Někdy je lepší své sny nenaplnit.
Datum 27. listopadu 2002 značí den, kdy se dvěma zkušeným tvůrcům z Walt Disney Feature Animation Ronu Clementsovi a Johnu Muskerovi splnil sen, o němž snili dlouhých 17 let. Šlo o nejambicióznější projekt, na jakém do té doby pracovali. Řeč je o Planetě pokladů.
Animovaná adaptace populárního dobrodružného románu Ostrov pokladů od skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona o pirátech a ztraceném pokladu však má oproti předloze jednu výraznou změnu. Odehrává se totiž ve vesmíru.
Mladý Jim Hawkins je problémový dospívající mladík. Jeho otec ho opustil, když byl teprve dítě a po celou dobu se o něj stará jeho matka, která se vedle jeho složité výchovy musí starat i o chod hostince. Jimovi chybí přítomnost otce a sám neví, jaké je jeho místo na světě.
Vše se změní jednoho deštivého večera po pádu lodi posledního žijícího člena posádky legendárního pirátského kapitána Nathaniela Flinta. Ten je na útěku před nebezpečnými kyborgy a z posledních sil podává Jimovi mapu k pokladu tisíců světů.
Posedlost příběhem o pokladu a chuť dokázat své mámě něco velkého ho donutí vydat se na dobrodružnou „plavbu“ vesmírem, o které mohl kdysi jen snít.
V tomto článku se nebudeme zabývat rozdíly mezi knižní předlohou a vizí Clementse a Muskera, to je téma na jiný den. Namísto toho si řekneme o zrealizování velkého snu dvou nadaných tvůrců a jeho cestě až do nešťastného konce.
První návrh na pohádku s názvem Planeta pokladů ve vesmíru podala dvojice během kreativního mítinku už v roce 1985. Jen pro srovnání, ve stejnou dobu přišel nápad i na Malou mořskou vílu (1989).
Hlavou Walt Disney Studios byl v té době Jeffrey Ketzenberg, kterého tento nápad nezaujal. Nevěřil, že je vhodné takto upravit již tak výbornou předlohu a celou myšlenku zavrhl. Podle jeho slov jí chyběla klasická „pohádkovost“, pro kterou je Disney známé. K hlavní postavě nebyly cítit dostatečné sympatie.
Dalším hlavním důvodem byl i fakt, že Clements s Musker chtěli mít možnost pohybovat kamerou v kresleném prostoru, podobně jako Spielberg nebo Cameron, což samozřejmě pomocí dobové technologie nebylo dosažitelné.
Tak se stalo, že byli pod jejich křídla přiděleny jiné projekty. Svým režisérským debutem si prošli o rok později Slavným Myším Detektivem (The Great Mouse Detective, 1986).
Přestože se jim dlouhá léta nepodařilo Ketzenberga přesvědčit, svého snu se odmítali vzdát. Nadále zdokonalovali náčrty vlastního projektu, zatímco pro Disney pracovali na dalších pohádkách.
Pod svá jména si tak připsali Malou mořskou vílu (1989). Po finančním úspěchu se opět vrátili ke svému nápadu, tentokrát již pod názvem Planeta pokladů. Bohužel opět neúspěšně. Disney pro ně mělo jiné plány a v jejich rukou se stal hlavní prioritou další hit Aladin (1992).
Svou šikovnost dokázali, ale po letech čekání začínali být netrpěliví. Vtom na jejich stole přistála konečná dohoda. Zrežírovat ještě jeden film a jejich piráti ve vesmíru dostanou zelenou. Neváhali a hned se pustili do práce na Herkulovi (1997).
To ale netušili, že v roce 1994 nastane ve vedení změna. Jeffrey Ketzenberg odešel, aby spoluzaložil studio všem známé jako Dreamworks Pictures (Shrek, Madagaskar).
S podporou samotného Roye Disneyho a s producentem Royem Conlitem na palubě se po Herkulovi s nadšením pustili do svého vysněného díla. Pro základní kostru příběhu požádali o pomoc scénáristy a bývalé kolegy z Aladina Tedyho Elliotta a Terryho Rossia.
Stejná dvojice o pár let později spolupracovala na scénáři dalšího ambiciózního projektu, ze kterého je již dnes známá série Pirátů z Karibiku.
Příběh a scénář byl tímto hotový. Po téměř čtyřech letech mohli tvůrci v roce 2000 začít pracovat na animacích. Tím se dostáváme k hlavnímu důvodu, proč byla Planeta pokladů nejdražším počinem Disney své doby.
Snímek se totiž skládal ze tří animátorských technik, a to ručního kreslení, 3D počítačové technologie Deep Canvas a plně digitální animace. Konečné číslo lidí pracujících na tomto projektu se za dva roky vyšplhalo na 1027. Tento počet tvořili zejména grafici, informatici a hudebníci.
Ruční kreslení asi nemusíme nikomu vysvětlovat, co tedy znamená Deep Canvas? Jde o počítačovou technologii pro vytváření 3D geometrických tvarů v prostoru.
Vedle nich mohli tvůrci naprogramovat pohyb kamery a následně přidat do finálního záběru kreslené postavy a pozadí. Vytvářejíc tak u diváka iluzi, jako by do daného obrazu mohl vstoupit.
Ukázkovým příkladem a zejména hlavním důvodem vzniku této technologie byly sekvence, ve kterých se Tarzan houpe na větvích. Šlo o nejsložitější a nejdražší část celého filmu. Když si to porovnáme s Planetou pokladů, kde téměř celá délka filmu byla vytvořena pomocí této technologie, dostáváme se k problému jeho vysokého rozpočtu.
Pro každý záběr, v němž postavy reagují s prostředím, muselo být dané prostředí opakovaně počítačově generované.
Nicméně, tvůrcům to nestačilo. Jak již bylo zmíněno, chtěli se s kamerou umět pohybovat v prostoru. Pro to potřebovali kromě použití Deep canvasu vytvořit i úplné 360stupňové virtuální prostory dodávající obrovskou svobodu použít každý úhel bez změny detailů či nasvícení.
Určitě jste si všimli i netradičního designu celého alternativního světa. Zatímco navenek působí svou architekturou, nábytkem a typem oblečení staromódně, nacházíme se v budoucnosti.
Obyvatelé jsou schopni cestovat napříč vesmírem, přičemž na svých cestách využívají solární plachty či laserové zbraně. V tomto případě jde o záměr autorů, kteří aplikovali pro celý projekt pravidlo poměru 70/30.
V praxi to znamenalo, že 70 % prostředí bylo tvořeno v tradičním stylu, připomínajícím 19. století a zbývajících 30 % dostalo moderní sci-fi nádech.
Stejné pravidlo bylo aplikováno i pro hudbu. Orchestrální soundtrack klasického stylu složil několikanásobným aspirantem na Oscara Jamesem Newtonem Howardem.
Doprovázely ho dvě moderní popové písně (I'm Still Here a Always Know Where You Are) napsané a nazpívané zpěvákem Johnem Rzeznikem z The Goo Goo Dolls ve spolupráci s britskou kapelou BBMak.
Nyní si trochu posvítíme na samotné postavy. Ty byly převážně kreslené ručně a na každé z nich pracoval samostatný tým s jedním nadřízeným. Castingy pro jednotlivé role probíhaly (až na dvě výjimky) v New Yorku, Los Angeles a Londýně.
Doktor Delbert Doppler byl vykreslen a navržen přesně pro amerického herce Davida Hydea Pierce. Autoři mu poslali předběžný scénář spolu s prvními náčrty a on si okamžitě celý nápad zamiloval. Stejně to proběhlo i v případě kapitánky Amelie, pro kterou byla první a jedinou možností Emma Thompson.
Hlavnímu představiteli propůjčil svůj hlas Joseph Gordon-Levitt a jeho postava Jima Hawkinse byla také stále ručně kreslená, což se nedá říct o dalších dvou případech. Ben, ztracený navigační robot žijící na samotě byl jako jediný tvořen plně digitálně. Následně po zkombinování těchto dvou stylů dostaneme Johna Silvera.
Kyborga, který je spojením ruční a počítačové animace. Jeho mechanické části sestávající z pravé nohy, rukou a oka se programovaly a tvořily digitální. Na konci je následně „nanesli“ na kreslený zbytek těla.
Tím bychom tedy pokryli výrobu a celý proces tvoření animace. Kde tedy nastal problém a proč jde o jeden z největších finančních propadáků studia Disney? Existuje několik možných důvodů.
Samotná výroba, kterou jsme v tomto článku probrali, vyšla na 140 milionů dolarů. Nesmíme zapomenout připočítat výdaje za marketing pohybující se kolem dalších 40 milionů.
Jde o velké číslo, do kterého Ron Clements a John Musker vložili všechny naděje a několik let práce. Když se Planeta pokladů konečně dostala do kin, sen se pomalu začínal proměňovat v noční můru.
Celkový „výdělek“ za první víkend činil jen něco málo přes 12 milionů. Šlo o devastující zprávu pro tvůrce a k celému fiasku se odmítali vyjádřit. Celosvětové tržby se nakonec zastavily na hodnotě 109 milionů, ale škoda už byla obrovská.
Planeta pokladů nebyla schopna přilákat do kin dostatečné množství diváků, kteří by zaplatili alespoň výrobu. Nedokázala se ani přiblížit k úspěchu svého letního předchůdce Lilo & Stitch.
Diváci byli již v té době zvyklí na styl, kterým to v Disney chodí. Jen týden po uvedení Planety pokladů si mohli zakoupit Lilo & Stitch na DVD nosičích, na které dostatečné množství reklam upozorňovalo. Nemuseli si tedy kupovat lístky, stačilo jim klidně si počkat v pohodlí domova.
Dalším nepříjemným faktem zůstává, že zatímco Lilo bojovala v kinech proti live-action verzi Scooby-Dooa, Planeta pokladů měla za soupeře druhé pokračování mega úspěšné knižní série Harryho Pottera a další disneyovku Santa Claus 2. Oběma se dařilo finančně lépe.
Dalo by se říci, že Disney vyslalo vlastní loď do neobjevených vod, aby se potopila a už nikdy nevrátila. Věděli proti čemu jdou a ani se nesnažili posunout datum premiéry, nebo vylepšit marketingovou strategii. Před premiérou jsme mohli vidět jen několik televizních spotů a nepodařený trailer s příběhovými spoilery.
Zmiňovali jsme si už i celkovou „pohádkovost“ příběhu, pro kterou je Disney známé. Planeta pokladů neobsahuje žádné muzikálové číslo nebo zamilovanou dvojici, kterou by si oblíbilo každé dítě. Jim Hawkins je problémový teenager a podle slov nadřízených si k němu diváci nedokázali najít cestu. Možná právě tyto faktory ovlivnily jeho popularitu.
Tento film můžeme označit za konec jedné éry v Disney, kdy se odloučilo od klasické 2D ručně kreslené formy a přešlo na plně počítačovou animaci.
Ačkoli byly ještě dva projekty rozpracované ručně, a to Medvědí bratři (Brother Bear, 2003) a U nás na farmě (Homeon the Range, 2004), nedokázaly udržet krok s konkurencí. Ta je zastínila pohádkami Hledá se Nemo (Finding Nemo, 2003) a Úžasňákovi (The Incredibles, 2004).
Dalším krokem do nové doby a prvním digitálně animovaným filmem od Walt Disney Animation Studios se v roce 2005 stal Strašpytlík (Chicken Little). Úplně prvním bylo debutové Toy Story od Pixaru v 1995.
Ruční animace se od Disney na plátna vrátila v roce 2009 s počinem Princezna a žabák (The Princess and the Frog), který zrežírovali tvůrci Planety pokladů po 7 letech od vlastního finančního propadáku.
V konečném důsledku vyšla Planeta pokladů na světlo světa po několika odkladech v tom nejhorším čase, jaký si mohla vybrat. Přestože si film odnesl pozitivní hodnocení, a dokonce i nečekanou nominaci na Oscara, nešťastný marketing ukončil jeho krátký život.
Na závěr přidáváme ještě pár zajímavostí:
- Jde o v pořadí 43. animovaný film od Disney.
- Snímek si odnesl nominaci na Oscara za nejlepší animovaný film (cenu mu vyfoukla Cesta do fantazie).
- První animovaný film, který vyšel najednou v obyčejném i IMAX formátu.
- Přes rok se pracovalo na pokračování. Scénář a postavy byly již hotové a do role hlavního záporáka byl obsazen Willem Dafoe, ale kvůli finančnímu neúspěchu byl celý plán hozen do koše.
- Mechanické části těla Johna Silvera byly před finální verzí testovány na postavě Kapitána Hooka z Petra Pana (1953).
- Na motivy pohádky vyšlo několik videoher.
Jaký je váš názor na Planetu pokladů? Myslíte, že jde o slepý výstřel Disney, kterému opravdu chybí kouzlo a pohádkovost nebo si našla místo ve vašem srdci? A co si myslíte o jeho nešťastném osudu? Dejte nám vědět v komentářích.
