Jedna z nejkontroverznějších postav druhé světové války.
Celým jménem Jean Louis Xavier François Darlan se narodil 7. srpna 1881 a jako synovi ministra spravedlnosti Francie se mu dostalo té nejlepší možné výchovy, jejíž součástí bylo i vojenské vzdělání.
Právě díky němu se mladý Darlan rozhodl pro vojenskou kariéru a v roce 1899 nastoupil na námořní akademii. Jeho pověst talentovaného vojáka začala stoupat až po první světové válce, během níž velel oddílu námořního dělostřelectva.
Jeho rychlý vzestup vyvrcholil v červnu 1939, kdy byl povýšen na pětihvězdičkového admirála, přičemž se stal náčelníkem námořního štábu a „velitelem flotily“. Tento titul byl zaveden speciálně kvůli němu, aby jako hlavní velitel francouzského námořnictva získal mezi Spojenci náležitou prestiž.
Na druhou stranu ho ale tento post předurčil k tomu, že většinu času trávil v ministerských kancelářích, díky čemuž byl v mnoha kruzích přezdívaný jako „admirál, který nikdy neviděl moře“.
Právě Darlan však hájil právo Francie na mocnou flotilu i přes odpor Británie. Mezi historiky mu je přisuzován podíl na vybudování moderního loďstva, jehož jedinou slabinou byla absence letadlových lodí.
O smysluplnosti jeho snah svědčí i výrok maršála Pétaina z května roku 1940, který po přehlídce na adresu loďstva prohlásil: „Konečně něco funguje.“
V červnu 1940 bylo zřejmé, že je Francie poražena a právě tehdy začalo být Darlanovo chování považováno za kontroverzní, jinými dokonce za velezradu.
Admirál po krátkém váhání podpořil žádost o příměří. Po jeho vyhlášení 22. června 1940 se objevila otázka, jak bude naloženo se silným francouzským loďstvem.
Adolf Hitler a jeho nejbližší důstojníci před Eiffelovou věží
Promarněná šance
Britové, kteří zůstali v boji proti Německu osamoceni, si určitě nemohli dovolit, aby se silné francouzské loďstvo stalo válečnou kořistí Německa a přispělo tak k úspěšnému útoku na ostrovy.
Právě zde Darlan zaváhal a do jisté míry zahodil historickou příležitost stát se hlavním představitelem francouzského odporu namísto generála de Gaulla.
V tomto smyslu se vyjádřil ve svých zápiscích i Winston Churchill, který prohlásil, že kdyby vydal Darlan v roce 1940 francouzskému loďstvu rozkaz odplout do bezpečných britských přístavů, stálo by po boku Velké Británie čtvrté největší loďstvo světa.
Místo toho však do Anglie odjel jen de Gaulle a hrstka jeho následovníků.
Po pádu Francie byl Darlanovi nabídnut post ministra námořnictva ve vichistické vládě. Později se stal i ministrem zahraničí a ministrem národní obrany.
Vrchol jeho kariéry přišel v letech 1941–1942, kdy se stal šéfem kabinetu a po Pétanovi druhým nejmocnějším mužem vichistické Francie.
Darlan vycházel z předpokladu, že se Británie vojensky vyčerpá a přenechá kontinentální Evropu Německu a bude se soustředit na své kolonie. Proto předpokládal, že Francie se bude ještě dlouho nacházet pod německou nadvládou, a kolaborace s Hitlerem se mu zdála v dané situaci tím nejlepším řešením.
Územní rozdělení Francie po německem vítězství
Zrada národa
V tomto názoru se utvrdil po návštěvě Hitlerova Orlího hnízda v roce 1941. Po návratu dokonce veřejně prohlásil, že role Francie v Evropě závisí především na vítězství Německa.
Svou otevřenou kolaboraci zpečetil nepřímou vojenskou pomocí. Během protibritského povstání Rašída Alího v Iráku neváhal dát Hitlerovi k dispozici letiště v syrském Aleppu. Povstalce navíc podporoval dodávkami francouzských zbraní, přičemž nacistům vydal i námořní základny v Dakaru a Bizertene.
Tuto smutnou skutečnost nesli nejhůře Britové a Američané, kteří se již pomalu připravovali na vystoupení ze stínu neutrality. V prosinci 1941 Spojené státy vstoupily do války a postavení Osy se tak zkomplikovalo.
To se týkalo i Rommelových pozic v severní Africe. Za této situace Berlín nebyl proti nasazení francouzských jednotek po boku Afrikakorps.
Mechanizované vojsko německého Afrikakorps
Dohoda zněla tak, že kdyby byli Němci z Libye zatlačeni až do Tuniska, uskuteční proti Spojencům bojové akce i Francouzi, kteří měli bránit pobřeží Maroka a Alžírska. Tím by se vichistická Francie dostala do otevřeného konfliktu se Spojenci a toho se obával jak Pétain, tak Darlan.
Ten, jako otevřený kolaborant, ztrácel respekt u Francouzů i Spojenců a po chuti nebyl ani Němcům, který sázeli na nekonfliktního Pierra Lavala.
Za této situace Darlan v dubnu 1942 opustil vládu, kterou přenechal výše zmiňovanému Lavalovi, a vrátil se k armádě. Přes snahy o reorganizaci bojových složek byl Darlan jen podřízeným vichistického režimu a mnoho jeho pokusů vyšlo nazmar.
Tato role ambicióznímu admirálovi nestačila, a proto začal přemýšlet o budoucnosti a o riziku, že bude Francie znovu zavlečena do válečného konfliktu. Nakonec se rozhodl vyslat svého syna Alaina Darlana a admirála Fénarda k americkému konzulovi v Alžírsku, aby zde navázali styky s americkou vládou.
Na začátku listopadu 1942 poslal Fénard Darlanovi zprávu, ve které mu oznamoval, že jeho syn Alain dostal záchvat a již několik týdnů je hospitalizován. Admirál neváhal, okamžitě opustil Vichy a vydal se do Alžírska.
Vichistické jednotky na východní frontě bojující po boku Německa
Začátek konce
Operace Torch byla zahájena 8. listopadu 1942, kdy za ranního rozbřesku začali Britové a Američané vykládat na pobřeží Maroka a Alžírska.
Obránci přístavu Casablanca, Oran a Alžír, na které spojenci zaútočili, sice neprojevovali velké bojové nadšení, ale odpor francouzských posádek zdaleka nebyl symbolický.
V ještě větší míře to platilo o námořnících, kteří Britům nemohli zapomenout masakr v Mers-el-Kebir nedaleko Oranu, kde po britském útoku v červenci 1940 zahynulo 1 300 francouzských námořníků.
Nejzuřivější námořní bitvy se odehrály u Casablanky a u Orana – právě zde stál Spojence pokus o vylodění dva torpédoborce. Nejhladší průběh měli vyloďovací operace v Alžírsku. Spojencům tady v noci 7. listopadu pomáhalo i 400 dobrovolníků z hnutí francouzského odporu.
Ti obsadili strategické výšiny nad městem a zároveň začali zatýkat hlavní kolaboranty. Do zajetí se tak dostal i Darlan, který sem přišel za svým nemocným synem.
Zbývající jednotky vichistického režimu se od rána snažily dostat pod kontrolu část města drženého hnutím odporu. Neměly však dostatek síly na utvoření samotné obrany proti vyloďujícím se Spojencům, kteří mezitím město obklíčili. Darlana vylodění Spojenců překvapilo, jelikož podobnou operaci očekával až na příští rok.
Pro Američany mělo jeho dopadení velký význam. Francouzi v Africe se totiž bránili autoritě generála de Gaulla a Darlan tak zůstal jediným vysokým francouzským činitelem, se kterým mohli jednat, a který mohl vydat ostatním Francouzům v Casablance a Oranu rozkaz k zastavení palby.
Po krátkém váhání nakonec ustoupil nátlaku Američanů a 10. listopadu 1942 složily vichistické jednotky na území Afriky zbraně. Reakce Hitlera na sebe nenechala dlouho čekat a následujícího dne začal Wermacht obsazovat území svobodné Francie.
Darlan byl Američany jmenován nejvyšším komisařem Francie v Africe, ale jako někdejší druhý muž Vichistické France byl trnem v oku u mnoha svých krajanů a spojenců.
Ani sám Darlan se ale závazků otevřeně nezřekl a naopak zdůrazňoval, že hlavním vůdcem Francie je nadále maršál Pétaine.
V souladu s tímto postojem ponechal Darlan politické vězně a odpůrce vichistického režimu nadále zavřené v koncentračních táborech na jihu Alžírska.
Celkově tak byla Darlanova pozice velmi nejistá. Začleňování francouzských jednotek v Africe mezi spojenecké síly vůbec nezjednodušoval a celkově byl čím dál izolovanější ve francouzském i mezinárodním měřítku.
Darlanova popularita strmě klesala, o čemž svědčí i hanlivé nápisy na stěnách budov v Alžírsku. Nenáviděný byl jak za minulé postoje, tak za současnou politiku. Brzy se tak našla i čtveřice mladíků odhodlaných Darlana zabít.
Němečtí a italští váleční zajatci v Tunisku,
jejichž celkový počet se odhaduje na 230 000
Smrt na Vánoce
Losem byl určen dvacetiletý příslušník hnutí odporu Fernand Bonnier de la Chapelle. Ten si opatřil starou pistoli a osudného dne, 24. prosince 1942, se vyzpovídal u faráře. Když se mu svěřil s tím, co má v plánu, dostal rozhřešení.
Pak se vydal k letnímu paláci, admirálově sídlu. Ve chvíli, kdy se Darlan ve společnosti kapitána Hourcada vracel z oběda, vyrazil mu naproti a usmrtil ho dvěma výstřely.
Dal se na útěk, ale byl zadržen a téhož večera vyslýchán na policii. Ve své výpovědi uvedl, že jednal na vlastní pěst, přičemž nejevil známky znepokojení nad možnými následky krvavého činu.
O den později se Bonnier de la Chapelle postavil před soudní tribunál. Nepomohl mu ani jeho nízký věk, ani vlastenecká a morální motivace jeho činu. Byl odsouzen k trestu smrti a 26. prosince byl zastřelen.
Malá sonda do vichistické Francie. Z levé strany leták hledající bojovníků proti bolševismu a plakát zvoucí na filmové promítání o Židech
Symbol hanby i nezávislosti
Po válce byl výrokem revizní komory alžírského soudu rehabilitován s tím, že odstranění Darlana bylo v zájmu osvobození Francie.
O Darlanově smrti se ve Francii dodnes vedou spekulace. Objevily se teorie, že na ní mohl mít zájem generál Giraud, který převzal jeho pravomoci nebo generál de Gaulle, který se stal hlavním představitelem francouzských sil na straně Spojenců.
Stejně často se ale diskutuje i o Darlanových činech. Jedna strana ho považuje za zrádného kolaboranta, zatímco podle jiných si Francie právě díky němu po porážce zachovala částečnou nezávislost.
