Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
11. srpna 2018 18:44
Čas čtení 0:00
Adam Smeták

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

REFRESHER
Uložit Uložené

Fanda s Kačkou strávili rok a půl na cestách po celém světě.

Vyrazit do světa je dnes snadnější než kdy dřív. Stačí zakoupit letenku a do pár hodin jste na druhém konci světa. Cestování však není jen o návštěvě exotické destinace a zakoupení suvenýrů. Pokud chcete cizí zemi opravdu poznat, měli byste trávit čas s místními, přespávat mimo pohodlí hotelů a vžít se do tamní kultury.

Takovou formu cestování si zvolili i Fanda s Kačkou, kteří na jaře před dvěma lety nasedli na motorku a objeli svět. Svůj stroj nazvali Brambora a v jeho sedle se podívali do takových dálav, jakými jsou Kazachstán, Mongolsko, Jižní Korea, Bolívie nebo Mexiko. 

Ze své cesty si přinesli hromadu zážitků, balík fotografií a nespočet vzpomínek. Naštěstí se rozhodli, že si tuto pestrou kolekci nenechají jen pro sebe a souhlasili s rozhovorem, který vám jejich pouť přiblíží. Tak vesele do toho. 

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

Ahoj Fando a Kačko, naši čtenáři vás mohou znát jako cestovatelskou dvojici, která na motorce projela svět. Jak byste se ale představili ze svého pohledu?

F: Cestu kolem světa jsem chtěl záměrně podniknout na motocyklu, protože je to v podstatě jediný koníček, který se mě drží celý život. Kromě motorek mám rád techniku, kutění všeho druhu, vaření, hudbu i hru na hudební nástroje a mnoho dalšího. Považuju se za upřímného, čestného, poctivého, avšak občas poněkud lenivého člověka. Nesnáším lež, aroganci, ignoraci a vyčůranost.

K: Stejně jako Fanda, i já mám spoustu dalších koníčků a zájmů. Cesta kolem světa je jen jedna z kapitol v knize mého života. Určitě se nechci nadosmrti zaškatulkovat jako „ta, která se svým přítelem objela svět na Bramboře“. Kromě cestování mě hodně baví muzika, píšu si texty a zpívám. Prozatím ale jenom do šuplíku, zatím nemám odvahu s tím vystoupit veřejně. Taky mě baví psát články na blog. Celkově mě přitahuje vše, co v sobě skrývá aspoň špetku kreativity. Stereotyp mě ubíjí.

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

Na cestu jste se vydali na jaře roku 2016. Co vás vedlo k rozhodnutí opustit své dosavadní životy a vydat se na cestu? A proč jste se rozhodli vydat zrovna s tímto dopravním prostředkem?

K: Na podzim 2015 nám skončil pracovní úvazek v zahraničí a my se rozhodovali, jak se svými životy dál naložit. Stály před námi všechny ty složité otázky, jako kde se usadíme a co chceme v životě dělat. V tu chvíli se nám zdálo mnohem jednodušší objet svět na motorce nežli čelit všem těmto zásadním životním otázkám. 

F: K cestování nás vedla touha po poznání, dobrodružství, rozšíření obzorů a vymanění se ze všedního stereotypu. Neměli jsme žádné závazky, pouze naspořené peníze. Nemohli jsme se tedy na nic vymlouvat. Šlo prostě jen o to učinit velké rozhodnutí, nahlásit náš záměr rodině a vyrazit objevovat nové horizonty. 

A proč právě na motorce? Kačka navrhovala objet svět jako batůžkáři, na to jsem ale moc líný. A tak padla volba na motorku, což je takový kompromis mezi turistikou a jízdou v autě. V sedle motocyklu jste oproti autu mnohem blíž k lidem a k přírodě, zároveň jste ovšem mnohem volnější, než když cestujete po svých. Nemusíte se totiž spoléhat na místní hromadnou dopravu. Prostě jen nasednete do sedla a jedete si, kam chcete, kdy chcete a kudy chcete. Jízdu na motorce doslova prožíváte všemi smysly. Když je zima, mrznete, když je horko, potíte se. Na motorce nemáte topení či klimatizaci, ani střechu, která by vás chránila před deštěm či sněhem. Zážitky z cesty jsou tak ve výsledku mnohem umocněnější, než kdyby člověk jel třeba autem. 

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

Jak dlouho trvaly přípravy a podle čeho jste vybírali trasu?

K: Přípravy nám zabraly asi půl roku. Nejvíce času zhltl očkovací proces, protože některé vakcíny se musí aplikovat třeba až třikrát a musí mezi nimi být vždy nějaký časový rozptyl. Takže očkování se nám protáhlo na pár měsíců. 

F: Krom očkování jsme museli řešit také víza. Zvýšenou pozornost bylo třeba věnovat přípravám motorky. Bylo zapotřebí vychytat veškeré mušky, vyztužit, co šlo, a být připraven a schopen stroj v průběhu cesty opravit. 

Co všechno jste si s sebou přibalili? Litovali jste později, že jste na něco důležitého zapomněli, co by se vám po cestě hodilo?

K: Měli jsme spíš opačný problém. Během cesty jsme přišli na to, že spoustu věcí vůbec nepotřebujeme, a tak jsme se postupně zbavovali zbytečností, až jsme nakonec jeli s úplným minimem. Jediné, co jsem si zapomněla zabalit a co bych na cestách bývala uvítala, byla čtečka knih. Na čtení sice nezbývalo moc času, každopádně občas před spaním bych si bývala četla ráda. Během cesty se mi sice podařilo sehnat pár knih, ale ty jsou zbytečně těžké a neskladné, takže jsem se jich nakonec stejně vždycky musela nějak zbavit.

F: Osobně bych asi příště nevezl drona, anebo bych zvolil menší a skladnější variantu. Náš dron je sice váhově lehký, takže Bramboru moc nezatížil, nicméně svou velikostí nám zabral téměř celý jeden kufr. A přitom nakonec jsme tolik záběrů neudělali. Buď nebyly vhodné povětrnostní podmínky, nebo bylo užití drona na spoustě míst pod hrozbou pokuty zakázáno, anebo jsem se potýkal s vlastní leností, kdy se mi zkrátka a dobře kvůli pár minutám ve vzduchu nechtělo skládat a rozkládat celou mašinku znovu a znovu. Pár pěkných záběrů jsme si ale z cesty nakonec přivezli, takže to nakonec možná přece jen stálo za to.

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

V Mongolsku se vám porouchala motorka. Jak jste takovou situaci řešili? Kolik dalších oprav si „Brambora“ po cestě ještě vyžádala?

F: Problém byl v tom, že Brambora v plné polní s námi v sedle vážila přes 650 kg. Na takové přetížení není žádná motorka stavěná, natož když se člověk trmácí offroadem. V Mongolsku totiž na asfaltové cesty narazíte pouze zřídka, alespoň tedy v těch místech, kudy jsme se vydali my. 

Tlumiče nám odešly uprostřed pustiny. Situaci jsme vyřešili provizorní opravou, kdy jsme pružiny obložili nařezanou gumou, aby se tak alespoň trochu tlumily nárazy. V tomto stavu jsme odjeli dalších bezmála 1000 km obtížným terénem na nejbližší asfalt. Až po dalších 2000 km jsme tlumiče vyměnili za nové. Další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Odešlo ložisko v koncovém převodu, startér, čerpadlo, občas praskla hadička, občas se uklepal kabel. Motorka ale za celou dobu naší výpravy nebyla v servise. V tomto směru se spoléhám spíše sám na sebe a veškeré opravy jsem si na koleni vyřešil sám.

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

Na kterou zemi nebo konkrétní místo máte nejhezčí vzpomínky?

K: To vždycky záleží na momentálním rozpoložení. Ačkoli to bude znít jako klišé, každá země má něco do sebe. Každopádně třeba v tomto konkrétním okamžiku se mi vybavila Laguna de Bacalar na jihu Mexika s její blankytně modrou vodou. Tam bych byla schopná vydržet třeba měsíc a jen se kochat tou nádherou.

F: Pusté pláně v Mongolsku a s tím spojený nekonečný pocit svobody. Ačkoli jsme si v téhle zemi sáhli na dno, přesto (anebo možná právě proto) na ni mám ty nejhezčí vzpomínky.

 

Stalo se vám po cestě něco nepříjemného?

F: Menší či větší nepříjemnosti přicházely každodenně, ale bez nich bychom si to tak neužili.

K: Každopádně těch příjemných zážitků si odnášíme mnohem víc. Je ale poměrně zajímavé, že nikdo nechce slyšet, jak dobře jsme se měli. Každého zajímají především ty krizové situace. 

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

Některé oblasti jste museli překonat letadlem. Jak se řeší takový převoz motorky přes oceán?

K: Kupodivu je to jednodušší, než to vypadá. V dnešní době internetu je všechno otázka pár kliků a několika málo mailů. Veškeré info člověk po chvilce hledání najde online.

F: V záplavě všemožných agentur je to vcelku hračka. Pokud máte potřebný kapitál, pak se byrokracii téměř vyhnete. Dohromady převozy motorky přes oceány vyšly na více než 4 000 dolarů, my jsme ovšem na této položce nechtěli šetřit. Každé zdržení totiž může ohrozit celou výpravu, ať už z finančního hlediska nebo časového. Například kdybychom bývali z Asie do Ameriky motorku převáželi lodí, ušetřili bychom sice pár stovek dolarů, ovšem patrně bychom už nestíhali navštívit Aljašku před sněhem. Stejně tomu bylo při cestě zpátky z Jižní Ameriky do Evropy. 

 

Jak jste řešili vízové povinnosti a hraniční kontroly? Měli jste někde vážnější problém?

F: Protože jsme nikdy předtím necestovali, resp. neopustili hranice Shengenu, snažili jsme se trasu volit tak, abychom potřebovali co nejméně víz. Projeli jsme 29 zemí a víza potřebovali jen do tří z nich, jmenovitě do Ruska, Kazachstánu a Mongolska. 

K: Za nevelký poplatek za nás víza do těchto zemí vyřídila agentura. Bývali bychom si na to troufli i sami, ale zádrhel byl v Rusku. Potřebovali jsme minimálně tři vstupy, a takové multivstupové vízum je celkem neobvyklá věc a jeho vyřízení je složitější. Proto jsme se obrátili na agenturu, která nám s tím pomohla.

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

Stačila vám ke komunikaci angličtina, nebo jste častěji používali posunky?

K: Jako tým máme výhodu, že já vysloveně miluju jazyky. Před cestou jsem si tedy opatřila učebnici ruštiny a španělštiny pro samouky a šprtala. Když totiž třeba v Rusku začnete na místní hovořit rusky, byť zkomoleně, okamžitě se vám otevřou. Navíc umět přečíst nápisy v azbuce se v Rusku či Kazachstánu vážně hodí, už na hranicích člověk vyplňuje lejstra, která jsou celá pouze v azbuce. 

Co se té španělštiny týče, před cestou jsem došla asi do 10. lekce a myslela si, jak to mám na háku. Jenomže než jsme se do té Latinské Ameriky dostali, uběhlo několik měsíců, během kterých jsem španělštinu ani jednou nepoužila. Takže se mi veškeré učivo rychle vykouřilo z hlavy a ve chvíli, kdy jsme překračovali hranice s Mexikem, jsem si nebyla schopná vybavit ani jak se řekne „dobrý den“. Po pár týdnech v Mexiku už jsme ale byli schopní vyřídit si vše, co jsme potřebovali. 

Když jsme pak po x měsících strávených v Latinské Americe, kde se prozatím všude mluvilo španělsky, dorazili do Brazílie, celkem rychle jsme pochytili i portugalštinu, která je španělštině dost podobná. Sice jsme tím jazykem nebyli schopni mluvit, ale rozuměli jsme a odpovídali španělsky. Na posunky během cest ovšem taky mnohokrát došlo. Třeba v Mongolsku nebo Jižní Koreji.

F: Já vládnu pouze angličtinou. Zbytek jazyků, které tady Kačka vyjmenovala, jsem jakž takž během cesty pochytil, nicméně Kačka a její jazyková vybavenost nás v tomto ohledu často zachraňovala.

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

Znají ve světě Českou republiku?

K: Jak kde a jak kdo. Je to hodně individuální. Jsou tací, kteří netuší, že Česká republika vůbec existuje a kde leží. Jiní jsou přesvědčeni, že jsme stále ještě součástí Československa a za tuhle myšlenku jsou schopni se i hádat. Pak se ovšem najdou tací, kteří překvapí a začnou z hlavy lovit taková jména jako Havel, Švejk, Kafka, Gott, Jágr, Petr Čech, Masaryk a tak podobně. Spousta našich přátel, které jsme po cestě potkali, také v minulosti navštívila Prahu a takřka všichni do jednoho se shodli na tom, že je to jedno z nejkrásnějších měst na Zemi. Pokud už někdo Českou republiku v minulosti navštívil, obvykle si také chválí, jaké tu máme dobré a levné pivo.

Na cestě jste spolu strávili 560 dní. Nelezli jste si pak už na nervy?

K: Nehádali jsme se o nic víc ani o nic míň, než bychom se bývali byli hádali doma. Takže hodně. Nikdy to ale nebylo na rozchod nebo ukončení výpravy.

Kde jste trávili noci?

F: To bylo různé, někdy pod stanem, jindy v motelu, ale dost často taky u místních na gauči. Hodně jsme využívali služeb Couchsurfingu, díky čemuž jsme měli ubytování v rodinách zdarma, ale hlavně jsme mezi místními našli spoustu přátel. 

Dva Češi procestovali na motorce Mongolsko, Kazachstán, Bolívii a dalších 26 zemí. Za 560 dní ujeli 90 tisíc kilometrů (Rozhovor)

V Peru jste se dostali do písečné bouře. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou a jak jste se z toho dostali?

K: Ve chvíli, kdy jsme do ní s Bramborou vjeli, už byla na ústupu. Dalo by se tedy říct, že to byl jen takový slabý odvar toho, co se za normálních okolností nazývá písečnou bouří. Takže to zase tak velké dobrodružství nebylo. Nicméně bylo zajímavé pozorovat, jak rychle se místní zbavili veškerého prachu v ulicích a domácnostech a jak se jejich život během pár hodin vrátil zase zpátky do normálu. Asi jako u nás, když nastane třeba sněhová vánice. Jakmile ustane, sníh se rozhrne a život jde dál.

V Kanadě se vám kolem stanu plížil medvěd. Jaký to byl pocit? Dostali jste se do blízkého kontaktu s jinými nebezpečnými zvířaty?

K: Ten medvěd se sice blížil, ale nakonec prchnul a ráno jsme v blízkosti našeho stanu našli obří čerstvé grizzlí lejno. Takže je evidentní, kdo se koho víc bál.

F: Ve Střední a Jižní Americe jsme se pravidelně setkávali se škorpiony, v Belize nám při kempování kolem stanu chodila rodinka jaguárů, v Guatemale jsme při koupání v džungli narazili na tarantule a tak dále... Brali jsme to tak, že to prostě k cestování patří a naštěstí jsme se nikdy s žádným tvorem nedostali do konfliktu.

 

Na cestách jste se několikrát střetli s úředníky dožadujícími se úplatku. Vyvinuli jste si nějakou strategii, jak s nimi jednat?

K: Zprvu jsme z toho byli poněkud nervózní, časem jsme se ale otrkali a vytvořili si novou taktiku. Začali jsme si z toho dělat legraci a předstírali, že jim nerozumíme ani slovo. Odpovídali jsme pouze česky a dělali, že nechápeme ani jejich posunky. Čas jsou peníze, a tak ve většině případů nás vždycky po nějaké době nechali jít bez úplatku.

F: Tahle taktika skvěle fungovala na policisty. Problém ale nastával s celníky. Pokud za okénkem celnice sedí někdo, kdo si vzal do hlavy, že vás přes hranici bez úplatku nepustí, pak vám nezbývá nic jiného než se jeho pravidlům podvolit. Takže na celnicích jsme se několikrát úplatku prostě nevyhnuli.

Máte za sebou dlouhou cestu. Co plánujete do budoucna?

K: Teď je na čase trochu vyrovnat váhy. Doplnit stav účtu, nabrat síly, ale především vytvořit si domov, do kterého se budeme z cest rádi vracet. Nějakou dobu tak teď budeme doma, občas to proložíme nějakou kratší dovolenou, ale žádná velká expedice se prozatím nechystá. Přes léto se chceme pustit do psaní knížky, od podzimu pak budeme objíždět republiku a o naší cestě vyprávět na přednáškách.

F: Co bude pak, je zatím jeden veliký otazník. Na cestě jsme se naučili moc neplánovat a spíš se přizpůsobovat dané situaci. Takže uvidíme, co si na nás život přichystá.

Domů
Sdílet
Diskuse