Toto se moc nepodařilo.
Robin Hood je pro filmaře mimořádně lákavou látkou. Už od dob němého filmu se tak diváci setkávají s odvážným zbojníkem, který bohatým bral a chudým dával. Nejnovější verze nás svou kampaní příliš nenalákala, ale je třeba nezapomínat, že zázraky se dějí.
V tomto případě je však jediným zázrakem, že z kina před koncem neodešli všichni diváci, ale pouze zhruba polovina. Zda šlo o polovinu, třetinu nebo čtyři pětiny je v tomto případě ale nepodstatné. S počítáním odchozích lidí jsem si dal totiž tolik práce jako s obíráním třešní minulý týden.
Jsi z předchozího odstavce zmatený, že o čem to vlastně píšu? Fajn. Takže se mi u tebe snad alespoň trochu podařilo navodit pocit, jaký jsem měl během sledování filmu.
Robin z Loxley se jako vlastizrádce svobodně vrací zpět do Anglie. Zjistí, že přišel o majetek, svou milou a byl prohlášen za mrtvého (ne kvůli velezradě). Krajinu zmítá chudoba, a tak se rozhodne hrát komplikovanou hru, která vrátí jemu hrdost a lidem peníze.
Robin Hood je katastrofa. Už dávno jsem neměl tak intenzivní pocit, že tvůrci vůbec netuší, co a jak chtějí říct. O řešení kostýmů, účesů nebo vyjadřování postav si umíš udělat představu už z trailerů.
Na tomto přístupu není nic špatného. S podobnými prvky pracoval například výborný Helgelandův Příběh rytíře. Modernizace tam působila jako příjemné koření a tvůrci se tam nebáli jít za čáru. Stačí si vzpomenout na úvod s We Will Rock You nebo tanec na plese.
Zde je nám však hned na začátku řečeno, že nejde o pohádku, ale o skutečný příběh, při kterém máme zapomenout na legendy, pohádky a vlastně všechno, co jsme viděli. Což byl moudrý tah. Pokud si totiž představím, že jsem v životě žádný film neviděl, měl bych po konci sledování pocit, že milovat kinematografii má smysl za každých okolností.
Realističnost přístupu má zjevně spočívat v tom, že scény bojů připomínají použitými výrazovými prostředky moderní válečné filmy. Včetně likvidace bunkru s odstřelovačem používajícím šestiranný samostříl, zpomalenými výbuchy či roztřesenou kamerou v kulisách připomínajících současný Irák.
Šerif z Nottinghamu řešící zlé imigranty je středověkou verzí Donalda Trumpa a církev je nejhorší věc na světě, včetně gay šéfa. Přesah a komentář k současné době je svojí doslovností vyloženě směšný a lépe na tom není ani zbytek filmu.
Vizuálně působí jako něco z přelomu tisíciletí. A teď nemám na mysli klipové orgie Michaela Baye nebo Tonyho Scotta. Vzpomínky se mi vynořovaly na počiny EuropaCorp. Pokud máš v paměti jejich Fanfána Tulipána nebo Sexy Pistols, tak jsi na správné stopě.
Kvůli necitlivé režii se forma bije s obsahem ještě více než obvykle. Občas jsem měl pocit, že se k velkému rozpočtu a profesionálnímu štábu dostal nějaký nadšený ochotník, snažící se kopírovat své vzory, aniž by chápal, co znamená vnitřní význam záběru a výstavba scény.
Každá jedna pasáž je natočena tak nepřiměřeným způsobem, až jsem měl pocit, že je to nějaký rafinovaný záměr. Což možná i byl, ale to by Robin Hood nemohl být tak nezábavný. Tam, kde při podobně koncipovaném Králi Artušovi Ritchie triumfoval, zde to působí neskonale trapně.
Scenáristicky jde o vyplnění tradičního mustru Zorra (to není překlep) a příběhy o sherwoodském zbojníkovi to připomíná ještě méně než Scottova nedávná verze (kterou mám celkem rád). Postavy zde nejsou lidé, ale pouze věšákem na ideály a klišé.
S takto rozdanými kartami nepomohou ani dobří herci. Nadarmo je Taron Egerton sympatický, Jamie Foxx drsný, Jamie Dornan mužný, Eve Hewson krásná a Ben Mendelsohn slizký, když jsou velmi špatně vedení a jsou nuceni předvádět etudy, které by působily trapně už před dvaceti lety.
Vyklubalo se zde tedy alespoň slušný guilty pleasure? Bohužel, ani to ne. Sice jsem se občas několikrát ze srdce zasmál (ne na místech, které měly být vtipné), ale filmu chybí podobná poezie zhovadilosti, jakou oplývalo například Bojiště Země. Jediné, co zahání úplnou nudu, je dunící hudba ve stylu Best of Remote Control.
Robin Hood je titulem, jaké se v současné době v panice prodávají na Netflix. Je obsahově nezvládnutý, vizuálně nudný a směšně ambiciózní. Myslím, že tvůrce bude rozhodnutí ponechat film v kinech komerčně velmi bolet a ještě si navíc si odnesou pořádnou ostudu.
Jistě, jsou tu věci stojící za minimální pochvalu a moje číselné hodnocení dvě z deseti je spíše gestem než reálným odrazem kvality. Věřím, že mezi vámi budou jedinci schopni si to užít. Pokud k nim patříš, klidně si nějaké číslo v rozmezí 0,5 až ∞ přičti. Ale bude to na vlastní zodpovědnost.
