a celkovou bojovou připravenost. Jejich klid nahlodává i partyzánský boj nepřítele, špatné klima, neznalost terénu, nemoci či neefektivní zásobování. Profilu armády nepomáhá ani zvýšená míra dezerce a kupčení s nepřítelem.
Naopak mudžahedínům se daří infiltrovat své lidi do sovětské armády a získávat tak informace o jejích budoucích cílech. Moudře využívají terén své domoviny, útočí výhradně v noci, přičemž se ve znamení taktiky „udeř a uteč“ zaměřují na velení, aby tak způsobili co největší chaos. Velkou výhodou povstalců je však podpora z Pákistánu, bohaté Saúdské Arábie, Spojeného království, USA a Číny. Kromě potravin, dopravních prostředků a zdravotnických potřeb získávají od spojenců i zbraně a těžkou techniku.
CIA se podílí na školení mudžahedínů v partyzánském způsobu boje v příhraničních pákistánských oblastech. V pozdějších fázích boje dodává zpravodajská služba, jako odpověď na ruskou hegemonii ve vzduchu, i výkonné raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které do značné míry přispívají k vysokým ztrátám sovětských vrtulníků a dopravních letadel. Odhaduje se, že USA a Saúdská Arábie takto poskytly prostřednictvím Pákistánu povstalcům zbraně a vojenský materiál v hodnotě přes 40 miliard dolarů – vyzbrojili přes 100 tisíc mužahedínů (mezi nimi i Usámu bin Ládina) z 32 zemí světa. USA kromě tajných akcí podniká proti ruské intervenci i oficiální kroky. Prezident Jimmy Carter ruší export moderní technologie na těžbu ropy a slíbenou dodávku 17 milionů tun pšenice do SSSR, přičemž oficiálně obnovuje přísun zbraní do sousedního Pákistánu.
V roce 1987, po více než sedmi letech okupace, se náklady na tuto válku stávají pro sovětskou ekonomiku neúnosné. Vědom si je toho i nový generální tajemník ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov, který podepisuje v Ženevě smlouvu o odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu. Dohoda je po dlouhých jednáních přijata a určí, že všechny ruské síly (11 5000 mužů) se mají stáhnout do 15. února 1989. U moci se i po odchodu sovětů udržuje prokremelská vláda, ta však nezabrání pokračující kmenové válce, která vyústí v nástup radikálního hnutí Taliban.
Vrcholní představitelé mudžahedínů na návštěvě v Bílém domě
Válka si vyžádala život více než 2 000 000 Afghánců (z toho asi polovina mudžahedínů), z dalších 5 000 000 se stali uprchlíci hledající domov v sousedním Íránu či Pákistánu. Ztráty SSSR představují okolo 15 000 mrtvých a 300 zajatých či pohřešovaných. Z více než 115 000 vojáků byla polovina raněná, utrpěla psychické trauma či překonala nějaký druh nemoci (hepatitidu, tyfus... atd.). Sovětská armáda také ztratila 333 vrtulníků, 118 letadel, 147 tanků a přes 1300 obrněných vozidel.
Dlouhodobé následky války jsou však pro všechny zúčastněné strany mnohem drtivější. Co se týče Afghánistánu, ten zůstal ekonomickým mrzákem, stal se centrem nekonečných bojů a občanských válek, které z něj udělaly jednu z nejnebezpečnějších zemí světa. Pro Sovětský svaz znamenala přímá intervence do cizí země poslední hřebík do rakve – urychlila umírající ekonomiku, oslabila ozbrojené síly, otřásla ruským veřejným míněním a zaručila ztrátu kreditu na mezinárodním fóru. Pro Ameriku znamenal tento konflikt vítězství, které se však jako bumerang vrátilo ve formě Talibanu, Usámy Bin Ládina a světového terorismu.
