Moderní gladiátorské hry na španělský způsob.
Býčí zápasy, známé také jako korida, jsou jedním z nejtradičnějších symbolů Španělska. Tisíce lidí je navštěvuje i v Portugalsku, Mexiku či Kolumbii. Pojďme si v následujících odstavcích blíže představit tento krvavý sport a přiblížit si strastiplnou cestu toreadorů, kteří končí buď zadupaní v písku arény, nebo na vrcholu španělské smetánky.
Pravidlo číslo jedna pro každého budoucího profesionálního toreadora (správně španělsky torero) je tvrdá morálka už od útlého věku. V tomto pomůže jedna ze speciálních škol, které jsou hlavně ve Španělsku hojně rozšířené. První z nich vznikla již v roce 1830 v Seville, hlavním městě Andalusie. Z ní později vzešli i ti nejlegendárnější zabijáci býků. Jak se ale vlastně malí chlapci dostanou k tréninku býčího zápasu? Faktorů je několik, většinou však jde o dopad ze strany rodičů, kteří se řídí rozšířenou lidovou moudrostí: „Když se chceš mít dobře, staneš se buď doktorem nebo matadorem.“
V útlém věku se chlapci (a často i dívky) přímo se zvířetem většinou nesetkají. Existují ale i odvážné výjimky. Nejmladším matadorem, který kdy skolil býka v aréně, byl mexický chlapec Rafita Mirabel. Když mečem probodl vyčerpaného býka na kolbišti města Aguascalientes v roce 2005, bylo mu pouhých 8 let. Ve Španělsku mohou podle zákona zvíře dorazit jen matadoři starší 16 let. Mexičané ale takové věci neřeší. Chlapci zde trénují už od šesti let a přípravu mají opravdu různorodou. I když nemají k dispozici tolik oficiálních škol, rodí se tu pozoruhodně mnoho talentů. Jejich vrstevníci ve Španělsku chodí za býky na odlehlé farmy na černo, protože zákony jsou v tomto ohledu opravdu přísné.
Jak chlapci vyrostou a jsou dost zdatní alespoň na cvičné souboje s menšími býky, dostanou titul novilleros (nováčci). Pod vedením zkušených zápasníků zdokonalují své umění a snaží se získat titul torero – opravdový zápasník. A tady začínají problémy. Se zvířaty už jen netrénují, jde o život. Mnoho novilleros již střet s býkem nepřežilo. I když jsou jejich býci váhově lehčí a krotcí oproti statným kolosům v oficiální aréně, dokáží svými kopyty a tupými rohy rozdrtit nováčky na krvavé kousky.
Píše se rok 1970. Slibný talent španělské koridy, Miguel Villanuela, má před sebou svůj zasvěcovací rituál. Stačí skolit býka a stane se z něj opravdový toreador. Miguel ale podcení čtyřnohého protivníka a za svou chybu zaplatí vlastním životem. Podobný osud čeká i hvězdu Estebana Garciu. Toho nabodl na roh býk při oslavných Dnech zesnulých v Morelii. Krev ale nadšené mladé zápasníky neodradí, vidina peněz a nesmrtelné slávy je silnější.
A právě peníze jsou dalším velkým předpokladem k tomu stát se uznávaným toreadorem. Talent nestačí. Hromadí se totiž účty za nákladný trénink i výbavu. Matadorův oblek totiž stojí přes 10 000 eur a na sezónu jich potřebuje nejméně šest. Prakticky všichni profesionální matadoři za sebou v počátcích měli bohaté rodiče nebo sponzory.
V posledních letech je největší celebritou v tomto sportu Michelita Lagraverem. Tento chlapec se poprvé měřil s hovězím protivníkem, když mu bylo pouhých 5 let. V deseti už byl slavný a jeho zápasy se vysílaly ve státní televizi. „Je to zábava,“ svěřil se svého času americkým reportérům. „Poznám mnoho nových lidí. Navíc jsem pořád v letadle,“ smál se. Už tehdy měl velký cel – chtěl se stát nejmladším profesionálním matadorem. To se mu také podařilo, chvíli po oslavě 14. narozenin v roce 2011.
Michelito se může pyšnit skvělým zázemím. Jeho otec je bývalý toreador, a tak kromě plného bankovního účtu disponuje skvělými kontakty na ty správné lidi. Díky tomu se Michelito propracoval do matadorské špičky a v posledním roce si už začíná vydělávat sám. Většinu času bývá na cestách, domácí úkoly posílá do školy mailem. Stále má ale největší úspěchy před sebou. Zvládl matadorskou školu a nyní bojuje s býky jako hlavní hvězda největších her, takzvaná figura. Tito zápasníci dostávají za „vystoupení“ přes 20 000 eur. Slušné peníze. Samozřejmě pokud nedopadne jako jeden z jeho kolegů.
Joel Arturo Delgado Sánchez měl smůlu. Mladý býk mu při zápase propíchl tvář rohem. Tehdy mu bylo pouhých 9 let. Zranění nakonec přežil, ale z bolesti a psychického trauma se těžko vzpamatovával. Jeho trenér a učitel Ismael Rodriguez na to jen odsekl: „Je to krutý sport. Je o smrti. Děti se při něm vždy bojí.“ V takových případech, kdy býk zvítězí nad lidským vyzyvatelem, není z pomsty utracen. Může se vrátit zpět na pastviny a plodit další potomstvo. Do arény se už ale nikdy nevrátí – už ví, jak zabíjet. I přes stálý přísun nezkušených býků je cesta na vrchol toreadorského nebe úzká a plná smrtících nástrah.
Krvavé boje však nemusí končit smrtí jednoho ze zúčastněných, mnohdy vyhrává i svědomí. Alvaro Munera, kolumbijský torero, skončil se svou našlápnutou kariérou prakticky ze dne na den. Utrpení jeho zvířecího protivníka na něj těžce dolehlo a on už nemohl pokračovat dál. „Podíval jsem se mu do očí. Měl v nich ten nevinný výraz, jaký mají všechna zvířata. Jako kdyby mě prosil o pomoc. Cítil jsem se jako ten nejhorší člověk na světě,“ popsal důvod ukončení své kariéry úspěšný matador.
Řekněme si ještě něco krátce o historii tohoto extrémního sportu. Francisco Romero byl v 18. století jeden z prvních nejznámějších toreros. V zápasech zavedl červenou plachtu (muleto) a meč, kterým se má nakonec býk rychle dorazit. Červená barva plachty nemá sloužit k upoutání pozornosti býka – ten je barvoslepý! Má pouze zakrýt a stírat krev, která ze zraněného zvířete doslova stříká. Romerův syn Juan také výrazně změnil pravidla soubojů. Byl také jedním z nejaktivnějších matadorů – za svou kariéru zabil okolo 6000 býků.
Jeho nejmladší syn Antonio zemřel v Grenadě 5. května 1802 poté, co ho býk probodl rohem. Juan Belmonte Garcia je mnohými považován za největšího matadora všech dob. Výrazně formoval tvář moderní koridy, a to zejména díky svému zdravotnímu postižení. Nemohl skákat ani rychle běhat a tomu musel přizpůsobit i styl boje – ten můžete vidět i v současnosti (pomalé otočky, stání na špičkách, hluboké předklony). Byl také blízkým přítelem spisovatele Ernesta Hemingwaye, který se sám chtěl stát matadorem.
Jak ale ukazuje vývoj posledních let, možná už nebude důvod riskovat pro svou práci život. Dlouholeté tradici totiž hrozí zánik. Tedy alespoň ve Španělsku, kde ji jeden region za druhým zakazují. Lidi děsí počet býků, kteří po zápasech umírají. Toto číslo totiž přesahuje 10 000 kusů za rok. Mexiko a další státy sice čelí tvrdé kritice od ochránců zvířat, ke zrušení zápasů však nedochází. Je tak dost pravděpodobné, že tradice zanikne paradoxně jen na místě svého zrodu, v kolébce krvavé koridy.
