Proč černoši vždy umírají jako první aneb rasismus v hollywoodských filmech

„O čem bude to představení?“

„Nevím – prý o nějaké velké gorile“

„Ach, bože. Jako bychom jich v New Yorku neměli už dost.“

Tato slova padla v druhé polovině King Konga z roku 1933. Dialog mezi sebou vedli muž a žena, kteří čekali, až jim bude předveden král opic. Poznámka mohla znamenat, že v New Yorku jsou zoologické zahrady plné goril. Nebo mohlo jít o rasistickou přihrávku bílému publiku.

New York totiž zažíval finální fázi Velké migrace – přesunu Afroameričanů z jihu na sever USA. Ti utíkali před zákony Jima Crowa a hledali v nově nabyté svobodě lepší život. Do New Yorku jich v průběhu několika let přišly stovky tisíc. Narážka z filmu tak zřejmě mířila na toto téma.

Zkusme si ale zanalyzovat rovnou celý film. Ústřední postavou je nebezpečná černá opice, jejíž obětí se stane bílá půvabná blondýnka. Kong je následně z Ostrova lebek převezen v řetězech, stejně jako byli kdysi černošští otroci převáženi do Ameriky. 

Kong touží po jediném – získat bílou ženu. Ke konci je v divadelním prostoru předváděn publiku, ve kterém sedí jen běloši. Může jít o narážku na prodej otroků, kteří byli takto předváděni kupcům. 

V závěru si sice Kong krásku uzurpuje pro sebe, ale nakonec ve své divošské primitivnosti vyleze na nejvyšší budovu, která je zároveň symbolem pokroku bělochů a je zabit. Unesená kráska se pak vrhá do náruče svému bílému zachránci a vše je tak, jak má být. 

Tedy alespoň podle dominantního amerického publika.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Tak vězte, že v tom samém roce mělo premiéru pokračování s názvem The Son of Kong, v němž se představil bílý Kong, který měl dobré srdce a hlavní hrdiny přivedl k pokladu. 

Kong je kapitola sama o sobě, abychom ale pochopili, jak mohlo něco takového vzniknout, a jak se rasismus ještě nedávno dotýkal hollywoodské historie, nahlédněme hlouběji do historie. 

Nástup rasismu do kinematografie

Vůbec prvním filmem, ve kterém se objevila černošská postava, byl Uncle Tom's Cabin v roce 1903. I když ne tak docela. Hercem totiž nebyl Afroameričan, ale běloch v začerněné korkové masce (blackface).

Již od začátku otrokářství bylo totiž nepsaným pravidlem, že černošské postavy budou v divadlech ztvárněny bělošskými herci, jelikož tato forma umění neměla být „snížena na úroveň otroků“. Dlouholetá tradice se tak přenesla i do kinematografie.

Skuteční Afroameričané se ve filmu poprvé objevili v roce 1904. Šlo o snímek Ten Pickaninnies, což byl počin, který znamenal začátek rasové stereotypizace v Hollywoodu. Účinkovala v něm trojice mladíků, kteří celou dobu jen šaškují a v titulcích jsou označení jako „coons“ (hanlivý rasistický termín).

Další dlouhodobý precedens zavedl půlhodinový snímek The Octoroon z roku 1913, v němž vystupovala žena, která trpěla v soukolí dějin jen proto, že byla z jedné osminy černoškou. Na plátno bylo tehdy přivedeno téma o zvýhodněnosti bílé pleti a neštěstí, které přinese byť jen kapka černošské krve.

O rok později byl ve filmu Coon Town Suffragettes ustálen obraz černošské ženy jako obézní, asexuální a dominantní osobnosti. A ačkoli šlo jen o vizuální image, která byla generalizující a nepravdivá, Afroameričanky byl takto vyobrazování další půl století, což pokračovalo jejich obrazem obézních asexuálních služek v televizních seriálech. 

Kolem roku 1915 již byla ustálena klasická filmová schémata, ze kterých se kinematografie vymotávala ještě desítky let poté. Do obrazu Afroameričanů v kinematografii ale nejvíce zasáhl David Wark Griffith se svým Zrozením národa. 

Jeho celovečerní počin navždy změnil chod filmového světa a představil celou řadu nových filmařských postupů. Po technické stránce šlo o revoluci. Zároveň to bylo dílo natolik rasistické, že na další desítky let finálně ustanovilo fakt, že Afroameričané, ačkoli formálně zbaveni okovů, byli i nadále zotročení mentálně, sociálně a ekonomicky. 

Film se věnoval Občanské válce v USA a černoši v něm měli výhradně záporné role. Jako čerstvě osvobození občané se chovali krutě, rabovali, přepadali všechny kolem sebe a snažili se sexuálně podmanit bílé ženy. Promítání tehdy vyvolala bouře v kinosálech, které měli na svědomí naštvaní běloši.

Griffithovo dílo vzedmulo další vlnu rasové nesnášenlivosti a ukázalo, jakou sílu může mít film. Ku Klux Klan z něj přebral zvyk zapalovat dřevěné kříže a vzedmula se taková vlna rasistických pochodů, že byl snímek nakonec stažen z kinosálů. 

Takové vášnivé reakce byly připisovány zobrazení sexuální náruživosti Afroameričanů vůči bílým ženám. Filmaři ve svých následujících dílech tedy černochům přiřadili kastrující, asexuální role. Po dalších zhruba 55 let tak Afroameričané ve filmech představovali hlupáky, šašky a ploché postavy bez charakteru. 

Až do roku 1927 navíc většinu černošských rolí obstarávali běloši v masce. Přelom nastal spolu se snímkem The Jazz Singer v hlavní roli a Alem Jolsonem, který hrál hlavní roli zpěváka v černé korkové masce. 

Filmová studia tehdy došla k rozhodnutí, že s příchodem zvukového filmu je třeba s trendem korkových masek přestat. Dle jejich názoru totiž nedokázali běloši dostatečně dobře ztvárnit přirozený cit Afroameričanů k hudbě a jejímu rytmu, a tak jim dali unikátní možnost účinkovat i ve vysokorozpočtových počinech.

V roce 1929 dokonce vznikl první film s čistě afroamerickým ansámblem. Jmenoval se Hearts of Dixie a šlo o muzikál, který sice odstranil tradici etnické substituce, ale uchoval dlouholeté stereotypy. Ty se projevily i v dalším muzikálu Hallelujah, ve kterém byl navíc představen další stereotyp – mladá sexuchtivá a nemorální Afroameričanka.

Filmaři afroamerického původu

Vraťme se však ještě o pár let zpátky. Afroameričané sice byli široké veřejnosti prezentováni z pohledu majoritní většiny, ale sami měli v rukou významný počet filmových společností. Ty si sice nenacházely tak početné publikum, ale faktem je, že vznikla celá řada filmů financovaných Afroameričany. 

V roce 1914 vyprodukovali snímek Darktown Jubilee, který jako první představil černocha v hlavní roli. První promítání kvůli tomu nedopadla vůbec dobře. Bílé publikum se bouřilo a protestovalo, neboť nechtělo vidět Afroameričana v jiné než nedůležité či ponižující roli. Film byl proto stažen z oběhu. 

Velký úkol pro aspirující černošské filmaře nastal po premiéře Griffithova Zrození národa. Dali si za úkol vzdorovat obrazu, který o jejich menšině vykreslil. Vznikly tak snímky The Burden of Race, Scar of Shame nebo Ten Nights in a Barroom. 

Jejich problém však tkvěl v tom, že jejich tvorba vycházela ze snímků od bílých filmařů. Kopírovali témata majoritních hollywoodských počinů a kvůli tomu se paradoxně uchylovali ke stejné stereotypizaci jako jejich bílí konkurenti. 

Nejvýznamnější osobu této éry byl Oscar Micheaux, který začal natáčet filmy v roce 1919 a pokračoval až do roku 1948. Důvodem jeho úspěchu byl fakt, že své filmy zaměřoval na úspěšné středvostavovské černošské rodiny, které se dokázaly vymanit z prostředí ghett. 

Sám tím chtěl Afroameričanům dát příklad hodný následování, ale jeho filmy postrádaly skutečný obraz a věnovaly se jen zlomku černošské populace. Zřejmě z toho důvodu dokázal přežít konec éry černošských filmařů, který přišel s nástupem zvukového filmu kolem roku 1927. 

V té době se ustálila filmová studia, do průmyslu se vlily miliony dolarů a černošští filmaři podlehli konkurenci. Od toho momentu na dlouhá desetiletí byly všechny filmy včetně těch o životních údělech Afroameričanů, produkovány a kontrolovány bělochy.

Naplno tím začala éra černošských herců plnících asexuální a pasivní role. Stephen Fetchit, Clarence Muse nebo Bill Robinson byli hvězdami tehdejších filmů, ale nesměli vystoupit ze škatulky, která jim byla předepsána majoritní společností. 

Příkladem, jenž vyčnívá z řady, byl Paul Robeson, Afroameričan, který vystupoval ve filmech Oscara Micheauxe a představoval důstojného černošského muže zasluhujícího respekt. To nakonec vedlo ke stažení jeho filmů z kin. 

30. léta zároveň přinesla změnu i v obrazu Afroameričanek. Herečky Louise Beavers, Ethel Waters a Hattie McDaniel byly nechtěnými průkopnicemi nového stereotypu, který vydržel desítky let. Představovaly mladé černošky, které byly asexuální, agresivní a otravné.

Dalším tragickým stereotypem se stalo zobrazování Afroameričanek jako hospodyň a služek. To by bylo v pořádku, ale ve filmech a později televizních seriálech nám nikdy nebyly představeny jejich rodiny. Působily jako samostatné jednotky, které nemají žádnou rodinu, přátele či domov. 

První černošské hvězdy

Výrazná změna přišla ve 40. letech. Spojené státy se zapojily do druhé světové války a domácí obyvatelstvo se potřebovalo zbavit stresu u nenáročných, zábavných filmů. 

Diváci toužili po příjemné zábavě, která by jim dala zapomenout na hrůzy, které se děly kolem nich. Studia na to reagovala svižně a nastolila novou éru muzikálů.

Spolu s tím se znovu objevil stereotyp, podle nějž mají Afroameričané lepší cit pro hudbu. Nastal tedy jejich velký návrat na obrazovky. Cab Calloway, Duke Ellington, Dorothy Dandrige a další Afroameričané získali slávu a přízeň publika.

Tato éra ale netrvala dlouho. Válka skončila, psychika amerického národa se změnila a muzikály již nebyly na pořadu dne. 

Ale i tak se situace změnila a začaly se projevovat první snahy o změnu, které vyvrcholily v 60. letech. Velmi důležitým počinem byl v tomto směru snímek Home of the Brave z roku 1949. V něm byl divákům představen James Edwars v roli černošského vojáka, který se snaží vyvléci ze zažitých stereotypů.

Během válečného konfliktu prodělává nervové zhroucení, které je nejprve připisováno stresu z boje, ale nakonec divák zjišťuje, že se zhroutil kvůli rasismu ze strany kolegů ve zbrani. Závěr je klasickým happy endem, ale i tak šlo o přelom, který ukázal postavu Afroameričana v úplně jiném světle. 

V tom samém roce měl premiéru film Lost Boundaries, který se zakládal na pravdivém příběhu a vyprávěl o lékaři, který žil v Nové Anglii v poklidu se svojí rodinou. Tedy jen do momentu, kdy místní zjistili, že je černoch. Opět však šlo o čistý kalkul ze strany studií, jak přitáhnout pozornost, o čemž svědčí opětovné použití etnické substituce (blackface). 

Skutečná akceptace Afroameričanů v kinematografii začala až v 50. letech. Do kin se vkrádal obraz nové, lepší Ameriky a na svých ramenou jej táhl především hvězdný Sidney Poitier. První černošská filmová megahvězda, která dokázala správně odhadnout hranici, která je akceptovatelná jak pro černošské tak pro bělošské publikum. 

Filmy Cry The Beloved Country, A Patch of Blue nebo Edge of the City se staly klasikami a přišly se zprávou, že černoši i běloši mohou poklidně žít pospolu.

Postupně se začal rozpadat i obraz Afroameričanů jako asexuálních postav. Z Dorothy Dandrige se stal sex symbol a v roce 1953 se ve filmu Bright Road objevil Harry Belafonte jako první sexualizovaný černoch. 

Konec stereotypů a revoluce v lidských právech

Skutečný průlom přišel v 60. a 70. letech, během nichž po Spojených státech bujelo hnutí hippies, respekt, láska a protest proti jakékoli formě násilí. Afroameričané navíc konečně získali hlas a prostřednictvím Martina Luthera Kinga si snažili zajistit respekt a konec rasově motivovaných zákonů.

V takovéto době nastoupily přelomové filmy jako A Raisin in the Sun, který představil černošskou rodinu, což filmaři dříve s přehledem ignorovali. Následovaly počiny One Potato, Two Potato, v němž se objevilo téma mezirasového manželství.

V Cool World bylo představeno téma mladých Afroameričanech z Harlemu, kteří žijí v gangu obklopeni alkoholem, drogami a zločinem. Snímek Black Like Me pojednával o bělochovi, který si nabarvil kůži na černo a vyrazil na jih USA, aby poznal, jak se k němu budou lidé chovat. 

Po tomto období nastoupila éra akčních a válečných filmů, která představila další tragikomický trend – černoch vždy zemře jako první. V hollywoodských počinech se až podezřele často stávalo, že Afroameričan byl první postavou, která zemřela. 

Připomeňme si namátkou několik filmů, ve kterých takový scénář proběhl – Aliens, Gremlins, Red Dawn, Unforgiven, Full Metal Jacket, Forrest Gump, The Shining. Může jít o náhodou, ale pravděpodobnost, že ze všech bílých a černých postav zemře jako první zrovna ta černošská dosahuje u zmíněných titulů pod 20 %. 

Tak jako tak, rasistické předsudky z filmů postupně vymizely. Stereotypy odešly do ústraní a dnes se naopak televize i studia snaží dávat dohromady diverzifikované herecké ansámbly. I nadále jsou však menšiny v hollywoodském průmyslu upozaďovány a v hlavních rolích stojí převážně běloši. 

Příkladem budiž Black Panther – první komiksovka složená téměř výhradně z Afroameričanů. Zažila obrovský úspěch a znovu otevřela téma rasové nerovnosti v Hollywoodu. Točit diverzifikované filmy se stává nejen požadavkem americké společnosti, ale také ekonomickým hybatelem, který je pro filmová studia prvořadým činitelem.

Připomeňme si ještě incident Oscars So White z udílení Oscarů v roce 2016. Tehdy to byl druhý rok po sobě, kdy nebyl ani jeden Afroameričan nominován na Oscara v herecké kategorii. To vyvolalo změnu. Členové Akademie se budou častěji střídat a podobný lapsus snad již nehrozí. 

Kinematografie je, zdá se, na dobré cestě. Latentní rasismus je v ní ovšem nadále přítomen a Hollywood čeká ještě dlouhá cesta. 

Fakta

Složení oscarové Akademie – 89 % muži, 84 % běloši, více než 50 % členů starších 60 let

Složení nejprominentnějších režisérů – 317 mužů, 38 žen – z toho 19 Afroameričanů, 20 Hispánců, 14 Asiatů

Složení výkonných producentů – 299 mužů, 44 žen – z toho 3 Afroameričané, 3 Hispánci, 6 Asiatů

Barevní lidé tvoří 37 % obyvatel USA a v roce 2014 koupili 46 % lístků do kina

87 procent hlavních herců, 87 procent režisérů a 92 procent scénáristů ze 163 nejvýdělečnějších filmů roku 2014 byli běloši

Klíčové postavy velké hollywoodské šestky jsou převážně běloši. Hlavní slovo ve filmovém průmyslu má 39 bělochů, 15 bílých žen a jen 6 lidí jiné barvy pleti

- Výše vypsaná fakta pochází z údajů deníku The Washington Post a jsou aktuální k roku 2016 -

Problém Hollywoodu již delší dobu není ve stereotypizaci, ale v nízkém zastoupení nejen Afroameričanů ve filmu. Nedávný úspěch Black Panthera však zřejmě díky svému ekonomickému úspěchu předznamenává diverzifikovanější filmy.

Stále zde ale existuje problém s hispánskou menšinou, která tvoří v USA 17 % obyvatel a s Asiaty, kteří se s rasismem ve filmu budou ještě muset vypořádat. Tomuto tématu se budeme věnovat podrobněji v dalším článku.