Tajná společnost bojující za jednotu Itálie.
V následujících řádcích si představíme tajnou organizaci, která si dala za cíl udupat francouzský a později rakouský vliv na Apeninském poloostrově a sjednotit Itálii pod jednotnou konstituční vládu.
Itálie, až do francouzské revoluce rozdělená na desítky malých států, se za napoleonské éry dostala, s výjimkou ostrovů Sicílie a Sardinie, pod francouzskou nadvládu, což se některým italským nacionalistům jevilo jako dobrá záminka ke sjednocení poloostrova. Zklamání z návratu předrevolučních poměrů po Napoleonově pádu vyústilo u nově vznikajícího hnutí karbonářů do odporu proti staronovým panovníkům a cizím armádám, které zabíraly jejich domovinu.
Po Vídeňském kongresu (ukončil epochu napoleonských válek), který podle starých receptů upravil poměry v Evropě, se karbonářství rychle rozšířilo po celé Itálii a stalo se téměř masovým hnutím. Karbonáři se v této době stávají hlavním představitelem rodícího se italského nacionalismu a nositelem liberální myšlenky národní obrody. Politický program karbonářů se za dané situace zaměřoval na zavedení konstituční monarchie a na vyhnání cizích vojsk, hlavně rakouských, která ovládala většinu poloostrova.
Pád Napoleona však obnovil i staré předrevoluční vlády a policejní režimy, a tak se plán na sjednocení Itálie stal nerealistickým a těžko vykonatelným. Karbonáři tak přišli s realističtějším programem. Tím byl boj proti krutovládě místních panovníků a přeměna italských absolutistických monarchií na monarchie konstituční. Liberální ústava a volený parlament byly po roce 1815 bezprostředním cílem karbonářské agitace.
Italské hnutí se jednoznačně inspirovalo zednáři. Velkolepé obřady a tajemné ceremoniály uskutečňující se pod rouškou tmy byly odpovědí na aktivní policejní jednotky. Potřeba skrývat se však v konečném důsledku stvořila kolem italského hnutí mnoho falešných legend. Realita byla mnohem jednodušší, ale i rozporuplnější. Karbonářské představy byly o utopii, moci a rozporu. Po této stránce je zajímavý projekt, který karbonáři předložili roce 1813 britskému kabinetu. Je to návrh sjednocené republiky Ausonia, tedy Itálie, v jejímž čele měli stát dva volení Caesaři. Aby byla pro tento požadavek získána podpora Londýna, obsahovala listina návrh několika ústupků britské vládě. Dokument je po všech stránkách ukázkou nevyhrazenosti a rozporuplnosti karbonářských plánů.
Tato tajná společnost převzala způsob organizace i rituály od zednářů, přizpůsobila si je však svým potřebám a dala jim osobitý charakter. Na rozdíl od zednářů, kteří si vzali v 18. století za úkol šíření osvícenství, byli karbonáři vedeni vlasteneckými pohnutkami a cílem vyhnat vetřelce z domoviny. Zednářství bylo hnutím kosmopolitním a bylo nositelem volnomyšlenkářství a náboženské tolerance. Náboženská příslušnost jeho členů nebyla při všeobecné toleranci vůbec důležitá. Smyslem jejich činnosti bylo uvádět do praxe osvícenské ideály a podporovat osvícenské reformy, ale jinak se nevměšovat přímo do politiky.
Karbonáři byli oproti tomu hnutím nacionálním, kladli si zásadní politické cíle a hlásili se k „náboženství apoštolskému, katolickému a římskému“. Zednickou a kamenickou symboliku zednářů nahradila symbolika uhlí. Svůj vzor si karbonáři našli u uhlířů, kteří v horách Abruzzi pálili dřevěné uhlí v milířích. Scházeli se v symbolických chatrčích zvaných „Baracchi“, na tajných místech, kterým říkali „Vendita“ – odvozené podle obchůdků, v nichž uhlíři prodávali svůj produkt. Karbonáři přitom nebyli zdaleka jednotným hnutím, naopak měli různé směry a v každém z italských regionů měli jinou podobu, strukturu a často i jiný název (federati Lombardi, Adelphi, Guelfi a jiné).
Složitý přijímací rituál, mystický charakter a sektářství způsobily, že se karbonáři podstatně izolovali od širších vrstev a odcizovali se okolnímu světu. Barvy karbonářů byly červená, modrá a černá a každá z nich měla svůj symbolický význam. Červená představuje oheň a značí lásku, modrá je barvou kouře vycházejícího z dřevěného uhlí a symbolizuje naději, černá barva je samotné uhlí a znamená víru a oddanost. Hlavnímu shromáždění Vendita předsedal velmistr se dvěma asistenty. Nad jejich hlavami visel obvykle obraz „dobrého bratrance“ svatého Teobalda, uhlíře a poustevníka, který byl patronem karbonářů. Ti se mezi sebou také oslovovali jako „buoni Cugini“, dobří bratranci.
V této místnosti se za přítomnosti celého shromáždění odehrávaly přijímací obřady, při kterých byl uchazeč se zavázanýma očima podroben přijímací zkoušce. Přijímací obřady obsahovaly tři stupně zasvěcení. První – novický – seznamoval uchazeče s náboženskými principy organizace. Daný jedinec nejprve podstoupil takzvanou očistu ohněm – jeho odhalená hruď byla vystavena otevřenému plameni, což v něm mělo vzbudit dojem, jako by mu ostrá dýka propíchla srdce. Poté byla novicovi odebrána páska z očí a před jeho zrakem se zjevila místnost připomínající soudní síň. Tam byl podroben symbolickému výslechu. Mělo v něm být vyvoláno zdání, že vstupuje do čistě náboženské organizace, která se zabývá zachováváním křesťanských pravd a zásad.
Druhý stupeň – mistrovský – v podobném obřadu už jedinec trochu poodhalil závoj tajemství karbonářů. Tento stupeň sice vychází z náboženských myšlenek, ale je už zřejmé, že za hesly hlásajícími boj za principy Kristova učení se skrývá jiný, hlubší význam. Pravou podstatu zásad karbonáři vysvětlovali až ve třetím stupni zasvěcení – velký vyvolený, kdy se už zasvěcenec dozvěděl čistou pravdu – posláním společnosti je boj proti tyranským vládám a cizím despotům, kteří utlačují Itálii. Konečným cílem je svoboda a nezávislost italského národa.
